Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:14VSOL 782/2018     
Právní věta:Neplatné ani zdánlivé právní jednání nemůže být neúčinným.
Soud:Vrchní soud v Olomouci
ECLI:ECLI:CZ:VSOL:2018:14.VSOL.782.2018.1
Datum rozhodnutí:31.10.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Insolvence
Dotčené předpisy:§ 552 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 554 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 580 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 582 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:A


USNESENÍ


Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Kateřiny Holešovské a Mgr. Josefa Berky ve věci

žalobkyně: Mgr. Zuzana Orbesová
sídlem Železniční 469/4, 779 00 Olomouc
insolvenční správkyně dlužnice Dagmar Maňákové, rodné číslo 755918/5854
bytem Na Plavisku 1235, 755 01 Vsetín
zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem MJur
sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno

proti

žalovanému: Vladimír Koudela, rodné číslo 590311/1621
bytem Bratří Hlaviců 126, 755 01 Vsetín
zastoupený advokátkou Mgr. Lenkou Drápalovou
sídlem Horní náměstí 12, 755 01 Vsetín

o neúčinnost právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty

vedené před Krajským soudem v Ostravě, pobočkou v Olomouci, pod sp. zn. 44 ICm 3275/2017 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Dagmar Maňákové vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS 15992/2016

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci,
ze dne 2. 7. 2018 č. j. 44 ICm 3275/2017-113 (KSOS 40 INS 15992/2016)


takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 2. 7. 2018
č. j. 44 ICm 3275/2017-113 (KSOS 40 INS 15992/2016) se
zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy z 31. 3. 2016 uzavřené mezi dlužnicí jako prodávající
a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl byt spolu se spoluvlastnickým podílem specifikovaný ve výroku rozsudku (dále jen „byt“) (výrok I.), a zamítl také žalobu na vydání předmětu plnění z této kupní smlouvy žalobkyni (výrok II.), zavázal žalobkyni, aby žalovanému zaplatila na nákladech řízení 16 718 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III.), a zavázal žalobkyni, aby zaplatila České republice na nákladech řízení 5 886 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Na odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podala 12. 7. 2017 žalobu a domáhala se vydání rozsudku, jímž by byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy
z 31. 3. 2016, kterou prodala dlužnice žalovanému označený byt a aby byl dále žalovaný zavázán vydat byt zpět do majetkové podstaty dlužnice. Uvedla, že 7. 7. 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice, usnesením ze 14. 7. 2016 byl zjištěn úpadek dlužnice a ona byla ustanovena insolvenční správkyní. Před 31. 3. 2016 dlužnice vlastnila majetek v hodnotě asi 1 300 000 Kč
a její závazky dosahovaly výše přibližně 961 636,85 Kč. Po dni 31. 3. 2016, kdy dlužnice uzavřela odporovanou kupní smlouvu, již žádný majetek dlužnice nevlastnila a její závazky dosahovaly výše přibližně 451 636,85 Kč. Na přezkumném jednání 17. 10. 2016 byly zjištěny pohledávky
ve výši 486 671,85 Kč. Dne 31. 10. 2016 byl prohlášen na majetek dlužnice konkurs.
Dle žalobkyně je proto evidentní, že uzavřením odporované kupní smlouvy se majetek dlužnice snížil cca o 1 300 000 Kč a její závazky se snížily v naprostém nepoměru pouze o 510 000 Kč. Nemovitost - byt byla prodána dlužnicí žalovanému za cenu 510 000 Kč, celá cena měla být složena na označený depozitní účet advokátky žalovaného. Dle žalobkyně však cena nemovitostí činila 1 300 000 Kč. Z depozitního účtu byla vyplacena částka 489 600 Kč, čímž došlo k zaplacení dluhu dlužnice vůči společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., a zbylá část 20 400 Kč byla použita k úhradě daně z nabytí nemovitosti. Čistý příjem dlužnice činil od prosince 2015 do března 2016 10 768 Kč měsíčně. Dále žalobkyně uvedla, v jaké výši měla dlužnice v době uzavření smlouvy závazky vůči svým jednotlivým věřitelům. Výše splátek závazků dlužnice k datu uzavření kupní smlouvy dosahovala 13 259 Kč, což však dlužnice vzhledem ke svému příjmu nebyla schopna zaplatit. Dlužnice ve svém insolvenčním návrhu ze dne 4. 7. 2016 již tvrdí (3 měsíce poté,
co zcizila svůj jediný hodnotný majetek), že je v úpadku. Žalobkyně označila odporovanou kupní smlouvu za právní úkon bez přiměřeného protiplnění, který je vůči věřitelům neúčinný,
když odporovanou kupní smlouvou prodala byt v hodnotě 1 300 000 Kč toliko za 39 % jeho hodnoty, tedy za částku 510 000 Kč, a uzavření této odporované smlouvy vedlo k jejímu úpadku, když předtím byla dlužnice ve stavu hrozícího úpadku. Dále žalobkyně argumentovala tím,
že kupní smlouva byla uzavřena méně než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení. Uzavřením odporované kupní smlouvy zkrátila dlužnice uspokojení svých věřitelů ve smyslu definice uvedené v § 235 I. Z.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že dlužnice hledala kupce na byt, který by jí
po prodeji bytu nechal spolu se synem i nadále bydlet v tomto bytě. Nesouhlasil s tím, že kupní cena byla nižší, než byla cena obvyklá, s tím, že se jedná o byt 2+kk po částečné rekonstrukci
ve 3. nadzemním podlaží bez výtahu. Žalobkyní uváděná hodnota 1 300 000 Kč je výrazně nadhodnocena. Uvedl, že byt ke dni prodeje byl bez právních vad, nevázla na něm zástavní práva ani na listu vlastnictví nebyly poznámky o vedených exekucích, proto nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí předvídat, že by mohl prodej vést k úpadku dlužnice. Argumentoval tím,
že v době prodeje bytové jednotky nebyl žádný z dluhů dlužnice po splatnosti. Navrhl zamítnutí žaloby. Dokládal vyjádření k ceně obvyklé vyhotovené znaleckou a realitní kanceláří,
z něhož vyplývala obvyklá cena 700 000 Kč až 800 000 Kč. Dále uvedl, že oproti ceně v kupní smlouvě 510 000 Kč zaplatil ve prospěch označeného účtu 610 000 Kč z důvodu, že dlužnice chtěla šetřit na daních z převodu nemovitosti, takže v kupní smlouvě byla částka 510 000 Kč
a dále že dlužnice chtěla zůstat v bytě bydlet, což je určité břemeno, proto byla dohodnuta cena 610 000 Kč s tím, že bude mít nižší nájem. Žalovaný uvedl, že kupoval byt s tím, že se dozvěděl, že dlužnice potřebuje byt prodat, aby rychle zaplatila dluhy, a byt koupil s tím, že do budoucna chtěl v bytě bydlet, když se jedná o byt s nižšími náklady. Uvedl, že dlužnici osobně nezná,
že ona bydlela v bytě asi do listopadu 2016, úpravy v bytě prováděl až po jejím odstěhování. Soud prvního stupně provedl dokazování zprávou Petry Menšíkové Dražební společnost Moravia
s. r. o. o ceně předmětného bytu a dále listinami z insolvenčního spisu dlužnice, návrhem
na povolení oddlužení a seznamem přihlášených pohledávek a dále pracovní smlouvu dlužnice
se společností Web Invest s. r. o., potvrzením o úhradě dluhu, který vystavila společnost ACEMA Credit Czech, a. s., odporovanou kupní smlouvou, vyjádřením k obvyklé ceně bytu vyhotoveným znaleckou a realitní kanceláří Ing. Petr Cvejn, výpisem z účtu advokátky žalovaného o platbě částky 610 000 Kč žalovaným, doklady o platbě částky 489 600 Kč
a dále znaleckým posudkem č. 2593-23/18 ze dne 12. 3. 2018 zpracovaným soudním znalcem Ing. Tomášem Hurtou na základě zadání soudu, jímž byla stanovena obvyklá cena bytu
750 000 Kč ke dni 31. 3. 2016.

