Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 356/2018     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:39.CO.356.2018.1
Datum rozhodnutí:17.07.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Exekuce
Insolvenční řízení
Konkurs
Oddlužení
Dotčené předpisy:čl. 18 Nařízení (ES) č. 2015/848
čl. 5 Nařízení (ES) č. 2015/848
čl. 3 odst. 1 Nařízení (ES) č. 2015/848
čl. 33 Nařízení (ES) č. 2015/848
čl. 27 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1346/2000
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie c

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v exekuční věci

oprávněné: UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., IČO 64948242

      sídlem Želetavská 1525/1, 140 92 Praha 4 - Michle
          zastoupené advokátem Mgr. Janem Ševčíkem

          sídlem Na Královně 862, 156 00 Praha 5

proti

povinné: H. T., narozená xxx

bytem H., H., Slovenská republika

o návrhu povinné na zastavení exekuce, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 35 EXE 1986/2015 – 57,


takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuce zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení.


Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 1986/2015.

2. V odůvodnění uvedl, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 6. 2015 byl Mgr. J. P., soudní exekutor Exekutorského úřadu C., pověřen provedením exekuce k vymožení povinnosti uložené povinné ve prospěch oprávněné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 57 C 1034/2011. Podáním ze dne 17. 12. 2017 povinná navrhla zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v P. dne 12. 1. 2018 vydal rozhodnutí, kterým vyhlásil na majetek povinné konkurz. V bodě IV. rozhodl o oddlužení povinné tak, že ji zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v tomto konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučeny z uspokojení. Své tvrzení doložila listem z Obchodného vestníku 9/2018 ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 2OdK/222/2017. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že zahájení insolvenčního řízení není důvodem pro zastavení exekuce, nemajetnost povinné dosud nebyla zjištěna. Soudní exekutor návrh povinné postoupil exekučnímu soudu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 35 EXE 1986/2015 – 25, návrh zamítl s tím, že konkurzní řízení trvá, jeho účinky se posuzují podle právních předpisů České republiky, exekuci v této fázi řízení nelze provést, exekuční řízení ale nelze zastavit. Návrh proto zamítl. Odvolací soud svým usnesením ze dne 1. 10. 2018, č. j. 39 Co 183/2018 – 53, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že konkurzní řízení skončilo. Poukázal na to, že ve vyjádření k odvolání se oprávněná dovolávala čl. 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení, dle kterého se účinky insolvenčních řízení na probíhající soudní řízení řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se soudní řízení koná, a na čl. 33, podle něhož členský stát může odepřít výkon rozhodnutí, pokud by byl ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu. V tomto směru oprávněná odkazovala na § 414a IZ, podle něhož soud rozhoduje o oddlužení až tehdy, pokud dlužník řádně a včas splní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, na § 167f odst. 2, § 166 zákona č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále jen ZKR), když český insolvenční zákon neumožňuje, aby byl dlužník již při zahájení insolvenčního řízení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém nebudou uspokojeny.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce byla zahájena 26. 5. 2015, v roce 2018 byl na majetek povinné prohlášen konkurz a byla oddlužena, následně byl konkurz ukončen, neboť majetek dlužníka podléhající konkurzu nepokryje ani jeho náklady. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vedení konkurzu, neboť nebyl zjištěn dostatečný majetek povinné. Dovodil, že z tohoto důvodu nemohlo dojít k oddlužení povinné, neboť z ust. § 167f odst. 5 ZKR vyplývá, že se v takové situaci k oddlužení nepřihlíží, neboť bylo zrušeno.

4. Následně ještě soud prvního stupně uvedl, že i kdyby zastal názor opačný, byla by důvodná výhrada veřejného pořádku uplatněná oprávněnou, neboť by došlo k neúměrnému zkrácení práv oprávněné. S ohledem na tyto závěry neshledal důvody pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a návrh povinné zamítl.

5. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby odvolací soud exekuci zastavil a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. V odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Citovala ust. § 167v ZKR a uvedla, že v jejím případě byl konkurz ukončen za použití ustanovení § 167v odst. 1 ZKR. Pokud by mělo dojít ke zrušení oddlužení, muselo by se tak stát pouze za použití ustanovení § 167v odst. 3 a jenom z důvodu, že nejsou předpoklady pro vedení konkurzu. V obchodnom vestníku byl zveřejněn pouze údaj o ukončení konkurzu dle ustanovení § 167v odst. 1 ZKR, správce žádné rozhodnutí o zrušení oddlužení nevydal. Zdůraznila, že nedostatečný majetek v konkurzním řízení a předpoklady pro vedení konkurzu jsou dvě naprosto odlišné věci a nelze je ztotožnit nebo zaměnit. Rozhodnutí o oddlužení proto podle ní trvá. Ust. § 167f odst. 5 ZKR se věci netýká. K výhradě rozporu s veřejným pořádkem odkázala na § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.) a uvedla, že s ním nelze shledat rozpor. Odkázala na čl. 3, 20, 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, z nichž vyplývá automatické uznávání rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení v jiných členských státech. V tomto směru také odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 18 Co 193/2018.

