Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:22Co 28/2018     
Právní věta:Exekutorský úřad dle § 19 o. s. ř. není způsobilý být účastníkem řízení, neboť nemá právní osobnost a žádná zákonná úprava mu ji nepřiznává. Došlo-li tedy k zániku funkce původního soudního exekutora a ke jmenování jiného soudního exekutora do téhož exekutorského úřadu, nelze nového soudního exekutora považovat ani za právního ani za procesního nástupce původního soudního exekutora, z jehož exekuční činnosti je dovozována žalovaná újma.
Soud:Krajský soud v Hradci Králové
ECLI:ECLI:CZ:KSHK:2018:22.CO.28.2018.1
Datum rozhodnutí:31.10.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Exekuce
Účastníci řízení
Dotčené předpisy:§ 19 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
§ 1 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
§ 11 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
§ 13 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
Kategorie rozhodnutí:D

č. j. 22 Co 28/2018-216

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci

žalobce: MC, narozený ---

      bytem ---
      zastoupený advokátem Mgr. Martinem Červinkou
      sídlem Čechova 396, Česká Třebová
proti
žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR
      sídlem Vyšehradská 16, Praha 2
      jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových
      sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2
za účasti: JUDr. TV
původní soudní exekutor Exekutorského úřadu v Přerově
toho času advokát se sídlem Olomouc, Hodolany, Holická 156/49

o zaplacení 100 000 Kč a 1 936 Kč s příslušenstvím,
o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12.10.2017, č. j. 14 C 84/2015-163, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1.11.2017 č.j. 14 C 84/2015-170 a doplňujícího usnesení ze dne 23.5.2018 č.j. 14 C 84/2015-204,

                      takto:
I. Rozsudek okresního soudu se v části odvoláním napadeného výroku I., pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 12 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8.4.2015 do zaplacení, a ve výrocích II., V. a VI. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené zbývající části výroku I. mění tak, že žaloba ohledně zaplacení částky 46 816 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8.4.2015 do zaplacení se zamítá.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích IV. a VII. mění takto:

Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalované JUDr. TV jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady za řízení před okresním soudem ve výši 18 214 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 094 Kč k rukám advokáta žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.


Odůvodnění:

1. Okresní soud citovaným rozsudkem, ve znění uvedených opravných usnesení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 58 816 Kč a 1 936 Kč, vždy s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8.4.2015 do zaplacení (výrok I. a II.) a ohledně zaplacení 41 184 Kč s příslušenstvím podanou žalobu zamítl (výrok III.). Dále okresní soud žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 34 138 Kč (výrok IV.) a rozhodl o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Doplněnými výroku VI. a VII. okresní soud dále rozhodl, že žalobce a JUDr. LJ, resp. žalobce a JUDr. TV vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud takto shledal částečně důvodnou žalobu, kterou se žalobce domáhal proti státu náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu, k němuž došlo postupem soudního exekutora JUDr. TV, který v rámci vedeného exekučního řízení (k vymožení povinnosti k zaplacení 1 032 Kč s příslušenstvím dle platebního rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové č.j. 21 C 34/2011-11) žalobci, který však nebyl povinným, doručil výzvu k dobrovolnému splnění. Žalobce se takto domáhal náhrady jednak skutečné újmy, která mu vznikla zaplacením odměny jeho advokátovi za podání návrhu na zastavení exekuce, a dále náhrady nemajetkové škody, zadostiučinění v žalované výši 100 000 Kč s tvrzením, že trpí roztroušenou sklerózou a doručením výzvy u něho došlo ke zhoršení zdravotního stavu - zhoršení koordinace, třesu a psychickému traumatu. Žalovaný tyto nároky, které u něho žalobce před podáním žaloby uplatnil přípisem ze dne 22.10.2014, odmítl jako zcela nedůvodné, když nesprávný úřední postup hodnotil jako minimální, a proto považoval za dostačující omluvu soudního exekutora ze dne 24.2.2015. K nákladům žalobce na advokáta namítl, že jejich náhrada nebyla žalobci přiznána a žalobce se tak měl proti tomuto zamítavému výroku odvolat.

3. Okresní soud v dané věci na základě návrhu žalovaného a souhlasu soudního exekutora JUDr. TV jednal s tímto soudním exekutorem jako s vedlejším účastníkem na straně žalovaného. Poté, co tomuto soudnímu exekutorovi ke dni 31.3.2016 zanikl výkon Exekutorského úřadu v Přerově, měl okresní soud za to, že vedlejším účastníkem se stal JUDr. LJ, který ve smyslu § 15 exekučního řádu od 1.4.2016 byl do uvedeného exekutorského úřadu jako soudní exekutor nově jmenován. Byť JUDr. LJ nesouhlasil se svým vstupem do tohoto řízení jako vedlejší účastník, okresní soud uzavřel, že výkon exekuční činnosti je úředním postupem a ze zákona (§ 4 odst. 2 exekučního řádu) je odpovědnost vázána k výkonu této činnosti, nikoliv ke konkrétní osobě. Dle okresního soudu výkon exekutorské činnosti úzce souvisí s exekutorským úřadem, do nějž je exekutor jmenován a jedná jako vykonavatel veřejné moci. Okresní soud proto měl za to, že vedlejším účastníkem v dané věci je soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov, kterým se stal JUDr. J.