4. Soud prvního stupně především vyhodnotil, že žalobkyně podala žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a žaloba je tedy podána včas podle ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „I. Z.“). Dále vyhodnotil provedené dokazování tak, že bylo prokázáno, že dlužnice v insolvenčním návrhu podaném 7. 7. 2016 uvedla, že má několik věřitelů, že je v úpadku a že bylo žalobkyní doloženo, že dlužnice měla závazky v době uzavření kupní smlouvy ve výši 451 636,85 Kč s tím,
že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky vzniklé do úpadku, tedy do dne
14. 7. 2016, pouhé 4 měsíce po uskutečnění prodeje. Bylo prokázáno, že 31. 3. 2016 byla mezi dlužnicí a žalovaným uzavřena kupní smlouva, kterou došlo k prodeji bytu, a v kupní smlouvě byla sjednána kupní cena 510 000 Kč, žalovaný však tvrdil a doložil, že na depozitní účet své advokátky složil 1. 4. 2016 610 000 Kč. Znaleckým posudkem zpracovaným na základě zadání soudu byla pak stanovena obvyklá cena prodávaného bytu k datu uzavření odporované kupní smlouvy na 750 000 Kč. Soud prvního stupně po vyhodnocení tohoto skutkového stavu uzavřel, že žaloba důvodná není. Poukázal na to, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění
ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 I. Z. musí být právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by došlo k naplnění ustanovení § 240 odst. 1 I. Z., když bylo prokázáno, že obvyklá cena bytu činila 750 000 Kč. Žalovaný prokázal, že zaplatil kupní cenu ve výši 610 000 Kč na účet označený
ve smlouvě, když ve smlouvě byla uvedena částka nižší, a to 510 000 Kč, z důvodu,
který žalovaný vysvětlil. Uzavřel, že za této situace se nemohlo jednat o cenu podstatně nižší. Cena uvedená v kupní smlouvě byla uvedena částkou 510 000 Kč na výslovné přání dlužnice
a je třeba uzavřít, že kupní cena byla dohodnuta částkou „fakticky zaplacenou“, tedy 610 000 Kč, protože dlužnice dále v bytě bydlela až do listopadu 2016. Dle soudu prvního stupně všechny tyto skutečnosti je třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech se závěrem, že za prodej předmětného bytu odporovanou kupní smlouvou se dostalo dlužnici jako prodávající přiměřeného protiplnění v podobě kupní ceny ve výši 610 000 Kč, a nemohlo tedy dojít k naplnění pojmu neúčinnosti právního úkonu, a nemohla tedy odporovaným úkonem dlužnice zkrátit možnost uspokojení věřitelů. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu úspěšnému žalovanému. Neúspěšnou žalobkyni pak zavázal k zaplacení nákladů státu, které vznikly zaplacením znalečného soudnímu znalci za vypracování znaleckého posudku.

5. Tento rozsudek napadla žalobkyně v celém rozsahu odvoláním s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc také nesprávně právně posoudil. Odvolatelka zdůvodnila, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, když uzavřel, že kupní cena za nemovitost byla sjednána na 610 000 Kč, když z kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že kupní cena činila 510 000 Kč. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaný zaplatil na depozitní účet advokátky částku 610 000 Kč. Soud prvního stupně v tomto směru vycházel z jednostranných důkazů žalovaného a nevyslechl dlužnici,
aby sdělila ujednanou výši kupní ceny. Odvolatelka uzavřela, že z pouhého předložení výpisu z bankovního účtu nemůže soud vzít za prokázané, že došlo k navýšení kupní ceny,
nadto dlužnice reálně peníze nikdy neobdržela. Dále se soud prvního stupně nezabýval tím
a nezdůvodnil, za jakých podmínek mělo dojít ke změně sjednané kupní ceny ve smlouvě
31. 3. 2016. Na základě těchto nesprávných skutkových zjištění pak soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, když měl za to, že odporovaná smlouva není úkonem bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona. Toto právní posouzení však není správné, když hodnota bytu podle znaleckého posudku byla zjištěna 750 000 Kč a nemovitost byla prodána za 510 000 Kč, tedy za 68 % své hodnoty. Obvyklá cena tedy byla podstatně vyšší,
než za kterou byla nemovitost prodána, a proto žalobě mělo být vyhověno. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že byla zaplacena částka 610 000 Kč v souladu
s ujednáním smluvních stran. Pokud by zaplacení takové částky nebylo správné, pak by se určitě některá ze smluvních stran bránila. Skutečná vůle smluvních stran co do výše kupní ceny byla potvrzena „tokem peněz“, tedy tím, že žalovaný zaplatil částku 610 000 Kč, která pak byla rozdělena tak, že byla zaplacena daň, a dále byla zaplacena částka 589 600 Kč. Poukázal na to,
že v napadeném rozsudku co do jeho odůvodnění je chyba, když je tam uvedena částka
489 600 Kč. Žalovaný v průběhu řízení vysvětlil, proč byla v kupní smlouvě uvedena kupní cena nižší, když se tak stalo na žádost dlužnice, která chtěla zaplatit méně na dani z nabytí nemovitých věcí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

7. S účinností 1. 7. 2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb.
Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

8. Podle ustanovení § 7 I. Z., ve znění platném od 1. 7. 2017 (jež nedoznalo oproti znění ke dni
30. 6. 2017 změn), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu
se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení
a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení
týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou a že je v něm uplatněn odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3
a 5 o. s. ř.), při nařízeném jednání a dospěl k následujícím závěrům.

