Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:18Co 30/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:18.CO.30.2019.1
Datum rozhodnutí:04.04.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Insolvenční řízení
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 2015/848
Kategorie rozhodnutí:E

USNESENÍ



    Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v exekuční věci

    oprávněné: SECAPITAL S.ŕ.r.l., číslo registrace: xxx

            sídlem rue J. P., L., Velkovévodství lucemburské
          zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Rašovským
            sídlem Kotlářská 989/51a, 602 00 Brno
    proti

    povinným: 1. Helena T., narozená dne xxx

            bytem B., Praha
    2. Eduard K., narozený dne xxx
            bytem B., Praha

            oba zastoupeni advokátem Mgr. Vladimírem Pospíšilem
            sídlem Mezibranská 577/19, 110 00 Praha 1

    o návrhu povinných na zastavení exekuce, k odvolání povinných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2018, č. j. 35 EXE 4211/2014-70,
takto:

I. Usnesení soudu I. stupně se ve vztahu k 2. povinnému potvrzuje.

II. Ve vztahu k 1. povinné se usnesení soudu I. stupně mění tak, že exekuce se zastavuje.

III. Ve vztahu mezi oprávněnou a 1. povinnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů exekučního řízení.

IV. 1. povinná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Petru Kociánovi na náhradu nákladů exekučního řízení 7.865 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením rozhodl soud I. stupně tak, že návrh povinných na zastavení exekuce evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 4211/2014 zamítl.

2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl v rámci exekuce, jejímž provedením byl pověřen opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 11. 2014 JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-venkov. Exekučním titulem je rozsudek, který vydal Obvodní soud pro Prahu 3 dne 5. 3. 2014, č. j. 12 C 199/2013-94.

3. Podáním ze dne 5. 3. 2018 se povinní domáhali zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v Prešove dne 12. 1. 2018 vydal rozhodnutí K002454 sp. zn. 2Odk/222/2017, kterým vyhlásil na majetek 1. povinné konkurs. Dne 10. 1. 2018 vydal rozhodnutí K001866 sp. zn. 1Odk/222/2017, kterým vyhlásil konkurz na majetek 2. povinného. V bodě IV. těchto rozhodnutí rozhodl o oddlužení povinných tak, že je zbavuje všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v tomto konkursu, a v rozsahu, v jakém nebudou uspokojeny v konkurzu, a dluhů, které jsou vyloučeny z uspokojení. Na základě přiznaného oddlužení povinní navrhují zastavení exekuce pro nepřípustnost. Ke svým tvrzením povinní doložili list z Obchodního věstníku 7 a 9/2018.1.

2. Oprávněná s návrhem povinných na zastavení exekuce nesouhlasila. Namítla, že povinní nepodali návrh na zastavení exekuce v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, proto jsou dány podmínky pro odmítnutí jejich návrhu soudním exekutorem dle § 55 odst. 2 ex. řádu. Oprávněná je dále přesvědčena, že rozhodnutí Okresného súdu v Prešove v souladu se zásadou teritoriality dopadá toliko na insolvenční řízení zahájená na území Slovenské republiky. Není tak dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) - h) o. s. ř., či dle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

3. Soud I. stupně odkázal na ust. § 52 odst. 1, § 55 odst. 1 ex. řádu, jakož i na ust. § 269 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. a) - h) a § 268 odst. 4 o. s. ř. Dovodil, že není dán žádný důvod k zastavení exekuce, když tvrzení povinných by bylo podřaditelné pod ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

4. Soud I. stupně poukázal na předchozí průběh řízení, kdy usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 35 EXE 4211/2014-30 návrh povinných na zastavení exekuce zamítl, avšak odvolací soud usnesením ze dne 13. 8. 2018, č. j. 18 Co 193/2018-56 toto usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací soud odkázal na závěry judikatury, dle níž, vyplývá-li z předložených listin k návrhu skutečnost odůvodňující zastavení exekuce, je soud povinen přihlédnout i k opožděnému návrhu (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013). Odvolací soud své rozhodnutí založil na článku 32 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení (dále jen "Nařízení"), ze kterého vyplývá, že rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení se napříč státy Evropské unie uznávají bez dalších formalit; odepřít uznání lze jen pro rozpor s veřejným pořádkem.

5. Soud I. stupně rozhodl o návrhu bez jednání s tím, že všechny okolnosti věci bylo možno posoudit na základě písemného spisového materiálu.