6. Oprávněná navrhla potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Odkázala na čl. 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, podle něhož se účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná, dále odkázala na ust. §§ 140a, 414a, 415, 312 IZ a dovodila, že veškerá řízení se ex offo po zrušení konkurzu obnovují. Za správný považovala i názor soudu prvního stupně, vycházející z toho, že na Slovensku byl konkurz zrušen. Trvala na výhradě veřejného pořádku ve vztahu k aplikaci ustanovení § 167f odst. 2 a § 166e odst. 2 ZKR, neboť český insolvenční zákon nestanoví, že by se exekuce zastavovala ex offo už spolu s usnesením o zahájení insolvenčního řízení a nepřipouští, aby byl dlužník již okamžikem zahájení insolvenčního řízení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny, aniž by bylo jasné, v jakém rozsahu tyto pohledávky alespoň mohou být uspokojeny, či zda bude konkurz zrušen z důvodu nepostačujícího majetku. Popírala přeshraniční účinek takového insolvenčního řízení, neboť by to mohlo vést k obcházení zákona, kdy po vzniku závazku dlužník vybere stát s nejmírnějšími podmínkami. Postup by byl v rozporu s ochranou věřitele a jeho legitimním očekáváním, že pohledávka bude uspokojena, což jsou základní zásady, na kterých stojí české právo. Zdůraznila, že konkurz povinné byl zrušen proto, že konkurzní podstata nepokryje ani náklady konkurzu. Aplikací ZKR by podle ní došlo k nedůvodné nerovnováze mezi právy dlužníka a věřitele a k extrémnímu rozporu s veřejným pořádkem. Uvedla, že smlouvu s úvěrovým limitem 140 000 Kč povinná uzavřela 1. 4. 2009, v té době měla bydliště v České republice a smluvní vztah se řídil českým právem. Upozornila i na to, že k novele ZKR účinné od 1. 3. 2017 bylo více než 600 připomínek a jedna upozorňovala na to, že v případě zrušení konkurzu pro nedostatek majetku může nastat situace, že věřitel nedostane nic. Pokud by soud neodepřel účinky zahájeného insolvenčního řízení, aproboval by tzv. konkurzní turistiku. Pojistku proti tomu má obsahovat čl. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848. Slovenská úprava tomu odporuje. Uzavřela, že povinná dala návrh na zastavení exekuce také v případě dalších věřitelů a že ze strany povinné jde o účelový postup, kdy se snaží zbavit závazků vzniklých podle českého práva.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastnicí řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel z toho, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 26. 5. 2015. Dne 5. 1. 2018 Okresní soud P. pod sp. zn. 2OdK/222/2017 vydal usnesení, zveřejněné v Obchodním věstníku 9/2018, datum vydání 12. 1. 2018, kterým výrokem I. na majetek povinné vyhlásil konkurz, výrokem II. ustanovil správce, výrokem III. vyzval věřitele, aby své pohledávky přihlásili, výrokem IV oddlužil dlužníka tak, že dlužníka zbavuje všech dluhů, které můžou být uspokojené jen v konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení, ve výroku V. uvedl, že začíná hlavní insolvenční řízení podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, výroky VI. až VIII. uložil další povinnosti správci. V obchodním věstníku 61/2018, den vydání 27. 3. 2018, správce konkurzní podstaty oznámil, že konkurz na majetek povinné podle ust. § 167v odst. 1 v návaznosti na § 167t ZKR ukončuje, neboť po vykonání lustrace majetkových poměrů dlužníka ve smyslu § 166i ZKR zjistil, že dlužníkův majetek podléhající konkurzní podstatě nepokryje náklady konkurzu. Tímto oznámením se konkurz zrušuje a zaniká funkce soudem ustanoveného správce. Zanikají též účinky podle ust. § 167b odst. 1, § 167c odst. 2, 3, § 167d ZKR. Platnost a účinnost úkonů vykonaných během konkurzu tím není dotčená.

9. Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Vzhledem k ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, soud prvního stupně správně vycházel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení (přepracované znění). Podle bodu 66 preambule toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i místní insolvenční řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky insolvenčního řízení na osoby a právní vztahy. Řídí se jím veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení insolvenčního řízení. Podle článku 7 bod 1. pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno (dále jen "stát, který řízení zahájil"). Podle bodu 2. písm. j), k) právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména podmínky a účinky skončení insolvenčního řízení, zejména vyrovnáním; práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení.

