Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:17Co 64/2018     
Právní věta:V období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 včetně neměl výrobce ze zákona povinnost platit složku ceny na úhradu/krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (Příspěvek POZE) z vlastní spotřeby elektřiny bez využití distribuční soustavy.
Soud:Krajský soud v Ústí nad Labem
ECLI:ECLI:CZ:KSUL:2018:17.CO.64.2018.1
Datum rozhodnutí:11.10.2018
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 předpisu č. 165/2012Sb.
§ 13 odst. 1 písm. a) předpisu č. 165/2012Sb.
§ 28 odst. 1 předpisu č. 165/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:A

USNESENÍ


Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Hendrychové a soudkyň JUDr. Bohumily Horké a JUDr. Jitky Válkové ve věci

žalobkyně: Lenzing Biocel Paskov a. s., identifikační číslo 26420317,
sídlem Místecká 762, 739 21 Paskov,
      zastoupena JUDr. Markem Noskem, advokátem
sídlem V Celnici 1034/6, 110 00 Praha 1,

proti

žalované: ČEZ Distribuce, a. s., identifikační číslo 24729035,
sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín IV, Podmokly,
      zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem,
sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1,

o 99 809 354,94 Kč s příslušenstvím a 102 317,60 Kč,

o odvolání žalované proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 14 C 86/2016-140 ze dne 8. srpna 2017,
takto:

Částečný rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 14 C 86/2016-140 ze dne 8. srpna 2017 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

1. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 94 232 854,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 3. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž o zbývajícím nároku žalobkyně na zaplacení částky 5 576 500,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 1. 3. 2016 do zaplacení a vymáhacích nákladů 102 317,60 Kč a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném.

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že dne 26. 3. 2012 byla mezi ní jako výrobcem a žalovanou jako provozovatelem distribuční soustavy uzavřena smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí pro odběrné místo číslo 0002842623 (dále jen „Smlouva o připojení“). Na základě této smlouvy byla 11. 12. 2012 uzavřena mezi žalobkyní jako zákazníkem a společností ČEZ Prodej, s. r. o., IČ 272 32 433, jako obchodníkem (dále jen „Obchodník“) Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN (dále jen „Smlouva o sdružených službách“). Ve Smlouvě o sdružených službách se žalobkyně a Obchodník dohodli na tom, že Obchodník sjedná s příslušným provozovatelem distribuční soustavy (žalovanou) smlouvu o distribuci elektřiny (dále jen „Smlouvu o distribuci“), a zároveň se strany dohodly na tom, že dodávka elektřiny a distribuční služby se uskutečňují z distribuční sítě provozovatele distribuční soustavy (dále jen „PDS“) podle Smlouvy o připojení v souladu s „Pravidly provozování distribuční soustavy“ (dále jen „Pravidla provozu“) a „Podmínkami distribuce elektřiny“ (dále jen „PDE“). Žalobkyně uváděla, že podle čl. V. odst. 1 a 2 PDE jsou ceny za plnění poskytovaná podle Smlouvy o distribuci cenami za využití distribuční soustavy pro dopravu elektřiny, tedy za reálně poskytovaná plnění. Dále uvedla, že za období kalendářního roku 2013 žalovaná vystavovala žalobkyni k úhradě faktury za distribuci elektřiny, včetně složky ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „cena za OZE“), a to ohledně elektřiny, kterou žalobkyně sama vyrobila a sám také spotřebovala, kterou tedy nepředala do žádné distribuční soustavy ani z ní nepřevzala. Za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 včetně (dále jen „Rozhodné období I“) vyúčtovala žalovaná žalobkyni fakturami číslo 1000064685, 1000074100, 1000145335, 1000159258, 1000199357, 1000244754, 1000274690, 1000441752 a 1000441754, cenu za distribuci elektřiny z (do) odběrného místa číslo 0002842623 (dále jen „odběrné místo“), jejíž součástí byla cena za OZE v celkové částce 77 878 392,28 Kč bez DPH, tj. 94 232 854,66 Kč, včetně DPH. Žalovaná fakturované částky uhradila. Žalobkyně má za to, že podle § 13 odst. 1 a § 43 odst. 2 zák. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, v rozhodném znění, ve spojení s § 50 odst. 2 energetického zákona se u ceny za OZE jedná o složku ceny za uskutečnění přenosu (distribuce) elektřiny, která je jednoznačně vázána na využití distribuční soustavy. Protože v Rozhodném období I vyúčtovala žalovaná žalobkyni a žalobkyně žalované uhradila cenu za OZE ve výši 94 232 854,66 Kč (včetně DPH), aniž by jakkoli použila distribuční soustavu žalované, dovozuje žalobkyně, že žalovaná se na její úkor v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila a je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat.

3. Za období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „Rozhodné období II“) vyúčtovala žalovaná žalobkyni fakturami číslo 1000441755, 1000441756 a č. 1000052507 jednotkovou cenu za OZE ve výši 583 Kč/MWh, ačkoliv podle zák. č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 2. 10. 2013 mohl ERÚ stanovit tuto cenu nejvýše do částky 495 Kč/MWh. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně v Rozhodném období II bezdůvodně obohatila o celkovou částku 5 576 500,28 Kč (včetně DPH), avšak o této částce soud prvního stupně v částečném rozsudku nerozhodl.

