Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:14Co 131/2019     
Právní věta:Osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 IZ se vztahuje i na pokutu za správní delikt uloženou dlužníku do rozhodnutí o úpadku a zakládá důvod k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) vedené proti dlužníku k jejímu vymožení podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Soud:Krajský soud v Ústí nad Labem
ECLI:ECLI:CZ:KSUL:2019:14.CO.131.2019.1
Datum rozhodnutí:15.07.2019
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 170 písm. d) předpisu č. 182/2006Sb. IZ (INSZ)
§ 414 odst. 1_2 předpisu č. 182/2006Sb. IZ (INSZ)
§ 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)
Kategorie rozhodnutí:C


USNESENÍ

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Jana Pekáče v exekuční věci

oprávněného Hlavního města Prahy, Městské policie Praha, IČO: 00064581,

      sídlem Korunní 98, 101 00 Praha 10,
proti
povinnému R. P. narozenému dne
bytem

pro 200 Kč,
o odvolání oprávněného proti usnesení JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, ze dne 24. 5. 2019, č. j. 067 EX 12444/15-34,


takto:

I. Usnesení soudního exekutora se ve výroku II. mění tak, že se exekutorovi nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce; jinak se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků ani exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Odůvodnění:

1. V záhlaví označeným usnesením JUDr. Juraj Podkonický Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 (dále jen „exekutor“), zastavil exekuci vedenou na základě pověření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 55 EXE 4238/2015 (výrok I.), uložil oprávněnému povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 1 452 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Při svém rozhodnutí vycházel exekutor ze zjištění, že v insolvenčním řízení bylo schváleno oddlužení povinného a po jeho splnění bylo rozhodnuto o osvobození povinného od placení pohledávek do oddlužení nezahrnutých. Exekutor vyzval oprávněného ke sdělení (ne)souhlasu se zastavením exekuce s poučením dle § 101 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“, a po marném uplynutí stanovené lhůty k vyjádření exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

3. Proti tomuto usnesení podal oprávněný včasné odvolání, v němž nesouhlasí se zastavením exekuce a požaduje, aby v ní bylo pokračováno; současně napadá i nákladový výrok, neboť nesouhlasí s uložením povinnosti zaplatit exekutorovi náklady exekuce. Je přesvědčen, že na předmětnou pohledávku nedopadají účinky splnění oddlužení dle § 414 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále jen „IZ“, neboť exekuovanou pohledávkou je v daném případě pokuta uložená v blokovém řízení. Ta je považována za rozhodnutí správního orgánu, které se dle § 170 písm. d) IZ neuspokojuje žádným ze způsobů řešení úpadku. Nejedná se proto o pohledávku, k níž by se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, ani o pohledávku, která by spadala do majetkové podstaty úpadce, a v exekuci by tudíž mělo být pokračováno.

4. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že je přípustné, přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání do rozhodnutí exekutora o zastavení exekuce je nedůvodné, nelze však upřít důvodnost odvolání proti rozhodnutí o nákladech exekuce.

5. Z obsahu exekučního spisu odvolací soud zjistil, že oprávněný podal u Exekutorského úřadu Praha 5 dne 19. 6. 2015 exekuční návrh k vymožení povinnosti povinného zaplatit mu 200 Kč podle rozhodnutí vydaného v blokovém řízení BPN série GE/2013, číslo E0051872 ze dne 17. 8. 2013. Okresní soud v Ústí nad Labem k vymožení této pohledávky pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. (rozhodnutí ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 55 EXE 4238/2015). Usnesením ze dne 18. 4. 2019, č. j. 067 EX 1244/15-32, vyzval exekutor oprávněného, aby sdělil ve lhůtě 30 dnů, zda souhlasí se zastavením exekuce s poučením, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že nemá proti zastavení exekuce žádných námitek.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 3. 2016, č. j. KSUL XXX INS XXX/XXXXX, rozhodl v insolvenční věci povinného tak, že se zjišťuje jeho úpadek, jehož řešení se povoluje oddlužením. Usnesením ze dne 11. 4. 2019, č. j. KSUL XXX INS XXX/XXXXX, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení povinného a současně jej osvobodil mj. od placení pohledávek věřitelů k jejich pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo.

7. Podle § 52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

8. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat (tedy nikoli proto, že zaniklo právo přiznané exekučním titulem, jak se nesprávně domnívá exekutor, který tuto svou domněnku včlenil do odůvodnění napadeného usnesení).

9. Podle § 55 odst. 4 věty prvé ex. ř. o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný.

10. V posuzovaném případě se nedopustil exekutor pochybení, jestliže rozhodl o zastavení exekuce bez přímého souhlasu oprávněného, neboť oprávněný byl v usnesení exekutora, jímž byl vyzván k vyjádření zda souhlasí se zastavením exekuce poučen o následcích, stanovených v § 101 odst. 4 o. s. ř. (Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.). Odvolací soud je toho názoru, že exekutor je oprávněn učinit závěr o souhlasu oprávněného se zastavením exekuce i na základě této výzvy, neboť takový postup není na újmu práv oprávněného. Ten totiž neztrácí použitím výzvy možnost vyjádřit nesouhlas se zastavením exekuce a současně může iniciovat soudní přezkum rozhodnutí exekutora podáním odvolání, čehož také oprávněný využil.