4. Okresní soud vycházel z citované právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, podle níž stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, když dle § 5 písm. b) stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Okresní soud dále odkázal na § 3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle něhož stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby") s tím, že takto se za výkon státní správy, resp. úřední postup považují i činnosti dle § 4 odst. 1 a 2 tohoto zákona. Uvedl, že dle § 13 odst. 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 31 odst. 1 až 3 pak náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu s tím, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, když výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 1 a 2 také platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle citovaného zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

5. Okresní soud poté v řízení na základě provedeného dokazování vzal za prokázané a mezi účastníky za nesporné, že v exekuční věci vedené před exekučním Okresním soudem v Hradci Králové pod sp.zn. 37 EXE 242/2012 byla nařízena exekuce proti povinnému stejného jména a data narození jako žalobce, avšak jiného bydliště. V této věci byla žalobci dne 4.7.2014 doručena pověřeným soudním exekutorem výzva ke splnění povinnosti. Téhož dne podal v této věci advokát žalobce návrh na zastavení exekuce pro nepřípustnost, který byl usnesením exekučního soudu ze dne 11.11.2014 zamítnut a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalobce je osoba odlišná od povinného, která proto není k podání návrhu legitimována, když také o nákladech řízení exekuční soud rozhodoval jen ve vztahu mezi účastníky. Okresní soud dále zjistil, že dne 30.9.2014 exekuční soud sdělil pověřenému soudnímu exekutorovi, že exekuci vede proti osobě, která není povinným, s udělením pokynu exekuci proti žalobci neprovádět, a zároveň sdělil advokátovi žalobce, že soudního exekutoru informoval o jeho pochybení s tím, že žalobce jako osoba, která není účastníkem exekučního řízení, nemůže podávat návrh na zastavení exekuce s dovětkem, že pokud se žalobce cítí poškozen, má podat žalobu o náhradu škody. Okresní soud současně zjistil, že dne 24.2.2015 zaslal soudní exekutor žalobci krátkou omluvu s tím, že písemnosti byly žalobci doručeny omylem.

6. Okresní soud vzal dále za nesporně prokázané, že žalobce dne 22.10.2014 uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody, který je předmětem tohoto řízení a který žalovaný svým přípisem ze dne 2.4.2015 odmítl v souladu s vznesenou obranou. Okresní soud na základě účastnického výslechu žalobce a svědecké výpovědi jeho dcery KC ve spojení se svědeckou výpovědí Mgr. IČ, manželky advokáta žalobce, vzal za prokázané, že doručením přípisu soudního exekutora ze dne 2.7.2014 došlo u žalobce ke značnému rozrušení a jeho projevům tak, jak byly těmito provedenými důkazy konkrétně zjištěny, a to ve shodě se znaleckými závěry ustanovené znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. PK, z nichž okresní soud rovněž vycházel. Z těchto znaleckých závěrů okresní soud zjistil, že u žalobce, který se dlouhodobě léčí pro roztroušenou sklerózu, se po doručení přípisu soudního exekutora vyvinuly příznaky akutní stresové reakce – prožívání strachu a napětí, emoční labilita, třes, nestabilita, poruchy chůze, nevolnost. Po odeznění této akutní stresové reakce se objevily poruchy přizpůsobení – pokleslá nálada, úzkostnost, poruchy spánku, podrážděnost, obtížná soustředivost, zhoršení pružnosti myšlení. Okresní soud zjistil, že dle znaleckých závěrů tyto poruchy u žalobce postupně odezněly s tím, že sám žalobce hodnotil svůj psychický stav jako o 90% zlepšený a jeho dcera vypověděla, že žalobce dosud není ve stejném duševním rozpoložení jako před doručením výzvy.

7. Okresní soud zdůvodnil, že duševní stav je prožíván subjektivně a lze jej těžko objektivizovat. Uvedl, že žalovaný nenabídl žádný důkaz, kterým by tvrzení žalobce a jeho účastnickou výpověď vyvrátil. Okresní soud proto z výpovědi žalobce vycházel s tím, že se sice jedná z hlediska důkazní hodnoty spíše o důkaz podpůrný, avšak stále se jedná o důkaz, který by bylo třeba vyvrátit. Zdůraznil, že výpověď žalobce před soudem i před oběma znalci byla v zásadních bodech stejná a shoduje se i s výpověďmi svědků. Uvedl, že dle této výpovědi znalkyně zhodnotila také deprese a nespavost, a to jako poruchu přizpůsobení, kterou jako újmu rovněž ohodnotila. Okresní soud proto dospěl k závěru, že u žalobce byl prokázán vznik újmy jednak v akutní reakci na stres, jednak i v poruchách přizpůsobení s tím, že tato újma je vyjádřena v penězích dle znaleckých závěrů z oboru psychiatrie částkou 58 816 Kč. Dodal, že žalobci nelze přičítat k tíži, že v rozhodném období nenavštívil odbornou pomoc, neboť lékaře navštěvoval pro svou dlouhodobou diagnózu a domníval se, že jeho psychické problémy nakonec odezní, což se také stalo. Okresní soud z uvedených důvodů žalobě ohledně zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu v rozsahu částky 58 816 Kč s příslušenstvím vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu v této části zamítl.