4. Pokud jde o skutkový stav, soud prvního stupně měl za nesporné, že:
      (a) žalobce vyráběl a spotřebovával elektřinu, aniž by využil distribuční soustavy provozované žalovaným,
      (b) žalovaný účtoval žalobci pravidelně měsíčně cenu za distribuci elektřiny, včetně ceny za OZE,
      (c) žalobce žalovanému vyfakturované částky, včetně ceny za OZE zaplatil,
      (d) žalovaný pro žalobce do odběrného místa ani z odběrného místa žádnou elektřinu nepřepravil, není mezi stranami sporu. Uvedl, že mezi stranami je sporné, zda cenu za OZE žalovaný účtoval a žalobce platil po právu, nebo zda se jednalo o plnění bez právního důvodu. Mezi stranami je tedy sporný toliko výklad relevantní právní úpravy.

5. Z porovnání znění § 28 zák. č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a znění stejného ustanovení účinného od 2. 10. 2013 vyplývá podle žalobkyně jednoznačný závěr, že zatímco v úpravě účinné od 2. 10. 2013 v § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb. se výslovně zakotvuje povinnost výrobce elektřiny platit složku ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny i v případě, že ji sám spotřebuje, a nevyužije distribuční soustavu, k níž je připojen, obdobná úprava v původním znění zák. č. 165/2012 Sb. účinném do 1. 10. 2013 chybí, a proto nelze žádnou takovou povinnost výrobce elektřiny v tomto období (rozhodné období I) dovodit. Žalobkyně se dále ztotožnila s názory ERÚ, obsaženými v rozhodnutích z poslední doby, že podzákonné předpisy (včetně Cenového rozhodnutí) nemohou pro rozhodné období I, vzhledem k tehdejšímu znění § 28 zák. č. 165/2012 Sb., ústavně konformním způsobem překlenout, či jinak nahrazovat absenci výslovné zákonné povinnosti výrobců elektřiny, kteří realizují vlastní spotřebu, hradit cenu za distribuci a společně s ní i její složku na náhradu nákladů podpory elektřiny i ohledně objemu této vlastní spotřeby. Odlišný výklad zákona (zák. č. 165/2012 Sb. a energetického zákona) by byl v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

6. Žalovaná se bránila žalobě poukazem na to, že částka, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, nemůže být ve vztahu k žalované bezdůvodným obohacením, protože žalovaná touto částkou nedisponuje, když ji v souladu s kogentním ustanovením § 13 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., postoupila operátorovi trhu, a část, tvořící daň z přidané hodnoty, ve formě úhrady daně odvedla do státního rozpočtu. Žalobkyně se podle žalované domáhá vydání příspěvku neoprávněně, jelikož nebyly naplněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení. Ve smyslu § 451 obč. zák. Při úvaze o vzniku bezdůvodného obohacení není zásadní, o kolik se zmenšil majetek ochuzeného, nýbrž o kolik se zvětšil majetek obohaceného. Žalovaná podmínku spočívající v obohacení se v podobě získání majetkového prospěchu nesplňuje. V daném případě totiž nenastalo zvětšení majetku žalované (případně jeho zmenšení za situace, kdy k tomuto zmenšení dojít mělo), a to z důvodu, že žalovaná zákonem předvídaným způsobem odeslala platbu Příspěvku POZE operátorovi trhu. Příspěvek POZE nikdy nebyl součástí majetku žalované, žalovaná byla v rozhodném období jakýmsi „prostředníkem“ mezi jednotlivými poplatníky Příspěvku a operátorem trhu. Dostala se tedy do postavení obdobného postavení plátce daně, kdy tento má povinnost daň srazit nebo vybrat a následně odvést do příslušného rozpočtu.

7. Žalovaná dále poukázala na to, že i kdyby bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně skutečně předmětnou elektřinu distribuovala a spotřebovala sama, vzhledem k ostatním okolnostem případu ani za takových okolností nelze dovodit, že zde povinnost hradit Příspěvek POZE ve vztahu k vlastní spotřebě neexistovala. Tento názor žalovaná opírá o obecné cíle Evropské unie (podpora energie z obnovitelných zdrojů) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, která nahradila původní Směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2001/77/ES. Dále žalovaná na základě vývoje vnitrostátní právní úpravy podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kterou považuje za kontinuální, dovozovala, že Příspěvek POZE pro vlastní spotřebu právní úprava reflektovala vždy. Pouze pro období ode dne 7. ledna 2013 do dne 1. října 2013, nestanovil zákon tuto povinnost výslovně. Z vývoje relevantní právní úpravy žalovaná dovozuje, že zákonodárce rozhodně nezamýšlel v oblasti financování podpory provádět jakékoli změny. Žalovaná nevylučuje, že krátké období, pro které Příspěvek POZE ve vztahu k vlastní výrobě elektřiny nevyplýval ze zákona přímo, mohlo nanejvýš existovat z důvodu opomenutí zákonodárce. Pokud by zde povinnost platit Příspěvek POZE ve vztahu k vlastní výrobě elektřiny nebyla, byla by založena nespravedlivá diskriminace mezi spotřebiteli elektřiny. Ti se mají podílet na nákladech na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů solidárně, mj. proto, že nelze mít za to, že vlastní spotřeba elektřiny představuje spotřebu elektřiny z malých výroben s nižším vlivem na životní prostředí. Žalovaná též poukázala na § 25 odst. 10 písm. d) energetického zákona, podle něhož je provozovatel distribuční soustavy povinen zajišťovat všem účastníkům trhu s elektřinou neznevýhodňující podmínky pro distribuci elektřiny distribuční soustavou. Za typickou znevýhodňující podmínkou považuje též uplatňování odchylných cenových podmínek pro různé uživatele soustavy. V situaci, kdy je podporu výroby elektřiny možné čerpat i za vlastní spotřebu elektřiny, neexistuje důvod, pro který by se subjekty, u nichž k vlastní spotřebě elektřiny dochází, neměly na financování systému podpory spolupodílet. Žalovaná zdůraznila i svou dobrou víru o povinnosti vybrat Příspěvek POZE, neboť jí Příspěvek POZE fakturoval operátor trhu a žalobkyně a další subjekty v obdobném postavení jej odváděly. Právní názor žalované byl ve vztahu k úhradám Příspěvku POZE z vlastní spotřeby elektřiny v Rozhodném období založen rovněž na stanovisku ERÚ č. 2/2013 ze dne 11. července 2013 (zveřejněným dne 11. července 2013), jehož nedílnou přílohou je i právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu. Ze Stanovisek přitom jednoznačně plyne, že Příspěvek POZE se má i v rozhodném období I vztahovat rovněž na elektřinu spotřebovanou v režimu vlastní spotřeby. Dále žalovaná upozornila i na případné fiskální dopady vracení Příspěvku POZE z vlastní spotřeby. Má též za to, že není povinna žalobkyni vracet částku 17 322 284,74 Kč, odpovídající DPH z Příspěvku POZE, jako nutný náklad na předmět bezdůvodného obohacení, a v této částce uplatnila kompenzační námitku.

8. Z napadeného rozsudku dále vyplývá, že soud prvního stupně na návrh účastníků přerušil řízení s ohledem na probíhající rozkladové řízení v obdobné věci týchž účastníků, ohledně rozhodnutí ERÚ sp. zn. SLS-03660/2016-ERU z 8. 8. 2016. Poté kdy bylo rozhodnuto o rozkladu, soud prvního stupně v řízení pokračoval. S odkazem na § 135 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že soud z rozhodnutí správního orgánu o předběžné otázce vychází, přičemž v posuzované věci bylo vydáno konečné pravomocné rozhodnutí předsedkyně ERÚ, že žalobkyně neměla v rozhodném období I povinnost platit žalované složku POZE. Soud prvního stupně uvedl, že pravomocné správní rozhodnutí vydané ERÚ je veřejnou listinou (§ 134 o. s. ř.) a jelikož mu svědčí domněnka pravdivosti, bude z jeho obsahu vycházet, nebude-li prokázán opak.

9. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku citoval závěry a odůvodnění rozhodnutí Ing. Aleny Vitáskové, předsedkyně ERÚ, z 23. 11. 2016, č. j. 03660-22/2016-ERU o rozkladu proti rozhodnutí ERÚ sp. zn. SLS-03660/2016-ERU z 8. 8. 2016, které určuje, že žalobkyně neměla v rozhodném období I povinnost platit žalované složku POZE ohledně množství elektřiny, které sama vyrobila a spotřebovala. V rozhodnutí o rozkladu je odkazováno na předchozí rozhodnutí ERÚ, od jejichž právních závěrů není důvodu se odchylovat. Je uvedeno, že zák. č. 165/2012 Sb. v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 předepisoval provozovatelům distribučních regionálních soustav a provozovateli přenosové soustavy nést náklady na financování podpory, nicméně za nepřímé nositele této povinnosti lze označit odběratele el. energie, kteří fakticky v tomto období nesli náklady financování podpory výroby elektřiny, neboť hradili složku cenu, která zajišťovala krytí nákladů provozovatele distribuční soustavy na financování podpory. Tuto konstrukci zákon o podporovaných zdrojích vyjádřil institutem "složky ceny", z čehož plyne, že náklady na podporu výroby elektřiny, které nesl provozovatel DS, byly z hlediska regulace náklady ekonomicky uznatelnými, protože jejich vynaložení bylo obligatorní a vyplývalo ze závazných právních předpisů, ale přeneseně byly tyto náklady neseny odběrateli elektřiny a vybírány v rámci ceny distribuce elektřiny, jejíž byly relativně samostatnou složkou. Podstatná z tohoto hlediska není ani terminologická rozkolísanost, když zákon o podporovaných zdrojích hovořil o složce ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kdežto cenové rozhodnutí č. 5/2012 v bodě (5. 1.) o pevné ceně na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, protože je zřejmé, že se jednalo o totožnou platbu. Předsedkyně ERÚ podrobně zdůvodnila závěr, že titulem, na základě něhož byly určité subjekty povinny uvedenou složku ceny hradit, byla v daném případě smlouva o distribuci. Stanovení povinnosti k úhradě složky ceny za distribuci je otázkou určení právního titulu, nikoli poskytování služby distribuce, v daném případě je však výsledkem totožné řešení - náklady na financování podpory v daném období nesli provozovatelé distribuční a přenosové soustavy, přičemž takové náklady bylo nutné promítnout do regulovaných cen distribuce. Mechanismem se v tomto případě stala právě "složka ceny za distribuci" a povinnost příjemců služby distribuce elektřiny hradit složku na krytí nákladů podpory elektřiny plynula právě ze skutečnosti, že se jednalo o náklady provozovatelů DS, jejichž náklady se promítly do ceny distribuce, kterou byly povinny platit subjekty, jež tuto složku využívaly, a to na základě uzavřených smluv o distribuci elektřiny. Předsedkyně ERÚ odmítla, že by se jednalo o diskriminační výklad, který znamená znevýhodnění určitých účastníků trhu, když ERÚ postupoval na základě v předmětné době účinného zákona, který vyložil pro daný případ s výše uvedenými důsledky. Je vždy odpovědností státu a konkrétně moci zákonodárné, pokud rozhodne, že určité skupině subjektů poskytne méně výhod než jiné, pokud se takové rozdílné zacházení opírá o legitimní důvod, a není učiněno na základě libovůle (viz nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. 22/92, nálezy ÚS sp. zn. Pl. ÚS 15/02, sp. zn. Pl. ÚS 40/08). V daném případě to byl zákon o podporovaných zdrojích, který založil faktickou nerovnost mezi účastníky trhu, a to proto, že zcela opomenul otázku určení povinných subjektů k úhradě složky ceny za distribuci, nikoli ERÚ. Zohlednění ústavního imperativu rovnosti by bylo možno učinit pouze v rámci tzv. ústavně konformního výkladu právních norem, a to v případě, že by zákon umožňoval více formálně rovnocenných výkladů, z nichž jeden by naplňoval ústavně zakotvený princip ve vyšší míře. V daném případě však zákon možnost více výkladů neposkytoval. Předsedkyně ERÚ vycházela zejména ze systematického výkladu právní úpravy. Uvedla, že samotným zohledňováním úpravy nelze konstruovat právní povinnost, kterou zákon v daném období vůbec neobsahoval, případně její dopad rozšiřovat na další zákonem nevymezené skupiny adresátů, neboť by šlo o neústavní postup. Nelze uvažovat o stanovení takové povinnosti právními předpisy podzákonnými, když takové povinnosti nemají v textu zákona oporu. Nejednalo by se již o provádění zákona, ale jeho nepřípustné dotváření.

10. Předsedkyně ERÚ neshledala důvodné ani námitky ohledně nerespektování vlastního výkladového stanoviska ERÚ č. 2/2013. Vysvětlila, že výkladové stanovisko vychází primárně z předchozí právní úpravy, kterou nelze použít pro právní vztahy vzniklé od 1. 1. 2013. Připustila, že postup ERÚ při zveřejňování a následném odstranění výkladového stanoviska nebyl zcela žádoucí a nepřispěl k právní jistotě účastníků trhu, ale nelze připustit, aby byl rozhodující správní orgán při rozhodování konkrétního sporu účelově vázán obsahem výkladového stanoviska, jehož závěry se ukázaly v praxi neaplikovatelné či nepřesné.

11. Soud prvního stupně měl za to, že vydání částečného rozsudku je účelné, protože ve správním řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o rozkladu, byl skutkový stav, relevantní pro právní posouzení věci, řádně zjištěn, ze skutkových zjištění plyne, že během rozhodného období I žalovaná vystavovala žalobkyni faktury na částky složky POZE ohledně vlastní spotřeby žalobkyně, a žalobkyně faktury uhrazovala. Žalobkyně prokázala, že šlo pouze o její vlastní spotřebu v rozsahu žalované částky tím, že ze strany žalované jí faktury byly vystaveny skutečně pouze za vlastní spotřebu elektřiny. Žalobkyně tvrdila, že každý výrobce elektřiny je povinen vyplnit příslušný výkaz pro operátora trhu, ve kterém uvádí m. j. i velikost lokální spotřeby v jednotkách MWh. Tyto údaje pak dostane od operátora trhu rovněž provozovatel distribuční soustavy, jímž je i žalovaná. Ten sám si vyhodnotí, zda má k tomuto výkonu vlastní spotřeby vypočíst složku ceny POZE, a tu vyúčtovat. Je tedy pouze na jeho rozhodnutí, zda lokální spotřebu vyfakturuje, či nikoliv. Spekulace o tom, zda vyrobenou elektřinu spotřeboval skutečně výrobce sám, nebo někdo jiný bez použití distribuční soustavy, je nepodstatná. Za prvé proto, že zákon sám za lokální spotřebu považuje právě i spotřebu jiného subjektu bez použití distribuční soustavy. Za druhé proto, že smlouva mezi účastníky je o distribuci elektřiny, a pokud tato vyrobená elektřina neproteče distribuční soustavou, nemůže být fakturována ani složka ceny POZE za tuto elektřinu, bez ohledu na to, zda ji spotřeboval výrobce sám nebo někdo jiný mimo distribuční soustavu. Jestliže žalovaná argumentovala tím, že fakturovala žalobkyni na základě zákona a nikoli smlouvy, soud prvního stupně s tímto tvrzením nesouhlasil, naopak dal za pravdu žalobkyni, která odkázala na § 5 odst. 8 pravidel trhu s elektřinou, podle něhož se hradí regulovaná cena na základě smlouvy o distribuci elektřiny. Pokud jde o rozhodné období I, skutečnost, že žalovaná přijala od žalobkyně na úhradu složky POZE ohledně vlastní spotřeby žalobkyně částku 94 232 854,66 Kč, považoval soud prvního stupně za prokázanou, přičemž povinnost platit složku POZE ohledně vlastní spotřeby nebyla uložena zákonem. Pokud jde o kompenzační námitku žalované, dospěl soud prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplatila žalované i částku odpovídající DPH, je tudíž i tato částka součástí bezdůvodného obohacení žalované.

12. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Považuje za nedostačující právní posouzení věci ze strany soudu prvního stupně, které je primárně opřeno o rozhodnutí o rozkladu, v němž se soud prvního stupně zcela ztotožnil s argumentací předsedkyně ERÚ, avšak nevypořádal se fakticky žádným způsobem se značnou částí argumentace žalované. Žalovaná má za to, že napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný. Domnívá se, že v řízení prokázala, že se bezdůvodně neobohatila, neboť prokázala, že částku odpovídající příspěvku POZE v souladu s § 13 zák. č. 165/2012 Sb. postoupila operátorovi trhu a část tvořící DPH odvedla do státního rozpočtu. Majetkový prospěch jí tak nevznikl. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 936/2014, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1230/2015, kdy Nejvyšší soud v otázce pasivní věcné legitimace při uplatnění nároku výrobcem elektřiny na vrácení odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zák. č. 180/2005 Sb. dovodil, že provozovatel distribuční soustavy není konečným příjemcem odvodu, ale pouze subjektem, který je ze zákona povinen odvod srazit a odvést státu, tudíž není ve sporu pasivně věcně legitimován. V posuzované věci žalovaná obdobně nebyla konečným příjemcem provedené platby, ale pouze subjektem, který měl odpovídající částku od žalobkyně vybrat a odvést ji operátorovi trhu. Dále žalovaná odkázala na dvě další rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně v obdobných právních sporech, v nichž soud dospěl k závěru o absenci pasivní legitimace žalované. Soud prvního stupně se v posuzované věci s problematikou tvrzeného nedostatku pasivní legitimace žalované žádným způsobem nevypořádal. Tato problematika nebyla řešena ani v citovaném rozhodnutí o rozkladu.

13. Žalovaná dále vytkla soudu prvního stupně, že se v rozsudku nevypořádal s námitkou existence Výkladového stanoviska ERÚ vydaného k problematice uplatnění bodu (5.1.) Cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012, jehož přílohu tvoří stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu. Podle žalované bylo toto stanovisko ERÚ, vydané v souladu s § 17e odst. 1 písm. d) zák. č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) v rozhodném období relevantní a vycházelo z něho doporučení postupu jak pro žalobkyni, tak pro žalovanou. Podle žalované se soud prvního stupně také nevypořádal s jejími námitkami ohledně existence veřejného zájmu na zajištění ústavně konformního výkladu ve vztahu k povinnosti hradit příspěvek POZE v rozhodném období I i za vlastní spotřebu.

14. Žalovaná upozornila, že výklad právních předpisů (zejm. § 28 zák. č. 165/2012 Sb.), zastávaný soudem prvního stupně v napadeném rozsudku, zakládá nespravedlivou diskriminaci mezi spotřebiteli elektřiny. V daném případě není žádný legitimní důvod pro rozdílné zacházení mezi vlastní spotřebou elektřiny a spotřebou elektřiny z elektrizační soustavy vzhledem k účelu podpory. Pokud by vlastní spotřeba elektřiny byla zvýhodňována, vedlo by to k situaci, v níž by se jedna skupina spotřebitelů elektřiny obohacovala na úkor druhé. Rovněž s těmito námitkami, uplatněnými již před soudem prvního stupně, se soud prvního stupně v rozsudku nevypořádal. Též se nedostatečně vypořádal s dalšími tvrzeními a důkazy žalované, např. s otázkou skutečné vlastní spotřeby žalobkyně, na adrese jejíhož sídla se nacházejí další subjekty a není tak zřejmé, zda spotřebu elektřiny je možné považovat za vlastní spotřebu žalobkyně. Soud prvního stupně se podle žalované žádným způsobem nezabýval naplněním všech předpokladů tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované, zejména podmínky spočívající v obohacení se v podobě získání majetkového prospěchu žalovanou. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3545/2009 ze dne 7. 4. 2010.

15. Pokud jde o rozhodnutí o rozkladu, žalovaná namítá, že soudní řízení o žalobě a správní řízení u ERÚ nelze považovat za totožná z hlediska předmětu sporu, i z hlediska okruhu posuzovaných skutečností. Ve vztahu k rozhodnutí o rozkladu nelze aplikovat domněnku pravdivosti rozhodnutí a ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by soud měl být rozhodnutím správního orgánu vázán. Soud prvního stupně podle žalované nepřípustně bez dalšího zkoumání a právního posouzení a odůvodnění věci převzal závěry, uvedené v rozhodnutí o rozkladu. Domněnku pravdivosti ve smyslu § 134 o. s. ř. lze uplatnit pouze u veřejných listin, majících povahu osvědčení nebo potvrzení, nikoliv u rozhodnutí, vydaného ve sporném řízení. Žalovaná dále zastává názor, že § 135 odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že soud by měl být rozhodnutím správního orgánu vázán, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu. Soud má pouze, jde-li o otázku, o níž je jinak příslušný rozhodnout jiný orgán, z tohoto rozhodnutí vycházet. Odkázala zde na rozhodnutí Nejvyšší soudu č. j. 28 Cdo 4634/2010-358 ze dne 1. 2. 2011. Soud prvního stupně tedy nebyl oprávněn rozhodnutí o rozkladu bez dalšího převzít za správné a odůvodněné. Žalovaná podotkla, že rozhodnutí o rozkladu, týkající se rozhodného období I, je v současnosti přezkoumáváno v soudním řízení podle části páté o. s. ř. u Okresního soudu ve Frýdku – Místku, a není jej tedy možné považovat za konečné a neměnné.

16. Žalovaná uvedla, že soud prvního stupně dovodil, že povinnost platit Příspěvek POZE ve vztahu k vlastní spotřebě v rozhodném období I nebyla uložena zákonem, právním titulem k této povinnosti mohla být pouze smlouva a že kompenzační námitka není důvodná. Na základě jakých skutečností k těmto závěrům dospěl, žalovaná z napadeného rozsudku nezjistila. Soud prvního stupně pominul většinu argumentace žalované a jeho výklad, resp. převzetí výkladu předsedkyně ERÚ, je ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy a s úmyslem zákonodárce.

17. Žalovaná zrekapitulovala a porovnala vývoj právní úpravy v oblasti podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, přičemž dochází k závěru, že jestliže povinnost hradit Příspěvek POZE z vlastní spotřeby existovala před rozhodným obdobím I, tak musela existovat i v rozhodném období I, neboť navazující zákonná úprava nedoznala ve vztahu k povinnosti hradit Příspěvek POZE co do okruhu povinných subjektů a vymezení elektřiny, z níž se má hradit, žádných změn. Právním titulem povinnosti úhrady Příspěvku POZE z vlastní spotřeby v rozhodném období I výrobcem této elektřiny byl podle žalované jednoznačně zákon, a nikoliv pouze smlouvy o distribuci elektřiny, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. V závěrech soudu prvního stupně žalovaná shledala zjevný rozpor se smyslem a účelem relevantních právních předpisů v oblasti financování a poskytování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Žalovaná rovněž argumentuje důvodovou zprávou k zák. č. 165/2012 Sb. Výklad právního předpisu, založený pouze na gramatické metodě, nepovažuje za ústavně konformní, a měly být použity další metody interpretace. Na základě nich nelze dospět k jinému závěru, než že povinnost hradit Příspěvek POZE z vlastní spotřeby existovala a na zákonné úrovni byla upravena i v rozhodném období I. Ohledně části nároku, představující daň z přidané hodnoty, žalovaná uvedla, že ji je třeba považovat za náklady nutně vynaložené na věc ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák., a kompenzační námitka je tedy zcela důvodná.

18. Žalovaná doplnila při jednání odvolacího soudu své odvolání v části týkající se legitimního očekávání, a sice odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 ve věci sp. zn. 4 As 257/2017, v němž se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k legitimnímu očekávání vzhledem k výkladu norem, provedenému výkladovým stanoviskem ERÚ. Zdůraznila přitom, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil legitimnost očekávání ohledně v podstatě neformálního stanoviska vydaného ERÚ, neboť bylo vydáno v době, kdy ještě ERÚ nebyl oprávněn takováto stanoviska vydávat. Dle jejího názoru o to závažnější by potom měl být důsledek stanoviska ERÚ č. 2/2013, jehož součástí bylo i právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu jako předkladatele novely zákona č. 165/2012 Sb.

19. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

20. Žalobkyně k odvolání uvedla, že je názoru, že soud prvního stupně správně vyšel z rozhodnutí o rozkladu potud, že vzal za doložené, že žalobkyně neměla povinnost platit žalované složku POZE. Odkázala na pravomoc ERÚ ve sporech, týkajících se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby. K otázce vázanosti soudu pravomocným rozhodnutím správního orgánu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3005/2013, resp. na rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 36/2006-12. Žalobkyně uvedla, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu, je-li vydáno v mezích pravomoci a má-li zákonem předepsané náležitosti, je veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. a § 567 OZ. Ustanovení § 568 odst. 1 OZ a § 134 o. s. ř. s veřejnými listinami (a tedy i s rozhodnutími správních orgánů) spojuje vyvratitelnou domněnku pravdivosti jejich obsahu, tj. správnosti skutkových zjištění v nich obsažených. Nebude-li podán důkaz opaku, soud bude z takového skutkového zjištění vycházet (§ 133 o. s. ř.). Výrok o tom, že žalobkyně neměla v rozhodném období I povinnost platit žalované složku POZE je pro soud východiskem, řešením předběžné otázky o bezdůvodnosti plnění žalobkyně a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Soud nemůže tuto předběžnou otázku posoudit jinak, než ji posoudil ERÚ. Žalobkyně má za to, že skutkový stav není zapotřebí prokazovat, protože ten byl mezi stranami nesporný. Žalovaná sice uvedla, že celková velikost vlastní spotřeby elektřiny žalobkyní je sporná, nikterak však tuto spornost nedoložila. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaná složku POZE vyúčtovala za vlastní spotřebu, což je ve fakturách za rozhodné období I uvedeno. Je přesvědčena, že se jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované bez ohledu na to, jakým způsobem po vyinkasování platby od žalobkyně s nabytými peněžními prostředky naložila. Žalobkyně zdůraznila, že i když část ceny elektřiny je určena k financování výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, vztah mezi účastníky je soukromoprávní povahy, založený smlouvou. Podle ní úvaha o konečném určení složky POZE nemá právní význam; podstatné je, že žalovaná získala konkrétní plnění bez právního důvodu na úkor žalobkyně. Pokud jde o DPH, je třeba vydat vše, co bylo získáno na úkor ochuzeného, tedy celou zaplacenou částku včetně daně.

21. Žalobkyně dále doplnila, že žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 ve věci sp. zn. 4 As 257/2017 nelze na danou věc aplikovat, neboť se zde jednalo o legitimní očekávání ve vztazích vertikálních, a to ohledně žadatelů o licenci z roku 2010. V případě projednávané věci se nejedná o vztahy vertikální, ale o vztah mezi dvěma subjekty soukromoprávního charakteru. K tvrzení odvolatelky, že byla povinna dále převádět příspěvek POZE operátorovi trhu, odkazuje na znění § 13 odst. 1 s tím, že měla být převáděna operátorovi trhu jen ta část ceny, která představuje cenu za dodanou elektřinu.

22. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek potvrdit.

23. Napadený rozsudek odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. v rozsahu, vymezeném podaným odvoláním. Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

24. Z podané žaloby i z vyjádření žalobkyně v průběhu řízení vyplývá, že žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 94 232 854,66 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované na úkor žalobkyně vzniknout tím, že jí za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 včetně (rozhodné období I) žalobkyně na základě faktur, vystavených žalovanou, platila kromě ceny za distribuci též cenu za OZE (Příspěvek POZE) ohledně elektřiny, kterou sama vyrobila i spotřebovala, aniž by využila distribuční soustavu žalované. Žalobkyně má za to, že zákonná povinnost k placení ceny za OZE žalované v rozhodném období I neexistovala.

25. Vzhledem k době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení se práva a povinnosti z něho vzniklé řídí ve smyslu § 3028 odst. 3 NOZ zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ve smyslu § 3030 NOZ i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. NOZ.

26. Podle § 2 odst. 2 NOZ zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

27. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

28. Předpokladem bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch jednoho subjektu a s ním související majetková újma druhého subjektu, která není zákonem nebo smlouvou předvídána.

29. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz sdělením podstatného obsahu smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí, uzavřené mezi žalobkyní jako výrobcem a žalovanou jako provozovatelem distribuční soustavy dne 22. 5. 2012, z níž nezjistil, že by si strany mezi sebou sjednaly jiné peněžité plnění než povinnost výrobce zaplatit provozovateli distribuční soustavy podíl na nákladech spojených s připojením (za zvýšení rezervovaného výkonu nebo příkonu, čl. II., čl. V. smlouvy).

30. Jestliže si tedy účastníci povinnost žalobkyně platit Příspěvek POZE nesjednali, právním důvodem pro jeho placení žalované by musela být právní norma. Zde je třeba mít na zřeteli, že podle čl. II odst. 4 Ústavy ČR i podle čl. II odst. 3 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Splnění povinnosti je tedy možno se domáhat tehdy, pokud je stanovena zákonem, a nikoliv normou nižší právní síly, přičemž daná zákonná úprava povinnosti musí vyhovovat požadavku určitosti a konkrétnosti tak, aby byla pro účastníka soukromoprávního vztahu předvídatelná.

31. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

32. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 20. 5. 2014, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 odst. 4 a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

33. Podle § 28 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1. 10. 2013, operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu.

34. Podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1 2014 do 20. 5. 2014 cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí také výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy.

35. Odvolací soud má za to, že ze znění § 13 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., účinného v rozhodném období I, nevyplývá povinnost platit Příspěvek POZE (tj. cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, resp. cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny) z jiné elektřiny, než té, u níž došlo k přenosu nebo distribuci. Tomu odpovídá i navazující ustanovení § 28 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb., účinné v rozhodném období I, které opět upravuje výslovně hrazení nákladů spojených s podporou elektřiny (mimo jiné) z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, tedy nikoliv z elektřiny, která je spotřebována bez jejího přenosu či distribuce. Tomuto výkladu podle názoru odvolacího soudu nasvědčuje i skutečnost, že ani zák. č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve vztahu k regulaci cen v elektroenergetice Energetickým regulačním úřadem v rozhodném období I v § 19a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie výslovně neupravoval. Až s účinností od 1. 1. 2016 energetický zákon obsahuje ustanovení § 19a odst. 2, podle nějž cenou související služby v elektroenergetice se rozumí cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy, které zahrnují i cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu včetně poplatku na činnost Energetického regulačního úřadu a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie. Opět se tedy jedná o navázání Příspěvku POZE na elektřinu, u níž je využita služba přenosové soustavy nebo distribuční soustavy.

36. Ze shora citovaných ustanovení zák. č. 165/2012 Sb. je zřejmé, že v rozhodném období tento zákon ukládal povinnost provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy, kteří hradili složku ceny na úhradu/krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, současně však neměli tuto povinnost nést z vlastních finančních prostředků a náklady bylo třeba zahrnout do regulovaných cen (§ 19a energetického zákona) placených odběrateli.

37. Odvolací soud tedy došel k závěru, že zákonná úprava v rozhodném období I povinnost výrobce platit složku ceny na úhradu/krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (Příspěvek POZE) z vlastní spotřeby elektřiny bez využití distribuční soustavy nestanovila. Dovozovat existenci takové povinnosti žalobkyně jako výrobce elektřiny jen ze smyslu a účelu právní úpravy, či ze žalovanou tvrzeného úmyslu (nechtěného opomenutí) zákonodárce pak s ohledem na požadavek dostatečné určitosti normy, stanovící právní povinnost, podle názoru odvolacího soudu nelze. Obsah normy, ukládající povinnost, musí být jejímu adresátu zřejmý. Povinnost, kterou zákon neobsahuje nebo dostatečně určitě nevymezuje, nelze dovodit výkladem nebo upravit podzákonnými přepisy, neboť by se jednalo o postup v rozporu s ústavně právní zásadou, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Odvolací soud má dále za to, že zde nelze hovořit ani o nepřípustném diskriminačním výkladu zákona, který určitou skupinu výrobců elektřiny zvýhodňuje, protože tvrzenou nerovnost zde založil v rozhodném období zákonodárce absencí zákonné úpravy povinnosti platit Příspěvek POZE ve vztahu k výrobcům z jejich vlastní spotřeby, a nikoliv pouze samotný výklad zákona.

38. Pokud jde o Výkladové stanovisko ERÚ č. 2/2013 ze dne 11. 7. 2013 a stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu z 20. 6. 2013, ze kterých žalovaná v rozhodném období I vycházela, a z nichž vyplývá, že povinnost ceny na úhradu/krytí nákladů spojených s podporou elektřiny má zahrnovat i lokální vlastní spotřebu elektřiny, žalovaná zde poukázala na závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřené v rozhodnutí ze dne 8. 3. 2018 ve věci sp. zn. 4 As 257/2017, který dovodil legitimnost očekávání ohledně v podstatě neformálního stanoviska vydaného ERÚ, vydaného v době, kdy ještě ERÚ nebyl oprávněn takováto stanoviska vydávat. Zde je třeba uvést, že princip legitimního očekávání lze jistě uplatnit ve vztahu k činnosti orgánů veřejné moci vůči jednotlivci (tak, jak se stalo v citovaném rozhodnutí), kdy změna výkladové praxe je možná pouze do budoucna tak, aby se s ní dotčené subjekty mohly seznámit. Vztah mezi účastníky tohoto řízení, které je řízením sporným, je však vztahem horizontální povahy a v souladu s principem rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů nelze zde princip legitimního očekávání účastníka na úkor legitimního očekávání druhého účastníka prosadit. Proto změna výkladové nebo rozhodovací praxe zde působí retrospektivně, tedy z dnes již opuštěného výkladového stanoviska nelze vycházet.

39. Odvolatelce je nicméně možno dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nezabýval jejími námitkami ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace v posuzované věci a v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné (§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se omezil se pouze na konstatování, že žalobkyně žalované platila Příspěvek POZE, ač k tomu v rozhodném období I neexistoval právní titul. Nevypořádal se však s obranou žalované, že částky odpovídající Příspěvku POZE si neponechávala, nýbrž je souladu s § 13 zák. č. 165/2012 Sb. postoupila operátorovi trhu a část tvořící DPH odvedla do státního rozpočtu, a tudíž jí majetkový prospěch nevznikl. Žalovaná se bránila, že ohledně Příspěvku POZE vystupovala pouze jako prostředník mezi žalobkyní a operátorem trhu jako příjemcem této platby.

40. Odvolací soud v této souvislosti považuje za vhodné upozornit např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2998/2014 ze dne 1. 4. 2015, z něhož plyne, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která jej skutečně spotřebovala. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tedy adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení nastalo (k okamžiku získání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud vyjádřil též např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 764/2013 ze dne 21. 8. 2014). Rovněž v rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 ze dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud k získání bezdůvodného obohacení uvedl, že dochází-li k získání bezdůvodného obohacení již okamžikem přijetí plnění, vzniká již v tomtéž okamžiku povinnost k jeho vrácení ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. Způsob, jakým obohacená osoba následně s bezdůvodným obohacením naloží, na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vliv nemá.

41. Z odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2998/2014 ze dne 1. 4. 2015 též vyplývá, že námitku nedostatku pasivní věcné legitimace by bylo možno shledat důvodnou především v případě, pokud příjemce předmětu bezdůvodného obohacení vystupoval jako přímý zástupce třetí osoby. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2552/2011 ze dne 19. 7. 2012, 33 Odo 706/2001 ze dne 16. 11. 2001, 28 Cdo 2713/2008 ze dne 12. 11. 2008) zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Žalovaná, která se bránila tím, že ohledně Příspěvku POZE vystupovala pouze jako prostředník mezi žalobkyní a operátorem trhu, může být úspěšná tehdy, jestliže bude tvrdit a prokáže, že žalobkyně věděla či z okolností musela vědět, že žalovaná Příspěvek POZE za vlastní spotřebu žalobkyně předává operátorovi trhu. V tomto směru soud prvního stupně vzhledem k její obraně měl žalované poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. To však neučinil, protože se otázkou pasivní věcné legitimace nezabýval.

42. Odvolací soud též shledal, že soud prvního stupně, pokud jde o samotnou výši žalovaného nároku, chybně vycházel z toho, že žalovaná částka odpovídá Příspěvku POZE připadajícímu pouze na vlastní spotřebu elektřiny žalobkyně, ačkoliv výše této vlastní spotřeby v rozhodném období I mezi účastníky podle obsahu spisu nespornou nebyla. Je třeba též uvést, že žalobkyně předložila soudu prvního stupně faktury vystavené žalovanou, kterými v rozhodném období I Příspěvek POZE vyúčtovala, avšak soud prvního stupně jimi neprovedl důkaz. Dle obsahu protokolu z jednání provedl důkaz pouze jednou z faktur, která se navíc netýkala rozhodného období I. Žalovaná toliko učinila nesporným, že fakturované částky žalobkyně zaplatila. Soud prvního stupně se tedy v rozsudku správností výše žalovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůbec nezabýval.

43. Odvolací soud tudíž soudu prvního stupně mohl přisvědčit v tom, že pokud žalobkyně v rozhodném období I platila Příspěvek POZE, činila tak bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Otázka, zda se na její úkor obohatila žalovaná a jaké je výše tohoto bezdůvodného obohacení, však v řízení dosud nebyla vyjasněna. V těchto ohledech je třeba ke zjištění skutkového stavu, potřebného pro rozhodnutí, provést další důkazy (i za použití shora naznačeného poučení podle § 118a o. s. ř.), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
    44. nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
    Poučení:

    Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

    Ústí nad Labem 11. října 2018


    JUDr. Iveta Hendrychová v. r.
    předsedkyně senátu