Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 159/2018     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2018:39.CO.159.2018.1
Datum rozhodnutí:17.10.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu
Dotčené předpisy:čl. 4 Nařízení (ES) č. 1215/2015
čl. 4 bod 1 Nařízení (ES) č. 864/2007
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Adély Kaftanové v právní věci

žalobců: a/ L. Š.

bytem L., Ž. Slovenská republika

zastoupený advokátem JUDr. Janem Rothem

sídlem Soukenická 2082, 110 00 Praha 1

b/OSTAV, s. r. o., IČO 36429295

sídlem Moyzesova 974/6, 010 01 Žilina, Slovenská republika

zastoupený advokátem JUDr. Janem Rothem

sídlem Soukenická 2082, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: K. P.

bytem P., P-4

zastoupený advokátem JUDr. Jakubem Kadlecem

sídlem Lucemburská 1569, 130 00 Praha 3,

o náhradu škody, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. března 2018, č. j. 6 C 109/2017-143,


takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé II a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky III a IV potvrzuje.

II. Žalobce a/ je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 856 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kadlece.

    III. Žalobkyně b/ je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 318 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kadlece.
      Odůvodnění:

      1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, podle níž by žalovaný měl zaplatit žalobci a/ částku 22 528 Kč (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b/ domáhala proti žalovanému zaplacení částky 95 161 Kč. Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, výrokem III uložil žalobci a/ povinnost zaplatit žalovanému z tohoto titulu částku 21 574,30 Kč a výrokem IV uložil žalobkyni b/ povinnost zaplatit žalovanému z tohoto titulu částku 43 112,30 Kč.

      2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se oba žalobci domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout nařízením předběžného opatření. Žalobce a/ z tohoto titulu požadoval částku 23 186 Kč a žalobkyně b/ částku 95 161 Kč. Tvrzené nároky odůvodnili tím, že Obvodní soud pro Prahu 10 k návrhu žalovaného dne 7. 7. 2016 vydal usnesení sp. zn. 15 C 765/2013 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2016, jímž žalobci a/ zakázal jakoukoliv dispozici, zejména zcizení, zatížení zástavním právem či jinými právy cizích osob pozemků par. č. 504, 565/4, 566/13 a 587/10, součástí pozemku par. č. 504 byla rozestavěná stavba, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M., obec T., katastrální území K. u T. na LV č. xxx (dále jen nemovitosti). V daném řízení se žalovaný v pozici žalobce proti žalobci a/ (tam žalovanému) domáhal zaplacení peněžité částky z titulu nároků ze smlouvy o dílo ve výši 600 605 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 53 Co 334/2016, změnil usnesení o nařízení předběžného opatření a návrh zamítl. Důvodem změny byla okolnost, že ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření již žalovaný docílil nařízení jiného předběžného opatření na území Slovenské republiky, jímž bylo žalobci a/ znemožněno nakládat s nemovitostmi v hodnotě asi 11 milionů korun, návrh na vydání dalšího předběžného opatření byl nadbytečný a šikanózní. Nemovitosti byly ke dni nařízení předběžného opatření ve vlastnictví žalobce a/ a zatíženy zástavním právem zřízeným pod V-4779/2012-206 pro zajištění pohledávky společnosti Raiffeisenbank, a.s. z titulu smlouvy o hypotečním úvěru, uzavřené se žalobcem a/ dne 25. 9. 2012 pod č. 131/02994/12. Maximální výše úvěru činila 2 250 000 Kč a mohla být vyčerpána do 25. 8. 2014. Úvěr sloužil k financování výstavby domu a byl vyčerpán do částky 2 199 000 Kč. Banka dne 25. 8. 2014 potvrdila skončení lhůty pro čerpání úvěru, stanovila měsíční splátky 24 479 Kč včetně splatnosti první splátky, od které počala běžet 120-ti měsíční lhůta ke splacení úvěru. Dne 30. 5. 2016 žalobce a/ jako vlastník nemovitostí uzavřel smlouvu o zprostředkování jejich prodeje se společností Real Expert s.r.o. a dne 10. 6. 2016 uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jíž se zavázal nemovitosti prodat R. V. a M. R. za kupní cenu 4 500 000 Kč. Kupní smlouva měla být uzavřena do 31. 7. 2016, část kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč měli kupující uhradit prostřednictvím úvěrující banky do advokátní úschovy do 19. 7. 2016. Zbylá část kupní ceny ve výši 779 000 Kč měla být uhrazena do advokátní úschovy do 31. 7. 2016. Částka 1 758 737,26 Kč z 3 600 000 Kč po úhradě částky 1 841 262 Kč určené na úhradu hypotéky žalobce u banky měla být poukázána k rukám žalobce a/ bezprostředně po podpisu kupní smlouvy. Částka 779 000 Kč měla být uhrazena žalobci a/ po předložení výpisu z katastru nemovitostí, v němž budou kupující uvedeni jako vlastníci nemovitostí. Za obvyklého běhu věcí bez vydání předběžného opatření by tak žalobce a/disponoval oběma částkami v první polovině září 2016 a mohl by splatit uvedené dluhy. Dne 13. 7. 2016 nemovitosti předal do užívání kupujících, jak vyplývá z předávacího protokolu. V důsledku předběžného opatření nebyl žalobce a/ oprávněn nemovitosti prodat, kupující nemohli získat hypoteční úvěr k financování převážné části kupní ceny. Po nařízení předběžného opatření uzavřeli dne 3. 8. 2016 dodatek č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí, jímž lhůtu k uzavření kupní smlouvy posunuli do 31. 8. 2016. Žalobce a/ dne 10. 6. 2016 požádal o předčasné splacení úvěru. Kupní smlouva byla uzavřena dne 17. 10. 2016. Žalobce a/ tak musel bance uhradit úroky z nesplaceného hypotečního úvěru, které by jinak nevznikly v období od vydání předběžného opatření dne 7. 7. 2016 do 10. 2016, představované částkou 7 185 Kč. Výše škody tak kromě této částky činí ještě 1 000 Kč smluvní pokuty a 500 Kč jako poplatek za správu, tedy 8 835 Kč. Kdyby předběžné opatření nebylo nařízeno, žalobce a/ by nemovitosti prodal, splatil dluh a nedošlo by ke zmenšení jeho majetku o tyto úroky. Později žalobu se souhlasem soudu změnil tak, že částka 8 835 Kč nepředstavuje úrok za období od 7. 7. 2016 do října 2016, ale škodu za období od 19. 10. do 18. 11. 2016. Banka potvrdila žalobci a/ možnost předčasného splacení úvěru ke dni 18. 10. 2016, kdyby žalobce splatil dluh z hypotečního úvěru bance k tomuto datu, splatil by 1 826 920,52 Kč. Dluh splatil až 18. 11. 2016, bance zaplatil 1 848 448,17 Kč, z toho 1 826 920,52 Kč uhradil R. V. z prodeje nemovitostí dne 7. 11. 2016 a 21 520,31 Kč uhradil žalobce ze svého účtu. Rozdíl oproti předchozí částce činí 7 185 Kč spolu se smluvní pokutou 1 000 Kč. Ke druhému nároku žalobce a/ uvedl, že měl u banky Raiffeisenbank, a.s., kontokorentní účet založený smlouvou o povoleném debetu na běžném účtu č. 1310/81096801/PD, z něhož mohl čerpat průběžně 100 000 Kč se smluvním úrokem 21,90 % p. a. Žalobce a/ zamýšlel úhradu závazků z kontokorentního úvěru rovněž z prodeje nemovitostí, ke kterému nedošlo. Za období srpna 2016 byl nucen hradit úrok ve výši 1 314 Kč při čerpání úvěru 71 543 Kč, v září 2016 v téže výši, když čerpal částku 94 823,33 Kč a v říjnu 2016 - 1 733 Kč, když vyčerpal 101 371,44 Kč. Nebyl schopen doložit čerpání kontokorentu v přesných datech, doložil, kolik bylo vyčerpáno. Vyčerpaný úvěr byl oprávněn splatit kdykoliv v průběhu sjednaného jednoletého období. Závazky z kontokorentu byly uhrazeny připsáním částky 1 773 079 Kč z účtu R. V. dne 7. 11. 2016. Třetí nárok žalobce odůvodnil tím, že se společností Raiffeisenbank, a.s. uzavřel smlouvou č. 1310/81096802/SÚ dne 31. 10. 2014 spotřebitelský úvěr, jistina činila 300 000 Kč, počet anuitních splátek 108 s úrokovou sazbou 11,9 % p. a. Podle produktových podmínek měl žalobce a/ právo po oznámení bance úvěr předčasně splatit. Žalobce zamýšlel platbu z výtěžku prodeje nemovitostí, k tomu kvůli předběžnému opatření nedošlo, a žalobce byl nucen platit úroky od 8. do 20. 7. 2016 – 1 197 Kč, od 21. 7. do 20. 8. 2016 – 2 633 Kč, od 21. 8. do 20. 9. 2016 – 2 615 Kč, od 21. 9. do 20. 10. 2016 – 2 595 Kč, od 21. 10. do 31. 10. 2016 – 914 Kč. Závazky uhradil dne 9. 2. 2017 mimořádnými splátkami.

