Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:14Co 275/2018     
Právní věta:1. Oprávněný si může s exekutorem předem účinně sjednat výši účelně vynaložených výdajů toliko pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, nikoli též pro jiné případy zastavení exekuce. 2. Ustanovení § 271 věty druhé o. s. ř. je použitelní i při rozhodování o nákladech exekuce při jejím zastavení.
Soud:Krajský soud v Ústí nad Labem
ECLI:ECLI:CZ:KSUL:2018:14.CO.275.2018.1
Datum rozhodnutí:20.12.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Exekuce
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 89 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
§ 217 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
Kategorie rozhodnutí:C


USNESENÍ

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Jana Pekáče v exekuční věci

oprávněné MONETA Money Bank, a. s., IČO 25672720,

          se sídlem v Praze 4, Michli, Vyskočilova 1442/1b,
          zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou
          se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27,
proti
povinnému J. K. , narozenému,
bytem ,

vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 48 EXE 4036/2012,
pro 11 256,54 Kč s příslušenstvím,
o odvolání oprávněné proti usnesení Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, ze dne 27. října 2018, č. j. 101 EX 03712/12-211,

takto:

I. Usnesení soudního exekutora se v napadeném výroku III. mění potud, že
a) se zrušují dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce,
b) soudní exekutor je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení vrátit již vymožené náklady exekuce ve výši 100 Kč insolvenčnímu správci Mgr. et Mgr. Milanu Svobodovi, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, ve prospěch majetkové podstaty povinného v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL XX INS XXXX/XXXX,
c) výše nákladů exekuce, které je oprávněná povinna nahradit soudnímu exekutorovi, činí 7 865 Kč;
jinak se v tomto výroku a v závislém výroku II. potvrzuje.

II. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech odvolacího řízení 363 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Oprávněná a povinný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.



Odůvodnění:

1. V záhlaví označeným usnesením provedením exekuce pověřený soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček (dále jen „exekutor“) se souhlasem oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský soudní řád“, nebo „o. s. ř.“) za použití § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“, nebo „e. ř.“) zcela zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 5. 2012, č. j. 48 EXE 4036/2012-13 (výrok I.), neboť vykonávaný exekuční titul (tj. rozhodčí nález vydaný dne 18. 11. 2011, pod sp. zn. MB 0757/2011 rozhodcem JUDr. Adamem Daňkem), byl vydán rozhodcem, který k jeho vydání neměl pravomoc, poněvadž mezi účastníky byla sjednána absolutně neplatná rozhodčí smlouva; současně (s ohledem na úplné zastavení exekuce) zastavil řízení o návrhu oprávněné na změnu účastníků na straně oprávněného (výrok IV.). Exekutor nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a oprávněné uložil povinnost do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 7 765 Kč (výrok III.).
2. Nákladové výroky exekutor co do jejich základu s odkazem na § 89 e. ř. a na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 404/2014 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 98/2014) odůvodnil tím, že jelikož v projednávané věci došlo k zastavení exekuce proto, že exekuční titul nebyl vykonatelný, má nést její náklady oprávněná, která podle tohoto titulu nařízení exekuce navrhla. Exekutor přitom spatřuje procesní zavinění oprávněné nejen ve skutečnosti, že nezachovala potřebnou míru pečlivosti před samotným podáním návrhu na nařízení exekuce, pokud přistoupila k vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem vydaným rozhodcem na základě neplatné rozhodčí doložky, ale i v tom, že potřebnou míru pečlivosti nezachovala ani při samotném provádění exekuce, když sama návrh na zastavení exekuce nepodala a ve vymáhání své pohledávky cestou exekuce pokračovala i po přijetí závěrů, k nimž dospěl velký senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 9/2013), kdy již oprávněná nemohla jednat v důvěře ve správnost k exekuci předloženého exekučního titulu.
3. Jelikož povinnému, jemuž by z uvedených důvodů náleželo právo na náhradu nákladů řízení, v něm žádné náklady nevznikly, nepřiznal exekutor ve vztahu mezi účastníky právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.
4. Exekutorovi přiznané náklady exekuce sestávají z odměny ve výši 3 000 Kč dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve účinném v době zahájení řízení, (dále jen „exekuční tarif“ nebo „e. t.“), náhrady hotových výdajů vynaložených při provádění exekuce v paušální výši 3 500 Kč podle § 13 e. t. a z 21% daně z přidané hodnoty z uvedených částek ve výši 1 365 Kč. Takto vyčíslené náklady exekuce ve výši 7 865 Kč exekutor ponížil o náklady exekuce již vymožené od povinného v částce 100 Kč s tím, že ustanovení § 57 e. ř. zakazující uvedení v předešlý stav neumožňuje v rámci přezkoumávaného usnesení řešit otázku nákladů exekuce, které již byly pravomocně vymoženy od povinného, přičemž exekutor není účastníkem exekučního řízení, a nelze tedy uplatnit ani ustanovení § 271 o. s. ř. Dodal, že požadavek na náhradu takto vzniklého výdaje může povinný uplatnit přímo proti oprávněné nebo prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
5. Toliko výrok III. usnesení exekutora napadla oprávněná včas podaným odvoláním, jímž se domáhala jeho změny tak, že exekutoru nebude přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. Namítala, že s exekutorem dlouhodobě spolupracuje na základě rámcové smlouvy ze dne 22. 10. 2009, vedle této smlouvy s ním uzavřela ústní dohodu upravující výši náhrady nákladů exekuce, kterou oprávněná soudnímu exekutorovi zaplatí v případě zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu vydaného v rámci rozhodčího řízení. Touto dohodou byla sjednána paušální odměna ve výši 3 000 Kč + daň z přidané hodnoty v případě zastavení exekučního řízení vedeného na základě exekučního titulu vydaného v rámci rozhodčího řízení s tím, že pokud soudní exekutor podá podnět k zastavení exekučního řízení příslušnému soudu, potom současně v podnětu uvede, že nepožaduje přiznání nákladů exekuce. Tímto ujednáním byla reflektována skutečnost, že soudní exekutor nemusí mít vždy zajištěnu náhradu nákladů exekuce (v tomto směru oprávněná odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/04 a na v něm citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Přitom poukázala na „v podstatě monopolní“ postavení exekutora při provádění exekuce. Navrhla řadu důkazů, které měly prokázat existenci jí tvrzené ústní dohody.