10. Z výše citovaných ustanovení nařízení tedy vyplývá, že účinky skončení slovenského insolvenčního řízení do práv věřitelů, vedoucích exekuční řízení v České republice, se řídí slovenským právem, tedy ZKR.

11. Podle § 166 odst. 1 ZKR každý platobne neschopný dlžník, ktorý je fyzickou osobou, je oprávnený domáhať sa oddlženia konkurzom alebo splátkovým kalendárom podľa tejto časti zákona, a to bez ohľadu na to, či má záväzky z podnikateľskej činnosti.

12. Podle § 166e odst. 1 ZKR o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. Podle odstavce 2 oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov. Podle odstavce 4 věty prvé na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd prihliadne aj bez námietky dlžníka.

13. Podle § 167a odst. 1 ZKR súd najneskôr do 15 dní od doručenia návrhu na vyhlásenie konkurzu vyhlási konkurz, ustanoví správcu a vyzve veriteľov, aby prihlásili svoje pohľadávky, ak zistí, že
a) návrh podala oprávnená osoba,

b) návrh spĺňa zákonom ustanovené náležitosti,

c) dlžník je v súlade s týmto zákonom riadne zastúpený,

d) dlžník je platobne neschopný; súd vychádza z vyhlásenia dlžníka, ibaže existuje dôvodná pochybnosť o jeho pravdivosti,

e) nebráni tomu v minulosti vyhlásený konkurz alebo určený splátkový kalendár,

f) bol zložený preddavok na úhradu paušálnej odmeny správcu Centrom právnej pomoci; preddavok súd bez zbytočného odkladu po vyhlásení konkurzu poukáže na účet správcu alebo ho vráti zložiteľovi, ak súd konkurz nevyhlási.

Podle odstavce 2 ak nie sú splnené podmienky podľa odseku 1, súd v rovnakej lehote návrh odmietne alebo konanie zastaví. Podle odstavce 3 vyhlásením konkurzu sa začína konkurz. Konkurz sa považuje za vyhlásený zverejnením rozhodnutia o vyhlásení konkurzu v Obchodnom vestníku.

14. Podle § 167f odst. 1 ZKR na majetok podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať ani viesť exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. Podle odstavce 2 věty prvé ak bol vyhlásený konkurz, ide o dôvod, aby sa bez zbytočného odkladu rozhodlo o zastavení konania, v ktorom sa vymáha pohľadávka, ktorá môže byť uspokojená iba v konkurze alebo sa považuje za nevymáhateľnú. Podle odstavce 5 ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na vedenie konkurzu, na zastavenie konania sa neprihliada; prípadné exekučné záložné právo zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje.

15. Podle § 167v odst. 1 ZKR správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu, oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa § 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. Podle odstavce 2 správca bez zbytočného odkladu oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. Podle odstavce 3 konkurz sa zrušuje tiež uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach, ktoré mohli byť uplatnené v konkurze prihláškou, neuplynie skôr, ako tri roky od zastavenia konania. Voči tomuto rozhodnutiu je dlžník oprávnený podať odvolanie. Podle odstavce 4 zrušením konkurzu zaniká funkcia správcu a zástupcu veriteľov. Zanikajú tiež účinky podľa § 167b ods. 1, § 167c ods. 2 a 3 a § 167d. Platnosť a účinnosť úkonov vykonávaných počas konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po zrušení konkurzu ich bez zbytočného odkladu vráti dlžníkovi, prípadne niektorému z dedičov dlžníka.

16. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že oddlužením se pohledávky stávají vůči dlužníku nevymahatelné v rozsahu, v kterém ho soud zbavil dluhů. Pokud by tedy povinná byla oddlužena i ve vztahu k vymáhané pohledávce, tak by tato naturálně nadále existující pohledávka oprávněné byla soudně nevymahatelná a soud by v takovém případě musel exekuci podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3509/2010).

17. V posuzovaném případě soud prvního stupně dovodil, že konkurz byl zrušen proto, že nebyly splněny předpoklady pro vedení konkurzu. Jak ale bylo zjištěno, byl konkurz skončen rozhodnutím správce konkurzní podstaty podle ust. § 167v odst. 1 ZKR proto, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu. Nebylo tedy vydáno soudem rozhodnutí o zrušení konkurzu podle ust. § 167v odst. 3 ZKR. Rozhodnutí také neobsahuje rozhodnutí o zrušení oddlužení. Přitom slovenská právní úprava stojí na tom, že má-li rozhodnutí o oddlužení pozbýt účinků, musí být zrušeno (§ 166f odst. 1, § 167v odst. 3 ZKR). Z uvedeného je zřejmé, že právní závěry soudu prvního stupně nejsou správné, naopak jsou důvodné odvolací námitky povinné. Protože povinná byla i ohledně vymáhané pohledávky oddlužena a rozhodnutí o oddlužení nebylo zrušeno, důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda zde nejsou důvody pro odepření uznání rozhodnutí o oddlužení, jak se jich dovolávala oprávněná.

