Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:22Co 91/2019     
Právní věta:Místo bydliště žalobce jakožto místo, kde se podle žaloby měla projevit újma vzniklá zásahem do osobnostních práv žalobce obsahem informace zveřejněné na internetu, nezakládá místní příslušnost na výběr danou podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:22.CO.91.2019.1
Datum rozhodnutí:28.05.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Místní příslušnost
Dotčené předpisy:§ 87 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
Kategorie rozhodnutí:A


USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Křesťanové, Dr., soudce JUDr. Tomáše Novosada a soudkyně Mgr. Daniely Zemanové ve věci:
žalobkyně:Kateřina K., narozená dne xxx
bytem P., Praha
zastoupená advokátkou JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M.
sídlem Jungmannova 36/31, 110 00 Praha 1
proti
žalovanéMAFRA, a.s., IČO 45313351
sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5

o ochranu osobnosti,

k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. února 2019, č. j. 17 C 65/2019-27,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.



Odůvodnění:

1. Žalobkyně se proti žalované žalobou podanou dne 18. února 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhá ochrany osobnosti v souvislosti s obsahem článků uveřejněných na internetovém portálu Expres.cz a žádá, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z portálu 43 článků a poskytnout žalobkyni na odčinění nemajetkové újmy omluvu a částku ve výši 2 500 000 Kč.

2. Soud prvního stupně usnesením označeným v záhlaví vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že místně příslušným je obecný soud žalované (§ 84 ve spojení s § 85 odst. 3 o. s. ř.). Tím, zda zde jsou dány podmínky pro místní příslušnost na výběr danou podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval.

3. Usnesení soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že v obvodu Obvodní soud pro Prahu 10 má bydliště, tam jí vznikla a vzniká nemajetková újma. Obvodní soud pro Prahu 10 je soudem, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu újmy, a je tak dána jeho – na výběr daná - místní příslušnost podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně zřejmě přehlédl, že žalobkyně se dovolala místní příslušnosti na výběr dané podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., když se touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezabýval a své rozhodnutí založil pouze na argumentu, že není obecným soudem žalované (§ 84 ve spojení s § 85 odst. 3 o. s. ř.). Z žaloby je však zřejmé, že žalobkyně vybrala Obvodní soud pro Prahu 10 jako místně příslušný podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Toho se výslovně dovolala na str. 33 žaloby v čl. VIII první odstavec.

6. Podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. platí, že vedle obecného soudu žalovaného je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Jedná se o tzv. příslušnost na výběr danou, pro kterou platí, že žalobce má možnost si vybrat, zda žalobu podá k obecnému soudu žalovaného, nebo zda zvolí soud určený podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Je-li totiž místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (§ 11 odst. 2 o. s. ř.). Tato volba náleží výhradně žalobci.

7. Žalobkyně podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 uplatnila výběr podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Svůj žalobní nárok žalobkyně opírá o to, že žalovaná neoprávněně zasahuje do jejích osobnostních práv obsahem článků zpřístupňovaných internetovým portálem Expres.cz. V odvolání žalobkyně blíže rozvedla důvody, pro něž pokládá s ohledem na místo škodné události Obvodní soud pro Prahu 10 za soud místně příslušný; tvrdí, že v obvodu soudu prvního stupně (na adrese v záhlaví uvedené) má bydliště a tam jí vznikla a vzniká újma. Již v žalobě tvrdí, že negativní mediální kampaň žalované ji zasáhla v osobní rovině a zdůrazňuje i rovinu pracovní, když zmiňuje zásah do dlouhodobě vybudované pracovní kariéry (str. 38 žaloby, čl. IX).

8. Odvolací soud, přestože jsou mu známy i opačné názory, a to i z rozhodovací praxe se přiklání k doposud převažujícímu výkladu obecných soudů, že skutečností, která zakládá právo na náhradu újmy, je pouze porušení povinnosti či jiná škodná událost (tedy příčina újmy), nikoli i její následek spočívající v projevení se újmy.