6. Exekutor, který má při rozhodování o nákladech exekuce postavení účastníka řízení (v podrobnostech vizte níže v odstavci 19.), ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že oprávněná směšuje smluvní odměnu soudního exekutora a zákonný nárok na náhradu nákladů exekuce, jehož se exekutor nikdy nevzdal. Popřel existenci jakékoli dohody nebo smlouvy dopadající na projednávaný případ s tím, že rámcová smlouva, kterou s oprávněnou uzavřel, připouštěla jakékoliv její změny pouze písemnou formou, přičemž předpokládaný dodatek k této smlouvě nikdy podepsán nebyl a exekutor v žádném okamžiku neprojevil vůli uzavírat ústní smlouvy; právě naopak vždy trval na písemné formě v souladu s rámcovou smlouvou. Pokud oprávněná poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/04, ten se týká zastavení exekuce pro nemajetnost, což není tento případ. Nelze přitom hovořit o monopolním postavení exekutora za situace, kdy si exekutora vybírá oprávněná (v projednávané věci v jí vyhlášené veřejné soutěži) a exekutor „ovládá trh“ v části 1,095 % probíhajících exekučních řízení a 1,17 % nově zahajovaných řízení.
7. V duplice k tomuto vyjádření oprávněná odvolání s poukazem na ustanovení § 1725 a 1756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský zákoník“, nebo „o. z.“) doplnila tak, že ústní smlouva upravující náhradu nákladů exekuce v projednávané věci byla uzavřena dne 21. 10. 2013 vedle písemné rámcové smlouvy jako samostatná dohoda a obě strany se jí od uvedeného data řídily.
8. Jelikož projednávané odvolání se týká toliko nákladů řízení (nákladů exekuce) a v odvolacím řízení nebylo třeba provádět šetření ani dokazování, rozhodl o něm odvolací soud za užití § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 55c odst. 5 e. ř., aniž k jeho projednání nařizoval jednání.
9. Z podnětu podaného odvolání odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212, 212a o. s. ř., ve spojení s § 55c odst. 5 e. ř., a to pouze v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkumu rozhodnutí, tj. v napadeném výroku III., o nákladech exekuce, a dále podle § 212 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 e. ř. rovněž ve výroku II., o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinným, neboť oba tyto výroky jsou navzájem závislými a nemohou být ve vzájemném rozporu (srov. bod XVI. stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005 ze dne 31. 12. 2005 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/2006), a to pouze z důvodů, které exekutor řešil v přezkoumávaných výrocích (§ 212a odst. 6 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 e. ř.). Výroky I. a IV., o zastavení exekuce a o zastavení řízení o návrhu na změnu účastníka na straně oprávněného, které nebyly odvoláním napadeny a nejsou ani na napadeném výroku závislými, nebyly odvolacímu přezkumu podrobeny a nejsou tímto rozhodnutím odvolacího soudu dotčeny.
10. Z obsahu spisu se podává, že dne 10. 7. 2018 požádal exekutor oprávněnou o vyjádření k zamýšlenému zastavení exekuce (mj.) v projednávané věci. Na tuto výzvu reagovala oprávněná podáním datovaným 31. 8. 2018, v němž výslovně uvedla, že se zastavením řízení z důvodu vady exekučního titulu v podobě neplatné rozhodčí doložky souhlasí.
11. Podle § 89 odst. 1 e. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
12. Podle § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
13. Podle § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.
14. Exekutor správně při rozhodování o nákladech účastníků a nákladech exekuce vycházel v souladu s citovaným ustanovením § 89 věty prvé e. ř. z toho, že povinnost k jejich úhradě v případě zastavení exekuce stíhá toho z účastníků, který zastavení zavinil.
15. Zavinění zastavení exekuce je třeba posuzovat z procesního hlediska. Již pravomocným výrokem I. přezkoumávaného usnesení, o zastavení exekuce, který v marně již uplynulé odvolací lhůtě nebyl napaden odvoláním, jsou vázáni jak účastníci (§ 159a odst. 1 o. s. ř. za použití § 167 odst. 2 o. s. ř., § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř.), tak i odvolací soud (§ 159a dost. 4 o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř., § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř.). Exekuce byla zastavena se souhlasem oprávněné z důvodu, že byla vedena podle k tomu nezpůsobilého exekučního titulu – rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky, tj. na základě exekučního titulu, který vydal orgán, který k tomu neměl pravomoc. Souhlas oprávněné se, jak plyne z jejího výše již citovaného podání ze dne 31. 8. 2018, výslovně vztahoval též k důvodu, pro který byla exekuce zastavena.
16. Byla to tudíž oprávněná, jež zastavení exekuce zavinila tím, že k exekuci předložila nezpůsobilý exekuční titul, a je to proto oprávněná, jež je podle citovaného ustanovení § 89 e. ř. povinna hradit jak náklady povinného, tak náklady exekutora. S tímto závěrem vyjádřeným v napadeném usnesení ostatně odvolatelka nikterak nepolemizuje, a proto lze v podrobnostech v tomto směru na odůvodnění napadeného usnesení a judikaturu v něm citovanou pro stručnost pouze odkázat.
17. Podstatou odvolací argumentace oprávněné je, že jí nemá být povinnost k náhradě nákladů exekuce, k níž by jinak měla být s ohledem na své zavinění zastavení exekuce povinna, ukládána, neboť s exekutorem uzavřela ústní dohodu, která předem náhradu nákladů exekuce vyloučila pro všechny případy, v nichž v budoucnu bude exekuce zastavena proto, že je vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu vydaného v rozhodčím řízení. Této odvolací argumentaci však přisvědčit nelze. Lichá je totiž v tomto směru argumentace občanským zákoníkem. Nárok na náhradu nákladů exekuce není nárokem soukromoprávním. Nejedná se o příslušenství vymáhané pohledávky ve smyslu § 513 o. z. už z toho prostého důvodu, že věřitelem zde není oprávněná, ale exekutor. Nárok na náhradu nákladů exekuce nevzniká při horizontálních právních vztazích mezi dvěma subjekty v rovném postavení, nýbrž při výkonu státní moci – nuceném vymožení vykonatelným rozhodnutím uložené povinnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že stát tuto svou působnost nevykonává sám, nýbrž prostřednictvím od státu odlišného subjektu – exekutora, jemuž na základě zákona svěřuje pravomoci jinak náležející státním orgánům (soudům) – srov. 52 odst. 2 e. ř. Nárok na náhradu nákladů exekuce – odměny exekutora a jeho hotových výdajů, nemá svůj základ v právu soukromém, nýbrž v občanském právu procesním, které je součástí práva veřejného, jehož uplatnění je na soukromoprávní úpravě nezávislé (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z.). Tento nárok je kogentním způsobem upraven příslušnými procesněprávními (tj. veřejnoprávními) předpisy – exekučním řádem za přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu v otázkách exekučním řádem neupravených (§ 52 odst. 1 e. ř.) a na základě exekučního řádu vydaným předpisem prováděcím – exekučním tarifem. Práva a povinnosti vyplývající z těchto procesních předpisů proto mohou exekutor a oprávněný dohodu modifikovat pouze v případech zákonem výslovně předpokládaných, konkrétně, jak to plyne z citovaného § 89, si může oprávněný s exekutorem předem účinně sjednat výši účelně vynaložených výdajů toliko pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, nikoli též pro jiné případy zastavení exekuce. Pro případ zastavení exekuce z důvodu jejího vedení podle nezpůsobilého exekučního titulu vydaného orgánem, který k tomu neměl pravomoc, tudíž takovouto dohodu zákon nepřipouští. Pokud snad takováto dohoda byla mezi oprávněnou a exekutorem uzavřena, nelze k ní při určení povinnosti k náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přihlížet, ale je třeba o ní rozhodnout podle zákonných kritérií. Z tohoto důvodu odvolací soud neprováděl důkazy oprávněnou navržené k prokázání existence takovéto dohody.
18. Exekutor, který se náhrady nákladů exekuce v projednávané věci nevzdal, proto má proti oprávněné právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 vyplývající z exekučního tarifu, jak byla v odůvodnění napadeného usnesení správně vyčíslena.
19. Exekutor však pochybil, pokud od uvedené částky odečetl částku 100 Kč, kterou před zastavením exekuce vymohl od povinného. Jak již bylo shora uvedeno, exekuce byla od samého počátku vedena neoprávněně, neboť zde nebyl způsobilý a vykonatelný exekuční titul, který by povinnému ukládal povinnost ke splnění vymáhané povinnosti. Pokud tudíž byla v rámci probíhající exekuce uložena povinnému povinnost k náhradě nákladů exekuce, která byla v rámci exekuce zčásti vymožena, jsou taková rozhodnutí ve světle důvodů k zastavení exekuce nesprávná a náhrada nákladů exekuce byla po povinném vymožena neoprávněně. Bylo by v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, pokud by byl povinný nucen v neoprávněně vedené exekuci vymožené náklady vymáhat v samostatném řízení, jak to po něm v odůvodnění napadeného usnesení žádá exekutor. Jedná se přitom právě o případ, na který pamatuje ustanovení § 271 o. s. ř., které umožňuje zjedat nápravu prostřednictvím zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu (v poměrech exekuce jde o náklady exekuce) a vrácení toho, co povinný na náklady výkonu rozhodnutí (náklady exekuce) již zaplatil. Není zde přitom žádného racionálního důvodu, aby toto ustanovení nebylo přiměřeně použito i v poměrech soudní exekuce vedené podle exekučního řádu, jak to předpokládá ustanovení § 52 odst. 1 e. ř. Lichý je přitom argument exekutora, že použití uvedeného ustanovení brání skutečnost, že exekutor není účastníkem řízení. V soudní judikatuře totiž není žádných pochyb o tom, že je-li rozhodováno o nákladech exekuce, exekutor, který jinak v exekučním řízení vykonává pravomoc soudu, postavení účastníka řízení má (srov. bod XVI. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3008/11; obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná prostřednictvím internetu na stránkách judikatury Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Exekutor tudíž pochybil, pokud při rozhodování o nákladech exekuce nezrušil dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce a nerozhodl o vrácení toho, co již bylo na nákladech exekuce vymoženo, povinnému. Jelikož, jak to plyne z insolvenčního rejstříku veřejně přístupného prostřednictvím internetu na portálu Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz, je proti povinnému vedeno insolvenční řízení, v jehož rámci byl na majetek povinného prohlášen konkurs, je ovšem třeba vrátit vymožené náklady exekuce insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty povinného, neboť je to insolvenční správce, jenž je po dobu trvání konkursu oprávněn s majetkovou podstatou povinného nakládat [srov. 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
20. Z vyložených důvodů odvolací soud usnesení exekutora v napadeném výroku III., o nákladech exekuce podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23Cdo 251/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 17/2014) za použití § 55c odst. 5 e. ř., změnil potud, že rozhodl o zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech exekuce [výrok I. a)] a o vrácení toho, co povinný na nákladech exekuce již zaplatil [výrok I. b)], a dále co do výše nákladů exekuce, kterou zvýšil o částku 100 Kč, kterou podle napadeného usnesení měl ve svém důsledku nesprávně hradit povinný [výrok I. c)]; jinak, tj. co do základu nároku na náhradu nákladů exekuce (tj. že povinna k jejich úhradě je oprávněná) a co do lhůty k plnění určené jako základní třídenní počítané od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř. za použití § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 52 odst. 1 e. ř.; když z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek), je v tomto výroku jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 o. s. ř. potvrdil. Stejně tak jako věcně správné napadené usnesení potvrdil i v jeho závislém výroku II. za situace, kdy povinnému, který by jinak z důvodů výše uvedených měl proti oprávněné právo na náhradu nákladů v řízení vynaložených, budou již vymožené náklady exekuce vráceny a jiné náklady mu v tomto exekučním řízení podle obsahu spisu nevznikly.
21. Při změně nákladového výroku v neprospěch odvolatelky (pokud jde o výši jí uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce) vycházel odvolací soud z toho, že jeho přezkumná činnost se vztahuje na celé přezkoumávané výroky o nákladech řízení a nákladech exekuce, bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl výrok o nákladech exekuce napaden odvoláním, případně jak bylo odvolání odůvodněno, přičemž soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení (nákladů exekuce) není vázán návrhem (§ 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 e. ř.) a náhrada nákladů řízení (nákladů exekuce) je kogentně upravena v ustanoveních exekučního řádu a občanského soudního řádu (vizte výše v odstavci 17. a srov. též mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1103/10).
22. Odvolací soud podle 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 55c odst. 5 e. ř. přiznal v odvolacím řízení úspěšnému exekutorovi (který v něm měl postavení účastníka řízení – vizte výše v odstavci 19.) náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v náhradě hotových výdajů spojených s podáním vyjádření k odvolání ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. f), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 89a e. ř. Tuto částku odvolací soud za použití § 90 odst. 1 e. ř. navýšil o 21% daň z přidané hodnoty, jejímž je exekutor plátcem, ve výši 63 Kč. Lhůtu k plnění i zde a ze stejných důvodů jaké, již byly uvedeny v odstavci 20., stanovil jako základní třídenní.
23. Povinný, kterému by rovněž podle výsledku odvolacího řízení příslušelo proti neúspěšné oprávněné právo na náhradu jeho nákladů, v odvolacím řízení žádné úkony nečinil, a žádné náklady v něm tak nevynaložil. Proto ve vztahu mezi oprávněnou a povinným odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z nich.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat jen dovolací soud na základě dovolání podaného účastníkem do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.

V Ústí nad Labem 21. prosince 2018

Mgr Martin Pašek v.r.
předseda senátu