8. Ohledně žalovaného nároku na náhradu škody z titulu zaplacených nákladů za zastoupení žalobce advokátem při podání návrhu na zastavení exekuce okresní soud odmítl obranu žalovaného a uvedl, že v exekučním řízení bylo rozhodováno pouze o nákladech řízení mezi účastníky, kterým žalobce nebyl, což v okamžiku podání návrhu nevěděl. O jeho nákladech tak vůbec rozhodováno nebylo. Okresní soud uzavřel, že žalobce se proti exekuci bránil zcela legitimně a pochopitelně, neboť podle všech známek byla namířena proti němu, ačkoliv plnil oddlužení. Okresní soud proto shledal, že žalobce má právo na náhradu škody, která mu vznikla zaplacením odměny za podání návrhu, a to ve výši 1 936 Kč za dva úkony právní pomoci (převzetí a podání návrh) dle § 7 bod 3 a § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 500 Kč spolu s dvakrát paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a náhrady DPH ve výši 336 Kč.

9. Okresní soud dále shledal důvodný žalovaný nárok na zaplacení úroků z prodlení, a to od data podání žaloby v žalované výši, když k tomu odkázal na § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl s tím, že žalobce byl ve věci úspěšný a plnění záviselo na znaleckém posudku. Proto okresní soud žalobci přiznal dle§ 142 odst. 3 o.s.ř. náhradu nákladů řízení za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměnu okresní soud určil ve výši 3 540 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 60 752 Kč tak, jak bylo žalobci skutečně přiznáno. Za celkem sedm úkonů (převzetí věci, podání žaloby, uplatnění nároku na náhradu škody u žalovaného a účast u čtyř jednání) tak okresní soud dle § 6, § 7 a § 11 odst. 1 citované vyhlášky přiznal žalobci odměnu ve výši 24 780 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů za uvedených sedm úkonů po 300 Kč, tj. ve výši 2 100 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Současně okresní soud žalobci přiznal náhradu cestovních výdajů advokáta za cesty k ústnímu jednání a zpět doloženým osobním automobilem dle jeho spotřeby, a to v roce 2015 za jednu cestu s cenou paliva a základní kilometrovou sazbou dle vyhlášky č. 328/2014 Sb. v částce 160,16 Kč, v roce 2016 za jednu cestu s cenou paliva a základní sazbou dle vyhlášky č. 385/2015 Sb. v částce 147,28 Kč a v roce 2017 za dvě cesty dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. v celkové částce 225,62 Kč. Současně okresní soud přiznal žalobci náhradu za celkem 8 půlhodin ztráty času na uvedených cestách po 100 Kč dle § 14 odst. 1,3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Po navýšení o příslušnou 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. tak okresní soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 34 138 Kč.

11. Okresní soud dále rozhodl o náhradě nákladů státu za podané znalecké posudky. Uvedl, že tyto náklady by měl hradit žalovaný, kterým však je Česká republika, tedy stát. Zdůvodnil, že Česká republika má pouze jednu právní subjektivitu a není proto možné, aby jí bylo uloženo platit náklady sama sobě, a proto rozhodl tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení.

12. O náhradě nákladů mezi žalobcem a JUDr. LJ, s nímž okresní soud jednal jako s vedlejším účastníkem, okresní soud rozhodl doplňujícím usnesením dle § 166 odst. 2 o.s.ř. tak, že jim vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Zdůvodnil, že vedlejší účastník vystupující na straně žalovaného nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů. Dále poukázal na to, že úspěch žalobce závisel na znaleckém posudku dle § 142 odst. 3 o.s.ř. a náhrada nákladů řízení žalobci byla přiznána vůči žalovanému.

13. O náhradě nákladů mezi žalobcem a vedlejším účastníkem JUDr. TV okresní soud rozhodl na základě pokynu odvolacího soudu rovněž dle § 166 odst. 2 o.s.ř. doplňujícím usnesením tak, že nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Zdůvodnil, že vedlejší účastník nebyl ve věci úspěšný, úspěšnost závisela na znaleckém posudku a JUDr. TV se náhrady nákladů vzdal.

14. Proti citovanému rozsudku, a to výslovně pouze proti výrokům I., II. a IV., podal včasné odvolání žalovaný, který ve shodě se svojí obranou v řízení před okresním soudem trval na úplném zamítnutí žaloby. Dodal, že výši náhrady nemajetkové újmy nelze stanovit na základě podaných znaleckých posudků, neboť žalobce se domáhá přiznání nemajetkové újmy, nikoliv náhrady škody na zdraví. Přiznanou výši pak žalobce považoval za zcela nepřiměřenou a neodpovídající obdobným případům. Zdůraznil, že újma na straně žalobce mohla trvat tři měsíce - od doby výzvy k dobrovolnému plnění do doby informování o tom, že exekuce proti žalobci vedena není, exekuce hrozila pouze pro částku 1 032 Kč a navíc žalobce se v té době nacházel v oddlužení a exekutor nečinil žádné kroky k provádění exekuce. Žalovaný také trval na svých námitkách proti podaným znaleckým posudkům, zejména namítl, že posudek MUDr. K vychází z toho, co uvedl žalobce, a žádná jiná objektivní zjištění o vzniklé újmě z posudku nevyplývají.

