Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:17Co 90/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:17.CO.90.2019.1
Datum rozhodnutí:11.04.2019
Heslo:Pravomoc soudu
Dotčené předpisy:Nařízení () č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E

USNESENÍ


    Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci

    žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617

            sídlem Letenská 121/8, Praha 1
          zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D.
            sídlem Letenská 121/8, Praha 1
    proti

    žalované: Minyong Ch., narozená dne xxx

            bytem N., Praha
    o zaplacení 27.541 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. února 2019, č. j. 28 C 6/2019-58,
takto:

Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje.
Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a o náhradě nákladů rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27.541 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností Provident Financial s. r. o.) a žalovanou byla dne 30. 9. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, kterou žalovaná nesplnila a zapůjčenou částku včetně sjednaného příslušenství nevrátila.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná neprochází údaji v registru obyvatel, není vedena ani v cizineckém informačním systému, evidencích České správy sociálního zabezpečení a nepodařilo se jí doručit na žádnou z uvedených adres. Ze zákaznické karty sepsané při podpisu smlouvy, s odkazem na skutková tvrzení uvedená v žalobě, dovodil, že žalovaná neuhradila ani jednu týdenní splátku, proto ani v době, kdy byla povinna splácet, se na žádné adrese uvedené v kartě nezdržovala. Nadto i společnost, ve které měla žalovaná pracovat, je od roku 2015 v likvidaci. Po citaci ust. § 2, § 37 odst. 1 zákona 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1, § 86 odst. 2, 3, § 87 písm. a) a § 103 a § 104 o. s. ř. dospěl k závěru, že není dána příslušnost žádného českého soudu, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná ke dni podání žaloby bydlela na území České republiky či se zde zdržovala, měla zde nějaký majetek nebo podnik či jeho organizační složku či své stálé pracoviště. Vzhledem k tomu, že se jedná o neodstranitelnou podmínku řízení (§ 103 o. s. ř.), řízení zastavil (§ 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, ale žalované žádné náklady nevznikly.

4. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. S odkazem na § 2 zákona č. 91/2012 Sb. dovodila, že je nutno aplikovat Nařízení Brusel I bis (Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – dále jen Nařízení). Služby dle smlouvy byly v daném případě poskytovány společností Provident Financial s. r. o. v České republice, z těchto důvodů (s odkazem na článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) odrážka druhá tohoto Nařízení) je také Obvodní soud pro Prahu 6 soudem mezinárodně i místně příslušným (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1547/2013-50, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011 a 33 Cdo 1715/2014). Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného usnesení a pokračování v řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 29. 6. 2018 doručením návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovanou je státní příslušnice Korejské republiky, žalobkyně ji označila adresou M., Praha, případně N., Praha. Z obsahu spisu vyplývá i její další možná kontaktní adresa R., která měla být adresou jejího bratra, i to, že daná osoba neprochází žádnou dostupnou evidencí, včetně evidence cizinecké policie. Její případná adresa v zahraničí či domovském státě tak z obsahu spisu nevyplývá, ač soud (včetně soudu odvolacího) učinil rozsáhlá šetření k jejímu zjištění.

7. Soud I. stupně s ohledem na existenci cizího prvku ve sporu daného státní příslušností žalované správně dovodil nutnost zkoumání své pravomoci ve věci. Nesprávně však aplikoval v době zahájení sporu již neúčinný zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. S účinností od 1. 1. 2014 byl totiž nahrazen zákonem 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který by bylo na věc možno částečně použít.

8. Žalobkyně k dovození pravomoci soudu přiléhavě odkázala na usnesení Nejvyššího soudu Nd 25/2014, ze kterého lze vyjít v tomto případě (byť s vědomím úpravy učiněné již shora citovaným Nařízením, namísto Nařízení Brusel I aplikovaného Nejvyšším soudem).

9. S Korejskou republikou nemá Česká republika dvou či vícestrannou smlouvu, která by pravomoc řešila a která by měla aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, a také podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Proto je třeba před aplikováním zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států.

10. Podle článku 17 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7:

    a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
    b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo
    c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

11. Podle článku 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
12. Podle článku 62 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.

13. Žalovaná byla podle žalobkyní předložených listin stranou smlouvy o úvěru. Žalovaná smlouvu uzavřela jako spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště v České republice (viz níže), kde žalobce provozoval podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá.

14. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení. Podle něj může být žaloba podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jeho existence, jak bylo shora uvedeno, se posuzuje výlučně dle práva českého.

15. Žalobkyně označila žalovanou bydlištěm na adrese M., Praha, případně N., Praha, z obsahu spisu vyplývá i její další možná kontaktní adresa R. Soud I. stupně však, jak plyne ze závad na č. l. 37 a 35 a závad v elektronické evidenci EPR, doposud doručoval žalované pouze na adresu M., Praha, když poštovní doručovatel vždy shodně uvedl, že zásilka nebyla žalovanou v úložní lhůtě vyzvednuta. Nelze tedy doposud dovodit, že by se žalovaná na této adrese nezdržovala, neměla zde bydliště. To bez ohledu na to, že soud I. stupně se nepokusil žalovanou obeslat (v případě neúspěchu s doručováním na této adrese) ani z dalších, shora uvedených adres.

16. I pokud by však soud I. stupně dospěl nakonec k závěru, že se žalovaná na uvedených adresách skutečně nezdržuje a nelze dovodit, že by ke dni podání žaloby měla bydliště na území České republiky, musí posoudit, zda z výsledků šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující tomu, že má žalovaná bydliště v jiném členském státě (pak ovšem musí žalované doručit žalobu s poučením ve smyslu článku 26 Nařízení) či mimo území Evropské unie (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil článek 6 Nařízení).

17. Pokud však dospěje k závěru, že bydliště žalované je neznámé, je s odkazem na rozsudky SDEU Lindner C – 327/10 a C - 292/10 nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalované, které bylo možné zjistit (uvedené ve smlouvě o úvěru, jehož změna žalobci nebyla ohlášena), se nachází v České republice.

18. S ohledem na výše uvedené odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení:

    Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř.

    Praha 11. dubna 2019



    JUDr. Marcela Kučerová v. r.
předsedkyně senátu