Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:8Co 137/2018     
Právní věta:Neexistuje racionální důvod podmiňovat volbu způsobu poskytnutí finančních prostředků způsobem jejich splácení, což je zřetelnější o to, je-li konstrukce ujednání vylučující inkasní poplatek bezdůvodně zatížena prodlevou 13 dnů. Právní předchůdkyní žalobkyně zvolená smluvní konstrukce kalkuluje s ohledem na faktické jednání klientů tohoto segmentu finančních služeb s inkasním poplatkem jako s odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu, s čímž se snoubí nepřítomnost ekonomické ekvivalence poskytnuté služby spočívající v osobním inkasu splátek v bydlišti dlužnice.
Soud:Krajský soud v Ostravě
ECLI:ECLI:CZ:KSOS:2018:8.CO.137.2018.1
Datum rozhodnutí:18.06.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Smlouva o půjčce
Dotčené předpisy:§ 657 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:D




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci

žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617
sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00 Praha 1
zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph. D.,
sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00 Praha 1
proti
žalované: E. D., narozená dne xxx
bytem xxx

o zaplacení částky 37 081 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 16. 1. 2018, č. j. 106 C 394/2017-67,


takto:

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku co do částky 16.884,10 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku co do částky 3.732 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.732 Kč s 8,05% úrokem ročně za dobu od 1. 8. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se v odstavci I. výroku rozsudek potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37 081 Kč s úrokovým příslušenstvím (odstavec I. výroku) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic na ni nemá právo (odstavec II. výroku), protože žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně postoupení žalované pohledávky – pohledávka byla označena číslem smlouvy 506357257, avšak dlužnice byla označena jinak, jako E. F. – tudíž nebylo možno dospět k závěru, že jí svědčí aktivní věcná legitimace.

2. Včasným odvoláním napadla žalobkyně rozsudek zcela, domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a jí přiznán přísudek. Brojila proti skutkovému závěru o neprokázání postoupení žalované pohledávky, která byla identifikována pořadovým číslem 4884, číslem smlouvy 506357257, datem sepisu smlouvy 2. 9. 2012, jménem a příjmením žalované a její poslední známou adresou s tím, že soudu sdělila, že příjmení a adresa žalované byly změněny. Pohledávka byla identifikována nezaměnitelným způsobem a konečně se neztotožnila ani s postupem soudu, který v důsledku absence poučení nedostál zásadě předvídatelnosti.

3. Žalovaná soudu procesní stanovisko nepředestřela.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Žalobkyně se jako postupnice domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 37 081 Kč s úrokovým příslušenstvím sestávající se z nevrácené jistiny půjčky poskytnuté žalované na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 9. 2012 č. 506357257 ve výši 20 196,90 Kč – půjčena byla částka 40 000 Kč, avšak ve zbylém rozsahu se jistiny nedomáhala s odůvodněním, že na ni zúčtovala úhrady žalované – a částky 16 884,10 Kč na poplatku, jak administrativním, tak inkasním, což ovšem nebyla schopna blíže specifikovat. Dále upřesnila, že žalovaná celkem uhradila 36 268 Kč, že vygenerované číslo smlouvy je jedinečné a že vyčíslené příslušenství, tj. obchodní úrok 10 456,26 Kč a úrok z prodlení 4 690,47 Kč jsou počítány z nevrácené jistiny (viz protokol o jednání z 18. 6. 2018).

6. Odvolací soud vyzval žalobkyni v souladu s § 43 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. k odstranění vad žaloby a poučil ji, v čem spatřuje nedostatky tohoto podání a jakým způsobem je má odstranit, tedy jak má žalobu opravit - specifikovat vnitřně strukturovanou pohledávku, tedy vyčíslit v jaké výši žaluje administrativní a v jaké výši inkasní poplatek, a zároveň ji poučil o následcích neuposlechnutí této výzvy.

7. Neobsahuje-li žaloba v rozporu s § 79 odst. 1 o. s. ř. rozsah, v jakém je vnitřně strukturovaná pohledávka, tedy nárok s relativně samostatným skutkovým základem, žalována, jedná se o podání neurčité, přičemž s tímto nedostatkem je spjata neprojednatelnost takovéhoto podání, z něhož není zřejmé, v jaké výši o jednotlivých poplatcích má soud rozhodnout; rozhodnutí soudu by nebylo způsobilé v tomto směru založit věc rozsouzenou, potažmo umožnit v jiném řízení mezi týmiž účastníky zkoumat negativně vymezené podmínky (ne bis in idem). Přestože soud za účelem odstranění neurčitosti žaloby postupoval podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř., žalobkyně ani přes výzvu soudu žalobu neopravila. Podmínky řízení spočívající v řádné žalobě, co do částky 16 884,10 Kč, splněny nebyly, a proto odvolací soud rozsudek v tomto rozsahu zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil.

8. Podstatná skutková zjištění pro navázání právního hodnocení obsahující názor o tom, zda žalobkyně nabyla na základě postupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016 žalobou uplatněnou pohledávku, má odvolací soud za nezbytné korigovat. Nepochybně nelze vycházet pouze z oznámení postoupení pohledávky, které je součástí výzvy k plnění z 24. 7. 2017 (ve spojení s poštovním podacím archem). Pro aplikaci závěru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1328/2007 je podstatné, aby byl notifikační úkon učiněn postupitelkou a nikoliv postupnicí. Avšak pominout nelze jedinečnost číselného označení občanskoprávní skutečnosti, se kterou ustanovení § 657 obč. zák. spojilo vznik právního vztahu, podpořeného uvedením dne uzavření smlouvy, a následného jednání stran postupní smlouvy, tedy jak z těchto listin bylo po jejich zopakování zjištěno – výzva k plnění žalované, již řádně označené, s vysvětlením o postoupení pohledávky.

9. Vzhledem k datu uzavření postupní smlouvy (22. 9. 2016) a jejímu podřazení občanskoprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014 smluvními stranami, je třeba na výklad aplikovat § 556 o. z.

10. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

11. Zákonná posloupnost výkladových pravidel obsahuje následující kroky. Nejprve se obsah vůle jednajícího seznatelný z projevu, tj. skutečný úmysl (smysl a účel právního jednání) zkoumá z hlediska jednajícího, které je korigováno hlediskem adresáta, tedy přihlíží se k jeho úmyslu, který byl seznatelný adresátovi. I kdyby projevené nebylo podle obecného významu jednoznačné, bylo by rozhodující, že adresát přesto takovýto projev pochopil, úmysl jednajícího mu byl znám. Není-li možné zjistit tento úmysl jednajícího, přizná se v druhém kroku právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla dávala osoba v postavení adresáta (hypotetický adresát). Současně se přihlíží k praxi, kterou si strany zavedly (v případě dlouhodobějšího nebo opakovaného kontaktu), k tomu co jednání předcházelo a co následně strany daly najevo. Negativním následkům nejednoznačných výrazů je pak bráněno v posledním kroku přičítáním nejednoznačnosti (nejasnosti) výrazu tomu, kdo jej použil jako první. Sankce spočívá ve výkladu k tíži jednajícího původce výrazu, což znamená, že význam takovéhoto výrazu je určován jeho srozumitelností z pohledu adresáta.

12. Za nesprávné považuje odvolací soud hodnocení provedené soudem prvního stupně, že postupnici nebyl znám úmysl postupitelky ohledně nezaměnitelnosti postupované pohledávky za žalovanou. Předmět výkladu se neomezuje pouze na slovní vyjádření vykládaného právního jednání. Na úmysl jednajícího, který lze zjistit jen výkladem vnějšího projevu vůle, se usuzuje z průvodních okolností. Pro souzenou věc v úvahu nepřichází pouze jedinečnost čísla smlouvy o půjčce, nýbrž i to, co právnímu jednání následovalo, tedy jednoznačná výzva k plnění, včetně doprovodného vysvětlení postupitelky o postoupení pohledávky za žalovanou, nyní již správně označenou. Naplněno bylo již subjektivní hledisko představující první krok (výkladové pravidlo). Odvolací soud tedy může přisvědčit žalobkyni, že vymezení postupované pohledávky za žalovanou bylo nezaměnitelné, pročež nosný závěr soudu prvního stupně o absenci aktivní věcné legitimace nemůže obstát.

13. Další skutková zjištění soudu prvního stupně (str. 2-3 rozsudku) jsou správná, vyplývají z provedených důkazních prostředků a pro stručnost odůvodnění na ně odvolací soud odkazuje.

14. Vzhledem k době uzavření smlouvy (2. 9. 2012) bylo namístě poměřovat společenský vztah účastníků ustanovením § 657 obč. zák. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 3 o. z.) a vzhledem k tomu, že žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, nejednala při uzavření smlouvy o půjčce v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání podle § 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), a zároveň jsou splněny předpoklady vyplývající z § 1 a § 2 písm. e) ZosÚ, uplatní se také právní úprava zakotvená i v tomto právním předpise ve znění účinném do 24. 2. 2013, avšak k závěru o platně uzavřené smlouvě o půjčce dojít nelze.

15. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

16. Pro právní kvalifikaci právního úkonu není rozhodné jeho označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž obsah daného právního úkonu (terminologie odpovídá právní úpravě, pod kterou byl zjištěný skutkový stav soudem podřazen), potažmo obsah právního vztahu, jehož vznik s takovouto právní skutečností příslušná hmotněprávní norma spojila, tj. subjektivním právům a povinnostem z něj pro účastníky vyplývajícím, jak vyjadřuje také judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98 a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010). Nejenže smlouva, kterou obchodní společnost Provident Financial, s. r. o., a žalovaná uzavřely 2. 9. 2012 je označena jako „smlouva o půjčce ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb.“, nýbrž smluvní strany si sjednaly, že obchodní společnost jako věřitelka touto smlouvou poskytuje žalované půjčku v částce 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavazuje zaplatit spolu se souhrnným poplatkem v celkové výši 33 439 Kč, dále vnitřně strukturovaným na úrok 5 107 Kč, administrativní činnost 7 600 Kč a hotovostní inkaso 20 732 Kč, v 60. týdenních splátkách po 1 224 Kč. Současně s uzavřením této smlouvy žalovaná půjčené peníze v hotovosti ve výši 40 000 Kč převzala. Pojmové znaky smlouvy o půjčce, tedy že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených k volnému nakládání, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu, jsou v souzené věci dány, a to včetně naplnění reálné povahy smlouvy o půjčce [vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky]. Vzhledem k takto vymezeným subjektivním právům a povinnostem z obsahu právního vztahu vyplývajícím nepřipadá v úvahu podřazení skutkového stavu pod § 497 a násl. obch. zák. a právně smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o úvěru. Ze smlouvy o úvěru totiž vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Takovýto obsah subjektivních práv a povinností ze smlouvy uzavřené dne 2. 9. 2012 nevyplývá a nelze k němu dospět ani výkladem, a to vzhledem k limitaci výkladu právních úkonů.

17. Půjčka byla žalované poskytnuta kapitálovou obchodní společností. Smyslem a účelem obchodní společnosti (jako podnikatelky) je podnikatelskou činností vytvářet zisk a není tomu jinak ani v souzené věci, kdy – jak uvádí žalobní narace, tak je soudu známo z úřední činnosti a zejména to vyplývá ze samotné smlouvy sjednané jako smlouvy o spotřebitelském úvěru [platba 40 000 Kč byla věřitelkou poskytnuta v rámci její podnikatelské činnosti § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.] – původní věřitelka podnikala ve finančnictví, a sice jeho nebankovní části. Tato skutečnost v rovině právního posouzení vystupuje do popředí hned dvakrát. Nejprve ji soud zahrnul do své úvahy o (ne)platnosti poplatku ve výši 33 439 Kč pro obcházení zákona, včetně porušení poctivosti, přesněji vyjádřeno zákazu těžit z nepoctivého jednání (Nemo turpitudinem allegare potest) a posléze do úvahy o (ne)oddělitelnosti poplatku od ostatního obsahu právního úkonu.

18. Shoda soudní praxe a občanskoprávní teorie panuje v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (někdy také odměna) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012 nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005, případně Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1262). Tato úplata, která je materiálním zdrojem generování zisku, byla v tomto případě nahrazena zbylými složkami poplatku, tj. inkasním i administrativním poplatkem. K tomuto názoru soud vede absence ekonomické ekvivalence mezi jednotlivými typy poplatků a věřitelkou poskytnutých služeb a materiální neopodstatněnost prodlevy, fakticky „vnucující“ inkasní poplatek.

19. V obecné rovině dozajista platí, že segment finančních služeb spočívající v poskytování mikroúvěrů či mikropůjček, kterou je i půjčka v souzené věci, cílí na zákazníky požadující zejména okamžitou likviditu. Předně skutečnost, že žadatelé o spotřebitelský úvěr mají možnost volby mezi hotovostní a bezhotovostní variantou nevylučuje kvalifikaci inkasního poplatku jako nepožadovaného plnění. Smlouva o půjčce je adhezní (formulářovou) smlouvou, pro niž je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku, tedy včetně jinak, při individuálním sjednávání obsahu smlouvy, dlužnicí nepožadovaných plnění. Neexistuje racionální důvod podmiňovat volbu způsobu poskytnutí finančních prostředků způsobem jejich splácení, což je zřetelnější o to, je-li konstrukce ujednání vylučující inkasní poplatek bezdůvodně (zvláště je-li bezhotovostní platební styk realizován již v řádu hodin) zatížena prodlevou 13 dnů. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že právní předchůdkyní žalobkyně zvolená smluvní konstrukce kalkuluje s ohledem na faktické jednání klientů tohoto segmentu finančních služeb s inkasním poplatkem jako s odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu. S tím se snoubí nepřítomnost ekonomické ekvivalence poskytnuté služby spočívající v osobním inkasu splátek v bydlišti dlužnice. Je to zcela zřejmé již ze samotné formulářové smlouvy, která při volbě této alternativy stanoví výši roční procentní sazby nákladů pouze v závislosti na délce splácení půjčky, a to navíc zavádějícím způsobem (viz čl. 6 obchodních podmínek), přitom je soudu z úřední činnosti známo, že výše poskytované jistiny se mění, což žalobkyně nezpochybnila, byť ji tato úřední notorieta byla předestřena k vyjádření. Výše inkasního poplatku se odvíjí od výše poskytnutých peněžních prostředků a nikoliv od inkasních nákladů, což je dokresleno i tím, že ačkoliv by bylo možno předpokládat stejnou výši inkasního poplatku pro dlužníky mající bydliště ve shodné oblasti (například území téhož města), není tomu tak. Obdobně se argumentace o ekonomicky neekvivalentní korelaci vztahuje i na poplatek administrativní. Logickým závěrem pro vymezení účelu takto zvolené smluvní konstrukce je eliminace poměření skutečné výše ceny poskytnutého kapitálu, tj. úroků s korektivem dobrých mravů.

20. Nelze-li totiž ve věci samé podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot [ujednání o poplatcích nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., opřít se lze i o judikatorní závěry (nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 nebo Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013), které, byť se zabývaly poplatkem za správu úvěru, lze obdobně aplikovat i v souzené věci], samo o sobě to neznamená, že by nebylo možno cenu plnění podrobit přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zcela na místě je poměřovat takové ujednání korektivem dobrých mravů.

21. Součástí adhezní (formulářové) smlouvy učinil žalobce ujednání o inkasním a administrativním poplatku, v podobě znemožňující aplikaci zmíněného korektivu, když k účelovému rozlišení nelze přihlédnout. Na jedné straně je zřejmé, že poplatek, zejména inkasní, se stal (viz výše uvedená argumentace) materiálním zdrojem zisku nahrazujícím obvykle sjednaný úrok, zároveň na straně druhé nelze pominout, v jakém skutečném rozsahu představuje i cenu dohodnuté služby. Takto sjednané ujednání brání tomu, aby bylo možno rozlišit skutečnou cenu věřitelkou poskytnuté služby a skutečnou výši úroku, který tak nelze poměřovat ani korektivem dobrých mravů vyplývajícím z § 3 odst. 1 obč. zák.

22. Právní předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu při vědomí neaplikovatelnosti právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 obč. zák.) dále eliminovala i užití korektivu dobrých mravů. Smlouva ze dne 2. 9. 2012 sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky účel a smysl právní úpravy obchází. Věřitelka adhezní smlouvou o poskytnutí tzv. mikropůjčky záměrně cílila na výsledek, který právní úpravou není předvídán a není ani žádoucí. Tento právní úkon učiněný in fraudem legis je podle § 39 obč. zák. v této části absolutně neplatný, k čemuž je soud povinen přihlédnout ex officio.

23. Neméně významná je i skutečnost, že tento právní úkon naplňuje znaky nepoctivého jednání. Přestože nyní základní zásady soukromého práva, poctivosti (§ 6 o. z.), se občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 výslovně nedovolával, ve smyslu objektivní dobré víry, jak ji vymezuje Společný referenční rámec (DCFR článek I - 1: 103 jako standard chování vyžadující čestnost, otevřenost a ohled na zájmy druhé strany), byla jako obecná právní zásada právnímu řádu vlastní i tehdy (srov. nález ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ÚS 78/06). V intencích této věci odvolací soud ještě poukazuje zejména na její funkci korekční, tedy, že nikdo nemůže těžit ze své nepoctivosti (Nemo turpitudinem allegare potest). Nemůže z ní těžit ani žalobkyně, která tuto pohledávku uplatnila u soudu žalobou jako postupnice (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07 a ze dne 16. 10. 2007).

24. Následně se odvolací soud musel zabývat skutečností, zda lze tuto část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu.

25. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu, anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

26. Důvod neplatnosti právního úkonu se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo. Již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96 Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Je totiž nutno respektovat zásadu autonomie vůle. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05). Nyní je nutno zdůraznit nejen smysl a účel existence původní věřitelky, nýbrž také adhezní povahu smlouvy, a sice s tím, že v souzené věci je materiálním zdrojem vytváření zisku poplatek 33 439 Kč. Tedy část právního úkonu, kterou, byla-li by shledána neplatnou, nelze od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního úkonu. Nelze pochybovat o tom, že bez sjednání poplatku by původní věřitelka, jíž je vlastní svou činností generovat zisk, což vůbec podmiňuje její existenci, takovýto právní úkon neučinila. V tomto směru je třeba dbát, aby byla respektována autonomie vůle smluvních stran. Jednající věřitelce, která sleduje uskutečnění jednotného právního následku, navíc pro ni základní povahy (dosažení zisku), nelze proti její vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy ze dne 2. 9. 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

27. Je-li neplatným ujednání o poplatku ve výši 33 439 Kč, je pro jeho neoddělitelnost neplatný celý právní úkon – smlouva o půjčce ze dne 2. 9. 2012 – a protože si smluvní strany na základě této neplatné smlouvy poskytly plnění, původní věřitelka poskytla částku 40 000 Kč a žalovaná 36.268 Kč, což žalobkyně sama tvrdila, aniž by bylo třeba tuto skutečnost dokazovat (k tomu také viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, ke kterému se přihlásil Nejvyšší soud jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62, ročník 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 25 Cdo 627/2006), jsou povinni si plnění vrátit (§ 457 obč. zák.) a v případě peněžitého plnění je na soudu, aby tato plnění sám, i při absenci jakéhokoliv úkonu ze strany účastníků řízení, zúčtoval. Žalobkyně tak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 732 Kč, a proto byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu, včetně příslušenství, tedy s úrokem z prodlení ve výši zákonné sazby za dobu od 1. 8. 2017 (výzva k plnění doručená žalované stanovila lhůtu k plnění do 31. 7. 2017), podle § 220a odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn, jinak ve zbývající zamítavé části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 (potažmo § 224 odst. 1), § 142 odst. 2 a § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., protože v řízení převážně úspěšné žalované účelně vynaložené náklady na bránění jejího práva prokazatelně nevznikly.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově.



Ostrava 18. června 2018



JUDr. Šárka Neuwirthová v. r.
předsedkyně senátu



 



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci

žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617
sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00 Praha 1
zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph. D.,
sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00  Praha 1
proti
žalované: E. D., narozená dne xxx
bytem xxx
 

o zaplacení částky 37 081 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 16. 1. 2018, č. j. 106 C 394/2017-67,


takto:

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku co do částky 16.884,10 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku co do částky 3.732 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.732 Kč s 8,05% úrokem ročně za dobu od 1. 8. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se v odstavci I. výroku rozsudek potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37 081 Kč s úrokovým příslušenstvím (odstavec I. výroku) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic na ni nemá právo (odstavec II. výroku), protože žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně postoupení žalované pohledávky – pohledávka byla označena číslem smlouvy 506357257, avšak dlužnice byla označena jinak, jako E. F. – tudíž nebylo možno dospět k závěru, že jí svědčí aktivní věcná legitimace.

2. Včasným odvoláním napadla žalobkyně rozsudek zcela, domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a jí přiznán přísudek. Brojila proti skutkovému závěru o neprokázání postoupení žalované pohledávky, která byla identifikována pořadovým číslem 4884, číslem smlouvy 506357257, datem sepisu smlouvy 2. 9. 2012, jménem a příjmením žalované a její poslední známou adresou s tím, že soudu sdělila, že příjmení a adresa žalované byly změněny. Pohledávka byla identifikována nezaměnitelným způsobem a konečně se neztotožnila ani s postupem soudu, který v důsledku absence poučení nedostál zásadě předvídatelnosti.

3. Žalovaná soudu procesní stanovisko nepředestřela.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Žalobkyně se jako postupnice domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 37 081 Kč s úrokovým příslušenstvím sestávající se z nevrácené jistiny půjčky poskytnuté žalované na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 9. 2012 č. 506357257 ve výši 20 196,90 Kč – půjčena byla částka 40 000 Kč, avšak ve zbylém rozsahu se jistiny nedomáhala s odůvodněním, že na ni zúčtovala úhrady žalované – a částky 16 884,10 Kč na poplatku, jak administrativním, tak inkasním, což ovšem nebyla schopna blíže specifikovat. Dále upřesnila, že žalovaná celkem uhradila 36 268 Kč, že vygenerované číslo smlouvy je jedinečné a že vyčíslené příslušenství, tj. obchodní úrok 10 456,26 Kč a úrok z prodlení 4 690,47 Kč jsou počítány z nevrácené jistiny (viz protokol o jednání z 18. 6. 2018).

6. Odvolací soud vyzval žalobkyni v souladu s § 43 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. k odstranění vad žaloby a poučil ji, v čem spatřuje nedostatky tohoto podání a jakým způsobem je má odstranit, tedy jak má žalobu opravit - specifikovat vnitřně strukturovanou pohledávku, tedy vyčíslit v jaké výši žaluje administrativní a v jaké výši inkasní poplatek, a zároveň ji poučil o následcích neuposlechnutí této výzvy.

7. Neobsahuje-li žaloba v rozporu s § 79 odst. 1 o. s. ř. rozsah, v jakém je vnitřně strukturovaná pohledávka, tedy nárok s relativně samostatným skutkovým základem, žalována, jedná se o podání neurčité, přičemž s tímto nedostatkem je spjata neprojednatelnost takovéhoto podání, z něhož není zřejmé, v jaké výši o jednotlivých poplatcích má soud rozhodnout; rozhodnutí soudu by nebylo způsobilé v tomto směru založit věc rozsouzenou, potažmo umožnit v jiném řízení mezi týmiž účastníky zkoumat negativně vymezené podmínky (ne bis in idem). Přestože soud za účelem odstranění neurčitosti žaloby postupoval podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř., žalobkyně ani přes výzvu soudu žalobu neopravila. Podmínky řízení spočívající v řádné žalobě, co do částky 16 884,10 Kč, splněny nebyly, a proto odvolací soud rozsudek v tomto rozsahu zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil.

8. Podstatná skutková zjištění pro navázání právního hodnocení obsahující názor o tom, zda žalobkyně nabyla na základě postupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016 žalobou uplatněnou pohledávku, má odvolací soud za nezbytné korigovat. Nepochybně nelze vycházet pouze z oznámení postoupení pohledávky, které je součástí výzvy k plnění z 24. 7. 2017 (ve spojení s poštovním podacím archem). Pro aplikaci závěru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1328/2007 je podstatné, aby byl notifikační úkon učiněn postupitelkou a nikoliv postupnicí. Avšak pominout nelze jedinečnost číselného označení občanskoprávní skutečnosti, se kterou ustanovení § 657 obč. zák. spojilo vznik právního vztahu, podpořeného uvedením dne uzavření smlouvy, a následného jednání stran postupní smlouvy, tedy jak z těchto listin bylo po jejich zopakování zjištěno – výzva k plnění žalované, již řádně označené, s vysvětlením o postoupení pohledávky.

9. Vzhledem k datu uzavření postupní smlouvy (22. 9. 2016) a jejímu podřazení občanskoprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014 smluvními stranami, je třeba na výklad aplikovat § 556 o. z.

10. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

11. Zákonná posloupnost výkladových pravidel obsahuje následující kroky. Nejprve se obsah vůle jednajícího seznatelný z projevu, tj. skutečný úmysl (smysl a účel právního jednání) zkoumá z hlediska jednajícího, které je korigováno hlediskem adresáta, tedy přihlíží se k jeho úmyslu, který byl seznatelný adresátovi. I kdyby projevené nebylo podle obecného významu jednoznačné, bylo by rozhodující, že adresát přesto takovýto projev pochopil, úmysl jednajícího mu byl znám. Není-li možné zjistit tento úmysl jednajícího, přizná se v druhém kroku právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla dávala osoba v postavení adresáta (hypotetický adresát). Současně se přihlíží k praxi, kterou si strany zavedly (v případě dlouhodobějšího nebo opakovaného kontaktu), k tomu co jednání předcházelo a co následně strany daly najevo. Negativním následkům nejednoznačných výrazů je pak bráněno v posledním kroku přičítáním nejednoznačnosti (nejasnosti) výrazu tomu, kdo jej použil jako první. Sankce spočívá ve výkladu k tíži jednajícího původce výrazu, což znamená, že význam takovéhoto výrazu je určován jeho srozumitelností z pohledu adresáta.

12. Za nesprávné považuje odvolací soud hodnocení provedené soudem prvního stupně, že postupnici nebyl znám úmysl postupitelky ohledně nezaměnitelnosti postupované pohledávky za žalovanou. Předmět výkladu se neomezuje pouze na slovní vyjádření vykládaného právního jednání. Na úmysl jednajícího, který lze zjistit jen výkladem vnějšího projevu vůle, se usuzuje z průvodních okolností. Pro souzenou věc v úvahu nepřichází pouze jedinečnost čísla smlouvy o půjčce, nýbrž i to, co právnímu jednání následovalo, tedy jednoznačná výzva k plnění, včetně doprovodného vysvětlení postupitelky o postoupení pohledávky za žalovanou, nyní již správně označenou. Naplněno bylo již subjektivní hledisko představující první krok (výkladové pravidlo). Odvolací soud tedy může přisvědčit žalobkyni, že vymezení postupované pohledávky za žalovanou bylo nezaměnitelné, pročež nosný závěr soudu prvního stupně o absenci aktivní věcné legitimace nemůže obstát.

13. Další skutková zjištění soudu prvního stupně (str. 2-3 rozsudku) jsou správná, vyplývají z provedených důkazních prostředků a pro stručnost odůvodnění na ně odvolací soud odkazuje.

14. Vzhledem k době uzavření smlouvy (2. 9. 2012) bylo namístě poměřovat společenský vztah účastníků ustanovením § 657 obč. zák. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 3  o. z.) a vzhledem k tomu, že žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, nejednala při uzavření smlouvy o půjčce v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání podle § 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), a zároveň jsou splněny předpoklady vyplývající z § 1 a § 2 písm. e) ZosÚ, uplatní se také právní úprava zakotvená i v tomto právním předpise ve znění účinném do 24. 2. 2013, avšak k závěru o platně uzavřené smlouvě o půjčce dojít nelze.

15. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

16. Pro právní kvalifikaci právního úkonu není rozhodné jeho označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž obsah daného právního úkonu (terminologie odpovídá právní úpravě, pod kterou byl zjištěný skutkový stav soudem podřazen), potažmo obsah právního vztahu, jehož vznik s takovouto právní skutečností příslušná hmotněprávní norma spojila, tj. subjektivním právům a povinnostem z něj pro účastníky vyplývajícím, jak vyjadřuje také judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98 a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010). Nejenže smlouva, kterou obchodní společnost Provident Financial, s. r. o., a žalovaná uzavřely 2. 9. 2012 je označena jako „smlouva o půjčce ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb.“, nýbrž smluvní strany si sjednaly, že obchodní společnost jako věřitelka touto smlouvou poskytuje žalované půjčku v částce 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavazuje zaplatit spolu se souhrnným poplatkem v celkové výši 33 439 Kč, dále vnitřně strukturovaným na úrok 5 107 Kč, administrativní činnost 7 600 Kč a hotovostní inkaso 20 732 Kč, v 60. týdenních splátkách po 1 224 Kč. Současně s uzavřením této smlouvy žalovaná půjčené peníze v hotovosti ve výši 40 000 Kč převzala. Pojmové znaky smlouvy o půjčce, tedy že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených k volnému nakládání, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu, jsou v souzené věci dány, a to včetně naplnění reálné povahy smlouvy o půjčce [vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky]. Vzhledem k takto vymezeným subjektivním právům a povinnostem z obsahu právního vztahu vyplývajícím nepřipadá v úvahu podřazení skutkového stavu pod § 497 a násl. obch. zák. a právně smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o úvěru. Ze smlouvy o úvěru totiž vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Takovýto obsah subjektivních práv a povinností ze smlouvy uzavřené dne 2. 9. 2012 nevyplývá a nelze k němu dospět ani výkladem, a to vzhledem k limitaci výkladu právních úkonů.