      3. Žalobkyně b/ svůj nárok odvíjela od skutečnosti, že se společností Česká úvěrová společnost s.r.o. dne 3. 5. 2016 uzavřela úvěrovou smlouvu, v níž žalobce a/ vystupoval jako ručitel. Vyčerpala 2 miliony korun, úročených 1,25 % měsíčně z jistiny či neuhrazené části. Úvěr byl čerpán 1. 6. 2016 – 200 000 Kč a 8. 6. 2016 – 1 800 000 Kč se šestiměsíční dobou splatnosti od připsání jistiny na účet žalobkyně od 9. 12. 2016. Žalobkyně byla oprávněna závazky splatit kdykoliv před sjednanou dobou splatnosti bez předchozího souhlasu úvěrujícího, byla povinna hradit pouze úroky za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Pohledávky z úvěrové smlouvy byly zajištěny zástavním smluvním právem k pozemkům v k. ú. Ž. na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 5. 2016, pozemky měly hodnotu dle znaleckého posudku 462 000 €. Žalobce a/ měl v úmyslu z výtěžku prodeje nemovitostí jako ručitel uhradit dluh žalobkyně z této úvěrové smlouvy, k čemuž v důsledku předběžného opatření nedošlo. Žalobkyně b/ tak byla nucena platit úroky z půjčených částek za období od 7. 7. do 6. 10. 2016 – 75 000 Kč, od 7. 10. do 31. 10. – 20 161 Kč. Zaplatila je tak, že dne 25. 7. 2016 uhradila 25 000 Kč, 6. 9. 2016 tutéž částku a dne 8. 11. 2016 50 000 Kč. Dluh uhradil ručitel, protože žalobkyně měla v říjnu 2016 na účtu pouze 9,95 €. Později tvrdila, že žalobce a/ neplnil jako ručitel, ale na základě ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce dle slovenského občanského zákoníku o poskytnutí finančních prostředků třemi zápůjčkami ve dnech 25. 7. 2015, 6. 9. a 8. 11. 2016, dvakrát po 25 000 Kč a poslední po 50 000 Kč. Půjčky byly sjednány bezúročně se splatností na vyzvání. Mezi žalobci nešlo o bezdůvodné obohacení, ale o závazkový vztah. Žalobce a/ nesouhlasil s tím, že by žalovanému neuhradil částku, přisouzenou v řízení pod sp. zn. 15 C 765/2016. Již dne 6. 6. 2017 složil do notářské úschovy 40 526 €.

      4. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uváděl, že v řízení u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 765/2013 se jako žalobce domáhal proti žalobci a/ (žalovanému) zaplacení bezdůvodného obohacení v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu závažných vad díla zhotoveného žalobcem a/. Žalobci a/ bylo pravomocně uloženo zaplatit žalovanému (žalobci) 600 605 Kč a na náhradě nákladů řízení 302 422 Kč, nic z toho uhrazeno nebylo. Nesporoval vydání uvedeného předběžného opatření. K požadavku na náhradu škody dle § 77a odst. 1 občanského soudního řádu namítl nesplnění podmínky existence škody, mezi nároky žalobců a předběžným opatřením není dána příčinná souvislost. Nejde ani o skutečnou škodu ani o ušlý zisk, žalobci nárok konstruují jako závazek ze smluv uzavřených mezi žalobci a třetími osobami. Nejedná se tak o předpokládané rozšíření majetku žalobců, k němuž by nařízením předběžného opatření nedošlo, protože k prodeji nemovitostí došlo. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 4313/2008. Navíc nároky žalobců nejsou nutnými následky předběžného opatření, mezi nimi je řetěz příčin, které nelze žalovanému přičítat k tíži. K nároku vycházejícího z předčasného splacení smlouvy o hypotečním úvěru uvedl, že žalobce a/ by musel plnit své smluvní povinnosti nezávisle na předběžném opatření. Neprokazuje připravenost kupujících uhradit kupní cenu, ani kdy byly peněžní prostředky připsány na účet a že je žalobce a/ skutečně použil tak, jak tvrdí. Ve vztahu k žalobkyni b/ namítal, že žalobce a/ byl ručitelem ve smlouvě mezi Českou úvěrovou společností a tímto subjektem jako úvěrovaným. Žalobkyně b/ neprokazuje, že by neměla prostředky a nemohla uhradit závazek sama a byla proto nutná úhrada žalobcem a/.

      5. Žalobce a/ vzal zpět žalobu ohledně nároku I. do výše 658 Kč, o níž soud rozhodl usnesením ze dne 23. 11. 2017. Žalovaný při jednání dne 23. 11. 2017 a následně v podání ze dne 12. 12. 2017 učinil kompenzační námitku, doručenou dne 20. 12. 2017, kterou započítal proti nároku žalobce a/ ve výši 22 686 Kč pohledávku ve výši 15 121,40 Kč, dle usnesení tohoto soudu, č. j. 15 C 765/2013-627, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 53 Co 316/2017-638, s vykonatelností dnem 10. 10. 2017 z titulu náhrady nákladů řízení. Na zbývající část nároku žalobce a/ žalovaný započítal částku 7 564,60 Kč z titulu pohledávky 600 605 Kč dle rozsudku téhož soudu, č. j. 15 C 765/2013-208, ve spojení s Městským soudem v Praze, č. j. 53 Co 200/2016-298.

        6. Za situace, kdy je žalobce státním příslušníkem Slovenské republiky s pobytem rovněž ve Slovenské republice a žalobkyně b/ obchodní společností se sídlem ve Slovenské republice, žalovaný je státním příslušníkem České republiky s pobytem v České republice, je pravomoc soudů dána čl. 4 Nařízení Rady EU č. 1215/2015. Rozhodným právem je právo české dle čl. 4 bod 1 Nařízení Rady EU č. 864/2007 podle místa vzniku škody.
        7. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci a/ vznikla škoda nařízením předběžného opatření v podobě úroků, které hradil z hypotečního úvěru po změně žaloby, tedy za dobu od 19. 10. do 18. 11. 2016 ve výši 4 533 Kč s poplatkem 150 Kč a smluvní pokutou 1 000 Kč za opožděnou předem avizovanou platbu, celkem 5 683 Kč. Ve zbytku shledal nárok nedůvodný, protože mimořádnou splátku mohl dle smlouvy učinit pouze k 18. dni v měsíci po předchozím oznámení. Za takový den banka považovala den 18. 10. 2016. Náklady, spočívající v poplatku za vyhotovení instrukce k provedení předčasné splátky, by tak žalobce a/ musel hradit i za pravidelného chodu událostí, stejně tak i úrok až do 18. 10. 2016. Smluvní pokuta však byla žalobcem a/ vynaložena v příčinné souvislosti s opožděnou platbou dne 18. 11. 2016, stejně jako další poplatek ve výši 150 Kč, který by při platbě dne 18. 10. 2016 nehradil. Požadavek žalobce a/ na částku 7 177 Kč nepovažoval za oprávněný. Předběžné opatření bylo zrušeno 29. 9. 2016, je proto třeba započítat i dobu nutnou pro uzavření smlouvy a následně i nutnou pro vklad do katastru nemovitostí. Měla-li být kupní smlouva podepsaná do 31. 7. 2016 a v důsledku předběžného opatření k tomu došlo až 17. 10. 2016 s účinky ke dni 3. 11. 2016, nemohl žalobce a/ objektivně předčasně splatit úvěr 18. 10. 2016, nýbrž splatnost připadla na 18. den následujícího měsíce – 18. 11. 2016, a úrok ve výši 4 533 Kč představuje škodu, která by mu nebyla vznikla. K nároku II. soud prvního stupně uvedl, že žalobce a/ vynaložil za dobu od srpna do října 2016 úrok ve výši 4 394 Kč. Prodejem nemovitostí by splatil celý úvěr a tuto částku by tak hradit nemusel. Zohlednil však i to, že v srpnu 2016 vyčerpal částku 71 543 Kč, v září 2016 – 94 823,33 Kč a v říjnu 2016 – 101 371,44 Kč, přestože již v srpnu věděl, že peníze z prodeje domu nebude mít k dispozici a nemůže splatit ani kontokorent, přesto jej navyšoval. K nároku III. vzal za prokázané, že žalobce a/ vynaložil úrok ve výši 9 957 Kč, který by hradit nemusel, umořil-li by úvěr penězi z prodeje domu. Zohlednil však i to, že žalobce a/ úvěry představující nárok II. a III. nezaplatil ihned po převodu peněz kupujícím, ale až v lednu, tedy o tři měsíce později. Zabýval se i námitkami žalovaného ve smyslu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2016, č. j. 53 Co 207/2017-603, který nezastavil řízení o návrhu žalovaného na vydání předběžného opatření, že žalobce a/ ihned po rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé zahájil katastrální řízení na Slovensku, nechal zapsat ve prospěch České úvěrové společnosti přednostní právo s poukazem na smlouvu o zriadení záložného práva z 3. 5. 2016. Soud prvního stupně přisvědčil námitkám žalovaného, podle nichž se žalobce a/ účelově snažil zabránit úhradě pohledávky žalovaného pravomocně přiznané rozsudkem zdejšího soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 53 Co 200/2016-298. Žalobce a/ neprokázal úhradu této pohledávky, podle listin odmítal tuto částku vyplatit na účet L. P., což bylo platební místo. Nadále trval na námitce ohledně nesprávného uvedeného údaje v datu narození žalovaného, ačkoliv k nápravě došlo opravnými usneseními. Žalobce složil část peněz do notářské úschovy, jednak nezaplatil plnou výši, zejména plnil u notáře na Slovensku. Plnění u notáře cizího státu nepředstavuje soudní úschovu a nezpůsobuje zánik dluhu ve smyslu § 1908 občanského zákoníku. Žalobce a/ navíc uvedl, že žalovanému nic nezaplatil. Započetl-li žalovaný na žalobcem a/ uplatněný nárok ve výši 22 528 Kč, částku představující náklady řízení – 15 121,40 Kč a ve zbytku započetl pohledávku ve výši 600 605 Kč, nezbylo soudu než žalobu žalobce a/ v plném rozsahu zamítnout.

        8. Ohledně nároku žalobkyně b/ soud prvního stupně uzavřel, že není věcně legitimovaná k podání žaloby pro nedostatek předpokladu vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalovaného. Dojde-li k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Jako relevantní neshledal okolnost, že jednatelem a společníkem žalobkyně b/ je žalobce a/. Navíc žalobkyně b/ v průběhu řízení měnila ohledně tvrzených půjček skutková tvrzení a soud jí proto neuvěřil. Nebylo prokázáno poskytnutí peněz žalobkyni b/, druhá z půjček měla být poskytnuta dle předloženého čestného prohlášení dne 6. 9. 2016, ačkoliv částka 25 000 Kč byla převedena z účtu žalobce a/ na účet ČSÚ až 16. 9. 2016. Žalobkyně b/ poskytnutý účelový úvěr u téže společnosti ve výši 2 000 000 Kč deponovala na účet žalobce a/. Splátky ve výši 25 000 Kč byly odesílány z účtu žalobce a/ v červenci a září 2016 po 25 000 Kč a v listopadu 2016 – 50 000 Kč. Za obvyklého běhu událostí nebyl důvod pro předčasné splacení úvěru, natož žalobcem a/. Žalobkyně b/ nebyla vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem předběžného opatření. Ke vzniku škody sice může dojít nejen u vlastníka věci, s jejímž nakládáním je omezen, ale i u třetí osoby, ta však musí prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, které bylo odvolacím soudem následně změněno či zrušeno. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou například rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006. Uzavřel, že vydané předběžné opatření nebylo příčinou vzniku majetkové újmy – škody ve výši 95 161 Kč, která měla vzniknout nemožností předčasné úhrady úvěru. Žalobkyně jako nevlastník nemovitostí s nimi nemohla nakládat a nemohla tak být předběžným opatřením poškozena. Navíc úvěr byl žalobkyni b/ poskytnut jako účelový podnikatelský za účelem financování výstavby novostavby polyfunkčního objektu v Ž. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 3. 5. 2016 asi dva měsíce před vydáním předběžného opatření. Teprve dne 30. 5. 2016 slovenský soud rozhodl o vydání předběžného opatření na nemovitosti na Slovensku. Rozhodnutí o předčasném splacení úvěru žalobkyní b/ nemůže jít k tíži žalovaného pro nedostatek příčinné souvislosti. Návrh žalobkyně b/ hodnotil jako šikanózní a nemravný za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalobce a/se snažil zbavit majetku. Poukázal na to, že u slovenských nemovitostí došlo k zápisu přednostního práva ve prospěch společnosti Česká úvěrová společnost s.r.o. Proto návrh žalobkyně b/ zamítl.

        9. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a / a žalovaným rozhodl dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. s ohledem na zaviněné zpětvzetí žaloby ohledně částky 658 Kč ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plný úspěch žalovaného. Náklady řízení spočívající v odměně za osm úkonů právní služby po 2 060 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) včetně náhrady hotových výdajů po 150 Kč dle § 13, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ o. s. ř. za přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření, ústní jednání dne 5. 10. 2017, vyjádření dne 16. 11. 2017, ústní jednání dvouhodinové dne 23. 11. 2017 od 9:00 hodin do 11:55 hodin, kompenzační námitku s paušální náhradou 300 Kč, neboť byla uplatněna pouze ve vztahu k žalobci a/, a účast při jednání dne 15. 3. 2018. Spolu s náhradou 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. – 3 744,30 Kč, celkem 21 574,30 Kč. Tuto částku ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal k rukám právního zástupce ve lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

        10. O nákladech řízení mezi žalobkyní b/ a žalovaným rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za právní zastoupení za sedm úkonů právní služby po 4 940 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) včetně náhrady hotových výdajů za tyto úkony po 150 Kč dle § 13, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ o. s. ř., konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření, ústní jednání dne 5. 10. 2017, vyjádření dne 16. 11. 2017, ústní jednání dvouhodinové dne 23. 11. 2017 od 9:00 hodin do 11:55 hodin a účast při dalším jednání dne 15. 3. 2018. Spolu s náhradou 21 % DPH – 7 482,30 Kč činí náklady celkem 43 112,30 Kč. Tuto částku soud prvního stupně přiznal k rukám právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

        11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci včasné odvolání, žalobce a/ pouze do výroku III o náhradě nákladů řízení, žalobkyně b/ do věcného výroku II a do výroku IV o náhradě nákladů řízení. Žalobce a/ navrhoval změnit výrok III o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Žalobkyně b/ navrhovala změnu věcného výroku II a vyhovění žalobě (uložení zaplacení částky 95 161 Kč) a přiznání nákladů řízení.

        12. Žalobce a/ svoje odvolání proti výroku o nákladech řízení (výrok III) odůvodnil nesprávným posouzením věci. S ohledem na námitky započtení a okolnost, že soud prvního stupně tuto obranu žalovaného shledal jako důvodnou, mělo by při rozhodování o nákladech řízení být postupováno nikoliv dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalovaného. Okolnost, že žaloba byla zamítnuta pro úspěšnost zápočtu provedeného žalovaným, nesvědčí pro neúspěch žalobce a žaloby, ale shodný úspěch obou účastníků. Soud prvního stupně měl proto postupovat dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