15. Žalobce v odvolacím řízení navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí, když se se závěry okresního soudu plně ztotožnil, zejména měl za to, že výše nemajetkové újmy byla řádně stanovena dle znaleckých závěrů. Dodal, že je nerozhodné, o jakou částku byla exekuce vedena s tím, že vzhledem k nákladům byla jejím předmětem částka podstatně vyšší. Měl také za to, že rozhodná není ani doba, kdy žalobce nebyl informován o tom, že exekuce byla skončena. Zdůraznil, že omluva nebyla učiněna ihned a s doložením toho, že exekuce vůči žalobci nebude pokračovat, ale až po devíti měsících a na nátlak exekučního soudu, proto ji nelze považovat za účinnou. Uvedl také, že výzva k dobrovolnému plnění je prováděním exekuce, k níž vůbec nemělo dojít z důvodu probíhajícího oddlužení žalobce. Žalobce uvedl, že v obdobné věci dosud nebylo o výši nemajetkové újmy rozhodnuto, přiznaná částka je dle žalobce přiměřená, neboť obsahuje jednak odškodnění, a jednak preventivní účinek, aby k těmto jednáním nedocházelo.

16. Krajský soud, s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku III., přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu dle § 212 a § 212a o.s.ř., a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení V. až VII., když přihlížel i k důvodům v odvolání neuplatněným a dospěl k závěru, že podané odvolání je částečně důvodné.

17. Krajský soud nejprve uzavřel, že vedlejším účastníkem na straně žalovaného v dané věci po celou dobu řízení byl JUDr. TV, který v souladu s § 93 o.s.ř. do řízení vstoupil na výzvu žalovaného jako soudní exekutor Exekutorského úřadu v Přerově. Své vedlejší účastenství pak v dané věci ukončil až v průběhu odvolacího řízení, a to svým sdělením doručeným soudu dne 16.5.2018 (čl. 201 spisu), a proto krajský soud nadále ve věci jednal bez jeho účasti. K tomu krajský soud pouze pro úplnost uvádí, že nelze přisvědčit právním závěrům okresního soudu o vzniku vedlejšího účastenství soudního exekutora JUDr. LJ, kterého nelze dle žádné právní úpravy považovat ani za právního, ani za procesního nástupce původního soudního exekutora JUDr. TV, z jehož exekuční činnosti je dovozována v dané věci žalovaná újma. Exekutorský úřad ostatně dle § 19 o.s.ř. není způsobilý být účastníkem řízení, neboť nemá právní osobnost a žádná (ani okresním soudem citovaná) zákonná úprava mu ji nepřiznává. Naopak z právní úpravy exekučního řádu (zejména § 1, § 11 a § 13) je třeba dovodit, že právě a jen soudní exekutor jako fyzická osoba je ten, kdo při výkonu exekutorského úřadu provádí a řídí veškerou činnost a kdo je také za její výkon odpovědný, čemuž odpovídá i jeho povinnost mít uzavřenu smlouvu o pojištění své odpovědnosti za újmu, která by mohla v souvislosti s takovým výkonem jeho exekuční činnosti vzniknout. Takto zjištěný nesprávný procesní postup okresního soudu však v dané věci dle závěrů krajského soudu neměl žádný vliv na výsledek řízení, správnost napadeného rozhodnutí, ani na zachování procesních práv účastníků, včetně JUDr. TV, jemuž byl napadený rozsudek řádně doručen a který tak měl možnost se ve věci vyjádřit.

18. Krajský soud proto v napadeném rozsahu rozsudek okresního soudu ve věci samé přezkoumal a shledal, že okresní soud provedl řádné dokazování a po náležitém zhodnocení důkazů zjistil v potřebném rozsahu rozhodný skutkový stav, při jehož právním posouzení vycházel ze správně citované právní úpravy. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaný v dané věci odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu, která vznikla žalobci prokázaným nesprávným úředním postupem soudního exekutora v souladu s § 1 až § 6, § 13, § 14, § 31 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Krajský soud nejprve shledal, že okresní soud správně uzavřel, zdůvodnil i vyčíslil škodu, na jejíž náhradu žalobci proti žalovanému vznikl nárok z titulu účelně vynaložených nákladů řízení na nápravu prokázaného nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Okresní soud takto zejména správně uzavřel, že žalobce se účelně a legitimně bránil postupu soudního exekutora prostřednictvím zvoleného advokáta, který učinil účelné dva úkony právní služby směřující k „zastavení exekuce“, resp. k tomu, aby vůči žalobci nebylo nadále (nesprávně) postupováno v exekuci, v níž žalobce nebyl povinným, tj. nebyl jejím účastníkem. Z tohoto důvodu také nebylo v daném exekučním řízení rozhodováno o náhradě nákladů, které žalobci při tomto právním zastoupením advokátem vznikly, a okresní soud na základě tohoto závěru zcela správně shledal žalovaný nárok na náhradu takto vzniklé škody v žalované výši 1 936 Kč důvodný dle citovaného § 31 zákona č. 82/1998 Sb., včetně úroků z prodlení od uvedeného data do zaplacení v zákonné výši. Ke vzniku tohoto prodlení žalovaného krajský soud dodává, že žalovaný se v prodlení ve smyslu § 1968 a násl. o.z. ocitl poté, co žalobcem řádně uplatněný nárok na náhradu škody (v souladu s § 14 citovaného zákona) v plném rozsahu odmítl jako nedůvodný svým přípisem ze dne 2.4.2015, který byl žalobci doručen a žalobce se tak oprávněně domáhal svého nároku podanou žalobou. Krajský soud shledal, že pro tento konkrétní skutkový stav nelze vycházet z právní úpravy § 15 uvedeného zákona, který předpokládá, že ze strany žalovaného byl nárok na náhradu škodu přiznán, k čemuž však v dané věci nedošlo. Krajský soud na základě uvedených závěrů odvoláním napadený výrok II. citovaného rozsudku okresního soudu jako věcně správný dle svého výroku I. v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. Ohledně žalovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy dle výroku I. citovaného rozsudku okresního soudu krajský soud shledal, že okresní soud vycházel ze správné právní úpravy § 31a zákona č. 82/1998 Sb., podle níž žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu náleží přiměřené zadostiučinění, které se poskytuje v penězích, jestliže ji nelze nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující. Při stanovení výše se pak přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. K tomuto právnímu posouzení krajský soud dodává, že dle § 26 citovaného zákona platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy také obecnou právní úpravou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o.z.). Dle této právní úpravy platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy (§ 2956 o.z.). Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala (§ 2957 o.z.). Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (§ 2958 o.z.).

20. Krajský soud současně shledal, že je třeba přihlédnout také k ustálené judikatuře (zejména dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017), podle níž ohledně nemajetkové újmy při ublížení na zdraví dle § 2956 a násl. o.z. platí, že nárok ve smyslu § 2958 o.z.) tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a samostatně se i promlčují. Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání s tím, že běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, tedy nejedná se ani o tzv. ztížení společenského uplatnění), ale jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.

21. Po skutkové stránce krajský soud zopakoval důkaz písemným znaleckým posudkem z oboru psychiatrie znalkyně MUDr. PK, z něhož zjistil, že dle zdravotnické dokumentace se žalobce od r. 1998 léčí pro roztroušenou sklerózu, je pravidelně (cca čtvrtletně) sledován a léčen na neurologické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové, znalkyní byl žalobce ambulantně vyšetřen dne 16.6.2017. Ze znaleckých závěrů krajský soud zjistil, že bezprostředně po doručení přípisu soudního exekutora ze dne 2.7.2014 se u žalobce rozvinuly příznaky přechodné akutní stresové reakce, a to jak psychické (úzkostnost s prožíváním strachu a napětí, emoční labilita), tak fyzické (třes, nestabilita a z ní plynoucí poruchy chůze, nevolnost, pocity návalů horka) s tím, že tyto příznaky postupně v řádech hodin odezněly, když maximální hranicí je 48 hodin. Dále krajský soud zjistil, že poté, co akutní stresová reakce odezněla, nastala u žalobce dle popisu souboru psychických příznaků jako reakce na stres porucha přizpůsobení, která se u žalobce projevovala pokleslou náladou, úzkostností, poruchami spánku, podrážděností, obtížnou soustředivostí, zhoršením pružnosti myšlení, nedůvěrou v okolí a bilančními úvahami s tím, že tyto příznaky se negativně promítaly do kvality života a interpersonálních vztahů, především v rodinném životě žalobce. Úzkost a nedůvěra žalobce obtěžovaly v jeho subjektivním prožívání i v některých aktivitách jako je komunikace s okolím (sociální stažení, menší otevřenost, redukce telefonátů jen na známá čísla). Podrážděnost a napětí se promítaly do kvality vztahů žalobce v nejbližším okolí, především s dcerami a manželkou, zasažen byl i sexuální život. Krajský soud zároveň ze znaleckého posudku zjistil, že v dalším vývoji u žalobce příznaky poruchy přizpůsobení postupně v řádech měsíců zcela odezněly. Krajský soud zjistil, že žalobce k tomu uvedl, že se tak stalo asi tři měsíce poté, co dostal dopis od soudu, že bude exekuční řízení proti němu zastaveno, když subjektivně hodnotil zlepšení svých psychických obtíží v rozsahu 90% s tím, že přetrvává nepříjemné prožívání vzpomínek na dané období a určité sociální stažení a nedůvěra vůči okolí, které však sám žalobce nedovozoval jen z doručení předmětného přípisu soudního exekutora, ale již z předešlých okolností, které vedly ke vzniku jeho dluhů a jeho insolvenci. Krajský soud dále zjistil, že dle zdravotnické dokumentace a závěrů znalkyně základní onemocnění žalobce roztroušenou sklerózou nebylo v příčinné souvislosti se stresem způsobeným doručením předmětného přípisu soudního exekutora dekompenzováno, znalkyně proto hodnotila pouze psychický stav. Znalkyně poté dospěla k závěru, že u žalobce došlo k lehké poruše tělesných funkcí, a to extroverze, psychické stability, optimismu, řízení emocí a blíže neurčených funkcí spánku. Znalkyně současně provedla hodnocení a výpočty dle shora citované Metodiky Nejvyššího soudu pro ztížení společenského uplatnění, které tímto vypočetla v částce 58 816 Kč s tím, že nebyl uplatněn žádný modifikační koeficient. Znalkyně přitom vycházela z obtíží jen u mezilidského jednání a vztahů, a to čtyřikrát v korigovaném rozsahu vždy 0,14% - u složitých jednání, u jednání s cizími lidmi a dále u formálních a neformálních společenských vztahů, tj. celkem v rozsahu 0,56%.

