Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 85/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:39.CO.85.2019.1
Datum rozhodnutí:28.03.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 7 odst. 1 bod písm. a/ Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 4 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 28 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci

žalobkyně: JUDr. O. H., LL. M., CSc.
bytem Z. L., Č.

proti

žalovanému: P. T.
bytem K., B., Slovenská republika

          zastoupený advokátem Mgr. Štefanem Stanko
sídlem Rohanské nábřeží 678/25, 186 00 Praha 8

o určení, koho žalovaný dne 3. 9. 2015 svým jednáním zavázal, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. ledna 2019, č. j. 16 C 59/2017 – 46,


takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se prohlašuje, že soudy České republiky nejsou příslušné a řízení se proto zastavuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 10 527 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Štefana Stanka, advokáta.


Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů.

2. V odůvodnění uvedl, že se podaným návrhem žalobkyně domáhá určení, kdo je smluvní stranou závazku spočívajícího v dohodě o vypořádání v souvislosti s ukončením činnosti žalobkyně ve společnosti HB REAVIS, uzavřené dne 3. 9. 2015 mezi žalobkyní a P. T., výkonným ředitelem skupiny HB REAVIS, IČO 27687180, se sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí věci, jelikož má své obvyklé bydliště na území Slovenské republiky a není tak dána příslušnost dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). Odkázal na čl. 7 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalovaná, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uvedl, že „předmětem řízení je splnění závazku, kdy podle § 1955 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vznikl-li závazek při provozu závodu, plní se dluh v místě závodu. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost HB REAVIS, IČO 27687180, jejímž skupinovým výkonným ředitelem je žalovaný, má sídlo na Rohanském nábřeží 678/25, Praha 8. S poukazem na shora uvedené soud uzavřel, že § 85 odst. 1 o.s.ř. nelze použít, neboť se v tomto případě vychází z místa plnění závazku.“ S ohledem na předmět sporu dovodil, že je dána místní příslušnost daná na výběr, tedy příslušnost českých soudů dle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis ve spojení s § 1955 odst. 2 o.z.

4. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení ze dne 20. 8. 2019, č. j. 39 Co 150/2018 – 43, kde již odvolací soud dovodil, že nelze dospět k závěru, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným a proto čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis nelze použít. Nesouhlasil s tím, že předmětem řízení je splnění závazku ve smyslu § 1955 odst. 2 o.z., odkazoval na své vyjádření k žalobě z 10. 1. 2018. Zdůraznil, že předmětem řízení je určení druhé smluvní strany smlouvy a nikoli splnění závazku, respektive splnění povinnosti, čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis proto na věc nedopadá. Dále uvedl, že ke stejnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2017, č. j. 71 Cm 18/2016 – 65, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 250/2017 – 98, dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením z 10. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 4188/2018 – 121, odmítl.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení - § 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že podanou žalobou žalobkyně žádá, aby soud rozhodl, koho P. T. zavázal svým jednáním a uzavřením dohody o úhradě 420 000 € žalobkyni dne 3. 6. 2015. Tvrdí, že žalovaný vystupuje jako skupinový výkonný generální ředitel skupiny HB Reavis, podmínky o svém vstupu do skupiny projednávala právě s ním, následně došlo k uzavření pracovní smlouvy se společností HB REAVIS GROUP CZ, s.r.o., IČO 27687180, na základě níž od srpna 2013 do srpna 2015 vykonávala činnosti, dohodu o vypořádání při skončení činnosti u HB Reavis uzavřela s žalovaným (v emailové komunikaci uváděl „v méně HBR“), podle této dohody z 3. 9. 2015 jí mělo být vyplaceno 420 000 €, vyplaceno jí bylo 70 000 €, proto podala žalobu proti společnosti HB REAVIS GROUP CZ, s.r.o., IČO 27687180, se sídlem Praha 8, když vycházela z toho, že žalovaný byl generální ředitel skupiny HB REAVIS. Žalovaný pak tvrdí, že s žalobkyní dojednával výši ceny za odkup akcie kyperské společnosti ve vlastnictví žalobkyně panu I. Ch.