        13. Žalobkyně b/ své odvolání odůvodnila tím, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění a nesprávně je právně posoudil. Nesouhlasila s tím, že by šlo o žalobu šikanózní a rozpornou s dobrými mravy. Tímto způsobem soud prvního stupně na věc nazíral a tomu odpovídaly i některé jeho kroky. Soud prvního stupně žalobkyni b/ vyzýval k prokázání úhrady dluhu, ale nezohlednil, že ve smyslu § 2894 odst. 1, § 2952 občanského zákoníku škoda vzniká již vznikem dluhu a nikoliv jeho uhrazením. Podmínkou pro vznik práva na náhradu škody je tedy již samotný vznik dluhu a nikoliv jeho úhrada. Bez ohledu na to žalobkyně b/ výpisy z bankovních účtů prokázala úhradu dluhu. Soud prvního stupně ze skutečnosti, že dluh byl uhrazen z účtu třetí osoby – žalobce a/ dovodil, že jej neuhradila žalobkyně b/, a proto žalobu zamítl. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na tom, že za žalobkyni b/ plnil žalobce a/. V průběhu řízení požadoval, aby žalobce a/ jako ručitel prokázal, že žalobkyně b/ jako obligační dlužník byla věřitelem vyzvána ke splnění povinnosti ve smyslu § 2021 občanského zákoníku. Nikdy netvrdili, že žalobce a/ plnil jako ručitel, pouze uvedli, že žalobce a/ byl ručitelem žalobkyně b/ pro vylíčení celého vztahu. Byla-li žalobkyně b/ vymezena jako obligační dlužník, nemůže jít o nárok ručitele. Žalobci nemohli prokázat, že žalobkyně b/ byla vyzvána k plnění a mohl nastoupit ručitelský závazek žalobce a/, neboť nárok nebyl žalován z titulu ručení. Žalobkyně b/ zdůraznila svá tvrzení, podle nichž dluh uhradila jako obligační dlužník. Popřela změnu skutkových tvrzení ohledně půjček. Od počátku tvrdila úhradu dluhu i úroku. Naopak soud prvního stupně vyzýval žalobkyni b/ k prokázání plnění žalobcem a/ jako ručitelem. Žalobkyně dotvrdila, že dluh byl uhrazen z jiného účtu na základě smlouvy o zápůjčce, to nemění nic na tom, že dluh hradila žalobkyně b/ prostřednictvím třetí osoby. Ke snaze žalobkyně b/ o zbavení majetku uvedla, že před soudem prvního stupně byl prokázán pouze prodej nemovitostí v T., na které bylo nařízeno předběžné opatření, k nemovitostem na Slovensku bylo v řízení prokázáno zřízení zástavního práva. Žalobce a/ je nadále výlučným vlastníkem těchto nemovitostí, nebyla zjištěna snaha o převod těchto majetků na jinou osobu. Zamítavému věcnému výroku soudu prvního stupně vytýkala nepřesvědčivé odůvodnění. Nárok žalobce a/ byl vybudován na tvrzení, že nemohl předčasně splatit úvěr společnosti Raiffeisenbank a.s. Soud prvního stupně tomuto nároku žalobce a/ vyhověl. Pokud však obdobný nárok uplatňuje žalobkyně b/ (nemožnost předčasného splacení úvěru České úvěrové společnosti), soud prvního stupně uzavřel, že pro takový postup nebyl dán důvod. U předčasného splacení dluhu nejde o důvod, ale o možnost předčasného splacení. K závěru o tom, že žalobkyni b/ nevznikla škoda proto, že není vlastníkem nemovitostí, poukázala na dikci § 77a o. s. ř. Žalobkyně b/ byla poškozena tím, že musela hradit úroky plynoucí z úvěrové smlouvy, které by nevznikly v případě, že by žalobce a/ nemovitosti prodal a z výtěžku dluh předčasně uhradil. K nevěrohodnosti souhlasného prohlášení žalobců o uzavření zápůjčky žalobkyně b/ uvedla, že jde o smlouvu reálnou, jejíž uzavření prokazuje poskytnutí peněz, což žalobci doložili bankovními výpisy. Soud prvního stupně navíc neuvedl, čemu konkrétně na souhlasném prohlášení nevěří. Uvedla, že v dané věci jde o objektivní odpovědnost za škodu, jíž se navrhovatel předběžného opatření může zprostit pouze tehdy, došlo-li by ke škodě či jiné újmě i jinak. Soud prvního stupně žalobkyni b/ v průběhu řízení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepoučil, že by nebyla aktivně legitimována. Žalobci byli soudem vyzýváni k prokázání výzvy žalobkyně b/ k hrazení jako obligačního dlužníka. Nedostatek aktivní legitimace žalovaný ani nenamítal. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou nepředvídatelnosti rozhodnutí. Žalobkyně b/ je aktivně legitimována. Časová souslednost byla taková, že nejprve žalobkyně b/ a ČSÚ uzavřela úvěrovou smlouvu na výstavbu domu, a poté bylo zřízeno zástavní právo na pozemku žalobce a/. Následně byl zastavěný pozemek žalobce a/ na Slovensku zablokován předběžným opatřením žalovaného, tím byla znemožněna výstavba domu a úvěr se stal bezpředmětným. Peníze byly využity na přípravu stavby (inženýring, přípravné práce a projekty), bylo nutné úvěr uhradit z jiných zdrojů, tedy z peněz žalobce a/ jako jediného jednatele a společníka žalobkyně b/. Ta chtěla úvěr uhradit z prodeje domu v Tišicích, což bylo znemožněno. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, soud tedy měl zkoumat, jaký by byl dluh v případě nenařízení předběžného opatření, tedy zda v souvislosti s vydáním předběžného opatření skutečně vznikla škoda či jiná újma a zda by k ní nedošlo i jinak.

        14. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně b/ doplnila, že rozpor s dobrými mravy nebyl tvrzen stejně jako nedostatek aktivní legitimace žalobkyně b/, v tom spatřovala porušení zásady projednací. Potvrzení o půjčkách pouze deklaruje uzavření smlouvy o výpůjčce, což soud označil za nevěrohodné.

        15. K odvolání žalobců se vyjádřil žalovaný s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. Soud v něm srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlil důvody zamítavého rozhodnutí. K odvolání žalobce a/ uvedl, že během řízení nároky opakovaně upravoval, dopočítával a bral částečně zpět. Prvý nárok kompletně překvalifikoval, pokud se týká důvodů jeho vzniku. Během řízení nebyl schopen postavit najisto výši nároků a důvody jejich vzniku. Tyto skutečnosti soud reflektoval ve svém odůvodnění. Soud vzal v rozsudku za prokázaný pouze první nárok, nikoliv ve výši požadované žalobcem a/, ale ohledně částky 5 683 Kč. Jinak nepovažoval nárok za důvodný. Ohledně nich, ačkoliv by obecně mohly představovat odškodnitelnou újmu, uzavřel, že na jejich výši nese velkou část viny žalobce a/. Je tak vyloučena příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nařízením předběžného opatření. Jako zavádějící označil tvrzení žalobce a/, podle něhož soud považoval jeho nároky za existující a důvodné. Proto je zcela namístě aplikace pravidla úspěchu ve sporu, v němž byl žalovaný úspěšný, přesněji řečeno jeho neúspěch v první části prvního nároku je oproti celému nároku žalobce a/ nepatrný.

        16. K odvolání žalobkyně b/ uvedl, že tento subjekt je odlišnou osobou od žalobce a/, mající samostatnou právní osobnost s odkazem na § 20 občanského zákoníku. Okolnost, že žalobci mají propojené financování a žalobce a/ považuje majetek a finance žalobkyně b/ za své vlastní, nemůže mít na posouzení nároku žalobkyně b/ vliv. Poukázal na změněná tvrzení, podle nichž je žalobce a/ ručitelem žalobkyně b/ ve vztahu s úvěrující bankou. Následně žalobkyně b/ změnila svá tvrzení a poukazovala na údajnou zápůjčku mezi ní a žalobcem a/. Soud této nové verzi neuvěřil a správně poukázal na časové nesrovnalosti v datech. Ty poukazují na pomýlené přesvědčení žalobce a/, že on i žalobkyně b/ jsou jedna a tatáž osoba s týmiž financemi. Mohli-li žalobci jednat protiprávně a ještě to zdůrazňují, jejich účelový postup nelze ospravedlnit v řízení proti žalovanému. Poukázal na neexistenci příčinné souvislosti mezi nařízeným předběžným opatřením a vznikem údajné škodní události. Žalobkyně b/ příčinnou souvislost neprokázala. Stěžejním důvodem zamítnutí nároku žalobkyně b/ je neexistence příčinné souvislosti. Šikanózní postup soud použil pouze pro dokreslení vztahů mezi žalobcem a/ a žalovaným. Navíc soud byl k nárokům žalobců vstřícný, přepočítával je a dával žalobcům znovu a znovu prostor pro jejich úpravu tak, aby odpovídaly jejich neustále se měnícím tvrzením. To, že i přesto neuspěli, nejde k tíži soudu, ale je zapříčiněno nedůvodností jejich nároků.

        17. Při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že mezi nařízením předběžného opatření a vznikem škody žalobkyně b/ není dána příčinná souvislost. Zdůraznil opakovaně měněná tvrzení ohledně smlouvy o výpůjčce. Rozpor s dobrými mravy a šikanózní charakter žaloby je hodnocení soudu, který nic neporušil. K otázce nákladů řízení uvedl, že žalobce a/ žádným způsobem procesně nereagoval na kompenzační námitku žalovaného.
        18. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, dle podaného odvolání žalobců pouze ve výrocích II, III a IV, postupem dle § 212, § 212 a o. s. ř., a dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.

        19. Soud prvního stupně své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a/ a žalovaným odůvodnil odkazem na § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. ohledně částky 658 Kč a § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně zbylých 22 528 Kč. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, žalobce a/ vzal částku 658 Kč zpět a řízení tak v této části bylo zastaveno z důvodů na jeho straně. S ohledem na soudem prvního stupně důvodnou kompenzační námitku vznesenou žalovaným ohledně částky 22 528 Kč (proti nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení ve výši 15 121,40 Kč a pravomocně přiznané částce 600 605 Kč), byť podle soudu prvního stupně měl žalobce výslovný nárok pouze na částku 5 683 Kč, a naopak setrvání žalobce a/ na přiznání požadované částky, nemohl být žalobce v řízení úspěšný a jeho žaloba tak byla jako celek zamítnuta. Tomu odpovídá i plný úspěch žalovaného v řízení a postup dle shora uvedených zákonných ustanovení. Pro žalobcem a/ navrhovaný postup dle § dle § 142 odst. 2 o. s. ř. nebyl dán žádný důvod, neboť rozhodování o nákladech řízení je zásadně ovládáno úspěchem účastníka v řízení, a v dané věci byl ve vztahu mezi žalobcem a / a žalovaným plně procesně úspěšný žalovaný. Protože soud prvního stupně náhradu nákladů řízení stanovil i ve správné výši, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

        20. Odvolání žalobkyně b/ směřovalo proti věcnému zamítavému výroku II i proti akcesorickému nákladovému výroku IV. Žalobce a/ je jediným společníkem a jednatelem žalobkyně b/. Za této situace mohly tyto slovenské subjekty uzavírat smlouvy o zápůjčkách pouze dle příslušných ustanovení slovenského obchodního zákoníku.

            21. Podle § 132 odst. 1 a 2 tohoto zákona „ak má spoločnosť jediného spoločníka, vykonáva tento spoločník pôsobnosť valného zhromaždenia. Rozhodnutie jediného spoločníka, urobené pri výkone pôsobnosti valného zhromaždenia, musí mať písomnú formu a musí ho podpísať, ak tento zákon neustanovuje inak. Ak ide o rozhodnutie podľa § 125 odst. 1 písm. e), f), i), j) a odst. 2, pravosť podpisu jediného spoločníka na tomto rozhodnutí musí byť úradne osvedčená. Zmluvy uzatvorené medzi spoločnosťou a jej jediným spoločníkom, ak tento spoločník súčasne koná v mene spoločnosti, musia mať písomnú formu“. Z uvedeného vyplývá, že žalobci tvrzené ústně uzavřené smlouvy jsou smlouvami neplatnými, touto úpravou se důvodně chrání práva třetích osob v situaci jednočlenných korporací.
        22. Věcně žalobkyně b/ nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, který shledal jako nevěrohodný důkaz „súhlasné prehlásenie žalobců“ ze dne 8. 12. 2017 o poskytnutí půjček žalobcem a/ ve dnech 25. 7. 2016 – 25 000 Kč, 6. 9. 2016 – 25 000 Kč a 8. 11. 2016 – 50 000 Kč, neboť druhá z půjček byla dle výpisu z účtu žalobce a/ převedena na účet věřitele žalobkyně b/až 16. 9. 2016 (a nikoli 6. 9. 2016). Tento důkaz žalobkyně b/ tvrdila a doložila teprve v průběhu řízení, původně poukazovala na plnění z titulu ručitelského závazku. Odvolací soud po přezkoumání závěrů soudu prvního stupně zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nevěrohodnosti tohoto prohlášení žalobců, které navíc ve smyslu shora citovaného ustanovení slovenského hmotného práva stvrzuje uzavření neplatných smluv. Všechny tyto okolnosti ve svém celku svědčí pro závěr o nevěrohodnosti žalobci předloženého prohlášení, soud prvního stupně proto nepochybil, neuvěřil-li mu a při svém rozhodování z něj nevycházel. Poukazuje-li žalobkyně b/ na vznik dluhu, představovaném placením úroků z prodlení v důsledku nemožnosti předčasně splatit úvěr, soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, že nařízeným předběžným opatřením nebylo žádným způsobem omezeno právo žalobkyně b/ disponovat se svým majetkem.