10. Podle ustanovení § 235 odst. 1 I. Z., neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon
se považuje též dlužníkovo opomenutí.

11. Podle ustanovení § 235 odst. 2 I. Z., neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch,
které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 I. Z., neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost;
v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

13. Podle ustanovení § 239 odst. 1 I. Z., odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá
o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

14. Podle ustanovení § 239 odst. 3 I. Z., insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě
1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

15. Podle ustanovení § 240 odst. 1 I. Z., právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění,
jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

16. Podle ustanovení § 240 odst. 2 I. Z., právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl
k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný
ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

17. Podle ustanovení § 240 odst. 3 I. Z., právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku
před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

18. Podle ustanovení § 240 odst. 4 I. Z., právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění,
kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem
ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch,
a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani
při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

19. Podle ustanovení § 2128 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), při prodeji a koupi nemovité věci vyžaduje kupní smlouva formu podle § 560.

20. Podle ustanovení § 560 o. z., písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

21. Podle ustanovení § 564 o. z., vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

22. Podle ustanovení § 551 o. z., o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

23. Podle ustanovení § 552 o. z., o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

24. Podle ustanovení § 554 o. z., k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

25. Podle ustanovení § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům
i zákonu.

26. Podle ustanovení § 555 o. z., právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (odstavec 1).
Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec 2).

27. Podle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání,
které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle ustanovení § 582 odst. 1 o. z., není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.

29. Podle ustanovení § 2079 odst. 1 o. z., kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující
se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

30. Především je nutno uvést, že z obsahu spisu v přezkoumávané věci a z insolvenčního spisu dlužnice vyplývá, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dnem 7. 7. 2016, její úpadek byl zjištěn 14. 7. 2016 a na její majetek byl prohlášen konkurs dne 31. 10. 2016. V přezkoumávané věci podala žalobkyně žalobu u soudu prvního stupně dne 12. 7. 2017. Soud prvního stupně učinil v odvoláním napadeném rozsudku správná skutková zjištění z odporované kupní smlouvy pod bodem 6. a ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Tomáše Hurta pod bodem 15. napadeného rozsudku a také pod bodem 12. napadeného rozsudku z výpisu z účtu advokátky žalovaného, že žalovaný zaplatil 610 000 Kč. Na tato jeho správná skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje.

31. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žaloba byla podána žalobkyní dne 12. 7. 2017 včas ve smyslu ustanovení § 239 odst. 3 I. Z. a odporovaný úkon byl učiněn ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení dlužnice (§ 240 odst. 3 I. Z.).

32. Dále odvolací soud uzavírá, že žaloba byla podána aktivně věcně legitimovanou insolvenční správkyní (§ 239 odst. 1 I. Z.) proti pasivně věcně legitimované osobě (žalovanému), který má povinnost vydat plnění dlužnice z neúčinného úkonu do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 I. Z.).

33. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že odporovaný úkon není úkonem bez přiměřeného protiplnění, když především vzal za prokázané, že za převod bytu, jehož obvyklá cena byla prokázána znaleckým posudkem ve výši 750 000 Kč k datu činění odporovaného úkonu, bylo zaplaceno žalovaným 610 000 Kč. Odvolací soud se především neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně uvedeným pod bodem 25. odůvodnění napadeného rozsudku, že je třeba považovat za sjednanou kupní cenu cenu, která byla „fakticky zaplacena“. Jak vyplývá ze shora citovaných ustanovení občanského zákoníku účinného v době činění odporovaného úkonu, právní jednání, kterým se převádí věcné právo k nemovitosti, vyžaduje písemnou formu (§ 560 o. z.) a i změna takového právního jednání vyžaduje písemnou právní formu (§ 564 o. z.). V řízení nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by písemnou formou došlo ke změně ujednání v odporované kupní smlouvě o výši kupní ceny, která byla písemně sjednána částkou 510 000 Kč. Nelze tedy z pouhé skutečnosti, že žalovaný prokazoval, že zaplatil částku 610 000 Kč, dovozovat, že tímto poskytnutím peněžitého plnění došlo ke změně výše sjednané kupní ceny v písemné kupní smlouvě.