7. Podle čl. 4 bod 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

8. Podle čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.

9. Podle čl. 28 bod 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.

10. V posuzovaném případě jde s ohledem na bydliště žalovaného ve Slovenské republice o věc s cizozemským prvkem. Vzhledem k námitce nepříslušnosti českých soudů, uplatněné žalovaným při prvním úkonu (v jeho vyjádření ze dne 10. 1. 2018), se soud prvního stupně touto otázkou správně zabýval. Vzhledem k ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, soud prvního stupně správně vyšel z přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie, v daném případě z nařízení Brusel I bis. Odvolací soud však nesouhlasí s výkladem soudu prvního stupně a trvá na svých závěrech, uvedených v usnesení z 20. 8. 2018, č. j. 39 Co 150/2018 – 43.

11. Článek 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis se uplatní tehdy, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. V daném případě ale žalobkyně tvrdí, že žalovaný při uzavření smlouvy jednal za HB REAVIS GROUP CZ, s.r.o., žalovaný namítá, že s žalobkyní jednal o odprodeji její akcie za pana Ch. Proto podala žalobu na určení, koho žalovaný svým jednáním zavázal. Byť v bodě IV. žaloby žalobkyně uvádí, že se žalovaný a HBR snaží vyhnout splnění své smluvní povinnosti, ve skutkových tvrzeních nikde neuvádí, že by uzavřela smlouvu s žalovaným jako smluvní stranou, spor je o to, za koho žalovaný jednal. Jestliže není žalobkyní tvrzeno, že by uzavřela smlouvu o zaplacení částky 420 000 € s žalovaným jako smluvní stranou, ale jen to, že při uzavření smlouvy jednal za jinou osobu (z titulu svého postavení v obchodní společnosti či jako zástupce fyzické osoby), pak předmětem sporu není smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto řízení. Není jím ani plnění ze smlouvy, z čehož opakovaně vyšel soud prvního stupně, neboť v tomto řízení se žalobkyně nedomáhá zaplacení dosud nevyplacené částky 350 000 €, ale určení, za koho žalovaný při uzavření smlouvy z 3. 9. 2015 jednal a koho tak případně svým jednáním zavázal. Ustanovení o příslušnosti soudů uvedené v čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis se proto neuplatní.

12. Žalobkyně sama neuvedla, z čeho (z jakého ustanovení právního předpisu) příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci dovozuje, žalovaný oproti tomu namítal, že zvláštní příslušnost upravená v čl. 7 a následující nařízení Brusel I bis se neuplatní a je třeba vyjít z obecného ustanovení čl. 4 bod 1 uvedeného nařízení, podle něhož jsou příslušné soudy státu, v němž má žalovaný bydliště. S názorem žalovaného odvolací soud souhlasí, neboť také v oddíle o zvláštní příslušnosti nenalezl žádné ustanovení, z něhož by bylo možné příslušnost českých soudů dovodit. Platí proto ustanovení obecné, podle něhož jsou s ohledem na bydliště žalovaného příslušné soudy Slovenské republiky.

13. S ohledem na tento závěr postupoval odvolací soud podle ust. § 221a o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení. K prohlášení, že soudy České republiky nejsou příslušné, přistoupil odvolací soud podle čl. 28 bod 1 nařízení Brusel I bis. O zastavení řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř., podle něhož jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) vytváří nedostatek podmínky řízení, který následně nelze odstranit a pro který lze řízení jedině zastavit.

14. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně tím, že podala žalobu k nepříslušnému soudu, zastavení řízení zavinila a stíhá ji proto povinnost nahradit účelně vynaložené náklady žalovanému. Žalovaný byl v řízení zastoupen advokátem a má právo na náhradu takto vzniklých nákladů (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), výpočet se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ( dále a.t.), a to vzhledem k ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Právní zástupce žalovaného dne 5. 1. 2018 převzal zastoupení, dne 10. 1. 2018 sepsal vyjádření k věci, dále podáními z 20. 4. 2018 a 14. 2. 2019 podal odvolání do procesního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla žaloba na určení, vycházel odvolací soud z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle § 9 odst. 1 písm. a) a.t., odměna za jeden úkon právní služby tak činí 2 500 Kč. Za prvé dva úkony náleží odměna v plné výši (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/a.t.), za sepis každého z obou odvolání v poloviční výši (§ 11 odst. 2 písm. c/ a.t.). Ke každému úkonu dále náleží náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. Po sečtení (2 x 2 500 + 2 x 1 250 + 4 x 300) jde o částku 8 700 Kč a po připočtení náhrady za 21 % DPH ve výši 1 827 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. jde o částku 10 527 Kč.

15. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.


Poučení:


Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 28. března 2019


JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu