Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:23Co 424/2018     
Právní věta:I. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popř. jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádějí. II. Procesní povinnost tvrdit a prokázat, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého důvodu uvedených v § 52 písm. a/ až c/ zák. práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec.
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
ECLI:ECLI:CZ:KSHK:2019:23.CO.424.2018.1
Datum rozhodnutí:07.05.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pracovní poměr (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 52 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ZP
§ 52 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ZP
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ZP
Kategorie rozhodnutí:D

23 Co 424/2018-147



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci

žalobce: KJ, narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Ludvíkem Novotným
sídlem Václavské náměstí 76, 561 51 Letohrad

proti
žalované: BROMACH spol. s r.o., IČO xxx
sídlem xxx
zastoupený advokátem JUDr. Milanem Břeněm
sídlem nám. Míru 58, 568 02 Svitavy

o zaplacení odstupného

k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14.9.2018, č.j. 7 C 70/2018-73,


takto:

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 23.260,56 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu (výrok I.); žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 38.257,97 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.) a dále povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení ve výši 531,27 Kč (výrok III.).

2. Z odůvodnění vyplývá, že okresní soud rozhodoval o požadavku žalobce, který se domáhal zaplacení částky 68.425 Kč, když tvrdil, že jeho pracovní poměr u žalované byl skončen dohodou z důvodu uvedeného v § 52 písm. c/ zákoníku práce, a proto mu vzniklo právo na odstupné. Žalobce uvedl, že pokud v dohodě o skončení pracovního poměru dopsal, že důvodem skončení byla jeho nadbytečnost, šlo o pravdivý údaj. Středisko Stavby, kde působil, nebylo schopné zaplatit dva stavební techniky. Přednost dostal technik JA, který působil u žalované také jako autorizovaný projektant. Po jeho propuštění nebyl na jeho místo přijat nový zaměstnanec, jeho práci vykonával nejprve prokurista TB, později jiný zaměstnanec žalované Ing. PH. Žalobce poukázal na to, že od žalované neobdržel žádný vytýkací dopis a v roce 2017 mu byly vyplaceny celkové prémie 78.000 Kč.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. V písemném vyhotovení dohody o skončení pracovního poměru nebyl důvod nadbytečnosti uveden. Tento důvod dopsal do dohody dodatečně žalobce. Ke skončení pracovního poměru žalobce došlo pro její nespokojenost s prací žalobce. Po skončení jeho pracovního poměru hledala jiného zaměstnance na jeho pozici, a protože nikoho nenalezla, tak jeho práci vykonával prokurista, později Ing. PH. Žalovaná dodala, že šetření inspektorátu práce nevyústilo v žádné správní rozhodnutí, inspektorát odkázal na vyřešení věci v nalézacím řízení. Mimořádná odměna po skončení pracovního poměru byla žalobci vyplacena za bezproblémové předání agendy.

4. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl dne 6.5.2013. Žalobce byl zaměstnán jako stavební technik. Jeho pracovní náplní bylo řídit a organizovat činnost v místě realizace zakázek žalované podle nákladové kalkulace, jíž připravil, zajišťovat kontakt s klienty, kalkulovat projekty, zpracovávat podklady a požadavky na rozdělení montážních dělníků, určení denních výkonů, odpovědnost za technické provedení zakázky, za plnění časového harmonogramu zakázky, stavu použitého nářadí a techniky a za dodržování předpisu BOZP a PO na stavbě.

5. Průměrný měsíční výdělek žalobce u žalované za poslední tři měsíce trvání pracovního poměru dosahoval 21.061,71 Kč a v říjnu 2017 obdržel žalobce mimořádné prémie 30.000 Kč.

6. Pracovní poměr žalobce u žalované byl skončen ke dni 31.10.2017 vzájemnou dohodou. V písemném vyhotovení dohody v její strojové části nebyl uveden důvod skončení pracovního poměru. V této podobě podepsala písemné vyhotovení dohody o skončení pracovního poměru žalovaná. Žalobce poté následně tvrzený důvod (nadbytečnost) dopsal.

