Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:14VSOL 35/2018     
Právní věta:Vyhláška č. 330/2001 Sb. minimální paušální výši odměny za provedení exekuce bez ohledu na výši plnění vymoženého exekutorem nestanoví, proto nevymohl-li exekutor ničeho na vymáhanou peněžitou pohledávku, nenáleží mu odměna za provedení exekuce.
Soud:Vrchní soud v Olomouci
ECLI:ECLI:CZ:VSOL:2018:14.VSOL.35.2018.1
Datum rozhodnutí:14.03.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Insolvence
Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 7 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 8 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 9 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 10 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 13 odst. 1 předpisu č. 330/2001Sb.
§ 109 odst. 1 písm. c) předpisu č. 182/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:A









/
ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Kateřiny Holešovské ve věci

žalobce: Ing. Peter Režnický
sídlem Keltská 380, 252 62 Statenice
insolvenční správce dlužnice Anny Davidové, narozené 15. 2. 1976
bytem Na Najmanské 396/25, 710 00 Ostrava
zastoupený advokátem Mgr. Milanem Kvasnicou
sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín – Záblatí
proti
žalovanému: JUDr. Jan Paraska, IČO 75066033
sídlem Jaroslava Seiferta 2159/7, 434 01 Most

o určení pohledávky

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 ICm 2356/2017 (KSOS 34 INS 24466/2016) jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Anny Davidové, vedeném
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016


o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017
č. j. 45 ICm 2356/2017-19 (KSOS 34 INS 24466/2016)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2017 č. j. 45 ICm 2356/2017-19 (KSOS 34 INS 24466/2016) se v odvoláním napadené části výroku I. mění takto: „Určuje se,
že žalovaný nemá v insolvenčním řízení dlužnice Anny Davidové nevykonatelnou pohledávku
ve výši 3 630 Kč z titulu odměny exekutora a daně z přidané hodnoty.“


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3400 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na soudním poplatku z odvolání 2 000 Kč ve lhůtě 3 dnů
od právní moci tohoto rozsudku na účet Vrchního soudu v Olomouci č. účtu: 3703-1529811/0710, variabilní symbol: 140352018 anebo kolkovými známkami na pokladně tohoto soudu.


Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá
za dlužnicí Annou Davidovou vykonatelnou pohledávku ve výši 7 865 Kč, přihlášenou
pod č. P31 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Na odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se žalobou podanou
9. 5. 2017 domáhal určení, že žalovaný nemá uvedenou vykonatelnou pohledávku, která měla představovat náklady žalovaného jako soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení vedeném žalovaným proti dlužnici pod sp. zn. 130 EX 1674/12. Žalobce argumentoval tím, že v tomto exekučním řízení žalovaný ničeho nevymohl a že mu vzniká právo na náhradu nákladů exekuce až v okamžiku, kdy vymůže při provádění exekuce pohledávku nebo její část, a pokud nic nevymohl, pak mu nárok na náhradu nákladů exekuce vzniká pouze, pokud v exekučním řízení aktivně konal, a to žalovaný v přihlášce pohledávky netvrdil. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14
a dovozoval, že nárok soudního exekutora na úhradu nákladů exekuce v minimální výši se váže nikoliv k provedeným úkonům v rámci exekuce nebo k vymožení nějaké částky, nýbrž již k samotnému okamžiku nařízení exekuce, vyjma případů, kdy bude zavinění na straně oprávněné.

3. Soud prvního stupně zjistil, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno 26. 10. 2016, následně byl zjištěn její úpadek, žalobce byl ustanoven jejím insolvenčním správcem a bylo povoleno řešení jejího úpadku oddlužením. V tomto rozhodnutí byli věřitelé rovněž vyzváni, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení o zjištění úpadku v insolvenčním rejstříku,
tj. od 28. 11. 2016. Žalovaný přihlásil včas dne 7. 12. 2016 svou pohledávku za dlužnicí ve výši 7 865 Kč z důvodu náhrady nákladů soudního exekutora, vzniklých v uvedeném exekučním řízení v minimální výši dle § 6 a § 13 vyhl. č. 330/2001 Sb. a jako důvod vykonatelnosti uvedl příkaz k náhradě nákladů exekuce č. j. 130 EX 1674/12-71/E1. Tato pohledávka je vedena
pod č. přihlášky pohledávky P31. Na přezkumném jednání 11. 4. 2017 žalobce jako insolvenční správce pravost přihlášené vykonatelné pohledávky popřel v celé výši a jako důvod popření uvedl, že v exekuci nebylo ničeho vymoženo s tím, že soudnímu exekutorovi vzniká právo
na náhradu nákladů exekuce až v okamžiku, kdy vymohl pohledávku nebo její část. Soud prvního stupně dále zjistil z usnesení Okresního soudu v Ostravě z 6. 3. 2012 č. j. 92 EXE 11160/2012-8, že soud nařídil podle zde označeného platebního rozkazu k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 010 Kč s příslušenstvím exekuci na majetek dlužnice a provedením této exekuce pověřil žalovaného. Příkaz k úhradě nákladů exekuce v tomto exekučním řízení vydal žalovaný
5. 12. 2016 a rozhodl o nákladech exekuce ve výši 7 865 Kč včetně DPH s tím, že sestává z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč, náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s provedením exekuce ve výši 3 500 Kč + DPH ve výši 1 365 Kč a rozhodl
o povinnosti dlužnice tyto náklady uhradit. Soud prvního stupně dále učinil zjištění ze souhrnné zprávy o exekučním řízení z 27. 8. 2017 ohledně 63 administrativních úkonů, které činil žalovaný v označeném exekučním řízení.

4. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně vyhodnotil, že žaloba byla podána včas ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), neboť byla podána ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, které se konalo 11. 4. 2017. Popřená pohledávka uplatněná přihláškou P31 byla přezkoumána jako vykonatelná, žaloba byla podána insolvenčním správcem, který je ve smyslu § 199 odst. 1 IZ v této věci aktivně věcně legitimován.

5. Soud prvního stupně dále vyhodnotil, že přihlášená pohledávka není pohledávkou vykonatelnou, neboť žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce až dne 5. 12. 2016, tedy poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinné (dne 26. 10. 2016). Vydáním tohoto příkazu žalovaný pokračoval v provádění exekuce, přestože mu to zakazovalo ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Proto k tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce, který
je prováděním exekuce a který byl vydán v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ, není možno v insolvenčním řízení přihlížet. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 ICdo 5/2014.

6. Dále soud prvního stupně uzavřel, že soudní exekutor však má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce, respektive od okamžiku, kdy byl jejím provedením pověřen, s výjimkou situací, kdy je třeba v řízení za úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného. Odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Zdůvodnil, že z tohoto nálezu vyplývá, že již v okamžiku, kdy bylo vůči povinnému zahájeno exekuční řízení (jako tomu bylo v přezkoumávané věci), má soudní exekutor vůči němu nárok na náhradu nákladů exekuce, tj. na odměnu a náhradu hotových výdajů v právními předpisy stanovené minimální výši. Tento právní názor zdůvodnil Ústavní soud s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 až 6 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora. Přitom právo na odměnu v minimální výši má soudní exekutor i v případě zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoli vymohl. Tím spíše mu tedy musí náležet odměna v minimální výši i v případě, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo k tomu, že v provádění exekuce není možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhá insolvenční řízení, pokračovat.

7. Pokud jde o náhradu hotových výdajů žalovaného, pak soud prvního stupně poukázal na úpravu paušální náhrady hotových výdajů upravenou v ustanovení § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., když u těchto výdajů není zapotřebí ničeho prokazovat. Pouze nad rámec uvedl, že bylo prokázáno, že žalovaný byl v exekučním řízení aktivní a činil konkrétní úkony k úspěšnému provedení exekuce.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný uplatnil svou přihlášenou pohledávku po právu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ.

9. Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním, a to výslovně ve výroku I. pouze v rozsahu 3 630 Kč. Uvedl, že v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá v nesprávném právním posouzení věci a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „č. j. 29 ICdo 56/2015-94“,
dle něhož, jak plyne již z rozhodnutí R 32/2015, nevykonatelná pohledávka z titulu náhrady nákladů exekuce co do odměny soudního exekutora (jako pohledávka, která může být přihlášena a zjištěna v insolvenčním řízení vedeném na majetek dřívějšího povinného) vzniká (soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce co do jeho odměny) v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Odvolatel dále uvedl, že žalovaný v předmětném exekučním řízení ničeho nevymohl, nevznikla mu proto pohledávka v částce 3 000 Kč + DPH spočívající v odměně soudního exekutora. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 3 630 Kč.

10. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Poukázal na účelovost postupu žalobce s tím, že tento nevzal zpět žalobu na popření pohledávky ani za situace, kdy se prokázalo, že žalovaný jako exekutor v exekučním řízení aktivně konal, přičemž původně popíral pohledávku právě z tohoto důvodu. Dále poukázal na to, že žalobce nijak nezpochybnil vykonatelnost přihlášené pohledávky. Přitom podle judikatury Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015
sen. zn. 1 VSPH 362/2015 věřitel, jehož přihlášenou pohledávku označenou jako vykonatelnou popřel insolvenční správce jako nevykonatelnou, nemá povinnost podat žalobu o určení pohledávky, neboť ji má insolvenční správce, který tak v tomto řízení učinil, avšak pohledávka musí být považována s konečnou platností za vykonatelnou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a zavázal žalobce k zaplacení náhrady nákladů řízení. Pro případ, že by odvolací soud rozhodl v jeho neprospěch, pak navrhl, aby mu nebylo uloženo hradit náklady právního zastoupení žalobce, neboť dle jeho názoru by měl být žalobce jako insolvenční správce schopen podat žalobu sám bez zastoupení a žalobu i odvolání podává s totožným obsahem poměrně často, takže jde prakticky o „formulářová podání“.

11. S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

12. Podle ustanovení § 7 IZ (jež nedoznalo novelou č. 64/2017 Sb. změn), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, při nařízeném jednání a dospěl k následujícím závěrům.

14. Podle ustanovení § 199 IZ (ve znění účinném do 30. 6. 2017, jež je v přezkoumávané věci rozhodné se zřetelem k tomu, že přihlášení pohledávky, její přezkum i podání žaloby v přezkoumávané věci bylo učiněno před 1. 7. 2017), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta
je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

15. Z obsahu spisu v přezkoumávané věci i z insolvenčního spisu dlužnice ve vztahu k přezkoumávané věci vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku z přihlášky pohledávky žalovaného vedené pod P31, pokud jde o důvod a výši přihlášené vykonatelné pohledávky i pokud jde o důvod popření pravosti této pohledávky žalobcem. Soud prvního stupně učinil i správná skutková zjištění z usnesení Okresního soudu v Ostravě z 6. 3. 2012, kterým byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněného proti dlužnici jako povinné a jejímž provedením byl pověřen žalovaný. Soud prvního stupně správně i zjistil, že příkaz k náhradě nákladů exekuce byl žalovaným vydán
5. 12. 2016 a že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dnem 26. 10. 2016. Přezkumné jednání této pohledávky, při kterém byla popřena pohledávka insolvenčním správcem co do pravosti, proběhlo 11. 4. 2017.

16. Se zřetelem na správná skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že žaloba byla podána insolvenčním správcem, který vykonatelnou pohledávku žalovaného popřel, včas
dle § 199 odst. 1 IZ. Důvod popření pohledávky dostál požadavku uvedenému ve shora citovaném ustanovení § 199 odst. 2 IZ a insolvenční správce jako žalobce uplatnil v žalobě pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 IZ).

17. Protože bylo prokázáno, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení dlužnice, učinil soud prvního stupně i správný závěr v tom smyslu, že
k tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce se nepřihlíží a v tomto směru zcela přiléhavě
i odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 22. 12. 2015 sp. zn. 29 ICdo 5/2014, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2 ročníku 2017.

18. Správně se tedy zabýval nadále soud prvního stupně přezkumem popřené pohledávky jako pohledávky nevykonatelné. Soudní exekutor je totiž oprávněn přihlásit svou pohledávku z titulu náhrady nákladů exekuce i jako pohledávku nevykonatelnou.

19. Žalobce důvody popření pohledávky žalovaného v průběhu řízení nezměnil a ani žalovaný
v průběhu řízení nezměnil důvody vzniku pohledávky, tak jak je označil v přihlášce pohledávky
(§ 198 odst. 2 IZ a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014 sen. zn. 29 Cdo 716/2012).

20. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14, na který správně odkázal soud prvního stupně, vyplývá, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným již v okamžiku nařízení exekuce, respektive v okamžiku, kdy byl jejím provedením pověřen. Ústavní soud v důvodech tohoto usnesení současně dovodil, že má nárok na odměnu
a náhradu hotových výdajů
v právními předpisy stanovené minimální výši.

21. Vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen „vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora“), však nestanoví žádnou minimální paušální výši odměny za provedení exekuce bez ohledu na to, jaké plnění exekutor vymohl. Podle ustanovení § 5 této vyhlášky, v případě provedení exekuce ukládajícího zaplacení peněžité částky je pro určení odměny rozhodná výše exekutorem vymoženého plnění, v případě odměny za provedení exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky pak v ustanoveních § 7 až 10 je stanoveno, jaká je odměna za každou vyklizenou nemovitost, stavbu, byt nebo místnost, za každou odebranou věc nebo soubor věcí a za provedení exekuce rozdělením společné věci či za každý vykonaný exekuční titul, který ukládá provedení prací
a výkonů. V ustanovení § 11 je pak stanovena výše odměny pro případ, kdy povinný splní výzvu ke splnění vymáhané povinnosti a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněnému, dále pro případ, že pověření exekutora k provedení exekuce zanikne rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora, dále pro případ, pokud pověření exekutora zaniklo z důvodů, které zavinil. Naproti tomu, pokud jde
o náhradu hotových výdajů exekutora, pak podle ustanovení § 13 odst. 1 téže vyhlášky mu náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč.

22. Odvolací soud proto uzavírá, že zatímco, pokud jde o náhradu hotových výdajů exekutora,
ta je stanovena bez ohledu na výsledky exekučního řízení paušální částkou, u odměny exekutora tomu tak není. Není tedy stanovena právním předpisem minimální výše odměny exekutora
bez ohledu na to, co exekutor v exekučním řízení se zřetelem na způsob provedení exekuce vymohl. K tomuto závěru je možno odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. 7. 2017 sen. zn. 29 ICdo 56/2015, na který odkázal rovněž odvolatel a který je k dispozici
na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR, v jehož právní větě Nejvyšší soud ČR uzavřel, že nevykonatelná pohledávka z titulu náhrady nákladů exekuce co do odměny soudního exekutora (jako pohledávka, která může být přihlášena a zjištěna v insolvenčním řízení vedeném na majetek dřívějšího povinného) vzniká (soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce co do jeho odměny) v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část.

23. Se zřetelem na tento závěr je tedy zcela nerozhodná argumentace žalovaného v odvolání tím, že vyvíjel v exekučním řízení aktivitu, když ve smyslu shora uvedeného rozhodným pro přiznání odměny podle uvedené vyhlášky je pouze vymožení pohledávky nebo její části. Neobstojí ani argumentace v tom smyslu, že žalobce při popření nezpochybnil vykonatelnost pohledávky žalovaného. Žalobce totiž popřel pravost přihlášené pohledávky, když argumentoval tím, že pohledávka vůbec nevznikla (§ 193 IZ). V souladu s tím, že popřel pohledávku jako vykonatelnou, podal žalobu na její popření v souladu se shora citovaným ustanovením § 199
odst. 1 IZ.

24. Odvolací soud proto v odvoláním napadené části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil (když odvoláním byla napadena pouze ta část výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž bylo rozhodováno právě o odměně soudního exekutora včetně daně z přidané hodnoty v celkové částce 3 630 Kč) tak, že tato nevykonatelná pohledávka žalovaného není po právu (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., § 7 IZ). Současně odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o rozhodnutí o nevykonatelné pohledávce.

25. Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodoval znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V řízení před soudem prvního stupně měl každý z účastníků úspěch jen částečný, neboť žalovaný byl úspěšný s přihlášenou pohledávkou ve výši 4 235 Kč (z titulu náhrady nákladů exekuce + DPH) a žalobce byl úspěšný co do částky 3 630 Kč (odměna exekutora + DPH). Podle poměru úspěchu by tedy ve věci měl mít právo na náhradu nákladů řízení žalovaný proti žalobci (§ 142 odst. 2 o. s. ř., § 7 IZ). Podle ustanovení § 202 odst. 1, věty první IZ však ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Důvody aplikace ustanovení § 202 odst. 2 IZ odvolací soud neshledal, proto žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v prvním stupni.

26. V odvolacím řízení byl odvolatel – žalobce zcela úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř.). Argumentace žalovaného tím, že by neměl mít žalobce právo na náhradu nákladů za své právní zastoupení, když mohl podat žalobu sám bez zastoupení advokátem s tím, že se snad jedná „prakticky
o formulářová podání“, nemůže obstát. Pokud se totiž žalobce jako insolvenční správce nechal
v řízení zastoupit advokátem, využil tak svého práva účastníka řízení na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy právo nechat se zastoupit jako účastník řízení zástupcem, kterého si zvolí, a to i advokátem (§ 24 a § 25 o. s. ř.). V tomto směru není zákonnou úpravou nijak omezen. K tomu je možno odkázat na bod XX. stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 Cpjn 19/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52 ročníku 1998, které se sice týká poměrů
v incidenčních sporech vyvolaných konkursním řízením podle zákona č. 328/1991 Sb.,
ale v tomto směru je plně aplikovatelné i v incidenčních sporech vyvolaných insolvenčním řízením. Žalobu na popření vykonatelné pohledávky podanou insolvenčním správcem
v insolvenčním řízení nelze považovat za „formulářovou žalobu“. Definici takových žalob formuloval Ústavní soud mimo jiné např. v nálezu Ústavního soudu č. 116/2013 Sb. tak, že jde
o žaloby, které se zásadně liší jen údaji o žalovaných a žalované částce. Princip účelně vynaložených nákladů řízení pak formuloval Ústavní soud mimo jiné v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12, v němž uzavřel, že za účelně vynaložené náklady
ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Případy zneužití právního zastoupení a neúčelné vynaložení nákladů řízení na úkor protistrany či zneužití práva na právní pomoc pak označil příkladmo Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 jako případy, kdy zvolený zástupce
je „z opačného konce republiky“, řízení je prodlužováno žádostmi o odročování, k zastoupení dochází ve zcela banálních věcech či jinak je zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně.
O žádný z takových případů se však v přezkoumávané věci nejedná. Proto odvolací soud přiznal úspěšnému žalobci v plném rozsahu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z nákladů na zastoupení advokátem, a to odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – sepis odvolání ve výši 3.100 Kč a paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/, § 9 odst. 4 písm. c/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), celkem 3.400 Kč. Tuto náhradu nákladů odvolacího řízení je povinen zaplatit žalovaný úspěšnému žalobci k rukám jeho advokáta dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě uvedené
v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

27. Odvolatel byl jako insolvenční správce od soudního poplatku z odvolání osvobozen (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb.) a protože byl v odvolacím řízení zcela úspěšný podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (viz přechodná ustanovení k zákonu č. 296/2017, jímž byl od 30. 9. 2017 změněn zákon o soudních poplatcích), je povinen tento soudní poplatek z odvolání zaplatit žalovaný. Soudní poplatek z odvolání činí podle Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona
o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., a to podle položky 22 bodu 11 a položky 4 bodu 1
písm. c) 2 000 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení
k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Samostatně jen proti výroku o nákladech řízení a proti výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek není dovolání přípustné.


Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


Olomouc 14. března 2018



JUDr. Ivana Waltrová v. r.
předsedkyně senátu