6. Soud odkázal na ustanovení Preambule Nařízení, článek 32 odst. 1, článek 7 odst. 1, 2 citovaného Nařízení, jakož i na ust. § 266 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.). Poté vyslovil, že z citovaného Nařízení sice plyne, že je nezbytné se řídit slovenskou právní úpravou, nicméně v témže Nařízení [článek 7 odst. 2 písm. f)] je stanovena výjimka, která se mimo jiné rovněž týká zahájených soudních řízení, a tudíž i předmětného exekučního řízení, kdy je nezbytné aplikovat příslušná ustanovení české právní úpravy. Česká právní úprava přitom nespojuje se zahájením insolvenčního řízení tytéž účinky jako slovenská právní úprava, jelikož exekuční řízení a výkon rozhodnutí se prohlášením konkursu automaticky nepřerušují. Jestliže slovenský soud prohlásí konkurs na majetek dlužníka, který je účastníkem soudního řízení v České republice, a týká-li se spor v České republice majetku náležejícího podle slovenského práva do konkursní podstaty takového dlužníka, přerušuje se řízení v České republice za stejných podmínek, za nichž by se v době prohlášení konkursu přerušilo, kdyby prohlásil český soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008). Byť se tento rozsudek Nejvyššího soudu vztahuje ještě k předešlé právní úpravě, je vhodné na něj odkázat, neboť je v něm obsažen názor, který plně koresponduje s názorem obsaženým v Nařízení. Se zahájením insolvenčního řízení na území Slovenské republiky je spojován ten účinek, že se řízení na území České republiky, které se týká majetku náležejícího dlužníkovi, přerušuje, nikoli však zastavuje.

7. Jelikož však během předmětného řízení došlo k ukončení konkursu na majetek 1. povinné, a to z toho důvodu, že po lustraci majetkových poměrů povinné správce konkursní podstaty shledal, že majetek 1. povinné podléhající konkursní podstatě nevystačí ani k pokrytí nákladů konkursu, přičemž k tomuto závěru správce konkursní podstaty dospěl prostřednictvím informace poskytnuté 1. povinnou a rovněž svým vlastním šetřením s odbornou péčí, byl jeho rozhodnutím konkurs zrušen. Tím zanikly účinky ust. § 167b odst. 1, § 167c odst. 2, 3 a § 167d zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene niektorých zákonov (dále i jen ZoKR), v návaznosti na § 167t tohoto zákona. O tom svědčí rozhodnutí ze dne 27. 3. 2018, vydané konkursním správcem ke sp. zn. 2 OdK/222/2017, Okresného súdu v Prešove, založeného ve spise na č. l. 55. 1.

2. Po citaci ust. § 167f slovenského ZoKR soud I. stupně uvedl následující: Exekuce na majetek povinných byla u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána zahájena návrhem oprávněné již dne 18. 11. 2014. Zahájení insolvenčního řízení tedy následovalo až poté, tj. s právní mocí rozhodnutí Okresného súdu v Prešove ze dne 3. 1. 2018, K001866, sp. zn. 1OdK/222/2017, a rozhodnutí téhož soudu K001866 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 1 OdK/222/2017. Průběh na Slovensku vedeného insolvenčního řízení má proto ve vztahu k předmětné exekuci za následek, že tato nesmí být až do skončení insolvenčního řízení prováděna, tj. že soudní exekutor není oprávněn provádět exekuční úkony směřující k vymožení povinnosti uložené exekučním titulem. Pokud se povinní domáhají zastavení exekuce z důvodu, že byl zahájen na jejich osoby konkurs na území Slovenské republiky a dále, že tento byl již skončen (v případě 1. povinné), když z bodu IV. předmětných rozhodnutí Okresného súdu v Prešove vyplývá, že povinní se oddlužují tak, že jsou zbaveni veškerých dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v tomto konkursu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojeny v konkursu, a dluhy, které jsou vyloučeny z uspokojení, dochází ze strany povinných pouze k účelové interpretaci slovenských předpisů.

    V případě 1. povinné se nelze dovolávat zastavení exekuce z důvodu oddlužení, jelikož exekučním soudem bylo zjištěno, že rozhodnutí o oddlužení 1. povinné bylo zrušeno. Nejsou tak splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a nic nebrání tomu, aby byla exekuce soudním exekutorem prováděna. Návrh na zastavení exekuce ve vztahu k 1. povinné byl proto zamítnut.
    V případě 2. povinného je situace rozdílná v tom, že konkurs nadále probíhá. Ve smyslu článku 7 odst. 2 písm. f) Nařízení je tak i na předmětné exekuční řízení třeba aplikovat výjimku, kdy je nezbytné použít právo státu, kde předmětné řízení probíhá. Jedná se o právo České republiky, jelikož exekuce byla zahájena dle českého práva na jejím území. Podle § 266 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona platí, že prohlášením konkursu se nepřerušuje výkon rozhodnutí a exekuce. Podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) téhož zákona lze exekuci nařídit, nikoli však provést. Pro zastavení exekuce ve vztahu ke 2. povinnému tak není dán žádný důvod. Do zjištění závěrů konkursu vedeného proti 2. povinnému nelze proto exekuci provádět. Návrh na zastavení exekuce i ve vztahu ke 2. povinnému byl proto ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítnut.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali včasné odvolání oba povinní. V odvolání namítali, že dvěma předloženými rozhodnutími Okresného súdu v Prešove byli oba v celém rozsahu oddluženi. V případě 1. povinné správce konkursní podstaty dne 27. 3. 2018 oznámil v Obchodnom vestníku 61/2018 dle ust. § 167v odst. 1 ZoKR v návaznosti na ust. § 197t, že konkurs ukončuje. Oddlužení však zrušeno nebylo. Není tedy jasné, z čeho soud I. stupně učinil své závěry.
    Odvolatelé dále citovali celé ust. § 167v ZoKR. V intencích tohoto ustanovení uváděli, že u 1. povinné byl následný konkurs po oddlužení ukončen za použití ust. § 167v odst. 1 ZoKR, dle něhož dochází pouze k ukončení konkursu, či už po splnění rozvrhu výtěžku nebo proto, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu. Pokud by mělo dojít zároveň ke zrušení oddlužení, muselo by se tak stát pouze za použití ust. § 167v odst. 3 a jenom z toho důvodu, že tam nejsou předpoklady pro vedení konkursu. V tomto znění by bylo oznámení správce v Obchodnom vestníku také uveřejněno. Zveřejněn byl však pouze údaj o ukončení konkursu dle ust. § 167v odst. 1 ZoKR. Toto rozhodnutí správce však žádné rozhodnutí o zrušení oddlužení neobsahuje. Nedostatečný majetek v konkursním řízení a předpoklady pro vedení konkursu jsou dvě naprosto odlišné věci a nelze je ztotožnit či zaměnit. Argumentace soudu ustanovením § 167f odst. 5 ZoKR, která se týká následků zahájení konkursu, je naprosto bezúčelná a netýká se dané kauzy. K tomuto názoru odvolatelé ust. § 167f ZoKR citovali.
    U 2. povinného soud v bodě 33. a 34. svého rozhodnutí konstatuje, že v jeho případě konkurs ještě probíhá, a tudíž při aplikaci českého práva na daný případ lze exekuci zastavit. Soud se však nezabýval doloženým faktem, že v jeho případě již k oddlužení došlo, jak vyplývá z rozhodnutí Okresného súdu v Prešove ze dne 10. 1. 2018, K001866, sp. zn. 1 OdK/222/2017 v bodě IV. Povinní trvají na tom, že již byli pravomocně soudně oddluženi, tedy pokračování v exekučním řízení nemá ani dle českého práva oporu v zákoně. Navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil a oprávněnou zavázal k úhradě nákladů řízení.

