Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:15VSOL 281/2019     
Právní věta:Ustanovení § 202 odst. 1 a 2 I. Z. zakládající v incidenčních sporech vůči insolvenčnímu správci výjimku z obecné úpravy ustanovení § 142 a následujících o. s. ř. se vztahuje nejen na rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení, ale je třeba je aplikovat i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Ustanovení § 202 I. Z. je totiž lex specialis nejen k ustanovení § 142 o. s. ř., ale rovněž i k ustanovení § 148 o. s. ř.
Soud:Vrchní soud v Olomouci
ECLI:ECLI:CZ:VSOL:2019:15.VSOL.281.2019.1
Datum rozhodnutí:26.03.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Incidenční spory
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 148 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 202 předpisu č. 182/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:A


USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Aleny Ježíkové a soudců JUDr. Zdeňky Šindelářové a Mgr. Jakuba Černoška ve věci

žalobkyně: ČEZ Prodej, a.s., IČO 27232433
sídlem Praha 4, Duhová 1/425, PSČ 14053


proti

žalované: Mgr. Magdalena Gebauerová

sídlem Dolní náměstí 117/3, 746 01 Opava
insolvenční správkyně dlužníka Patrika Zamazala,
narozeného 5. 10. 1972, IČO 42045541

bytem Moravice 47, 747 84 Moravice

o určení existence pohledávky, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka Patrika Zamazala, narozeného 5. 10. 1972, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. KSOS 22 INS 26922/2013

o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2018
č. j. 22 ICm 2119/2014-106 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2019
č. j. 22 ICm 2119/2014-122


takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se v napadené části, tj. v odstavci III výroku, mění tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud určil, že popřená pohledávka žalobkyně v částce 68 544,80 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Patrika Zamazala, r. č. 721005/5446, bytem Moravice 47, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
KSOS 22 INS 26922/2013, je po právu co do pravosti i výše jako nezajištěná a nevykonatelná (odstavec I. výroku), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku), a že žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1 594 Kč (odstavec III. výroku). Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť v řízení nebylo prokázáno, že dlužník Patrik Zamazal žalobkyni její pohledávku ve výši 68 544,80 Kč zaplatil. Odstavec II. výroku soud prvního stupně odůvodnil ust. § 202 odst. 1 I. Z., když žalobkyně sice byla v tomto sporu procesně úspěšná, avšak podle uvedeného ustanovení v tomto řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému insolvenčnímu správci, tj. žalované. Odstavec III. výroku krajský soud odůvodnil ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a uložil procesně neúspěšné žalované povinnost nahradit státu vzniklé náklady v podobě svědečného ve výši 1 594 Kč.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti odstavci III. výroku o náhradě nákladů řízení na straně státu, podala žalovaná včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že České republice náhrada nákladů řízení nebude přiznána. Namítala, že ust. § 202 I. Z. je třeba aplikovat i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, neboť není na místě dělat rozdíly mezi svědečným a dalšími náklady řízení, když všechny tyto náklady mají stejný statut. Podle názoru žalované nebylo cílem zákonodárce vybírat si jednotlivé náklady řízení, na které by mělo ust. § 202 I. Z. dopadnout, ale cílem bylo oprostit insolvenčního správce od hrazení nákladů řízení vůči dalším osobám tak, aby zbytečně v případě neúspěchu v těchto sporech nezatěžoval majetkovou podstatu dlužníka. V opačném případě by se totiž insolvenční správce dostával do situace, kdy by byl nucen po finanční stránce předem vyhodnocovat, jaké důkazy bude potřeba v případném řízení provádět a zda je vůbec navrhne, a to právě s ohledem na jejich nákladnost. Zřejmě by toto mohlo vést i ke zkracování práv insolvenčního dlužníka, neboť by mohly nastat situace, že by i tento aspekt, tj. závazek úhrady svědečného, výrazně ovlivňoval úsudek insolvenčních správců, zda danou pohledávku popřít či nikoliv, což s ohledem na smysl popěrných úkonů, potažmo celého insolvenčního řízení, není účelné a ve výsledku ani hospodárné. Žalovaná dále poukazovala na znění ust. § 148 o.s.ř., dle kterého stát nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníku, u kterého jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Uvedené ustanovení je třeba vztáhnout na insolvenční správce potud, že by neměli nahrazovat náklady řízení státu, neboť jsou ze zákona – ust. § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích od placení soudního poplatku osvobozeni. Podle názoru žalované by soud mohl po insolvenčních správcích požadovat náhradu nákladů řízení pouze ve smyslu ust. § 202 odst. 2 I. Z., tedy pokud by svým jednáním vznik nákladů zavinili, což není případ projednávané věci.

Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, to je v odstavci III. výroku o nákladech řízení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o.s.ř.), a to bez nařízení jednání dle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

Z obsahu spisu pro účely tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobou doručenou krajskému soudu dne 23. 6. 2014 se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že popřená pohledávka ve výši 68 544,80 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Patrika Zamazala, je po právu co do pravosti i výše jako nezajištěná a nevykonatelná. Žalobu žalobkyně opřela o tvrzení, že nesouhlasí s popřením přihlášených pohledávek, jak toto učinila žalovaná na přezkumném jednání, neboť její pohledávka nebyla dlužníkem nikdy zaplacena, resp. nikdy nebyl předložen žádný relevantní důkaz o její úhradě. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním doručeným krajskému soudu dne 29. 3. 2018, ve kterém nárok žalobkyně neuznala, a to s odůvodněním, že k popření pohledávky došlo z procesní opatrnosti v důsledku argumentace dlužníka, že pohledávka žalobkyně byla uhrazena. Při jednání konaném dne 10. 10. 2018 žalovaná navrhla k prokázání tvrzení, že dlužník zaplatil pohledávku žalobkyně, výslech Mgr. Jaroslava Horkého, který měl vést účetnictví dlužníka. Mgr. Jaroslav Horký byl jako svědek vyslechnut při jednání konaném dne 2. 11. 2018, přičemž v souvislosti s podáním výslechu mu bylo přiznáno a vyplaceno svědečné ve výši 1 594 Kč.

Podle ust. § 202 odst. 1 I. Z. ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Podle ust. § 202 odst. 2 I. Z. náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinný ji nahradit.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností má odvolací soud za to, že odvolání žalované je důvodné.

Náhradu nákladů řízení ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek řeší ust. § 202 I. Z. tak, že v řízení neúspěšnému insolvenčnímu správci zásadně přiznává nákladovou imunitu. Tato nákladová imunita může být prolomena ve smyslu ust. § 202 odst. 2 I. Z. pouze v případě, kdy náklady řízení vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Potom si insolvenční správce své náklady nese sám a ostatním účastníkům je povinen jejich náklady nahradit. Ust. § 202 odst. 1 I. Z. pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto incidenčních sporech zakotvuje výjimku z obecné úpravy ust. § 142 a následujících o.s.ř., tedy ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný. Tato nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je odůvodněna zejména zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a v zásadě poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Pokud by se totiž uplatnila uvedená obecná úprava podle občanského soudního řádu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, respektive by insolvenční správce nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2739/12, či přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 182/04 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 288/06).

Podle názoru odvolacího soudu uvedené principy se vztahují nejen na rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení, jak je ostatně aplikoval soud prvního stupně v odstavci II. výroku, ale je třeba je aplikovat i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Ust. § 202 I. Z. je totiž lex specialis nejen k ust. § 142 o.s.ř., ale rovněž i k ust. § 148 o.s.ř., tedy ustanovení, které řeší náhradu nákladů řízení vzniklých státu.

I v případě náhrady nákladů státu je v těchto typech řízení proto třeba postupovat podle ust. § 202 I. Z., přičemž jeho odst. 1 zásadně přiznává procesně neúspěšnému insolvenčnímu správci nákladovou imunitu. Náhradu nákladů řízení vzniklých státu by tedy bylo možno insolvenčnímu správci uložit pouze v případě, že tyto náklady vznikly jeho zaviněním, respektive náhodou ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení. V projednávané věci však nevyšly najevo žádné okolnosti, pro které by bylo možno uzavřít, že náklady vzniklé státu v podobě svědečného v souvislosti s výslechem svědka Mgr. Jaroslava Horkého vznikly některým z uvedených způsobů.

Jelikož odvolací soud neshledal předpoklady pro potvrzení napadeného rozsudku v odstavci III. výroku ve smyslu ust. § 219 o.s.ř., ani pro jeho zrušení ve smyslu ust. § 219a o.s.ř., změnil odstavec III. výroku tak, že České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na skutečnost, že úspěšné žalované v rámci odvolacího řízení dle obsahu spisu náklady nevznikly.


Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 26. března 2019

JUDr. Alena Ježíková v. r.
předsedkyně senátu