Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:15Co 4/2019     
Soud:Krajský soud v Ostravě
ECLI:ECLI:CZ:KSOS:2019:15.CO.4.2019.1
Datum rozhodnutí:25.01.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E

č. j. 15 Co 4/2019-44


USNESENÍ


Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci

žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617
      sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00 Praha 1
      zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D.
      sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1
proti
žalované: Eva Ž., narozená dne xxx
      bytem xxx, Slovenská republika
o zaplacení 27 541 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 14. 11. 2018, č. j. 111 C 354/2018-32,


takto:

I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, neprohlašuje svou mezinárodněprávní nepříslušnost.
    II. Usnesení okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že se řízení nezastavuje.
    Odůvodnění:

    1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil svou mezinárodněprávní nepříslušnost (výrok I.), dále zastavil řízení (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 378 Kč (výrok IV.). Výrok o své mezinárodněprávní nepříslušnosti okresní soud odůvodnil tím, že dle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) stanoví, že smluvní partner spotřebitele může podat žalobu pouze u soudu toho členského státu, na jehož území má spotřebitel své bydliště. Následně dovodil, že jelikož žalovaná nemá bydliště na území České republiky (má jej na území Slovenské republiky na adrese xxx) a vystupuje ve smluvním vztahu s žalobkyní jako spotřebitelka, není v této věci dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Příslušnost okresního soudu pak nebyla založena ani postupem dle čl. 26 bodu 1. nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná se k jednání nařízenému ve věci nedostavila a nedostatek příslušnosti nenamítala. Za této situace tak okresní soud dospěl k závěru o nedostatku své mezinárodněprávní příslušnosti a po jejím vyslovení současně rozhodl o zastavení řízení, neboť nejsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Přitom se dle § 104 odst. 1 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

    2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, v němž navrhovala, aby odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že se v řízení pokračuje. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že pravomoc českých soudů projednat předmětnou věc je dána také dle článku 7 odst. 1, písm. b), odrážka druhá nařízení Brusel I bis, dle nějž může být soudní řízení proti žalované vedeno v České republice i přes to, že v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, neboť jí zde byla poskytnuta půjčka bez uvedení účelu a právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutích ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, či ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011, které je možno aplikovat i na úpravu obsaženou v nařízení Brusel I bis.

    3. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 212a odst. 6 o. s. ř. napadené usnesení, včetně řízení předcházejícího, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

    4. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 21. 8. 2018 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 27 541 Kč s úrokovým příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 29. 6. 2015. Z této smlouvy se podává, že ji uzavřela žalovaná se společností Provident Financial s. r. o., přičemž půjčka nebyla vázána na žádný konkrétní účel, ani na koupi movitých věcí a k výplatě zapůjčené částky ve výši 15 000 Kč žalované došlo při podpisu smlouvy, k čemuž došlo v Havířově. Z obsahu spisu se dále nepodává, že by společnost Provident Financial s. r. o. provozovala profesionální nebo podnikatelské činnosti na území Slovenské republiky.

    5. Odvolací soud zcela souhlasí s žalobkyní, že na danou věc je nutno aplikovat závěry uvedené ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Ta sice byla vydána v době, kdy nebylo nařízení Brusel I bis účinné, avšak názory v nich uvedené je možno bez dalšího použít i na úpravu obsaženou v tomto nařízení, která předchozí úpravu v rozhodném rozsahu zcela kopíruje. Odvolací soud tak má za to, že na danou věc není možno použít čl. 18 odst. 2. nařízení Brusel I bis, který je v souladu s jeho čl. 17 odst. 1. možno aplikovat jen v případě, že se se jedná o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem, a to konkrétně o smlouvu na koupi movitých věcí na splátky, či o půjčku návratnou ve splátkách určenou k financování koupě movitých věcí či ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální či podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Ani jedna z těchto podmínek však v tomto případě nebyla naplněna, neboť smlouva o zápůjčce ze dne 29. 6. 2015 není smlouvou o koupi movitých věcí, ani půjčkou (či zápůjčkou) na koupi movitých věcí (jedná se o bezúčelovou zápůjčku) a ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by společnost Provident Financial s. r. o. podnikala na území Slovenské republiky, na němž má žalovaná bydliště. Pokud tedy okresní soud na danou věc aplikoval ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neučinil tak správně. Příslušnost soudu tak není možno v tomto konkrétním případě určit podle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, ale je nutno ji určit podle ustanovení o zvláštní příslušnosti tohoto nařízení, a to konkrétně čl. 7 odst. 1. písm. b) druhá odrážka. Dle výkladu učiněného Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C-533/07, je totiž pojem služba třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu, přičemž podle rozhodnutí tohoto soudu ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95, je za službu nutno považovat též poskytnutí úvěru. S ohledem na tyto závěry pak má odvolací soud za to, že poskytnutí zápůjčky (za úplatu), je možno rovněž považovat za poskytnutí služby, a je proto nutno příslušnost v této věci posoudit právě podle čl. 7 odst. 1. písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení pak může být osoba s bydlištěm v jednom členském státě žalována v jiném členském státě, pokud nebylo dohodnuto jinak (což ve smlouvě ze dne 29. 6. 2015 nebylo), a pokud je v tomto jiném členském státě místo, kde byly služby dle smlouvy poskytnuty. Vzhledem k tomu, že k vyplacení zapůjčené částky 15 000 Kč žalované došlo v Havířově (tedy na území České republiky), není možno dospět k jinému závěru než tomu, že příslušnost soudů České republiky je v tomto případě dle nařízení Brusel I bis dána. Pokud okresní soud dospěl k jinému závěru, neučinil tak správně.

    6. Proto odvolací soud rozhodnutí okresního soudu o vyslovení jeho mezinárodněprávní nepříslušnosti (výrok I.) ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrokem I. tohoto usnesení. Současně pak výrokem II. tohoto usnesení a dle téhož zákonného ustanovení změnil i výrok II. usnesení okresního soudu, neboť s ohledem na výše uvedené skutečnosti ani nebyl dán důvod pro zastavení řízení. Tím pozbyly účinku i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku.


    Poučení:

    Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. vccc
      Ostrava 25. ledna 2019



      Mgr. Dagmar Gottwaldová v. r. předsedkyně senátu