9. Opačný názor obsahuje výklad Praktického komentáře dostupný v aplikaci ASPI k § 87 o. s. ř. autora JUDr. Jiřího Hrádka, Ph.D., na jeho závěrech staví i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2016, č. j. 70 Co 140/2016-57, ve věci, kde účastníkem řízení na žalované straně byla tatáž žalovaná.

10. Praktický komentář k pojmu skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, uvádí (s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 66/2010), že obecné soudy tendují k výkladu, že skutečností může být jen a pouze právní skutečnost, tedy taková právně významná skutečnost, se kterou právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů [tedy skutečnost, která působí právní následky, z čehož plyne, že právní skutečnost není právní následek (tedy ani újma) – pozn. odvolacího soudu; k tomu srov. např. podle Švestka, J; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svatek I, Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1297: Právní skutečnosti jsou objektivní skutečnosti, které objektivní právo jednak bere na zřetel, jednak s nimi spojuje právní následky.]. V případě práva na náhradu újmy se bude jednat buď o porušení právní povinnosti, nebo škodnou událost, nikoliv však o další podmínky vzniku odpovědnostního vztahu, tedy zejména újmu. Takový výklad považuje Praktický komentář za v rozporu s jazykovým, systematickým, logickým i teleologickým výkladem pojmu skutečnost a celého ustanovení. Zdůrazňuje, že podle důvodové zprávy je ustanovení projevem základní procesní zásady ekonomie řízení, což vede k širšímu výkladu, který skutečnost vykládá nejen jako událost, která vedla k vzniku újmy, ale i vznik újmy samotné. Na podporu rozšiřujícího výkladu se dovolává judikatury Soudního dvora Evropské unie (zkráceně „SDEU“), kdy SDEU již v rozsudku 21/76 uvedl, že pojem škodná událost v čl. 5 bod 3 Brusel I (nyní čl. 7 bod 2 Brusel I bis) je třeba vykládat jednak jako událost, která vedla ke vzniku škody, a jednak jako vznik škody samotné.

11. Krajský soud v Brně v usnesení zmíněném pod bodem 9 odůvodnění tohoto usnesení dospěl k závěru, že pro účely aplikace ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. je směrodatné nejen místo, kde mělo ze strany žalované dojít k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce (loci delicti comissi), ale stejně tak dobře také místo, kde mělo dojít ke vzniku újmy žalobce v důsledku tohoto tvrzeného zásahu (loci damni infecti), což v posuzované věci bylo bydliště žalobce. Krajský soud v Brně vedle Praktického komentáře, odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, a novější judikaturu SDEU, konkrétně rozsudek (velkého senátu) SDEU ze dne 25. října 2011 ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez, Robert Martinez proti MGN Limited, s poukazem na rozsudek ze dne 7. března 1995, Shevill a další, C-68/93, Recueil, s. I-415, body 20 a 21].

12. Závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, však podle odvolacího soudu naopak podporují zužující výklad omezující se na loci delicti comissi. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sice zmiňuje, že odpovídá účelu ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní § 87 písm. b) o. s. ř.], aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla, když tímto krokem je usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení, avšak z kontextu odůvodnění plyne, že místem vzniku újmy rozhodně není míněno místo, kde se újma projevila, nýbrž místo, kde došlo k příčinné události vzniku újmy, tj. události/skutečnosti, která újmu zapříčinila/vyvolala, tj. loci delicti comissi. I toto místo pak vykládá restriktivně, když uzavírá, že v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní § 87 písm. b) o. s. ř.], je tato možnost výběru z povahy věci ve sporech o náhradu újmy z nesprávného úředního postupu omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm (nikoli tedy i před soudem odvolacím, byť by k nesprávnému úřednímu postupu docházelo tam). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody, k čemuž odkazuje i komentářovou literaturu Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Z předmětného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy rozhodně nelze dovozovat, že pro aplikaci ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. je směrodatné i místo, kde se újma projeví (loci damni infecti). Hovoří-li rozhodnutí o místu vzniku újmy, pak ve smyslu místa, kde byla újma vyvolána (zapříčiněna), kde došlo k příčinné události.

13. Je pravdou, že SDEU vykládá jako místo škodné události podle čl. 5 bod 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 (Brusel I) [nově čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis)] i jako místo, kde se újma projeví, avšak nikoli bezvýhradně.

14. Článek 5 bod 3 nařízení Brusel I (resp. nově článek 7 bod 2 nařízení Brusel I bis), který je součástí kapitoly II oddílu 2, nadepsaného „Zvláštní příslušnost“, zní takto:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, … 3. ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.“

15. V rozsudku (velkého senátu) SDEU ze dne 25. října 2011 ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier M., Robert M. proti MGN Limited, který se týká ochrany osobnosti, SDEU uzavřel, že článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě údajného porušení osobnostních práv obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách má osoba, která se pokládá za poškozeného, možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy buď k soudům členského státu, v němž je vydavatel tohoto obsahu usazen, nebo k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Tato osoba může také místo žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu. Tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána.

16. SDEU v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10 modifikoval své závěry vyslovené dříve v rozsudku ze dne 7. března 1995, C-68/93, S. a další, který se týkal ochrany dobré pověsti. SDEU zde uvádí:

[40] Podle ustálené judikatury platí, že pravidlo zvláštní příslušnosti soudu, které je jako výjimka ze zásady příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného stanoveno v čl. 5 bodu 3 nařízení, je založeno na existenci zvláště úzké souvislosti mezi sporem a soudy míst, kde došlo ke škodné události, která odůvodňuje určení příslušnosti těchto soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení (viz výše uvedený rozsudek Zuid-Chemie, bod 24 a citovaná judikatura).

[41] Je třeba také připomenout, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události,“ se vztahuje k místu příčinné souvislosti a zároveň k místu, kde došlo k újmě. Obě tato místa mohou představovat zvláštní souvislost z hlediska soudní příslušnosti vzhledem k tomu, že každé z nich může podle okolností poskytnout zvláště užitečné údaje týkající se důkazů a organizace řízení (rozsudek ze dne 7. března 1995, S. a další, C-68/93, Recueil, s. I-415, body 20 a 21).

[42]Pokud jde o použití těchto dvou hraničních určovatelů na žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené údajně zveřejněním poškozujícím pověst, měl Soudní dvůr za to, že v případě poškození pověsti prostřednictvím článku šířeného v tisku v několika smluvních státech může poškozený podat proti vydavateli žalobu na náhradu nemajetkové újmy k soudům smluvního státu, v němž je vydavatel, který zveřejnil článek poškozující pověst, usazen, jež jsou příslušné k náhradě celé újmy vyplývající z poškození pověsti nebo k soudům každého smluvního státu, v němž došlo ke zveřejnění nebo v němž podle tvrzení poškozeného došlo k poškození jeho pověsti, které jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené ve státě sídla soudu, jemuž je žaloba podána (výše uvedený rozsudek S. a další, bod 33).

[43] Soudní dvůr v tomto ohledu rovněž uvedl, že i když je pravda, že omezení příslušnosti soudů státu, v němž je informace šířena, pouze na újmu způsobenou ve státě sídla soudu s sebou nese nepříznivé následky, má žalobce nicméně stále možnost podat svůj návrh v celém rozsahu k soudu buď místa bydliště žalovaného, nebo místa, kde je vydavatel, který zveřejnil článek poškozující pověst, usazen (výše uvedený rozsudek S. a další, bod 32).

[44] Jak uvedl generální advokát v bodě 39 svého stanoviska, mohou tyto závěry platit i pro jiné sdělovací prostředky a komunikační způsoby a zahrnovat velkou škálu porušení osobnostních práv existujících v jednotlivých právních řádech, jako jsou například porušení tvrzená žalobci v původním řízení

[45] Jak však uvádějí předkládající soudy i většina účastníků řízení a zúčastněných, kteří předložili svá vyjádření Soudnímu dvoru, zveřejnění obsahu informací na internetových stránkách se liší od územně omezeného šíření takového média, jako je tiskovina, v tom, že cílem tohoto zveřejnění je v zásadě všudypřítomnost obsahu uvedených informací. S tímto obsahem se může okamžitě seznámit neomezený počet uživatelů internetu kdekoliv na světě nezávisle na tom, zda má jeho vydavatel v úmyslu, aby tento obsah byl přístupný mimo členský stát jeho usazení a mimo jeho kontrolu.

[46] Jeví se tedy, že internet snižuje užitečnost určovatele týkajícího se šíření, jelikož rozsah šíření obsahu informací na internetu je v zásadě univerzální. Navíc z technického hlediska není vždy možné tento rozsah šíření s určitostí a spolehlivostí kvantifikovat ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu, a proto ani ohodnotit újmu způsobenou výlučně v tomto členském státě.

[47] Obtíže se zavedením v kontextu internetu uvedeného určovatele týkajícího se realizace újmy, který vyplývá z výše uvedeného rozsudku S. a další, jsou, jak uvádí generální advokát v bodě 56 svého stanoviska, v protikladu k závažnosti újmy, která může vzniknout nositeli osobnostního práva, jenž zjistí, že obsah informace zasahující do uvedeného práva je přístupný na kdekoli na Zemi.

[48] Je tedy třeba přizpůsobit hraniční určovatele připomenuté v bodě 42 tohoto rozsudku tak, aby osoba, jejíž osobnostní právo bylo poškozeno prostřednictvím internetu, mohla podle místa, kde došlo k újmě způsobené v Evropské unii uvedeným porušením, podat žalobu na náhradu celé této újmy. Vzhledem k tomu, že dopad obsahu informace zveřejněné na internetu na osobnostní práva osoby může být lépe posouzen soudem místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů, splňuje přiznání příslušnosti tomuto soudu cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, který je připomenut v bodě 40 tohoto rozsudku.

16. V novějším rozsudku SDEU ze dne 22. ledna 2015 ve věci C-441/13 (Pez H. ca EnergieAgentur.NRW GmbH) se SDEU znovu zabývá výkladem místa škodné události podle čl. 5 bod 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 (Brusel I) [nově čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis)], tentokrát při neoprávněném zásahu do autorských práv obsahem webových stránek prostřednictvím (celosvětové) sítě internet a uzavírá, že článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě tvrzeného porušení práv souvisejících s autorským právem zaručených členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, je tento soud na základě místa, kde se škoda projevila, příslušný k projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu způsobenou na uvedených právech zveřejněním chráněných fotografií na internetových stánkách přístupných v obvodu jeho příslušnosti. Tento soud je příslušný pouze k rozhodnutí o škodě způsobené na území členského státu, kde má sídlo.

17. SDEU zde připomíná:

[15] Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že v případě tvrzeného porušení práv souvisejících s autorským právem zaručených členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, je tento soud příslušný k projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu způsobenou na uvedených právech zveřejněním chráněných fotografií na internetových stánkách přístupných v obvodu jeho působnosti.

[16] Nejprve je třeba připomenout, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán nezávisle a restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudek Coty Germany, C-360/12, EU:C:2014:1318, body 43 až 45).

[17] Kapitola II oddíl 2 nařízení č. 44/2001 uvádí určitá ustanovení o určení zvláštní příslušnosti, mezi něž patří určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 3 uvedeného nařízení, pouze jako výjimku ze základní zásady stanovené v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, která přiznává příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště (rozsudek Coty Germany, C-360/12, EU:C:2014:1318, bod 44).

[18] Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 5 bodě 3 nařízení č. 44/2001, vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa (rozsudek Coty Germany, EU:C:2014:1318, bod 46).

[19] V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že se pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 5 bodě 3 uvedeného nařízení zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, který odůvodňuje určení příslušnosti uvedených soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení (rozsudek Coty Germany, EU:C:2014:1318, bod 47).

[20] Vzhledem k tomu, že identifikace jedné z vazeb uznaných judikaturou připomenutou v bodě 18 tohoto rozsudku musí umožnit založit příslušnost soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny, vyplývá z toho, že návrh na zahájení řízení může být platně podán pouze k soudu, v jehož obvodu se nachází relevantní vazba (rozsudek Coty Germany, EU:C:2014:1318, bod 48 a citovaná judikatura).

[21] Dále je třeba upřesnit, že ačkoli P. H. ve věci v původním řízení tvrdí, že došlo k porušení jejích autorských práv zveřejněním jejích fotografií na internetových stránkách bez jejího souhlasu, týká se toto tvrzení podle předkládajícího soudu zvláště práv s právem autorským souvisejících.

[22] V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoli je autorská práva třeba chránit zejména na základě směrnice 2001/29 automaticky ve všech členských státech, podléhají zásadě teritoriality. Uvedená práva tedy mohou být porušena v každém členském státě podle použitelných hmotněprávních předpisů (viz rozsudek Pinckney, C-170/12, EU:C:2013:635, bod 39).

[24] V situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy údajná škoda spočívá v porušení autorských práv a s nimi souvisejících práv zveřejněním na určitých internetových stránkách fotografií bez souhlasu jejich autora, je totiž třeba za příčinnou událost považovat spuštění technického postupu vedoucího ke zveřejnění fotografií na uvedené internetové stránce. Skutečnost vedoucí k případnému porušení autorských práv tedy spočívá v jednání majitele uvedené stránky (obdobně viz rozsudek W., C-523/10, EU:C:2012:220, body 34 a 35).

[25] Ve věci, jako je věc v původním řízení, může k činnosti nebo nečinnosti, která může způsobit takové porušení, dojít pouze v místě, kde se nachází sídlo společnosti EnergieAgentur, jelikož posledně uvedená tam přijala a realizovala rozhodnutí zveřejnit fotografie na určitých internetových stránkách. Je přitom nesporné, že se toto sídlo nenachází v členském státě, v němž se nachází předkládající soud.

[26] Z toho plyne, že za okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, došlo k příčinné události v sídle uvedené společnosti, a tudíž nelze konstatovat, že soud, k němuž byla žaloba podána, je příslušný.

[27] Zadruhé je tedy třeba zkoumat, zda takový soud může být příslušný na základě místa, kde se tvrzená škoda projevila.

[28] Je tedy třeba určit podmínky, za kterých se – pro účely čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 – projevila nebo se může projevit škoda způsobená údajným porušením autorských práv ve členském státě jiném, než ve kterém žalovaný přijal a realizoval rozhodnutí zveřejnit fotografie na určitých internetových stránkách.

[29] V tomto ohledu již Soudní dvůr uvedl, že nejen že se místo, kde se projevila škoda ve smyslu uvedeného ustanovení, může lišit v závislosti na povaze práva, které bylo údajně porušeno, ale i riziko, že se škoda projeví v určitém členském státě, existuje za podmínky, že právo, které bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno (viz rozsudek P., EU:C:2013:635, bod 32 a 33).

[30] Ohledně uvedeného druhého aspektu, tvrdí P. H. v původní věci, že z důvodu zveřejnění jejích fotografií na internetových stránkách společnosti EnergieAgentur došlo k porušení jejích autorských práv. Je nesporné, jak vyplývá zejména z bodu 22 tohoto rozsudku, že práva, kterých se dovolává, jsou v Rakousku chráněna.