22. Po tomto zopakování důkazu písemným znaleckých posudkem z oboru psychiatrie krajský soud přisvědčil závěrům okresního soudu, že na straně žalobce bylo prokázáno, že bezprostředně po doručení přípisu soudního exekutora dne 4.7.2014 došlo u žalobce, který je dlouhodobě (přes 16 let) v invalidním důchodu a léčí se pro neurologické onemocnění roztroušenou sklerózou, v příčinné souvislosti s tímto doručením k akutní stresové reakci, která se u žalobce projevila prožíváním strachu a napětí, emoční labilitou, nevolností, třesem, nestabilitou a poruchou chůze. Poté, co tato akutní stresová reakce u žalobce v řádu hodin, max. po 48 hodinách, odezněla, se u žalobce rozvinula porucha přizpůsobení projevující se pokleslou náladou, úzkostností, poruchami spánku, podrážděností, obtížnou soustředivostí, zhoršením pružnosti myšlení, což lehkou formou ovlivnilo schopnosti žalobce jednat a komunikovat v mezilidských, zejména rodinných vztazích. Tato porucha přizpůsobení u žalobce zcela odezněla, a to dle závěrů krajského soudu nejpozději ke dni 22.10.2014, kdy žalobce již u žalovaného uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy, který celkově vyčíslil v této věci žalované částce 100 000 Kč. Tento závěr je v souladu se shora uvedenými znaleckými závěry a zejména plně odpovídá postupu a vyjádření samotného žalobce, který sám uvedl, že jeho stav se upravil poté, co byl exekučním soudem seznámen s tím, že proti němu exekuce není vedena a nebude vůči němu postupovat ani soudní exekutor. K tomu došlo (na základě podání advokáta žalobce ze dne 4.7.2014) doručením přípisu exekučního Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30.9.2014, což potvrzuje i to, že právě po doručení tohoto přípisu exekučního soudu a dle jeho obsahu žalobce uplatnil u žalovaného dne 22.10.2014 v celém rozsahu svůj nárok na náhradu takto vzniklé nemajetkové újmy tak, jak je předmětem tohoto řízení. Krajský soud dodává, že uvedené zjištěné skutečnosti je třeba hodnotit objektivně, nikoliv ze subjektivního hlediska žalobce. Proto v dané věci není relevantní, že žalobce příp. i následně po dobu několika týdnů či měsíců subjektivně ještě pociťoval postupné odeznívání obtíží. Je třeba také zdůraznit, že v dané věci nelze přihlédnout k tomu, že dle vyjádření žalobce došlo ke zlepšení jeho obtíží z uváděných 90%, neboť se jedná pouze o subjektivní hodnocení žalobce, které již nemá podklad v objektivních zjištěních, a zejména je zřejmé, že se nejedná o příčinnou souvislost s prokázaným nesprávným úředním postupem soudního exekutora, ale o stav, který byl vyvolán již předcházejícími událostmi, při nichž došlo ke vzniku vlastních dluhů žalobce řešených v probíhající insolvenci oddlužením žalobce.

23. Krajský soud k uvedeným skutkovým závěrům, které byly učiněny jednak na základě znaleckých závěrů příslušné znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. K, jednak na základě okresním soudem řádně provedených listinných důkazů a výslechu svědků i účastnické výpovědi žalobce, uvádí, že při nich zcela vycházel z hodnocení důkazů ze strany okresního soudu, včetně hodnocení účastnické výpovědi žalobce a výpovědi slyšených svědků, neboť shledal, že okresní soud tyto důkazy náležitě zhodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům i ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a co účastníci uvedli. Hodnocení důkazů ze strany okresního soudu tak dle krajského soudu plně odpovídá výsledkům a průběhu dokazování a je také logicky a srozumitelně zdůvodněné. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že takto byl řádně prokázán konkrétní průběh a příznaky, které se u žalobce objevily po doručení předmětného přípisu soudního exekutora dne 4.7.2014 a v příčinné souvislosti s tím, když z těchto zjištění také správně vycházejí i znalecké závěry znalkyně MUDr. K, které tak v této části (o charakteru a průběhu psychického stavu žalobce) krajský soud ve shodě s okresním soudem hodnotil jako náležitě podložené a s potřebnou odborností podrobně, srozumitelně a logicky zdůvodněné, a proto z nich vycházel.

24. Krajský soud na základě všech shora uvedených závěrů shledal, že v dané věci byl prokázán nesprávný úřední postup v uvedeném exekučním řízení ze strany soudního exekutora spočívající v doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhaného dluhu žalobci dne 4.7.2014, po němž soudní exekutor, přestože mu (již) stejného dne bylo doručeno podání advokáta žalobce, z jehož obsahu vyplývalo, že žalobce není v dané exekuční věci povinným, nepřistoupil k jeho okamžitému ukončení (spolu s uvědoměním žalobce o tom), ale naopak ve svém nesprávném úředním postupu pokračoval, když podání žalobce zaslal oprávněnému k vyjádření, s nímž následně (dne 5.9.2014) věc předložil k rozhodnutí exekučnímu soudu. Krajský soud shledal, že až ze strany exekučního soudu došlo dle jeho přípisů ze dne 30.9.2014 k ukončení nesprávného úředního postupu soudního exekutora tím, že advokátovi žalobce bylo sděleno, že žalobce není v dané exekuční věci povinným a nadále tak vůči němu nebude postupováno a zároveň byl takto dán pokyn soudnímu exekutorovi. Protože na základě shora uvedených závěrů krajský soud vzal za prokázané, že v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora došlo u žalobce k zásahu do jeho psychického stavu (vzniku akutní stresové reakce s následnou poruchou přizpůsobení, která po ukončení nesprávného úředního postupu soudního exekutora nejpozději ke dni 22.10.2014 zcela odezněla), přisvědčil krajský soud závěru okresního soudu, že žalobci vzniklo právo na náhradu takto vzniklé nemajetkové újmy, neboť prokázaným nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do přirozených práv žalobce.

25. Dle citovaného § 31a zákona č. 82/1998 Sb. náleží žalobci za takto vzniklou nemajetkovou újmu přiměřené zadostiučinění. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vzhledem ke shora uvedeným prokázaným konkrétním okolnostem se zaslaná omluva dle přípisu soudního exekutora ze dne 24.2.2015 (samotné konstatování porušení práva) nejeví dostačující, a to jednak vzhledem k uvedené délce doby trvání nesprávného úředního postupu ze strany soudního exekutora, a jednak s ohledem na konkrétní zdravotní stav žalobce, který se dlouhodobě léčí pro roztroušenou sklerózu, tedy neurologické onemocnění, jehož průběh a projevy jsou ve zřejmé vzájemné souvislosti s jeho konkrétním psychickým stavem, do něhož bylo neoprávněně negativně zasaženo. Z těchto důvodů krajský soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění je třeba v dané věci poskytnout v penězích s tím, že při stanovení jeho výše je nutno přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.), a k tomu, aby odpovídala zásadám slušnosti a konkrétním okolnostem věci (§ 2956 až § 2958 o.z.). K tomu krajský soud dodává, že prokázaný zásah do psychického stavu žalobce nelze v dané věci právně hodnotit ani v rámci bolestného, ani v rámci tzv. ztížení společenského uplatnění, neboť u žalobce není součástí přechodné bolesti, ani se nejedná o trvalou překážku jeho lepší budoucnosti, neboť tento zásah plně odezněl, a to nejpozději ke dni 22.10.2014. Z těchto důvodů nelze výši peněžitého zadostiučiní za vzniklou nemajetkovou újmu v dané věci stanovit postupem dle Metodiky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 k náhradě nemajetkové újmy na zdraví - bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o.z. (sp.zn. Cpjn 14/2014), a proto nelze vycházet z vyčíslení dle podaného znaleckého posudku MUDr. K a v této části tak závěry okresního soudu nejsou správné a neobstojí.

26. Krajský soud dospěl k závěru, že výši žalobci vzniklé nemajetkové újmy je třeba v dané věci určit v souladu s § 136 o.s.ř. úvahou soudu, při níž je nutno v souladu se shora citovanou právní úpravu přihlédnout dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k ní došlo, a zároveň její výši stanovit tak, aby v souladu s § 2956 až § 2958 o.z. odpovídala zásadám slušnosti a prokázaným konkrétním okolnostem. Krajský soud na základě těchto závěrů shledal, že výši peněžitého zadostiučinění v dané věci snižují konkrétní okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě žalobce došlo, neboť k jejímu vzniku došlo v rámci exekučního řízení vedeného k vymožení nepatrné jistiny 1 032 Kč s příslušenstvím (byť její součástí byly i žalobcem namítané náklady nalézacího řízení), a to v jeho prvotní fázi při zaslání a doručení výzvy k dobrovolnému plnění vymáhané povinnosti, tj. při úkonu, který sám o sobě není exekučním vymáháním. Současně krajský soud přihlédl i k tomu, že žalobce v minulosti měl zkušenosti se vznikem a vymáháním dluhů, nacházel se v probíhajícím insolvenčním řízení s povolením oddlužení a dle svého vyjádření si byl i sám vědom toho, že souběžné vymáhání splnění povinností v exekučním řízení není přípustné, což také na straně žalobce závažnost vzniklé újmy snižuje. Současně krajský soud přihlížel k tomu, že nižší závažnosti vzniklé újmy svědčí také prokázané skutečnosti, podle nichž došlo k zásahu pouze do psychického stavu žalobce, a to po omezenou dobu asi čtyř měsíců (od července do října 2014) s tím, že se jednalo nejprve o akutní několikahodinovou stresovou reakci, pří níž žalobce za pomoci rodiny ihned navštívil svého advokáta, jehož prostřednictvím v daný den 4.7.2014 obratem na přípis soudního exekutora přiměřeně reagoval, a dále o přechodnou poruchu přizpůsobení v lehké formě s tomu odpovídajícími obtížemi v mezilidských vztazích a komunikaci žalobce, a to zejména v rámci jeho blízkého okolí vzhledem k tomu, že žalobce je dlouhodobě v invalidním důchodu pro onemocnění roztroušenou sklerózou. K ovlivnění průběhu onemocnění žalobce roztroušenou sklerózou, ani k jiným vlivům na jeho zdraví či život v příčinné souvislosti s prokázaným nesprávným úředním postupem soudního exekutora nedošlo. Krajský soud s přihlédnutím ke všem těmto snižujícím vlivům shledal jako přiměřenou a odpovídající výši peněžitého zadostiučinění v částce 12 000 Kč, kterou hodnotil rovněž jako přiměřenou částkám, které jsou přiznávány v jiných případech zásahů do přirozených práv dle ustálené judikatury, a to i s přihlédnutím ke způsobu odškodňování nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, která (oproti dané věci) má charakter bolestného či ztížení společenského uplatnění ve smyslu shora citované Metodiky Nejvyššího soudu. Krajský soud takto přisvědčil odvolacím námitkám žalovaného, že okresním soudem přiznaná částka dle napadeného výroku I. je nepřiměřená prokázaným konkrétním okolnostem, když v dané věci nebyly tvrzeny, zjištěny, ani nevyšly jinak najevo žádné závažné okolnosti, které by svědčily pro navýšení peněžitého zadostiučinění, ať již dle citovaného speciálního ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., či dle obecné právní úpravy § 2956 a násl., zejména § 2957 o.z. Pro úplnost krajský soud uvádí, že vzhledem ke specifickým konkrétním okolnostem dané věci nelze vycházet při určení výše peněžitého zadostiučinění z porovnání s ustálenou judikaturou, která ve skutkově a právně obdobných věcech nebyla vydána. Zároveň nelze přisvědčit žalobci, že by důvodem pro navýšení peněžitého zadostiučinění měl být jeho preventivní účinek, neboť s ním citovaná právní úprava nepočítá, když je založena (pouze) na plné náhradě skutečně vzniklé nemajetkové újmy.

27. Krajský soud z uvedených důvodů citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12 000 Kč, dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně žalovaného úroku z prodlení v zákonné výši od 8.4.2015 ve shodě s jeho odůvodněním shora. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně zaplacení částky 46 816 Kč, včetně žalovaného příslušenství, pak krajský soud rozhodnutí okresního soudu dle napadeného výroku I. podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že podanou žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky krajský soud ve shodě s okresním soudem rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť shledal, že rozhodnutí o výši plnění v podstatné části žalovaného nároku, tj. ohledně nemajetkové újmy, záviselo na rozhodnutí soudu, příp. znaleckém posouzení. Proto krajský soud žalobci podle shora uvedeného výsledku řízení přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, a to za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměnu krajský soud určil ve výši 1 660 Kč za jeden úkon právní služby, když vycházel z tarifní hodnoty 13 936 Kč, tj. z částky, v níž byl žalobce v dané věci úspěšný. Ve shodě s okresním soudem přiznal krajský soud žalobci náhradu nákladů za celkem sedm účelně učiněných úkonů právní služby v řízení před okresním soudem, tj. odměnu v celkové výši 11 620 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč, tj. ve výši 2 100 Kč, a to vždy za okresním soudem konkrétně uvedených sedm úkonů. Žalobci byla rovněž přiznána náhrada prokázaných cestovních výdajů, včetně náhrady za ztrátu času, zcela ve shodě se správným a úplným odůvodněním a vyčíslením okresního soudu, tj. v celkové výši 1 333 Kč. Po navýšení o příslušnou 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. tak byla žalobci přiznána celková náhrada nákladů za řízení před okresním soudem v částce 18 214 Kč a v souladu s § 220 odst.1 o.s.ř. byl proto takto změněn odvoláním napadený výrok IV. citovaného rozsudku okresního soudu. Současně krajský soud takto změnil i závislý výrok VII., neboť JUDr. TV, který v řízení před okresním soudem vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného, rovněž vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci dle § 93 odst. 3 o.s.ř., podle něhož má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník.

29. Krajský soud dále ve svém výroku I. jako věcně správné potvrdil také závislé výroky V. a VI. o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a JUDr. LJ s tím, že v této části lze na správné a úplné odůvodnění okresního soudu plně odkázat.

30. Ve výroku IV. krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před odvolacím soudem, a to na základě shora uvedených závěrů a § 224 a § 142 odst.3 o.s.ř., podle nichž žalobci proti žalovanému přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Krajský soud takto žalobci přiznal náhradu nákladů za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to odměnu ve výši 1 660 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v účasti při jednání odvolacího soudu z tarifní hodnoty 13 936 Kč, v níž byl žalobce také v odvolacím řízení úspěšný, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za uvedený jeden úkon. Dále byla žalobci přiznána náhrada prokázaných cestovních výdajů v částce 823,50 Kč spolu s náhradou za ztrátu času za šest půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, a to za cestu advokáta žalobce z jeho sídla k odvolacímu jednání v celkové délce 142 km vozidlem zn. Citroen dle jeho spotřeby 5,9l benzinu Natural95/100km s cenou paliva 30,50 Kč/l a základní náhradou 4 Kč/km podle vyhlášky č. 463/2017 Sb. Po navýšení o příslušnou 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. tak byla žalobci přiznána celková náhrada nákladů odvolacího řízení v částce 4 094 Kč. Povinnost k jejímu zaplacení byla uložena žalovanému dle § 149 odst.1 a § 160 odst.1 o.s.ř. k rukám advokáta žalobce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o.s.ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud.

Pardubice 31. října 2018

předseda senátu