7. Skutečnosti skončení pracovního poměru z podnětu žalobce šetřil inspektorát práce pod zn. D8-2018-50. Podle jeho informace o výsledku kontroly žalovaná při skončení pracovního poměru s žalobcem porušila zákon, bližší závěry zpráva neobsahuje.

8. Soud prvního stupně vycházel dále z toho, že podle potvrzení úřadu práce se prokurista žalovaného TB v období od 1.9.2017 do 30.11.2017 a v období od 1.3.2018 do 30.4.2018 osobně na úřadu práce informoval o vhodných uchazečích na pozici stavebního technika a zanechal zde inzerát k vyvěšení. Dále učinil okresní soud zjištění o tom, že od 1.11.2017 vykonával prokurista žalované TB funkci stavebního technika na středisku Stavby.

9. Soud prvého stupně vedle žalobce a prokuristy žalovaného TB vyslechl svědky, MF (účetní žalované), JA (stavebního technika žalované na středisku Stavby), JH (stavebního technika na středisku Střechy), Ing. PH (následného stavebního technika na středisku Stavby), RK (rozpočtáře žalované). Tito svědci se vyjadřovali k situaci u žalované před skončením pracovního poměru žalobce. Z jejich výpovědi bylo zjištěno, že středisko Stavby, kde vykonával žalobce funkci stavebního technika, nemělo dobré hospodářské výsledky. Na poradách vedení padaly výtky k tomuto středisku, stále se hledalo řešení. Účetní MF vypověděla, že na středisku Stavby je stále práce pro dva techniky.

10. Soud prvého stupně nevyhověl důkazním návrhům žalobce na opětovné výslechy svědků MF a JA, neboť takové úkony považoval za nadbytečné. Oba svědci byli soudem vyslechnuti, v jejich výpovědích nejsou nesrovnalosti a žalobce měl možnost se k jejich výpovědím vyjádřit. Stejně tak považoval okresní soud za nadbytečné výpovědi dalších navržených svědků - B, V, M a V, neboť jejich výslechy by nepřinesly relevantní zjištění pro tuto věc.

11. Okresní soud věc posuzoval dle ust. § 67 odst. 1 písm. c/, odst. 3, 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Vyložil, že žalobci by náleželo odstupné, pokud by jeho pracovní poměr byl skončen výpovědí nebo dohodou z důvodu uvedených v § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce. Pokud v písemném vyhotovení dohody žalobce sám vlastnoručně dopsal, že dohoda byla vyvolána § 52 písm. c/ zákoníku práce, tak k takovému důvodu skončení pracovního poměru absentovala vůle žalované. V této části jde o zdánlivé právní jednání dle § 551 o.z., a proto nelze vycházet z písemné dohody o skončení pracovního poměru z hlediska jeho důvodu dle § 554 o.z.

12. V řízení bylo poté prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného byl skončen z důvodu jeho neuspokojivých pracovních výsledků, kdy středisko Stavby nemělo požadovanou výkonnost. Lze přisvědčit námitce žalobce, že tyto neuspokojivé výsledky střediska nelze přičítat pouze jemu, ale i druhému technikovi J A, je ale na zaměstnavateli – žalované, aby vyhodnotil danou situaci a vyvodil z ní důsledky a rozhodl o skončení pracovního poměru konkrétního vedoucího. Žalobci bylo vytýkáno, že špatně odvádí svou práci na jednotlivých stavbách. Výtky potvrdili Ing. PH a nepřímo i svědek JH, který se zabývá současnými reklamacemi. Pokud žalobce namítal, že během trvání pracovního poměru nedostal od žalovaného písemnou výtku, tak bylo prokázáno, že ty mu udělila žalovaná ústně. Písemnost výtek poté nebyla nezbytná, neboť pracovní poměr byl skončen dohodou. Pokud žalobce uváděl, že v případě nespokojenosti žalované by mu nebyly vyplaceny odměny, tak žalovaná uspokojivě vysvětlila, že mimořádná odměna 30.000 Kč mu byla vyplacena za bezproblémové předání agendy po skončení pracovního poměru. Jestliže žalobce poukazoval na to, že na jeho pracovní pozici nenastoupil žádný nový zaměstnanec, což potvrzuje jeho verzi o nadbytečnosti či o provedené reorganizaci u žalované (když práci žalobce vykonával nejprve prokurista žalované a následně Ing. PH, tj. stávající zaměstnanci žalované), tak nelze přehlédnout potvrzení úřadu práce, podle nichž žalovaná poptávala na danou pozici práci již v září 2017, tedy ještě před skončením pracovního poměru žalobce.

13. Z výše uvedených důvodů nelze dovodit, že by tvrzení žalobce o jeho nadbytečnosti bylo relevantním důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru u žalované. Pokud věc posuzoval inspektorát práce, je třeba uvést, že nezahájil žádné správní řízení, nevydal žádné správní rozhodnutí a neprováděl šetření skutkového stavu.

14. Okresní soud poté uzavřel, že žalovaná prokázala, že ke skončení pracovního poměru s žalobcem došlo z důvodu jeho neuspokojivých pracovních výsledků. Proto nemá žalobce právo na odstupné, neboť nejsou naplněny důvody uvedené v ust. § 67 odst. 1 písm. c/, odst. 3 a 4 zákoníku práce a dále § 52 písm. c/ zákoníku práce. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl.

15. Procesně neúspěšnému žalobci okresní soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované, spočívající v nákladech na zastoupení advokátem – odměna advokáta za sedm úkonů právní služby po 3.860 Kč (dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále sedmkrát paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů 1.298,16 Kč a daň z přidané hodnoty 6.639,81 Kč. Dále okresní soud podle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil procesně neúspěšnému žalobci, aby nahradil státu náklady řízení, spočívající ve vyplaceném svědečném v částce 531,27 Kč.

16. Rozsudek okresního soudu napadl odvoláním žalobce. Namítal, že okresní soud úplně nezjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Poukázal na závěry inspektorátu práce, které byly rozporné s hodnocením učiněným okresním soudem. Soud prvého stupně také nevyslechl navržené svědky a pominul, že výpovědi slyšených svědků, kteří jsou zaměstnanci žalované, jsou ovlivněny jejich trvajícím pracovním poměrem. Žalobce trval na tom, že odváděl dobrou práci a důvodem skončení jeho pracovního poměru byla reorganizace, ke které přistoupila žalovaná. Jeho práci poté vykonával prokurista TB. Žalovaná si nehledala na internetových portálech jiného zaměstnance a potvrzení úřadu práce, které bylo předloženo, působí dojmem, že bylo vystaveno na základě osobní žádosti a známosti s prokuristou žalované. Závěr soudu prvého stupně o tom, že byl upozorňován na špatnou práci, vychází pouze z ne zcela věrohodné výpovědi prokuristy žalované. Žalobce uvedl, že pokud kvůli němu odešli nějací zaměstnanci, byli to problémoví zaměstnanci, kteří nedodržovali pracovní dobu a požívali alkohol. Pokud se po jeho odchodu situace na stavbě zlepšila, bylo to tím, že žalovaná získala lukrativnější zakázky.

17. Žalobce se dovolával judikatury Nejvyššího soudu České republiky, který vyložil, že organizační změna nemusí být nutně spojena s absolutním snížením počtu zaměstnanců, neboť zaměstnavatel má zájem nejen na počtu zaměstnanců, ale i na tom, jakou mají profesi a kvalifikaci. Není rozhodné, jak bylo rozhodnutí o organizační změně označeno, jestliže směřovalo z hlediska smyslu a účelu k uvedeným cílům. Není podstatné ani to, že organizační změnou sledovaný efekt, nebyl později dosažen. V řízení bylo prokázáno, že na straně žalované panovaly příliš vysoké režijní náklady na provoz střediska Stavby a jedním z navrhovaných řešení bylo redukování počtu stavebních techniků. Tím, že jeho práci po skončení pracovního poměru převzal prokurista TB, který již u žalované pracoval, a nešlo o nového zaměstnance, a který později zaučil Ing. PH, tak došlo k tomu, že stávající práci žalobce převzali zaměstnanci žalované. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl, případně věc zrušil a vrátil okresnímu soudu k doplnění dokazování.

18. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu. Zdůraznila, že žalobce sám potvrdil, že v době, kdy ona podepsala dohodu, tak v dohodě nebyla uvedena ručně uvedená věta, kterou tam dopsal později žalobce sám. Žalovaná trvala na tom, že nevydala žádné rozhodnutí o organizační změně a ani k ní fakticky nedošlo. Pokud prokurista TB vykonával práci žalobce, bylo tomu tak proto, neboť se nepodařilo sehnat jiného stavebního technika.

19. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k následujícím závěrům.

20. Soud prvého stupně správně nárok žalobce posuzoval dle ust. § 67 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném 31.10.2017 (tj. k datu, kdy skončil pracovní poměr žalobce u žalované, dále jen „zákoník práce“), nesprávně však v této věci vyhodnotil rozložení důkazního břemene.

21. Nárok na odstupné má každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu uvedených v ust. § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce, tj. z tzv. organizačních důvodů, nebo dohodou z týchž důvodů. Zákoník práce nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě o skončení pracovního poměru uvedeno, ale se zjištěním proč, z jakého skutečného důvodu byl pracovní poměr opravdu rozvázán. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popř. jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádějí. Z hlediska vzniku nároku na odstupné, nejsou významné ani subjektivní představy účastníků o důvodech rozvázání jejich pracovního poměru, nýbrž podstatné je toliko zjištění, proč byl pracovní poměr skutečně rozvázán. Procesní povinnost tvrdit a prokázat, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého důvodu uvedených v ust. § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.4.2003, sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, či ze dne 10.7.2007, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006).

22. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dohodou ke dni 31.10.2017. V písemném vyhotovení dohody, podepsaném oběma účastníky, nebyl důvod skončení pracovního poměru uveden. Soud prvého stupně správně uzavřel, že nelze přihlížet k dodatečně dopsanému textu žalobcem do písemné dohody, neboť tento další text nebyl ze strany žalované již následně akceptován. Nejde tak o relevantní právní jednání (dle § 4 zákoníku práce ve spojení s § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.z.“), ze kterého by mohl žalobce dovozovat pro sebe příznivé následky (tj. že by prokázal, že důvodem skončení jeho pracovního poměru byla organizační změna ve smyslu ust. § 52 písm. c/ zákoníku práce).

23. Jestliže pak došlo ke skončení pracovního poměru dohodou, ve které není důvod uveden, a žalobce tvrdí, že má nárok na odstupné, je na něm, aby prokázal, že skutečným důvodem skončení jeho pracovního poměru byly organizační důvody. Je pravdou, že žalobce je ve velice obtížné procesní situaci; ta však vznikla tím, že akceptoval písemný návrh dohody žalované na skončení pracovního poměru, kde důvod skončení pracovního poměru nebyl uveden. Nebylo pak ani tvrzeno, že by žalobce jednal při podpisu dohody v omylu či nesvobodně a žalovaná u něj omyl vyvolala. Nelze také dovodit, že by žalobcem dopsaný dodatek byl podmínkou (srov. § 548 o.z.), se kterou žalobce spojoval zánik pracovního poměru.

24. Na žalobci tak bylo, aby prokázal, že jeho pracovní poměr skončil pro organizační důvody na straně žalované. Protože okresní soud vycházel z nesprávné právní představy o rozložení důkazního břemene (vycházel z toho, že tato důkazní povinnost o důvodu skončení pracovního poměru tíží žalovanou), tak odvolací soud dle § 211 ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobce usnesením ze dne 25.2.2019, č.j. 23 Co 424/2018-114 vyzval, aby doplnil svá skutková tvrzení a označil důkazy k prokázání toho, že ke skončení jeho pracovního poměru u žalované došlo z důvodu uvedených v ust. § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce s tím, že pokud svá tvrzení nedoplní, neoznačí k nim důkazy, nemůže se svým požadavkem být úspěšný.