[31] Pokud jde o možnost, že se škoda projeví v jiném členském státě než ve státě, kde má společnost EnergieAgentur sídlo, uvedená společnost zdůrazňuje, že její internetové stránky, na kterých byly sporné fotografie zveřejněny, provozovaná v německé doméně nejvyšší úrovně, tedy „.de“, není určena pro Rakousko, a že v důsledku toho se škoda neprojevila v posledně uvedeném členském státě.

[32] V tomto ohledu vyplývá z judikatury Soudního dvora zejména, že na rozdíl od čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, který byl vyložen v rozsudku P. a Hotel Alpenhof (C-585/08 a C-144/09, EU:C:2010:740), čl. 5 odst. 3 uvedeného nařízení nevyžaduje, aby byly dotčené internetové stránky „zaměřeny“ na členský stát sídla soudu, jemuž byl předložen spor (viz rozsudek P., EU:C:2013:635, bod 42).

[33] Pro účely určení místa vzniku škody s cílem určit soudní příslušnost na základě čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 tudíž není důležitá skutečnost, že internetové stránky dotčené ve věci v původním řízení nejsou směřovány na členský stát, kde má sídlo soud, jemuž byl předložen spor.

[34] Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, je tedy třeba mít za to, že projevy škody nebo možnost, že se škoda projeví, vyplývají ze skutečnosti, že v členském státě, kde má sídlo soud, jemuž byl předložen spor, jsou prostřednictvím internetových stránek společnosti EnergieAgentur dostupné fotografie, s nimiž se pojí práva, kterých se dovolává P. H.

[36] Je nicméně třeba připomenout, že pokud se ochrana autorských práv a práv s nimi souvisejících poskytovaná členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, vztahuje pouze na území daného členského státu, je soud, kterému byla žaloba předložena na základě místa, kde se projevila tvrzená škoda, příslušný pouze k rozhodnutí o škodě způsobené na území uvedeného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek P., EU:C:2013:635, bod 45).

[37] Soudy jiných členských států totiž zůstávají s ohledem na čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 a zásadu teritoriality v zásadě příslušné k rozhodování o škodě způsobené na autorských právech a právech souvisejících s autorským právem na území svých členských států, neboť mají nejlepší předpoklady k tomu, aby jednak posoudily, zda byla tato práva zaručená dotyčným členským státem skutečně porušena, a jednak určily povahu způsobené škody (v tomto smyslu viz rozsudek P., EU:C:2013:635, bod 46).

18. Z citované evropské právní úpravy a judikatury SDEU plyne, že:

18.1 místní příslušnosti soudů se zásadně určuje podle bydliště/sídla strany žalované, tj. jako obecný soud žalované strany; pak má soud pravomoc rozhodnout o celé újmě;

18.2 výjimky ze zásady místní příslušnosti podle bydliště/sídla žalované strany se vykládají restriktivně;

18.3 jednou z výjimek ze zásady místní příslušnosti podle bydliště/sídla žalované strany je místní příslušnost určená podle místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události;

18.4 pravidlo zvláštní příslušnosti soudu zmíněné pod bodem 18.3 je založeno na existenci zvláště úzké souvislosti mezi sporem a soudy míst, kde došlo ke škodné události, která odůvodňuje určení příslušnosti těchto soudů a) z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a b) užitečné organizace řízení;

18.5 místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, se vykládá jako místo příčinné události (loci delicti comissi), přičemž pak má soud pravomoc rozhodnout o celé újmě;

18.6 místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, se vykládá i jako místo, kde se újma projeví (loci damni infecti),

18.7 místně příslušný soud podle bodu 18.6 má však zásadně teritoriálně limitovanou pravomoc, neboť je podle takto nastavené zvláštní místní příslušnosti oprávněn (má pravomoc) rozhodnout pouze o újmě způsobené na území předmětného členského státu;

18.8 ve vztahu k ochraně osobnosti SDEU připustil (rozšířil dosavadní výklad zvláštní příslušnosti podle místa projevení se újmy) tak, že pokud je místem projevení se újmy místo centra zájmů poškozeného, mají soudy členského státu, v němž se nachází centrum zájmů poškozeného, pravomoc rozhodnout o újmě celé;

18.9 SDEU výkladem uvedeným pod bodem 18.8 přehodnotil svůj předchozí názor, že omezení příslušnosti (pravomoci) soudů státu, v němž je informace šířena a poškozuje pověst žalobce, pouze na újmu způsobenou ve státě sídla soudu s sebou sice nese nepříznivé následky, ale žalobce má nadále možnost žalovat celou újmu v místa bydliště/sídla žalovaného, SDEU přihlédl k specifické povaze internetu, k celosvětové všudypřítomnosti šířeného obsahu (na rozdíl od tiskoviny) a obtížnosti kvantifikovat újmu vzniklou ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu;

18.10 přiznání příslušnosti podle bodu 18.8 SDEU odůvodnil naplněním cíle spočívajícího v řádném výkonu spravedlnosti;

18.11 kritérium centra zájmů poškozeného SDEU jako kritérium pro pravomoc soudu rozhodnout o celé újmě SDEU v pozdější judikatuře nezobecnil, naopak u ochrany autorského práva pravomoc soudu příslušného podle místa projevení se újmy se nadále omezuje pouze na újmu vzniklou na území příslušného státu.

19. Odvolací soud je přesvědčen, že citované závěry k místní příslušnosti založené na místě projevení se újmy jsou aplikovatelné pouze na mezinárodní spory, kdy za otázkou příslušnosti soudu stojí především otázka pravomoci soudu a rozšiřujícím výkladem je zajištěn řádný výkon spravedlnosti ve vztahu k ochraně osobnostních práv jako práv zvláštního zřetele hodných. Tomu odpovídá např. i speciální kolizní hmotně právní úprava obsažená k ochraně osobnosti v ustanovení § 101 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Mimosmluvní závazkové poměry vznikající z narušení soukromí a osobnostních práv včetně pomluvy se podle tohoto ustanovení řídí právem státu, ve kterém k narušení došlo; postižená osoba může však zvolit použití práva státu, ve kterém a) má postižená osoba obvyklý pobyt nebo sídlo, b) má původce narušení obvyklý pobyt nebo sídlo, nebo c) se dostavil výsledek narušujícího jednání, pokud to původce narušení mohl předvídat.

20. Je patrno, že i SDEU k místní příslušnost podle místa projevení se újmy přistupuje zcela jinak, tedy mnohem obezřetněji, než k místní příslušnosti podle místa příčinné události, kterou považuje za – lze říci – tradiční zvláštní příslušnost.

21. Místní příslušnost podle místa projevení se újmy je rozšiřujícím výkladem místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, kdy SDEU pečlivě váží, kdy lze ještě takto založenou místní příslušnost připustit. Lze říci, že SDEU zde při vědomí zásady zužujícího výkladu zvláštních příslušností váží nejen zásadu hospodárnosti řízení, když ta samozřejmě neznamená hospodárnost řízení jen pro jednu stranu, ale i obecné principy spravedlnosti, vždy přihlíží i k povaze uplatňovaného práva.

22. Současně je nutno mít na paměti, že určení místní příslušnosti ve vztazích s cizím prvkem má svá materiální specifika, která se v národních (vnitrostátních) sporech neprojevují. Tak např. naplnění zásady hospodárnosti je zde konfrontováno s aspektem jednací řeči či aplikovaného hmotného práva, to u národních (vnitrostátních) sporů není relevantní.

23. Je očividné, že závěry SDEU o místní příslušnosti soudu určitého členského státu podle místa projevení se újmy spojené pouze s teritoriálně limitovanou pravomocí ve vztahu k újmě vzniklé v příslušném členském státě, jak je uvedeno pod bodem 18.7 odůvodnění, nejsou do národních (vnitrostátních) sporů analogicky přenositelné z povahy samé vůbec. Znamenalo by to totiž absurdní závěr, že by se žalobce mohl u (okresního/obvodního) soudu domáhat pouze újmy projevené v obvodu takového soudu, ve vztahu k újmě projevené v obvodu jiného soudu již nikoliv. To by samozřejmě nejen nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, ale naopak by ji to přímo popíralo.

24. Pokud jde o závěry SDEU o místní příslušnosti konkrétně ve věcech ochrany osobnosti obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách, SDEU připustil, tedy rozšířil dosavadní výklad zvláštní příslušnosti podle místa projevení se újmy zmíněný pod bodem 18.7 odůvodnění tak, že pokud je místem projevení se újmy místo centra zájmů poškozeného, mají soudy členského státu, v němž se nachází centrum zájmů poškozeného, pravomoc rozhodnout o újmě celé (bod 18.8). Pak již samozřejmě o takové popření jako v situaci zmíněné pod bodem 23 nejde.

25. Avšak ani tak nelze závěry SDEU o místní příslušnosti ve věcech ochrany osobnosti při zásahu obsahem internetu přenést do národního (vnitrostátního) sporu.

26. Podstatné je tu totiž ještě něco jiného. Je třeba připomenout, že stěžejní argument SDEU, na kterém stojí rozšiřující výklad ve smyslu bodu 18.8 odůvodnění, stojí na požadavku naplnění cíle spočívajícího v řádném výkonu spravedlnosti (srov. bod 15 odůvodnění). SDEU totiž dospěl k závěru, že takový požadavek není naplněn, pokud se ve státě, kde má poškozený centrum zájmů, nemůže domáhat celé újmy, tj. není naplněn, platí-li jen výklad podle bodu 18.7 odůvodnění, a pouze jej rozšířil a dospěl k výkladu zmíněnému pod bodem 18.8 odůvodnění.

27. V poměrech národního (vnitrostátního) sporu je však bezesporu požadavku naplnění cíle spočívajícího v řádném výkonu spravedlnosti dostáno i bez toho, že by se za místně příslušný soud považoval soud, kde je centrum zájmů poškozeného.

28. Žalobce má totiž možnost žalovat celou újmu v rámci národního (vnitrostátního) sporu ve státě, kde bydlí (má centrum zájmů), již podle místa bydliště/sídla žalovaného (obecný soud žalovaného), nebo i podle místa vzniku příčinné skutečnosti s tím, že tato místa se ve smyslu bodů [24] a [25] rozsudku SDEU ve věci C-441/13 citovaných v bodu 17 odůvodnění tohoto usnesení mohou překrývat.

29. Nerozšířením výkladu místa skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, z místa příčinné skutečnosti i na místo projevení se újmy rozhodně v rámci národního (vnitrostátního) sporu nepředstavuje omezení obecných principů spravedlnosti. Rozšiřující výklad, jinak přiléhavý v mezinárodních sporech, není v národním (vnitrostátním) sporu opodstatněný.

30. Lze tak uzavřít, že místo bydliště žalobce jakožto místo, kde se podle žaloby (také) měla projevit újma vzniklá zásahem do osobnostních práv žalobce obsahem informace zveřejněné na internetu, nezakládá místní příslušnost na výběr danou podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř.

31. Obvodní soud pro Prahu 10 tedy není soudem místně příslušným a rozhodnutí soudu prvního stupně založené na závěru, že soudem místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 5 jakožto obecný soud žalované, je věcně správný.

32. Odvolací soud tak postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. usnesení soud prvního stupně potvrdil.

                  Poučení:
Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně do dvou měsíců od jeho doručení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má - li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Praha 28. května 2019

JUDr. Veronika Křesťanová, Dr. v. r.
předsedkyně senátu