18. Podle čl. 33 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 kterýkoli členský stát může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí C-7/98 (ve vztahu k čl. 27 odst. 1 dříve platného nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení) v této souvislosti dovodil, že se použije pouze ve výjimečných případech, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů této úmluvy, a sice usnadnění volného pohybu rozsudků. Použití je možné pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by narušilo nepřijatelným způsobem právní řád státu, v němž je uznání požadováno, neboť by tím byla ohrožena některá jeho základní zásada. Ohrožení by muselo představovat zjevné porušení právního pravidla, jež je považováno za zásadní pravidlo právního řádu státu, v němž je uznání požadováno, nebo zjevné porušení práva, které je v tomto právním řádu uznáno jako právo základní.

19. Soud prvního stupně i oprávněná poukazovaly na to, že povinná dlouhodobě žila v České republice. V tomto směru je třeba poukázat na ust. § 166f odst. 1 větu prvou ZKR, podle níž veriteľ, ktorý bol dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer; dále na § 166g odst. 2 písm. l) ZKR, podle něhož dlžník nemá poctivý zámer najmä, ak dlžník se domáhal zbavenia dlhov napriek tomu, že na území Slovenskej republiky nemal v čase podania návrhu centrum hlavných záujmov. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně odmítl uznat rozhodnutí slovenského soudu z důvodu, pro který se oprávněná může na Slovensku domáhat zrušení oddlužení. Jestliže se ale z tvrzených důvodů může oprávněná domáhat zrušení oddlužení, nelze dovozovat, že by vydané rozhodnutí odporovalo veřejnému pořádku České republiky.

20. K poukazu oprávněné na rozdíly mezi úpravou oddlužení dle slovenského práva a českého práva, které podle oprávněné brání tomu, aby se osvobození od dluhů podle rozhodnutí slovenských soudů uplatnilo i v poměrech České republiky, lze uvést, že ani insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. nevylučuje osvobození dlužníka od úhrady jeho závazků (rozuměno tím oddlužení) v situaci, kdy dlužník zaplatí svým věřitelům méně než 30 %. To plyne z ustanovení § 415 InsZ a též judikatura soudů České republiky takové případy zná. V této souvislosti lze odkázat na usnesení ze dne 21. 1.2015, sp. zn. 1 VSPH 2161/2014, v němž Vrchní soud v Praze mimo jiné dovodil, že „přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.“ V zásadě ze stejné úvahy vycházel i Nejvyšší soud České republiky, když k dané problematice vysvětlil, že „obvykle nelze předpokládat, že se věřitelé budou chovat „neekonomicky a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle § 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek“ (viz usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 91/2013). V podstatě na stejných principech stojí i další rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož se podává, že „rozhodli-li věřitelé (majoritní věřitel) o způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty v situaci, kdy dlužník navrhoval jako způsob řešení oddlužení plnění splátkového kalendáře, podle kterého by pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu převyšujícím 30 % jejich výše, a to s vědomím, že této hranice uspokojení pohledávek nebude vzhledem k majetkové situaci dlužníka dosaženo, a s úmyslem znemožnit dlužníku, aby byl po splnění oddlužení osvobozen od placení zbytku pohledávek, neuplatní se při posouzení, zda dlužník splnil podmínky pro osvobození od placení zbytku pohledávek, test konkursem předvídaný ustanovením § 415 insolvenčního zákona“ (viz usnesení ze dne 25. 4. 2018, senátní 29 NSČR 218/2016). Ani v tom, že k oddlužení podle slovenské právní úpravy dochází na počátku řízení, aniž je zřejmé, zda bude dlužníkem něco zaplaceno, nelze shledat nic nepatřičného. Ochrana věřitelů je zajištěna tím, že se mohou po dobu šesti let domáhat zrušení oddlužení, jak již bylo uvedeno výše. Ani z těchto důvodů tak odvolací soud rozpor s veřejným pořádkem neshledal.

21. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a exekuci podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.

22. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 89 věty prvé zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení platí náklady exekuce ten, který zastavení exekuce zavinil. Oprávněná svůj návrh podala důvodně, nemohla předpokládat, že v průběhu řízení dojde k oddlužení povinné. Zavinění za zastavení řízení na její straně nelze dovozovat. Povinná byla oddlužena, oddlužení se vztahuje i na příslušenství vymáhané pohledávky, proto ani povinné nelze povinnost k náhradě nákladů oprávněné a soudnímu exekutorovi uložit (viz též rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 39/2016, které lze vyhledat v ASPI). Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor, nemají právo na náhradu nákladů řízení.


Poučení:

Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 17. července 2019


JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu