Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:8Cmo 74/2019     
Právní věta:Přiměřené použití ustanovení o fúzi nebo rozdělení obsažené v § 67a obch. zák. se váže pouze na proces vedoucí k dispozici s podnikem, resp. jměním společnosti, nedopadá již na stav následující poté, co k dispozici již došlo, ani na situace, které se přímo oné dispozice netýkají.
Soud:Vrchní soud v Olomouci
ECLI:ECLI:CZ:VSOL:2019:8.CMO.74.2019.1
Datum rozhodnutí:15.08.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Prodej podniku
Dotčené předpisy:§ 67a předpisu č. 513/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:B

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Bognára a soudců JUDr. Pavla Koláře a Mgr. Petra Juračky ve věci

navrhovatele: RSDr. Z. H., narozený ...
bytem ...
zastoupený advokátkou Evou Kantoříkovou
sídlem Jaselská 197/14, 602 00 Brno

za účasti: 1. Vodovody a kanalizace Prostějov, a.s., IČO 49451723
sídlem Krapkova 1635/26, 796 01 Prostějov

      zastoupená advokátem JUDr. Zdeňkem Klapkou
sídlem nám. T. G. Masaryka 113/8, 796 01 Prostějov
2. Krajské státní zastupitelství v Brně
sídlem Mozartova 18/3, 602 00 Brno

o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, k odvolání navrhovatele a 2. účastníka řízení proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2018, č. j. 50 Cm 56/2006-342

takto:
Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh ze dne 7. 4. 2006 na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Vodovody a kanalizace Prostějov, a.s. (dále jen společnost) přijatého dne 10. 1. 2006 (výrok I.) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit společnosti na náhradě nákladů řízení částku 152.850 Kč (výrok II.) a státu na náhradě nákladů částku 203.950 Kč (výrok III.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu se zabýval jednak důvody uplatněnými navrhovatelem, které měly vést k vyslovení usnesení přijatého valnou hromadou společnosti za neplatné, a dále se zabýval námitkami společnosti uvedenými jak ve vyjádření k návrhu, tak v odvolání podaném proti (předchozímu) rozhodnutí soudu prvního stupně. Jedním z důvodů, proč by měla být určena neplatnost napadeného usnesení valné hromady společnosti je dle navrhovatele rozpor
s § 67a ObchZ. Dle tohoto ustanovení ve znění účinném ke dni rozhodnutí valné hromady „na dispozici s podnikem společnosti nebo jeho částí nebo jinou dispozici se jměním společnosti nebo jeho částí, která je obdobná fúzi nebo rozdělení, ale nezrušuje se při ní společnost, s jejímž podnikem nebo částí podniku jmění či částí jmění se disponuje, se použije přiměřeně ustanovení tohoto zákona o fúzi nebo rozdělení“. Dle § 220a odst. 1 ObchZ ve znění platném ke dni konání valné hromady „neplatnosti smlouvy o fúzi se může dovolávat pouze osoba, jež je oprávněna podat návrh na neplatnost usnesení valné hromady o sloučení. Neplatnost smlouvy o fúzi musí být prohlášena soudem. Návrh na zahájení řízení o prohlášení neplatnosti smlouvy o fúzi je možno podat pouze do konce lhůty stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady“. Jak bylo zjištěno, smlouva o prodeji části podniku v tomto případě nebyla žádným způsobem napadena a možnost podat návrh na neplatnost této smlouvy již zanikla. Dle názoru soudu prvního stupně potom není možné přezkoumat platnost přijatých usnesení valnou hromadou právě s odkazem na § 67a ObchZ. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud nehodnotil provedené důkazy, zejména znalecké posudky včetně výslechů znalců a vyjádření znalců. K dalším námitkám, které byly v průběhu řízení navrhovatelem uváděny jako důvody pro vyslovení neplatnosti, zejména námitky ve směru snížení hodnoty společnosti (současně
i hodnoty akcií) a nedostatečné informovanosti navrhovatele o programu valné hromady, soud prvního stupně uvedl, že se jimi nemohl zabývat, neboť tyto byly uplatněny až po uplynutí subjektivní tři měsíční i jednoroční objektivní lhůty k podání návrhu. Soud prvního stupně se vyjádřil i k námitce společnosti stran nemožnosti vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ohledem na délku soudního sporu, kterou posoudil ve světle judikatury Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1768/9 a dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 384/2013,
a dospěl k závěru, že rozhodnutí, kterým by soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, by bylo nepřiměřeným zásahem do principu právní jistoty, jelikož se valná hromada konala před více než 12 lety. Soud uzavřel, že ze všech uvedených důvodů byl návrh zamítnut, a navíc dodal, že valná hromada společnosti byla řádně svolána, byl dodržen postup pro její svolání určený zákonem i stanovami společnosti a valná hromada byla usnášeníschopná. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 OSŘ. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto s odkazem na § 148 OSŘ tak, že povinnost jejích náhrady byla uložena neúspěšnému navrhovateli.

2. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, v němž úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Předně namítal, že závěr soudu prvního stupně o nemožnosti přezkoumávat platnost přijatých usnesení valnou hromadou, když nebyla podána žaloba na neplatnost smlouvy o prodeji části podniku, je nesprávný. Předmětné ust. § 67a ObchZ neobsahovalo bližší vymezení týkající se aplikace dílčích ustanovení úpravy o fúzi a rozdělení, pouze odkazovalo na přiměřené použití. Po přijetí tohoto novelizovaného ustanovení bylo obsáhle řešeno, co je rozuměno „přiměřeným použitím“, kdy mezi odbornou veřejností panovala shoda na tom, že při výkladu tohoto pojmu je potřeba vycházet zejména ze zásad, které jsou v tomto ustanovení zachyceny, tj. zejména ze zásady ochrany akcionářů, věřitelů, majitelů dluhopisů a držitelů cenných papírů, dále pak z maximálního promítnutí specifik daných povahou jednotlivých způsobů procesu dispozice s podnikem či jměním společnosti do ustanovení upravujících procesy fúzí a rozdělení. Mezi odbornou veřejností pak panovala jednoznačná shoda v tom, že v otázce úpravy procesního postupu k vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi (§ 220 odst. 11 ObchZ) se na úpravu smluv
o dispozici s podnikem či jměním nepoužije. V tomto ohledu se smlouva o dispozici s podnikem společnosti nebo jeho jměním řídila stejným režimem jako jakákoliv jiná smlouva upravena v části třetí ObchZ. Takto také bylo postupováno v ostatních případech žalob na neplatnost valné hromady, na základě kterých byly schváleny smlouvy, kterými koncern Veolia získával provozní model k vodárenským infrastrukturám na různých místech ČR, když vždy byl podán toliko návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o těchto návrzích bylo vždy soudem rozhodováno. Se skutkově obdobnými věcmi rozhodovanými soudy byl soud prvního stupně obeznámen. Soud prvního stupně však ve svém rozhodnutí v této věci žádným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu se domnívá, že se na vyslovení neplatnosti valné hromady o prodeji části podniku a nájmu vodárenské infrastruktury použije procesní postup zákonem stanovený k vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi upravený v § 220a odst. 11 ObchZ, nevysvětlil ani, jak vyložil pojem „přiměřeného použití,“ a na základě čeho se odchýlil od ustálené právní praxe. Navrhovatel rovněž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně stran nemožnosti zabývat se dalšími námitkami navrhovatele. Navrhovatel uplatnil důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ve svém návrhu na zahájení řízení, kdy k výzvě soudu návrh na zahájení řízení doplnil. Tato prvotní podání obsahují námitky týkající se neposkytnutí informací po jednání na valné hromadě i námitky týkající se poškození společnosti uzavřením nevýhodných smluv. Mimo to je pak závěr soudu prvního stupně v tomto směru zcela obecně formulovaným prohlášením, aniž by bylo blíže uvedeno, kterými námitkami se soud zabýval, a kterými nikoliv s ohledem na závěr, že nebyly včas uplatněny. Dospěl-li pak soud prvního stupně k závěru (vycházeje ze závěrů Ústavního soudu), že návrh je nezbytné zamítnout také z toho důvodu, že již uplynula dlouhá doba od konání předmětné valné hromady, pak žádným způsobem ve svém rozhodnutí neuvedl, do jakých práv třetích osob by mělo být zasaženo, ani neuvedl, proč závěry Ústavního soudu by měly dopadat na tuto věc. Nepostačuje pouze potencionální možnost zásahu do práv třetích osob, nýbrž musí jít o zcela konkrétní zásah do práv třetích osob, který je podstatný, což odpovídá i současné judikatuře dovolacího i odvolacího soudu. Mimo to je nezbytné uvést, že délka řízení byla dána i samotným postupem společnosti, která navrhovala revizní znalecký posudek, či déle než rok mimosoudně jednala s dalším navrhovatelem a podobně. Navrhovatel uzavřel, že výše popsaným postupem soudu prvního stupně bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Závěry soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné a rozporuplné s rozhodnutími v jiných skutkově obdobných věcech. Dle názoru navrhovatele jsou však dány podmínky pro to, aby o jeho návrhu bylo odvolacím soudem věcně rozhodnuto, neboť z důkazů provedených soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že smlouva o prodeji části podniku
a o nájmu infrastruktury je nevýhodná a působí akcionářům ztrátu, uzavření smluv bylo pro společnost nevýhodné i z pohledu investic a uzavření smluv mělo negativní vliv na hodnotu akcií společnosti. S ohledem na uvedené navrhovatel požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že bude jeho návrhu vyhověno, event. aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, avšak aby současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal
a rozhodl jiný samosoudce.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podalo odvolání rovněž Krajské státní zastupitelství v Brně, které v úvodu svého odvolání zrekapitulovalo odůvodnění předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně a dále též zrušujícího usnesení odvolacího soudu. Po shrnutí odůvodnění napadeného usnesení uvedlo, že se soud prvního stupně nedokázal patřičně vypořádat se závaznými pokyny odvolacího soudu, jelikož v podstatných bodech soud prvního stupně toliko doplnil zákonná znění relevantních ustanovení ObchZ, aniž by tyto přezkoumatelným způsobem aplikoval na zjištěný skutkový stav věci. Soud prvního stupně nikterak nezdůvodnil svůj závěr, že návrhu nelze vyhovět s odkazem na § 67a ObchZ ve spojení § 220a odst. 11 ObchZ. Zejména se však nelze beze zbytku ztotožnit se závěry, že jelikož se předmětná valná hromada konala již
10. 1. 2006, tak došlo k uplynutí „rozumné doby“ pro případné vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť by se jednalo o nepřiměřený zásah do právní jistoty. Takto pojaté odůvodnění soudu prvního stupně je dle názoru krajského státního zastupitelství zcela nepřezkoumatelné. Kromě skutečnosti, že se daná valná hromada konala v roce 2006, již z předmětného odůvodnění není nikterak zřejmé, v čem soud spatřuje onu nepřiměřenost zásahu do právní jistoty, resp. ani nezmiňuje, na čí straně a v čem tuto právní jistotu spatřuje. Soud prvního stupně ostatně ani nemohl své závěry v daném kontextu patřičně odůvodnit, jelikož v tomto směru nebylo provedeno náležité dokazování a skutkový stav věci nebyl v tomto ohledu zjišťován vůbec. Krajské státní zastupitelství rovněž upozornilo, že soudem prvního stupně citovaná judikatura Ústavního soudu byla částečně překonána, resp. se vyvíjí. Poté již uzavřelo, že argument celkové doby, jež od předmětné valné hromady uplynula, jako stěžejní argument, kvůli kterému je třeba návrh zamítnout, soud prvního stupně nevysvětlil. Nezabýval se tedy tím, zda tuto dobu, jež uplynula od předmětné valné hromady, svými postupy a postoji zavinil právě navrhovatel, aby mu okolnost délky řízení mohla být přičítána k tíži. S ohledem na takto uvedené by měl odvolací soud napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Podle společnosti krajské státní zastupitelství v odůvodnění svého odvolání „vytrhává“ z kontextu rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak následně i soudu prvního stupně jen některé fragmenty a tyto následně vykládá v rozporu s logikou, kterou těmto argumentům přikládaly soudu obou stupňů. Předně je třeba konstatovat, že soud prvního stupně řádně uvedl, z jakého důvodu primárně návrh zamítl, a tímto důvodem bylo nedodržení jak subjektivní, tak i objektivní lhůty pro podání návrhu na neplatnost smlouvy o fúzi. Postup soudu prvního stupně vycházel jednoznačně z usnesení odvolacího soudu, který jasně uvedl, že samotné posudky, i kdyby bylo jednoznačně konstatováno, že jejich závěry jsou relevantní, nemohou být důvodem k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, když je nutno konstatovat rozpor se zákonem, který by vznikl při procesu přijímání uvedených usnesení.“ Soud prvního stupně tak věc posoudil jednoznačně v souladu s právním názorem odvolacího soudu, včetně názoru na ust. § 67a ObchZ. Soud prvního stupně jasně vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval dalšími námitkami navrhovatele, které uplatnil až po uplynutí závazné lhůty. Další odkazy v odvolání krajského státního zastupitelství jsou již nadbytečné, a to především snaha o zrelativizování možnosti užití ústavních kautel na délku řízení a dopady na zájmy třetích osob, když tato případná argumentace by přicházela v úvahu jen v případě, že by soud prvního stupně uznal oprávněnost návrhu, ale aplikací těchto ústavních principů by došel k závěru, že již nelze vyslovit neplanost usnesení. Napadené usnesení soudu prvního stupně by tak mělo být potvrzeno a společnosti nahrazeny náklady odvolacího řízení.

5. Z odvolání navrhovatele, jakož i ze všech podání navrhovatele v tomto sporu vyplývá (podle názoru společnosti), že navrhovatel řádně neuvedl, v čem lze spatřovat relevantní porušení zákona v rámci postupu přijímání napadeného usnesení valné hromady, když navrhovatel stále jen setrvával na argumentu, že postupem dle uvedeného usnesení došlo k poškození majetkových práv akcionářů - navrhovatele, jelikož žádný další akcionář toto netvrdil. Již odvolací soud však uvedl, že sám fakt, že mohlo dojít ke znehodnocení např. akcií ale postupem de lege artis, nemůže být důvodem pro rozhodnutí o neplatnosti usnesení valné hromady. Odvolává-li se navrhovatel na jiné soudní spory, pak opomíjí, že jde o jednoznačně rozdílné základy sporu, které nemají s touto věcí – vyjma osoby navrhovatele – společnou souvislost. Daná rozhodnutí v jiných věcech tak nelze v této věci aplikovat. Soud prvního stupně ostatně vycházel z pokynů uvedených ve srozumitelném usnesení odvolacího soudu a v souladu s těmito pokyny rozhodl. Společnost popírala, že by to byla právě ona, kdo způsobil, že spor je veden tolik let. Znalecké posudky působily velmi „nekvalifikovaně“, za nekompetentnost znalců však společnost nemůže. Rovněž společnost nemohla ovlivnit postup dalšího navrhovatele, který nakonec vzal svůj návrh zpět. Závěrem společnost dodala, že „návrh tak, jak měl být správně podán, nebyl podán ve lhůtě stanovené zákonem a soudu nezbylo, než k námitce promlčení přihlédnout a návrh zamítnout.“ Usnesení soudu prvního stupně by proto mělo být potvrzeno a společnosti nahrazeny náklady odvolacího řízení.

6. Odvolací soud poté, co dovodil, že včas podaná přípustná odvolání oprávněnými osobami obsahují náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 OSŘ a odvolací důvody dle § 205 odst. 2 OSŘ, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že napadené usnesení je nezbytné zrušit z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Na úvod je nezbytné zmínit, že se jedná již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, neboť předchozí usnesení soudu prvního stupně bylo usnesením odvolacího soudu ze dne
27. 6. 2018, č. j. 8 Cmo 19/2018-303 zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení odvolací soud mimo jiné konstatoval, že mělo-li napadeným usnesením dojít k dispozici s částí podniku, měl se soud vypořádat s ust. § 67a ObchZ
(ve zněních účinném ke dni rozhodnutí valné hromady) a především vyložit rozsah aplikace ustanovení obchodního zákoníku o fúzi nebo rozdělení na tuto věc, neboť v mezích právě těchto ustanovení lze přezkoumávat platnost přijatých usnesení valnou hromadou a rozhodovat o ní. Založil-li soud své rozhodnutí na zjištěné nevýhodnosti uzavíraných smluv, přičemž nijak neodůvodnil, jak se tento závěr promítl do posouzení nesouladu usnesení valné hromady se zákonem, resp. stanovami, byl takovýto závěr nedostatečně odůvodněný a tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodu. K tomu odvolací soud poukázal na rozhodnutí Vrchní soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 202/2014-3534, které se prosazením provozního modelu
a jeho výhodností u tohoto typu společnosti zabývalo (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 Cdo 2133/2013 a rovněž nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 2018/16). Odvolací soud soudu prvního stupně rovněž vytknul, že se nevypořádal s veškerými námitkami
a obranou společnosti. Zcela opomněl vyhodnotit její námitky, a to tvrzené překážky pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti dle ust. § 131 odst. 3 ObchZ
a judikaturu Ústavního soudu stran nemožnosti vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ohledem na délku řízení soudního sporu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1768/09, srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve sp. zn. 7 Cmo 384/2013).

8. Co do obsahu spisu (popisu postupu soudu a procesních postojů účastníků) odvolací soud plně odkazuje na své předchozí rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně, kde je vše jasně popsáno.

9. S ohledem na důvody, na nichž soud prvního stupně založil své rozhodnutí tentokrát, zabýval se odvolací soud především výkladem § 67a ObchZ a přiměřeným použitím ustanovení obchodního zákoníku o fúzi nebo rozdělení, především pak § 220a odst. 11 ObchZ, a rovněž judikaturními závěry Ústavního soudu stran nemožnosti vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ohledem na délku soudního řízení.

10. Podle ust. § 67a ObchZ ve znění účinném do 7. 3. 2006 (ke dni konání předmětné valné hromady), na dispozici s podnikem společnosti nebo jeho částí nebo na jinou dispozici se jměním společnosti nebo jeho částí, která je obdobná fúzi nebo rozdělení, ale nezrušuje se při ní společnost, s jejímž podnikem, částí podniku, jměním či částí jmění se disponuje, se použijí přiměřeně ustanovení tohoto zákona o fúzi nebo rozdělení.

11. Podle ust. § 220a odst. 11 ObchZ ve znění účinném ke dni konání předmětné valné hromady, neplatnosti smlouvy o fúzi se může dovolávat pouze osoba, jež je oprávněna podat návrh na neplatnost usnesení valné hromady o sloučení. Neplatnost smlouvy o fúzi musí být prohlášena soudem. Návrh na zahájení řízení o prohlášení neplatnosti smlouvy o fúzi je možno podat pouze do konce lhůty stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady. Tím není dotčeno ustanovení § 220h. Návrh na zahájení řízení o prohlášení neplatnosti smlouvy o fúzi musí být spojen s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o sloučení. Podání návrhu na zahájení řízení o prohlášení neplatnosti smlouvy o fúzi má pro další případné žalobce účinky stanovené zvláštním právním předpisem.

12. Podle ust. § 183 odst. 1 ObchZ (v rozhodném znění) o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady platí obdobně ustanovení § 131 odst. 1 až 10 a 12. Ustanovení § 131 odst. 1 poslední věta se použije na usnesení valné hromady přijaté postupem podle § 220t odst. 3.

13. Podle ust. § 131 odst. 1 ObchZ (v rozhodném znění) každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady se může domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku od konání valné hromady, zaniká. Jestliže bylo usnesení přijato postupem podle § 127 odst. 7, lze toto právo uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy společnost oznámila společníkovi přijetí usnesení, nejdéle však do jednoho roku od přijetí usnesení.

14. K výkladu § 67a ObchZ (ve znění účinném ke dni 7. 3. 2006) s ohledem na jeho návaznost na
§ 220a a násl. ObchZ je nezbytné přihlédnout k historickému vývoji daného ustanovení a jeho významu v rámci zákonné úpravy. Účelem zavedení právní úpravy obsažené v § 67a ObchZ bylo zejména promítnutí do českého právního řádu požadavků Třetí a Šesté směrnice, které ukládají, aby na spojování podniků nebo jejich částí i v případě, že nedochází k zániku právnické osoby, byly aplikovány obdobné přístupy jako na fúzi nebo rozdělení, a byla zajištěna ochrana společníků i věřitelů a dostatečné množství informací pro možnost přijetí kvalifikovaného rozhodnutí společníky. K harmonizaci právní úpravy s těmito směrnicemi doházelo průběžně od 1. 1. 2001, a to mimo jiné, i zavedením zmíněného ustanovení § 67a ObchZ do právního řádu, které v odstavci 1 vyžadovalo ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, nájmu podniku nebo jeho části, písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi sloučením. Z odstavce 2. vyplývá, že usnesení valné hromady podle odstavce 1 musí být přijato podle stejných pravidel jako rozhodnutí valné hromady o fúzi sloučením a o rozhodnutí musí být pořízen notářský zápis. Z uvedeného (pro zodpovězení řešené otázky) je zřejmá návaznost na pravidla upravující fúzi toliko v části, týkající se přijetí rozhodnutí valné hromady, jímž dochází k odsouhlasení smluv uvedených v odstavci
1. citovaného ustanovení, nikoliv již na přezkum tohoto rozhodnutí.

15. Zákonem č. 501/2001 Sb. sice došlo k úpravě znění § 67a ObchZ, avšak nikoliv v odstavcích 1.
a 2. a přijatá úprava nezasahovala do nastaveného vztahu s normami upravujícími fúzi. Stejný závěr lze učinit o novelizaci ust. § 67a ObchZ účinnou ke dni 1. 4. 2003; ke dni 1. 1. 2005 však došlo k jeho kompletnímu přeformulování. Podle důvodové zprávy k zákonu 554/2004 Sb., body 11, 14 a 25 (§ 67a, § 125 odst. 1 a § 187 odst. 1) „vázanost režimu odpovídajícího směrnici Rady č. 78/855/EHS ze dne 9. října 1978 o fúzích akciových společností přijatá podle čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o založení EHS na typ smlouvy podle platného § 67 odst. 1 umožňuje tomuto režimu se vyhnout, jestliže bude uzavřena smlouva jiného typu nebo nepojmenovaná. Je proto třeba vymezit rámec tohoto režimu shodně se směrnicí a nikoli jenom ve vazbě na pojem podniku, který je užší. Jde o přesnější harmonizaci s čl. 30 a 31 uvedené směrnice a s čl. 25 šesté směrnice Rady 82/891/EHS. V souladu s navrženou úpravou se upravuje i úprava působnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti v uvedených věcech.“ Z uvedeného nelze vysledovat změnu nastaveného vztahu k pravidlům upravujícím fúzi (nově včetně rozdělení), která by se měla týkat právního stavu vzniklého po „přijetí rozhodnutí valné hromady“. Z novelizovaného znění § 67a ObchZ, především z jeho návětí, lze shodně dovodit, že přiměřené použití ustanovení o fúzi nebo rozdělení se váže pouze na proces vedoucí
k dispozici s podnikem, resp. jměním společnosti, nedopadá již na stav následující poté, co k dispozici již došlo ani na situace, které se přímo oné dispozice netýkají.

16. Podle názoru odvolacího soudu tak „přiměřené použití“ nedopadá na přezkum rozhodnutí valné hromady, neboť z logiky věci jde již o období, resp. situaci následující po přijetí rozhodnutí, nikoliv dispozici s „majetkem“ společnosti předcházející. Proto se postup dle § 220a odst. 11 ObchZ, tj. požadavek na současné napadení smlouvy a usnesení valné hromady žalobou na neplatnost, zde neuplatní. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, resp. přezkoumávat platnost valnou hromadou přijatých rozhodnutí, z důvodu, že nebyla podána žaloba na neplatnost smlouvy o prodeji části podniku, je proto nesprávný.

17. Mimo to odvolací soud považuje za významné zmínit, že v případě smlouvy o nájmu infrastruktury se nejedná o smlouvu dle § 67a ObchZ, k čemuž ostatně dospěl i Nejvyšší soud
v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1060/2006 (blíže rovněž viz článek v Obchodněprávní revue 5/2009 na str. 139 a násl.).

18. K druhému důvodu, na němž rovněž soud prvního stupně založil své rozhodnutí (návrhu nelze vyhovět, neboť uplynula již dlouhá doba od konání předmětné valné hromady, a vyslovení neplatnosti daných usnesení valné hromady by bylo zásahem do právní jistoty), odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně takovýto závěr odůvodnil zcela nedostatečně, což způsobuje nepřezkoumatelnost přijatého závěru, potažmo napadeného rozhodnutí.

19. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2714/16 uzavřel, že dospěje-li soud k závěru, že nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady s ohledem na délku řízení v dané věci, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmé konkrétní úvahy soudu o dotčení práv třetích osob
a o okolnostech nabytí těchto práv v dobré víře. K této otázce stran právní jistoty se rovněž vyjadřuje Ústavní soud i v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS st. 36/13. Tyto závěry doplňují rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1768/9, o něž soud prvního stupně opřel napadené rozhodnutí.

20. Vycházel-li soud prvního stupně z citované judikatury Ústavního soudu, opomenul reflektovat vývoj daného závěru zastávaného Ústavním soudem a zcela rezignoval na odůvodnění aplikace uvedeného závěru, a to zejména s ohledem na princip proporcionality. Soud prvního stupně nikterak neuvedl, jaký konkrétní zásah do právní jistoty, resp. práv (jakých) třetích osob by byl vyvolán vyslovením neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti,
a pochopitelně tak ani neposuzoval, zda práva těchto (třetích) osob byla nabyta dobrověrně,
a neporovnával intenzitu zásahu do práv dotčených osob v případě vyhovění či zamítnutí návrhu.

21. Protože se soud prvního stupně odmítl zabývat důvody, pro něž se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, dílem na základě (nedostatečného a) nesprávného výkladu ust. § 67a ObchZ a dílem z důvodů, které sice konstatoval, ale nijak neobjasnil, odvolací soud napadené usnesení zrušil především dle § 219a odst. 1 písm. b) OSŘ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) OSŘ].

22. Odvolacímu soudu neuniklo, že soud prvního stupně mimo výše popsané v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že navrhovatel rozšířil důvody pro vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti, a to po uplynutí zákonné lhůty, čímž de facto změnil svůj návrh. Pokud měl soud za to, že nastala takto popsaná situace, měl nejprve rozhodnout o změně návrhu.

23. Bude-li se v dalším řízení soud prvního stupně zabývat důvody, pro které navrhovatel požaduje vyslovit neplatnost napadeného usnesení, odvolací soud připomíná, že posouzení výhodnosti tzv. provozního modelu (včetně jeho tvrzené nevýhodnosti pro akcionáře) pro tento typ společností již učinil odvolací soud v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 202/2014-3534 (viz rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2133/2013 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2018/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 6009/2017). K posouzení námitek navrhovatele, že smlouva o prodeji části podniku a o nájmu infrastruktury je nevýhodná, působí akcionářům ztrátu, že uzavření smluv bylo pro společnost nevýhodné a podobně, vezme soud prvního stupně v úvahu rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2019, č. j. 8 Cmo 67/2019-278 (vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 27 Cdo 1175/2017) a jednoznačně uzavře, zda navrhovatelem vznesené námitky mohou být důvodem pro vyslovení neplatnosti daného usnesení valné hromady společnosti či nikoliv.

24. Soud prvního stupně je v souladu s § 226 odst. 1 OSŘ vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud neshledal důvody pro odnětí věci stávajícímu soudci dle § 221 odst. 2 OSŘ.

25. V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení v souladu § 224 odst. 3 OSŘ.





Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. k) OSŘ.

Olomouc 15. srpna 2019

JUDr. Ladislav Bognár v.r.
předseda senátu