17. Půjčka byla žalované poskytnuta kapitálovou obchodní společností. Smyslem a účelem obchodní společnosti (jako podnikatelky) je podnikatelskou činností vytvářet zisk a není tomu jinak ani v souzené věci, kdy – jak uvádí žalobní narace, tak je soudu známo z úřední činnosti a zejména to vyplývá ze samotné smlouvy sjednané jako smlouvy o spotřebitelském úvěru [platba 40 000 Kč byla věřitelkou poskytnuta v rámci její podnikatelské činnosti § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.] – původní věřitelka podnikala ve finančnictví, a sice jeho nebankovní části. Tato skutečnost v rovině právního posouzení vystupuje do popředí hned dvakrát. Nejprve ji soud zahrnul do své úvahy o (ne)platnosti poplatku ve výši 33 439 Kč pro obcházení zákona, včetně porušení poctivosti, přesněji vyjádřeno zákazu těžit z nepoctivého jednání (Nemo turpitudinem allegare potest) a posléze do úvahy o (ne)oddělitelnosti poplatku od ostatního obsahu právního úkonu.

18. Shoda soudní praxe a občanskoprávní teorie panuje v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (někdy také odměna) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012 nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005, případně Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1262). Tato úplata, která je materiálním zdrojem generování zisku, byla v tomto případě nahrazena zbylými složkami poplatku, tj. inkasním i administrativním poplatkem. K tomuto názoru soud vede absence ekonomické ekvivalence mezi jednotlivými typy poplatků a věřitelkou poskytnutých služeb a materiální neopodstatněnost prodlevy, fakticky „vnucující“ inkasní poplatek.

19. V obecné rovině dozajista platí, že segment finančních služeb spočívající v poskytování mikroúvěrů či mikropůjček, kterou je i půjčka v souzené věci, cílí na zákazníky požadující zejména okamžitou likviditu. Předně skutečnost, že žadatelé o spotřebitelský úvěr mají možnost volby mezi hotovostní a bezhotovostní variantou nevylučuje kvalifikaci inkasního poplatku jako nepožadovaného plnění. Smlouva o půjčce je adhezní (formulářovou) smlouvou, pro niž je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku, tedy včetně jinak, při individuálním sjednávání obsahu smlouvy, dlužnicí nepožadovaných plnění. Neexistuje racionální důvod podmiňovat volbu způsobu poskytnutí finančních prostředků způsobem jejich splácení, což je zřetelnější o to, je-li konstrukce ujednání vylučující inkasní poplatek bezdůvodně (zvláště je-li bezhotovostní platební styk realizován již v řádu hodin) zatížena prodlevou 13 dnů. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že právní předchůdkyní žalobkyně zvolená smluvní konstrukce kalkuluje s ohledem na faktické jednání klientů tohoto segmentu finančních služeb s inkasním poplatkem jako s odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu. S tím se snoubí nepřítomnost ekonomické ekvivalence poskytnuté služby spočívající v osobním inkasu splátek v bydlišti dlužnice. Je to zcela zřejmé již ze samotné formulářové smlouvy, která při volbě této alternativy stanoví výši roční procentní sazby nákladů pouze v závislosti na délce splácení půjčky, a to navíc zavádějícím způsobem (viz čl. 6 obchodních podmínek), přitom je soudu z úřední činnosti známo, že výše poskytované jistiny se mění, což žalobkyně nezpochybnila, byť ji tato úřední notorieta byla předestřena k vyjádření. Výše inkasního poplatku se odvíjí od výše poskytnutých peněžních prostředků a nikoliv od inkasních nákladů, což je dokresleno i tím, že ačkoliv by bylo možno předpokládat stejnou výši inkasního poplatku pro dlužníky mající bydliště ve shodné oblasti (například území téhož města), není tomu tak. Obdobně se argumentace o ekonomicky neekvivalentní korelaci vztahuje i na poplatek administrativní. Logickým závěrem pro vymezení účelu takto zvolené smluvní konstrukce je eliminace poměření skutečné výše ceny poskytnutého kapitálu, tj. úroků s korektivem dobrých mravů.

20. Nelze-li totiž ve věci samé podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot [ujednání o poplatcích nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., opřít se lze i o judikatorní závěry (nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 nebo  Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013), které, byť se zabývaly poplatkem za správu úvěru, lze obdobně aplikovat i v souzené věci], samo o sobě to neznamená, že by nebylo možno cenu plnění podrobit přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zcela na místě je poměřovat takové ujednání korektivem dobrých mravů.

21. Součástí adhezní (formulářové) smlouvy učinil žalobce ujednání o inkasním a administrativním poplatku, v podobě znemožňující aplikaci zmíněného korektivu, když k účelovému rozlišení nelze přihlédnout. Na jedné straně je zřejmé, že poplatek, zejména inkasní, se stal (viz výše uvedená argumentace) materiálním zdrojem zisku nahrazujícím obvykle sjednaný úrok, zároveň na straně druhé nelze pominout, v jakém skutečném rozsahu představuje i cenu dohodnuté služby. Takto sjednané ujednání brání tomu, aby bylo možno rozlišit skutečnou cenu věřitelkou poskytnuté služby a skutečnou výši úroku, který tak nelze poměřovat ani korektivem dobrých mravů vyplývajícím z § 3 odst. 1 obč. zák.

22. Právní předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu při vědomí neaplikovatelnosti právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 obč. zák.) dále eliminovala i užití korektivu dobrých mravů. Smlouva ze dne 2. 9. 2012 sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky účel a smysl právní úpravy obchází. Věřitelka adhezní smlouvou o poskytnutí tzv. mikropůjčky záměrně cílila na výsledek, který právní úpravou není předvídán a není ani žádoucí. Tento právní úkon učiněný in fraudem legis je podle § 39 obč. zák. v této části absolutně neplatný, k čemuž je soud povinen přihlédnout ex officio.

23. Neméně významná je i skutečnost, že tento právní úkon naplňuje znaky nepoctivého jednání. Přestože nyní základní zásady soukromého práva, poctivosti (§ 6 o. z.), se občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 výslovně nedovolával, ve smyslu objektivní dobré víry, jak ji vymezuje Společný referenční rámec (DCFR článek I - 1: 103 jako standard chování vyžadující čestnost, otevřenost a ohled na zájmy druhé strany), byla jako obecná právní zásada právnímu řádu vlastní i tehdy (srov. nález ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ÚS 78/06). V intencích této věci odvolací soud ještě poukazuje zejména na její funkci korekční, tedy, že nikdo nemůže těžit ze své nepoctivosti (Nemo turpitudinem allegare potest). Nemůže z ní těžit ani žalobkyně, která tuto pohledávku uplatnila u soudu žalobou jako postupnice (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07 a ze dne 16. 10. 2007).

24. Následně se odvolací soud musel zabývat skutečností, zda lze tuto část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu.

25. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu, anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

26. Důvod neplatnosti právního úkonu se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo. Již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96 Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Je totiž nutno respektovat zásadu autonomie vůle. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05). Nyní je nutno zdůraznit nejen smysl a účel existence původní věřitelky, nýbrž také adhezní povahu smlouvy, a sice s tím, že v souzené věci je materiálním zdrojem vytváření zisku poplatek 33 439 Kč. Tedy část právního úkonu, kterou, byla-li by shledána neplatnou, nelze od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního úkonu. Nelze pochybovat o tom, že bez sjednání poplatku by původní věřitelka, jíž je vlastní svou činností generovat zisk, což vůbec podmiňuje její existenci, takovýto právní úkon neučinila. V tomto směru je třeba dbát, aby byla respektována autonomie vůle smluvních stran. Jednající věřitelce, která sleduje uskutečnění jednotného právního následku, navíc pro ni základní povahy (dosažení zisku), nelze proti její vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy ze dne 2. 9. 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

27. Je-li neplatným ujednání o poplatku ve výši 33 439 Kč, je pro jeho neoddělitelnost neplatný celý právní úkon – smlouva o půjčce ze dne 2. 9. 2012 – a protože si smluvní strany na základě této neplatné smlouvy poskytly plnění, původní věřitelka poskytla částku 40 000 Kč a žalovaná 36.268 Kč, což žalobkyně sama tvrdila, aniž by bylo třeba tuto skutečnost dokazovat (k tomu také viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, ke kterému se přihlásil Nejvyšší soud jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62, ročník 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 25 Cdo 627/2006), jsou povinni si plnění vrátit (§ 457 obč. zák.) a v případě peněžitého plnění je na soudu, aby tato plnění sám, i při absenci jakéhokoliv úkonu ze strany účastníků řízení, zúčtoval. Žalobkyně tak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 732 Kč, a proto byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu, včetně příslušenství, tedy s úrokem z prodlení ve výši zákonné sazby za dobu od 1. 8. 2017 (výzva k plnění doručená žalované stanovila lhůtu k plnění do 31. 7. 2017), podle § 220a odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn, jinak ve zbývající zamítavé části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 (potažmo § 224 odst. 1), § 142 odst. 2 a § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., protože v řízení převážně úspěšné žalované účelně vynaložené náklady na bránění jejího práva prokazatelně nevznikly.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově.



Ostrava 18. června 2018


                                                                                                                         
JUDr. Šárka Neuwirthová v. r.
předsedkyně senátu