1. Oprávněná ve svém vyjádření k odvolání povinných poukazovala na správnost závěrů soudu I. stupně. Zdůrazňovala, že soud I. stupně správně přihlédl k ust. § 167f odst. 5 ZoKR s tím, že k zastavení exekučního řízení se nepřihlíží. I kdyby rozhodnutí o oddlužení mělo za následek nevymahatelnost pohledávky, tato by se okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu znovu restaurovala do své "plné kvality" a bylo by možné na jejím základě exekuci vést. V každém případě je však ve vztahu ke 2. povinnému třeba vyčkat konečného rozhodnutí o konkursu, aby bylo možné postavit najisto, zda nebylo rozhodnutí o oddlužení ex lege zrušeno, jako v případě 1. povinné.
    Oprávněná dále namítala, že úprava slovenského oddlužení (osvobození) je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a to ve smyslu článku 33 Nařízení, přičemž je namístě odepřít jeho uznání. České právo sice zná institut "osvobození od placení pohledávek", toto však není ekvivalentem slovenského oddlužení. V obou případech sice dochází k odpuštění pohledávek či jejich části, avšak za zcela zásadně rozdílných podmínek. Oprávněná dále uváděla rozdíly mezi českou a slovenskou právní úpravou oddlužení. Zdůrazňovala, že pokud by skutečně rozhodnutí o oddlužení mělo okamžité účinky osvobození od placení pohledávek, přičemž účinky oddlužení by nezávisely na jakémkoli plnění v insolvenčním řízení, pak by byl de facto každý dlužník v EU, který požádá o oddlužení v insolvenčním řízení na Slovensku, bez dalšího oddlužen. Takový právní názor by měl za následek hromadnou migraci dlužníků z EU na Slovensko. Stačilo by, že alespoň 6 měsíců před podáním návrhu by tento dlužník měl na Slovensku hlavní zájem (bydliště či například zaměstnání). K tomu uváděla příklad, kdy by dlužník byl osvobozen od placení pohledávek, přičemž by předtím zadarmo získal obrovské majetkové prostředky. Takové rozhodnutí by však nemohlo být v souladu s českým veřejným pořádkem. Tímto postupem by došlo k vyvlastnění vlastnického práva bez náhrady. Oprávněná dále pokazovala na principy českého práva ohledně vlastnictví, jeho ochrany ve smyslu Listiny základních práv a svobod a možnosti vyvlastnění (vztahující se i na oddlužení), které jsou v článku 11 Listiny základních práv a svobod upraveny. Zdůrazňovala, že oddlužením (osvobozením) povinných ve Slovenské republice od placení pohledávek by došlo k porušení těchto ustanovení, a tím pádem k dotčení vlastnických práv oprávněné, kdy oprávněné by nebyla poskytnuta odpovídající náhrada. K tomu poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala ochranou vlastnictví a náhrady za vyvlastnění (II. ÚS 268/06, Pl. ÚS 34/03, Pl. ÚS 16/93, I. ÚS 481/04, Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 78/06, I. ÚS 107/96, IV. ÚS 1735/07, I. ÚS 1768/09), jakož i na komentáře k Listině základních práv a svobod uvedené ve Wolters Kluwer ČR, a. s. k ustanovení článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k Občanskému zákoníku, k Insolvenčnímu zákonu. V intencích uvedeného zdůraznila, že oprávněná se o svoji pohledávku řádně a svědomitě starala a byla v dobré víře, že bude uspokojena, pohledávku včas uplatnila, přičemž ve výsledku má však stejné postavení jako věřitel, který své pohledávky neuplatnil řádně a včas, a to v žádném ze soudních řízení (nalézací, exekuční a insolvenční). S ohledem na zásadu „bdělým náleží práva“ by se jevilo jako značně nespravedlivé, aby bylo omezeno vlastnické právo oprávněné až na holé vlastnictví, a to v zájmu osvobození povinných od placení pohledávek, kdy by oprávněná žádnou náhradu a ani symbolickou část pohledávky za toto omezení neobdržela. Oprávněná zcela respektuje, že je zde veřejný zájem na oddlužení, avšak nikoli ve formě, kterou se snaží uplatňovat povinní. Shrnula svoji argumentaci takto:
    - Podmínky insolvenčního řízení a osvobození od placení pohledávek jsou v ČR a na Slovensku diametrálně odlišné.
    - Pohledávka je předmětem vlastnictví.
    - Uznáním slovenského rozhodnutí o oddlužení by se z věřitelovy pohledávky stalo holé
    vlastnictví, bez možnosti ochrany.

    - Vlastnictví všech vlastníků má stejný obsah a požívá ochrany, nelze jednotlivé vlastníky
    a vlastnické právo diferenciovat.

    - Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
    - Omezení vlastnického práva je ústavní a v souladu se zákonem, jen když je poskytnuta
    náhrada, tj. alespoň 30 % pohledávky.

    - Osvobození dlužníka bez jakéhokoli plnění je omezením, resp. vyvlastněním věřitelova práva k pohledávce.
    - Osvobození dlužníka bez poskytnutí odpovídající náhrady za omezení vlastnického práva až na holé vlastnictví je porušením věřitelova ústavního práva.
    - Zastavení exekuce z důvodu osvobození dlužníka na Slovensku by bylo protiústavní, neboť dochází k omezení vlastnického práva, stává se z něj holé vlastnictví, bez poskytnutí minimálního plnění.
    Oprávněná dále namítala, že slovenský soud nebyl příslušný k vydání rozhodnutí o oddlužení, neboť hlavní zájmy povinných byly a jsou v době zahájení insolvenčních řízení v České republice, nikoli na Slovensku. Oba povinní mají hlášený pobyt v České republice jako přechodný od 21. 4. 2017 do současnosti, na území České republiky pobývali a soustředili zde své zájmy. Exekuční soud a ostatně i odvolací označil povinné bydlištěm v České republice. Dlužníci mají na území České republiky exekučně postižitelný majetek v podobě důchodu obou povinných, který je jim vyplácen Českou správou sociálního zabezpečení. Z toho vyplývá, že povinní byli na území České republiky výdělečně činní a byli poplatníky daní. Dále soudní exekutor postihl několik účtů obou povinných, které oprávněná specifikovala. Oprávněná přitom nemohla uplatnit své námitky vůči místní nepříslušnosti slovenského soudu, jelikož o zahájení insolvenčních řízení a rozhodnutí o oddlužení vůbec nevěděla, byť takový postup předpokládá článek 5 odst. 2 Nařízení. Nebyla tak ze strany dlužníků, insolvenčního soudu a insolvenčního správce informována o skutečnosti, že bylo zahájeno insolvenční řízení a že došlo k osvobození dlužníků. Vzhledem ke skutečnosti, že oprávněné bylo upřeno právo brojit proti příslušnosti slovenského insolvenčního soudu před vydáním rozhodnutích o oddlužení, měly by být námitky oprávněné zohledněny v řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce. Oprávněná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

1. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Dospěl k závěru, že odvolání povinných je důvodné.

2. K námitce oprávněné, dle níž podali povinní návrh na zastavení exekuce opožděně, je nutno odkázat na závěry judikatury, která výslovně uvádí, že smysl lhůty uvedené v ust. § 55 odst. 1 ex. řádu spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce "včas" ve lhůtě 15 dnů a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013). Je tedy zřejmé, že zmeškáním patnáctidenní lhůty povinní nepřišli o právo na zastavení exekuce, je-li dán některý z důvodů uvedený v § 268 o. s. ř. 1.

2. Odvolací soud pro úplnost znovu odkazuje na obsah Nařízení evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (také i jen Nařízení), které se, s výjimkou článku 25, použije ode dne 26. června 2017, a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech Evropské unie v souladu se Smlouvami (článek 92), neboť jeho principy a citovanými ustanoveními se soud I. stupně poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2018, č. j. 18 Co 193/2018-56, důsledně neřídil.

3. Toto Nařízení v článku 20 stanoví, že rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 1 má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2.

    Podle článku 3 odst. 1 soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení ("hlavní insolvenční řízení"). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami.
    V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu.
    V případě osoby samostatně výdělečně činné se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje hlavní místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu hlavního místa podnikání této fyzické osoby do jiného členského státu.
    V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu.
    Při vědomí toho, že jednotlivé články mají být vykládány v souladu s úvodní částí Nařízení, jež ve svých 89 bodech tvoří, pro potřeby tohoto řízení zjednodušeně řečeno, důvodovou zprávu nařízení i jeho zásady, pak především s ohledem na bod 65 (Toto nařízení by mělo stanovit okamžité uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení insolvenčních řízení, která spadají do oblasti jeho působnosti, a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovými insolvenčními řízeními. Automatické uznávání by tedy mělo znamenat, že se účinky vyplývající z těchto řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, rozšiřují na jiné členské státy. Uznávání rozhodnutí soudů členských států se musí zakládat na zásadě vzájemné důvěry. Důvody pro odepření uznání by měly být omezeny na nezbytné minimum. Podle této zásady by měl být rovněž řešen spor, kdy se soudy dvou členských států považují za příslušné k zahájení hlavního insolvenčního řízení. Rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, by mělo být uznáváno v jiných členských státech, aniž by byly tyto členské státy oprávněny rozhodnutí tohoto soudu přezkoumávat.) je zřejmé, že jedním z účinků Nařízení je též to, že za podmínek v něm obsažených se uznávají veškerá soudní rozhodnutí vydaná soudy v příslušném insolvenčním řízení od jeho zahájení až do jeho skončení.

4. Ve smyslu výše citovaných ustanovení a zásad může být účastníkem řízení předložené pravomocné rozhodnutí soudu vydané v insolvenčním řízení ve smyslu Nařízení důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, pokud je tímto rozhodnutím dlužník zbaven povinnosti zaplatit své dosud neuhrazené závazky. Každý z věřitelů je totiž oprávněn uplatnit své pohledávky v příslušném, již probíhajícím, národním insolvenčním řízení (článek 45, článek 53 a násl.), stát se tak jeho účastníkem a chránit v něm svá práva. Zásadně pak platí, že soud jiného státu není oprávněn přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení soudem jiného státu.1.

2. Podle § 1 zákona č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále jen ZoKR), tento zákon upravuje riešenie úpadku dlžníka speňažením majetku dlžníka a kolektívnym uspokojením jeho veriteľov alebo postupným uspokojením veriteľov dlžníka spôsobom dohodnutým v reštrukturalizačnom pláne; zákon upravuje aj riešenie hroziaceho úpadku dlžníka a oddlženie fyzickej osoby.

    Podle § 166e odst. 1 ZoKR o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide.
    Podle § 166e odst. 2 ZoKR oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov.
    Podle § 166e odst. 3 ZoKR pohľadávka, ktorá sa v dôsledku oddlženia stala voči dlžníkovi nevymáhateľná, je aj naďalej vymáhateľná voči ručiteľovi alebo inej osobe, ktorá pohľadávku voči dlžníkovi zabezpečuje.
    Podle § 166e odst. 4 ZoKR na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd prihliadne aj bez námietky dlžníka. Orgán verejnej moci je povinný hľadieť na dlžníka vo vzťahu k pohľadávke, ktorá sa stala nevymáhateľná (§ 166b), ako by na neho hľadel, keby rozhodol o trvalom upustení od vymáhania pohľadávky.
    Podle § 166f odst. 1 ZoKR veriteľ, ktorý bol dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer. Ak je takýchto návrhov viac, súd ich spojí na spoločné konanie. Vo veci samej rozhoduje súd rozsudkom.
    Podle § 166f odst. 2 ZoKR právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je účinné voči všetkým. Iné rozhodnutie o návrhu na zrušenie oddlženia nie je prekážkou, aby sa rozhodovalo o novom návrhu na zrušenie oddlženia, ak je podaný iným veriteľom alebo sú tu nové dôkazy, ktoré poctivý zámer dlžníka vylučujú.
    Podle § 166f odst. 3 ZoKR ak navrhovateľ na tom trvá, súd v prípade smrti dlžníka pokračuje v konaní s dedičmi, inak konanie zastaví.
    Podle § 166f odst. 4 ZoKR zrušením oddlženia sa oddlženie stáva voči všetkým veriteľom neúčinné. Pohľadávkam sa v plnom rozsahu, v ktorom ešte neboli uspokojené, obnovuje pôvodná vymáhateľnosť aj splatnosť. Takéto pohľadávky sa nepremlčia skôr ako uplynie desať rokov od zrušenia oddlženia.
    Podle § 166f odst. 5 ZoKR právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je rozhodnutím o vylúčení podľa § 13a Obchodného zákonníka.
    Podle § 166f odst. 6 ZoKR súd, ktorý rozhodol o oddlžení na podnet prokurátora, zruší takéto oddlženie, ak zistí, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer. Takéto konanie možno začať do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára.
    Podle § 167v odst. 1 ZoKR správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu, oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa § 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje.
    Podle § 167v odst. 2 ZoKR správca bez zbytočného odkladu oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje.
    Podle § 167v odst. 3 ZoKR konkurz sa zrušuje tiež uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach, ktoré mohli byť uplatnené v konkurze prihláškou, neuplynie skôr, ako tri roky od zastavenia konania. Voči tomuto rozhodnutiu je dlžník oprávnený podať odvolanie.
    Podle § 167v odst. 4 ZoKR zrušením konkurzu zaniká funkcia správcu a zástupcu veriteľov. Zanikajú tiež účinky podľa § 167b ods. 1, § 167c ods. 2 a 3 a § 167d. Platnosť a účinnosť úkonov vykonávaných počas konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po zrušení konkurzu ich bez zbytočného odkladu vráti dlžníkovi, prípadne niektorému z dedičov dlžníka.
    Podle § 167v odst. 5 ZoKR ak bol konkurz zrušený, súd zastaví konanie o určenie popretej pohľadávky.

1. V souladu s výše citovanými ustanoveními slovenského zákona lze přitakat odvolacím námitkám povinných, že v souzené věci již v případě každého z povinných nastaly účinky oddlužení, u 1. povinné se tak stalo usnesením ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 2 Odk/222/2017, u 2. povinného usnesením ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 1 Odk/222/2017. Při vědomí této skutečnosti by požadavek oprávněné na pokračování exekuce mohl obstát pouze tehdy, pokud by oddlužení (zbavení dluhů) bylo příslušným soudem Slovenské republiky zrušeno. Zákon o konkurzu a reštrukturalizácii přitom takový postup umožňuje ve dvou případech. Jednak na návrh podaný dle § 166f odst. 1 ZoKR, pokud věřitel prokáže dlužníkův nepoctivý záměr, nebo v souvislosti se zrušením konkurzu dle § 167v odst. 3 ZoKR, pokud soud zastaví řízení z důvodu, že nejsou předpoklady pro vedení konkurzu a v usnesení rozhodne o zrušení oddlužení.

2. Jinak řečeno, požaduje-li oprávněná, aby její pohledávky vůči dlužníkům byly v České republice vymáhány, musí za nynějšího stavu věci dosáhnout toho, že soudy Slovenské republiky buď v režimu § 166f ZoKR, nebo v režimu § 167v ZoKR, odstraní překážku, která exekuci (popř. výkonu rozhodnutí) brání. Touto dosud trvající překážkou je právě existence oněch dvou výše uvedených rozhodnutí, jimiž Okresní soud v Prešově oba povinné - dlužníky osvobodil od úhrady jejich dluhů. Oprávněná však netvrdí, že by některé z takových rozhodnutí soud Slovenské republiky již vydal, ani že by se ona (popř. jiný věřitel) jejich vydání domáhala.

3. Přesto v případě 2. povinného neshledal odvolací soud odvolání důvodným. Pokud řízení vedené před Okresním soudem v Prešově pod sp. zn. 1 Odk/222/2017 dosud běží, může v jeho rámci ještě dojít ke zrušení již přiznaného oddlužení, shledá-li pro to Okresní soud v Prešově podmínky. Odvolací soud takový závěr ani nepředjímá, ani nevylučuje, nicméně stalo-li by se tak, pak by oprávněná v pozici věřitele v případě zastavení exekuce mohla být fakticky zkrácena na svých právech, protože 2. povinný jako dlužník by již nemusel vlastnit žádnou majetkovou hodnotu, z níž by se oprávněná mohla poté uspokojit. Zastavením exekuce by se totiž 2. povinnému navrátila plná dispozice s jeho majetkem, kterého by se mohl zbavit způsobem, jenž by tento majetek učinil pro věřitele (oprávněnou) nadále nevyužitelným. Z povahy věci tedy vyplývá, že do skončení řízení vedeného před Okresním soudem v Prešově pod sp. zn. 1 Odk/222/2017 nejsou pro zastavení exekuce dány důvody.
4. Jiná je však situace ohledně 1. povinné. Není sporu o tom, že v jejím případě již bylo řízení před Okresním soudem v Prešově sp.zn. 2 Odk/222/2017 pravomocně skončeno a účinky oddlužení plynoucí z usnesení ze dne 12.1.2018 zůstaly zachovány. Za tohoto stavu věci není naopak důvodu vyčkávat, zda některý z věřitelů podá ve lhůtě šesti let počítané zde od vyhlášení konkurzu návrh na zrušení oddlužení dle § 166f ZoKR, nýbrž je namístě exekuci zastavit.1.

2. Odvolací soud nenachází rozpor s veřejným pořádkem ani v případě usnesení ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 2 Odk/222/2017, ani v případě usnesení ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 1 Odk/222/2017. Zásadám a pravidlům plynoucím z Nařízení jsou zásadně podrobeny všechny osoby (fyzické i právnické) Evropské unie, což slovenský zákon o konkurze a reštrukturalizácii respektuje. Každý z věřitelů (tedy i věřitelé jiní než slovenští) může svou pohledávku vůči dlužníku přihlásit do konkursního řízení vedeného před soudem Slovenské republiky, každý věřitel se může na takový soud obrátit se žádostí o zrušení oddlužení, má-li za to, že dlužníkovo jednání je nekalé, a to i po pravomocném skončení konkurzního řízení (viz § 166f odst. 1 ZoKR). Věřitelům v konkurzním řízení vedeném před soudy Slovenské republiky je tak přiznávána zákonem o Konkurze a reštrukuralizácii v zásadě srovnatelná ochrana jako věřitelům v insolvenčním řízením vedeném před soudy České republiky podle insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (InsZ). Ustanovení § 418 InsZ umožňuje zrušení oddlužení v průběhu insolvenčního řízení, ustanovení § 417 InsZ umožňuje odejmutí osvobození od placení závazků i po skončení insolvenčního řízení, přičemž podmínky, za nichž se tak může stát, se v obou zákonných úpravách nijak výrazně neliší. Může-li se tedy v souzené věci oprávněná před Okresním soudem v Prešově domáhat téhož, čeho by se mohla domáhat před jakýmkoli insolvenčním soudem v České republice, pak argumentace výhradou veřejného pořádku nemůže obstát.

3. Námitky oprávněné vůči postupu Okresního soudu v Prešově přitom nemůže brát Městský soud v Praze v potaz. Jak již vysvětleno výše, z Nařízení se podává, že soud jiného státu není oprávněn přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení před soudem jiného státu, což platí i pro posouzení pravomoci a příslušnosti soudu toho kterého státu. Žádný ze soudů České republiky proto není ve vztahu k Okresnímu soudu v Prešově soudem (ve zdejší procesně-právní terminologii) odvolacím, dovolacím či nadřízeným. Proto veškeré výtky měly být oprávněnou uplatněny právě v řízeních vedených pod sp. zn. 1 Odk/222/2017 a 2 Odk/222/2017 a tam i vypořádány dle platné právní úpravy Slovenské republiky. Nestalo-li se tak, není možné následky takové procesní nečinnosti oprávněné reparovat v exekučním řízení vedeném v České republice.

4. K argumentaci oprávněné, dle které rozdíly mezi úpravou oddlužení dle slovenského práva (ZoKR) a českého práva brání tomu, aby se osvobození od dluhů podle rozhodnutí slovenských soudů uplatnilo i v poměrech České republiky, zbývá dodat, že ani insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. nevylučuje osvobození dlužníka od úhrady jeho závazků (rozuměno tím oddlužení) v situaci, kdy dlužník zaplatí svým věřitelům méně než 30%. To plyne z ustanovení § 415 InsZ a též judikatura soudů České republiky takové případy zná. Možno v této souvislosti odkázat usnesení ze dne 21.1.2015, sp.zn. 1 VSPH 2161/2014, v němž Vrchní soud v Praze mimo jiné dovodil, že „přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.“ V zásadě ze stejné úvahy vycházel i Nejvyšší soud České republiky, když k dané problematice vysvětlil, že „obvykle nelze předpokládat, že se věřitelé budou chovat „neekonomicky a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle § 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek“ (viz usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 91/2013). V podstatě na stejných principech stojí i další rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož se podává, že „rozhodli-li věřitelé (majoritní věřitel) o způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty v situaci, kdy dlužník navrhoval jako způsob řešení oddlužení plnění splátkového kalendáře, podle kterého by pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu převyšujícím 30 % jejich výše, a to s vědomím, že této hranice uspokojení pohledávek nebude vzhledem k majetkové situaci dlužníka dosaženo, a s úmyslem znemožnit dlužníku, aby byl po splnění oddlužení osvobozen od placení zbytku pohledávek, neuplatní se při posouzení, zda dlužník splnil podmínky pro osvobození od placení zbytku pohledávek, test konkursem předvídaný ustanovením § 415 insolvenčního zákona“ (viz usnesení ze dne 25. 4. 2018, senátní 29 NSČR 218/2016).1.

2. Námitka oprávněné ohledně neústavního "vyvlastnění bez náhrady" nemůže být důvodná již pro zjevnou záměnu právních institutů: je totiž třeba odlišovat zánik práva vyvlastněním (na základě zákona a za náhradu) a situaci, kdy pohledávka nezaniká, avšak stane se nevymahatelnou (tzv. naturální obligací), jak k tomu došlo u 1. povinné.

3. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí ve vztahu ke 2. povinnému jako správné potvrdil. Ve vztahu k 1. povinné bylo rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. h), § 220 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu změněno tak, že exekuce byla zastavena.

4. Ve vztahu k 1. povinné je rozhodnutí o zastavení exekuce rozhodnutím konečným (§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu), proto bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, a to v souladu se zásadou o zavinění na jejím zastavení ve smyslu ustanovení § 89 ex. řádu a s přihlédnutím k ustanovení § 271 o. s. ř. Mezi účastníky řízení navzájem však nelze zavinění na zastavení exekuce dovodit. Oprávněná se domáhala pověření k nařízení exekuce v době, kdy disponovala pravomocným exekučním titulem vydaným soudem (21. 11. 2014), přičemž nemohla předpokládat, že 1. povinná poté využije dobrodiní slovenského ZoKR a evropského Nařízení a domůže se zastavení exekuce pro nevymahatelnost přisouzené pohledávky. Výkon práva na oddlužení ze strany 1. povinné však nelze považovat za "zavinění" na zastavení exekuce. Proto odvolací soud rozhodl, že oprávněná a 1. povinná nemají navzájem právo na náhradu nákladů exekučního řízení.

5. Jinak je tomu u nákladů vzniklých exekutorovi, který náklady na zjišťování majetkových poměrů 1. povinné již vynaložil, aniž mohl důvodně předpokládat, že se 1. povinná účinků oddlužení dovolá. Na paušální odměnu a náhradu nákladů má proto právo. Při úvaze o tom, kterému z účastníků je třeba náhradu nákladů exekuce uložit, vycházel odvolací soud přiměřeně z judikatury Ústavního soudu (Pl. ÚS 16/08, III. ÚS 455/08 a IV. ÚS 314/09), tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. K tomu, aby bylo možno oprávněnému uložit povinnost náhrady nákladů exekuce při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, by bylo třeba dovodit procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce, tedy zejména nerespektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce. Následné chování oprávněného při provádění exekuce by bylo možno shledat zaviňujícím zastavení exekuce v případě, že by neplněním svých procesních povinností při provádění exekuce způsobil nepřiměřenou délku řízení, kdy během tohoto času se dříve solventní povinný stane nesolventním apod.

    V době zahájení exekučního řízení a ke dni rozhodování o pověření soudního exekutora provedením exekuce však byl předmětný exekuční titul (vydaný soudem) způsobilým podkladem pro vedení exekuce, v chování oprávněné v době zahájení exekuce proto nelze spatřovat nedostatek náležité pečlivosti a uvážlivosti. Ani v průběhu exekuce nedocházelo ze strany oprávněné (dle obsahu soudního spisu) k jakýmkoli průtahům. Proto oprávněné nelze úhradu nákladů exekuce uložit a povinnost k úhradě těchto nákladů připadá 1. povinné.

1. Výše náhrady nákladů soudního exekutora byla vypočtena dle § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění ke dni zahájení řízení, tj. 3.000 Kč - odměna a 3.500 Kč - paušální náhrada, k tomu náleží náhrada za 21% DPH ve výši 1.365 Kč, celkem 7.865 Kč. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu.

Poučení:
    Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně (ve vztahu k 2. povinnému jen za podmínek § 237, § 239 a následujících o. s. ř.).


    Praha 4. dubna 2019




    JUDr. Marcela Kučerová v. r.
    předsedkyně senátu