        23. Poukazovala-li žalobkyně b/ na rozdílný přístup soudu k tvrzení žalobce a/ o rozhodnutí předčasně splatit úvěr ve srovnání se stejnou možností žalobkyně b/, žalobce a/ jako přímý „poškozený“ předběžným opatřením své rozhodnutí prokázal žádostí o předčasné splacení úvěru, učiněnou v době před nařízením předběžného opatření, zatímco žalobkyně b/ rozhodnutí o předčasném splacení úvěru prostřednictvím třetí osoby neprokázala, je přitom nerozhodné, že tak mohla ve smyslu smluvních ujednání s úvěrující společností učinit bez předchozího souhlasu úvěrující společnosti. Odvolací soud dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice, představované např. rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, podle jehož závěrů „příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění)“. I ve smyslu této judikatury je žalobce a/ osobou, nařízeným předběžným opatřením přímo dotčenou ve svém právu nakládat s majetkem, na rozdíl od žalobkyně b/, které předběžným opatřením žádná újma nevznikla, protože není ani vlastníkem nemovitostí ani v žádném jiném vztahu k nim. V dané věci tak není dána příčinná souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a žalobkyní b/ nyní tvrzenou škodou, protože předběžné opatření se jejích práv nijak nedotklo.

        24. Skutečností zůstává, že žalobce a/ hradil jím uváděné částky na účet věřitele žalobkyně b/, v kontextu dané věci tak činil v zájmu navýšení škody v souvislosti s nařízeným a později změněným předběžným opatřením. Obdobně ostatně postupoval i žalobce a/, navyšoval-li kontokorent při současné vědomosti o tom, že peníze z prodeje domu nebude mít k dispozici. Hodnocení tohoto postupu soudem prvního stupně je pouhým konstatováním, je nerozhodné, zda odpovídá či neodpovídá i hodnocení žalovaného. Soud prvního stupně tak neporušil zásadu projednací, podle níž soud přihlíží pouze k účastníky navrhovaným důkazům a tvrzením, protože jeho hodnocení návrhu žalobkyně b/ jako šikanózního a rozporného s dobrými mravy vychází z v řízení prokázaných skutkových okolností.

        25. Odvolací soud souhlasí i s postupem soudu prvního stupně dle čl. 4 Nařízení Rady EU č. 1215/2015 a dle čl. 4 bod 1 Nařízení Rady EU č. 864/2007. Nesouhlasí s ním pouze v otázce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně b/ k podání žaloby, protože důvodem jejího neúspěchu v řízení je neprokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalovaného.

        26. Protože zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá i jeho rozhodnutí o nákladech řízení včetně správného vyčíslení, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výrocích II a IV (§ 219 o. s. ř.).

        27. Pouze pro úplnost odvolací soud k poukazu žalobkyně b/ v odvolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012 uvádí, že upravuje situaci, kdy v důsledku nejprve vydaného předběžného opatření, později změněného a zamítnutého, došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku, který by bylo možno při pravidelném běhu událostí očekávat. Podle závěrů Nejvyššího soudu musí být dosažení zisků nepochybné, nepostačuje hypoteticky zamýšlená možnost dosažení zisku. Pro danou věc tak lze uzavřít, že nebyl prokázán takový pravidelný chod věcí, podle něhož by žalobce a/ jako třetí subjekt hradil či musel hradit za žalobkyni b/ její dluhy, ať již jakýmkoli formálním způsobem.

        28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a / a žalovaným vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalovaného v řízení. Byl zastoupen advokátem, soud mu přiznal náhradu za právní zastoupení ve výši 2 856 Kč za dva úkony právní služby po 1 030 Kč za sepis vyjádření k podanému odvolání dne 12. 5. 2018 a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 10. 2018 (§ 7 bod 5, § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) spolu s paušální náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky – 2 x 150 Kč a náhradou za 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 496 Kč. Celkových 2 856 Kč odvolací soud uložil zaplatit žalobci a/ žalovanému v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

        29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b / a žalovaným vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalovaného v řízení. Soud mu přiznal náhradu za právní zastoupení ve výši 12 318 Kč za dva úkony právní služby po 4 940 Kč za sepis vyjádření k podanému odvolání dne 12. 5. 2018 a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 10. 2018 (§ 7 bod 5, vyhlášky č. 177/1996 Sb.) spolu s paušální náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky - 2 x 150 Kč a náhradou za 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 2 138 Kč. Celkových 12 318 Kč odvolací soud uložil zaplatit žalobkyni b / žalovanému v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


        Poučení:

        Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné proti části výroku I, týkající se rozhodnutí o věci samé soudem prvního stupně uvedené pod výrokem II, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jinak dovolání přípustné není.

        Proti rozhodnutím o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

        Praha 17. října 2018

        JUDr. Jiří Cidlina v. r.

        předseda senátu