Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:18Co 265/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:18.CO.265.2019.1
Datum rozhodnutí:23.10.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Náhrada škody
Pravomoc soudu
Promlčení
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 1215/2012
Nařízení (ES) č. 261/2004
Nařízení (ES) č. 593/2008
Kategorie rozhodnutí:E




ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

    Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci

    žalobkyně: J. S. N., narozená dne xxx

              bytem R. T., S. P., B. f. r.
          zastoupená advokátem Mgr. Petrem Novákem
            sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno
    proti

    žalované: České aerolinie a. s., IČO 45795908

            sídlem Evropská 846/176a, 160 00 Praha 6
    o zaplacení 600 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. července 2019, č. j. 10 C 147/2019-42,
takto:

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni částku 600 EUR se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala úhrady částky 600 EUR s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o nárok na paušalizovanou náhradu škody z důvodu zpožděného letu dne 4. 5. 2017 žalované č. xxx z Prahy do P. a dále do S. P., když v P. z důvodu zpoždění nestihla spoj do S. P. a do cílové destinace přiletěla až druhého dne v 6:20 hodin. Z těchto důvodů, s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, má nárok na částku 600 EUR se specifikovaným příslušenstvím. Žalovaná ke své obraně tvrdila, že nárok žalobkyně je s odkazem na ust. § 2553 o. z. promlčen, když let byl uskutečněn dne 4. 5. 2017, ale výzvu k plnění podala žalobkyně až dne 6. 10. 2018. Nadto ke zpoždění uvedeného letu došlo pro mimořádné okolnosti spočívající jednak v nepřízni počasí, jednak z důvodu nedostatečného počtu řídících letového provozu.

3. Soud I. stupně svoji mezinárodní příslušnost dovodil z článku 7 bod 1. písm. b) Nařízení Brusel I bis ve spojení s rozsudkem SDEU C-204/08, když plánovaný oplet letadla byl obvodu soudu I. stupně. Po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Výše citované Nařízení č. 261/2004, které upravuje nárok cestujících na paušalizovanou náhradu škody i v případě zpoždění letu, otázku promlčení neupravuje a ponechává její řešení na národním právu. Posuzovaný let byl uskutečněn již dne 4. 5. 2017, žalobkyně u žalované nárok uplatnila výzvou k plnění ze dne 20. 9. 2018. Po citaci ust. § 2553 odst. 3 o. z. dovodil, že se tak stalo až po uplynutí šesti měsíců od vzniku škody. Neboť je nepochybné, že nárok žalobkyně je promlčen a žalovaná námitku promlčení uplatnila, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když se žalovaná náhrady nákladů řízení výslovně vzdala.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Sporovala možnost aplikace ust. § 2553 odst. 3 o. z. na daný vztah. Citované ustanovení je pouhým převzetím úpravy původního občanského zákoníku v ust. § 760 ve spojení s § 108 obč. zák. Nařízení 261/2004 notifikaci nepožaduje a neupravuje, proto nelze omezovat práva spotřebitele vnitrostátním předpisem a jeho lhůtami. Dle jazykového výkladu se toto ustanovení má týkat přepravních řádů, žalobkyně však uplatňuje nárok z komunitárního předpisu. I pokud by se toto ustanovení na danou věc vztahovalo, je lhůta šesti měsíců určena k notifikaci vzniklé újmy a její výše u přepravce, nikoli k podání žaloby soudu. Lhůta k podání žaloby je pak standardní, tříletou lhůtou dle občanského zákoníku. Z těchto důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní.

8. Soud I. stupně správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (která je dána i článkem 26 odst. 2 Nařízení Brusel I bis) i přímou aplikovatelnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen Nařízení). Správně mlčky dovodil i rozhodné české právo pro posouzení řešené otázky promlčení, které vyplývá z článku 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když ″bydlištěm″ žalované ve smyslu článku 19 odst. 1 (tj. místem jeho ústřední správy) je Česká republika a Nařízení otázku promlčení neupravuje (viz rozhodnutí ESD C-139/11 - Cuadrench Moré).

9. Jak správně vystihl soud I. stupně, podstatnou otázkou pro toto řízení bylo, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ust. § 2553 odst. 3 občanského zákoníku. Se závěry, ke kterým došel soud I. stupně, se odvolací zcela ztotožnil.
10. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise

    https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět.

11. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení). K tvrzení žalobkyně, že v daném vztahu je spotřebitelem, nemohl odvolací soud přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem I. stupně (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) jej žalobkyně uvedla až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2002). Navíc toto tvrzení žalobkyně z obsahu spisu nevyplývá.

12. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve dvou paušálech po 300 Kč, a to s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za přípravu k jednání a samotné jednání odvolacího soudu.

Poučení:
    Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

    Praha 23. října 2019



    JUDr. Marcela Kučerová v. r.
    předsedkyně senátu