34. Soud prvního stupně zcela pominul, že žalovaný při jednání 27. 9. 2017 tvrdil, že kupní cena
s dlužnicí nebyla dohodnuta na částku 510 000 Kč, která je uvedena v kupní smlouvě, ale že byla dohodnuta na 610 000 Kč s tím, že bude pak mít dlužnice nižší nájemné. Při tomtéž jednání advokátka žalovaného uvedla, že žalovaný zaplatil za převod bytu částku 610 000 Kč z toho důvodu, že dlužnice chtěla ušetřit na daních, takže v kupní smlouvě byla částka 510 000 Kč. Tvrzení o sjednané kupní ceně ve výši 610 000 Kč pak žalovaný opětovně uvedl ve svém vyjádření z 11. 10. 2017 (č. l. 63 spisu) i ve vyjádření k odvolání žalobkyně. Tím, v jaké výši byla skutečně mezi stranami kupní cena sjednána a jaká tedy byla vůle stran při uzavření obligatorně písemné kupní smlouvy, se již dále soud prvního stupně nezabýval, když vyšel bez dalšího z nesprávného závěru, že kupní cenou je cena „fakticky zaplacená“, tedy částka 610 000 Kč, kterou žalovaný, jak prokázal, zaplatil. V této souvislosti soud prvního stupně zcela pominul,
že podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 nejde o právní jednání, pokud nebyla zjevně projevena vážná vůle a že k takovému zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží
(§ 551, § 552 a § 554 o. z.). Nezabýval se ani tím, zda se nejednalo mezi stranami v obligatorně písemné kupní smlouvě o simulované právní jednání zastírající jiné (ústní - disimulované) právní jednání (§ 552, § 555 odst. 2 o. z.). /Pro poměry dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2216/2007,
který je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR/.

35. Přitom právní závěr o tom, zda odporovaný úkon je platným právním jednáním nebo neplatným či jen zdánlivým právním jednáním, je v přezkoumávané věci základním předpokladem pro to, aby mohlo být hodnoceno, zda se může jednat o neúčinný úkon podle ustanovení § 240 I. Z. Neúčinnost právního jednání vylučuje totiž nejen jeho neplatnost, ale také to, že odporované právní jednání je jednáním zdánlivým, neboť k němu se nepřihlíží. Odvolací soud zdůrazňuje,
že k důvodům zdánlivosti či důvodům neplatnosti má soud přihlížet z úřední povinnosti tehdy, pokud se o nich dozví procesně korektním způsobem. K tomu (s ohledem na tvrzení žalovaného o důvodech rozdílu mezi kupní cenou sjednanou a zaplacenou) v přezkoumávané věci nesporně došlo.

36. Již s ohledem na toto uvedené pochybení soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený rozsudek zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1
písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

37. V dalším řízení, kdy je soud prvního stupně vázán shora vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), se bude soud prvního stupně zabývat tím, jaká byla projevena vůle obou smluvních stran při uzavření písemné odporované kupní smlouvy,
a dle shora naznačených závěrů hodnocením toho, zda odporovaný úkon je platným. Přitom
se neobejde bez účastnické výpovědi obou účastníků této smlouvy, tedy jak žalovaného,
tak i dlužnice. Pouze pokud vyhodnotí odporovaný úkon jako platný, bude se zabývat neúčinností dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona.

38. Při tomto hodnocení neúčinnosti neopomene, že je významné především kvantitativní hledisko /poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou vyjádřitelný např. v procentech a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)/ a je ale nutno přihlédnout také k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) - k tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. 29 Cdo 307/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2017. Závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku totiž těmto hlediskům neodpovídají a je nutno uzavřít,
že již z naznačeného kvantitativního hlediska je nutno mít kupní cenu dle kupní smlouvy (s ohledem na obvyklou cenu bytu prokázanou znaleckým posudkem) za nepřiměřenou.
Proto bude nutno se dále zabývat tím, zda tento úkon učinila dlužnice v době, kdy byla v úpadku, nebo zda tento úkon k jejímu úpadku vedl, a dále pak hodnocením toho, zda se nejedná o právní úkon bez přiměřeného plnění ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 I. Z., zejména pokud jde
o úpravu uvedenou pod písm. d) tohoto ustanovení.


Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 31. října 2018

JUDr. Ivana Waltrová v. r.
předsedkyně senátu