25. Na výzvu odvolacího soudu reagoval žalobce obsáhlým podáním, ve kterém zopakoval, že důvod rozvázání pracovního poměru, spočívající v jeho nadbytečnosti, je prokázán nepřímo tím, že žalovaná nepřijala na jeho pracovní místo nového zaměstnance. Namítal, že potvrzení úřadu práce bylo účelově vytvořené. V této souvislosti odkázal na vyjádření Ing. ES, vedoucí Oddělení aktivní politiky zaměstnanosti Generálního ředitelství Úřadu práce, které mělo potvrdit, že žalovaná nehledala žádného nového zaměstnance. Dále se žalobce dovolával toho, že byl dobrým zaměstnancem a poukazoval na předchozí zakázky žalované, na kterých se podílel a kde byl dobře hodnocen. Navrhl vyslechnout jako svědky investory staveb, které realizoval, s tím, že tito svědci mohou jeho předchozí dobré pracovní působní u žalované potvrdit. Žalobce poukázal na to, že žalované také vypomohl svými finančními prostředky na nákup stavebního materiálu v době, kdy neměla dostatek financí. Polemizoval s tvrzením prokuristy žalované o jeho špatných pracovních výsledcích a zopakoval, že pokud kvůli němu odešli jiní zaměstnanci, šlo o zaměstnance, kteří demoralizovali ostatní.

26. Žalobce se tak dovolával nepřímých důkazů, brojil proti vyjádření žalované o tom, že jeho práce nebyla uspokojivá a nabízel důkazy k prokázání toho, že byl pro žalovanou přínosným zaměstnancem. Vyjádření Ing. S (které mělo vyvrátit zjištění, učiněné z potvrzení úřadu práce, o tom, že žalovaná před i po skončení pracovního poměru žalobce poptávala pracovní pozici stavebního technika), žalobce nepředložil s tím, že se mu jej nepodařilo obstarat. Pokud žalobce navrhoval výslechy předchozích zákazníků žalované, kteří by měli potvrzovat kvalitu jeho práce, nemohlo by takové zjištění vést k závěru o tom, že důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalované byly organizační změny. K závěru o organizační změně nevede ani zjištění o vyplacené prémii, jak vyložil již okresní soud. Není také důvodu opakovat výslechy svědků, které provedl okresní soud, neboť nebyla učiněna taková zjištění, která by jejich výpovědi zpochybňovala a vedla k nutnosti je k věci znovu vyslechnout. Soud prvního stupně rovněž správně vyhodnotil informaci o výsledku inspektorátu práce, která není správním rozhodnutím, není pro soud závazné (srov. § 135 o.s.ř.) a neobsahuje ani žádné konkrétní závěry o tom, v čem měl zaměstnavatelem porušit zákon.

27. Protože žalobce neprokázal, že by důvodem skončení jeho pracovního poměru u žalované byly organizační důvody, nevznikl mu nárok na odstupné dle § 67 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek okresního soudu, jenž požadavek žalobce zamítl, potvrdil.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, spočívající v nákladech za zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 3.860 Kč (podle § 7 bod 5 vyhl.č. 177/1996 Sb. za vyjádření k odvolání, vyjádření k doplnění tvrzení žalobce a účast na dvou odvolacích jednáních), dále čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhrada ztráty času za osm půlhodin po 100 Kč (§ 13 odst. 3, § 14 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů ve výši 1.783,60 Kč (podle § 1 písm. b/, § 4 písm. c/ vyhl.č. 333/2018 Sb. osobním automobilem za dvě cesty ze Svitav do Pardubic a zpět při sazbě základní náhrady 4,10 Kč za 1 km, průměrné spotřebě nafty 6,76 l/100 km, ceně pohonných hmot 33,60 Kč a celkem ujeté vzdálenosti 280 km), a daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady za odvolací řízení činí 23.260,56 Kč. Tyto náklady je žalobce povinen nahradit žalované k rukám jejího advokáta v zákonné třídenní lhůtě (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

      Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně.


Pardubice 7. května 2019


předseda senátu