11. Odvolací soud nesouhlasí s názorem oprávněného, že v tomto exekučním řízení vymáhaná pohledávka není pohledávkou, k níž by se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a proto se na ní osvobození ve smyslu § 414 odst. 2 IZ nevztahuje. Je tomu právě naopak.

12. Podle § 170 písm. d) IZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

13. Je třeba přisvědčit oprávněnému, že pokuta uložená za správní delikt spadá do mimosmluvních sankcí ve smyslu § 170 písm. d) IZ, a nelze ji uspokojit žádným ze způsobů řešení úpadku (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2013, či usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009-39, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2134/2010).

14. Jestliže je třeba zahrnout pokutu za správní delikt jakožto mimosmluvní sankci mezi pohledávky uvedené v § 170 IZ, pak je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR učinit závěr, že se jedná o pohledávku, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Například v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010, v němž Nejvyšší soud řešil otázku, zda osvobozením od placení pohledávek v rámci oddlužení zaniká závazek dlužníka a zda se takové osvobození vztahuje i na ručitele, je konstatováno, že obrat „osvobození podle odstavce 1“ je použit v § 414 odst. 2 IZ „ve vztahu k věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo (tedy především ve vztahu k věřitelům s pohledávkami uvedenými v § 170 insolvenčního zákona……)“. Bloková pokuta, uložená v blokovém řízení a vymáhaná v tomto exekučním řízení, je tedy mimosmluvní sankcí, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Správný je rovněž závěr exekutora, že se jedná o pohledávku, na níž se vztahuje osvobození od povinnosti tuto pohledávku po rozhodnutí o splnění oddlužení platit.

15. Podle § 414 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

16. Podle § 414 odst. 2 IZ osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

17. Oddlužení jako proces řešení úpadku povinného realizovaný v insolvenčním řízení skončil splněním oddlužení. Insolvenční soud vzal svým rozhodnutím ze dne 11. 4. 2019 na vědomí splnění oddlužení, a osvobodil povinného od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Jedinými pohledávkami, na něž se osvobození podle § 414 odst. 1, 2 IZ nevztahuje, jsou krom pohledávek zajištěných věřitelů (§ 414 odst. 4 IZ) a pohledávek vázaných na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 IZ), pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 IZ, tedy majetkové sankce uložené za úmyslné jednání dlužníka postižené v rámci trestního řízení (peněžitý trest) nebo řízení civilního (povinnost hradit náhradu škody za úmyslné porušení právní povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím). V tomto řízení vymáhaná bloková pokuta nepředstavuje náhradu škody způsobenou úmyslným porušením právních povinností ani se nejedná o majetkový trest za úmyslný trestný čin., ale jde „toliko“ o pokutu za správní delikt. Nejedná se tedy o pohledávku, kterou by byl dlužník povinen hradit i po skončení insolvenčního řízení, resp. která by mohla být dále vymáhána prostřednictvím pokračujícího exekučního řízení, ale právě o pohledávku, na kterou dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ. Přiznáním osvobození však předmětná pohledávka nezaniká; trvá dále s tím, že ji nelze vůči povinnému uplatňovat ke splnění (ale ani k započtení), tedy nelze se jí domáhat soudně a nelze ji vymáhat (jedná se nadále až do případného zániku či odejmutí osvobození jen o tzv. naturální obligaci). V již probíhajícím exekučním řízení pak má tato pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka.

18. Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, proto je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

19. Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.

20. Vzhledem k tomu, že pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení, již nelze vymáhat, neboť na ní dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ, bylo správné rozhodnutí exekutora, jestliže i bez návrhu exekuci zastavil za použití citovaného ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jako takové bylo proto odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. za použití § 55c odst. 5 ex. ř. potvrzeno.

21. Nesprávné však bylo exekutorovo rozhodnutí obsažené ve výroku II. napadeného usnesení, o nákladech exekuce.

22. Podle ust. § 89 věty prvé ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.

23. V posuzovaném případě to nebyl oprávněný, kdo by svým návrhem inicioval zastavení exekuce. Exekuční řízení bylo důvodně zahájeno na základě vykonatelného exekučního titulu. Podle obsahu spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval náležitou míru obezřetnosti a uvážlivosti. Je třeba zdůraznit, že insolvenční řízení bylo zahájeno až v průběhu exekučního řízení. Nelze proto dovodit procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚDS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008). Z tohoto důvodu mu ani nelze uložit povinnost hradit exekutorovi jeho náklady.

24. Nicméně, povinnost k náhradě nákladů exekuce nestíhá ani povinného. Exekutorovi nic nebránilo v tom, aby náklady exekuce jakožto svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, jelikož má ve světle stávající judikatury soudů stejné postavení jako ostatní věřitelé (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014). Jeho pohledávka proto sdílí osud ostatních pohledávek, i když se s pohledávkou nepřihlásil (viz § 414 odst. 2 IZ). Jestliže je povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, včetně nepřihlášených, je povinný osvobozen i od placení nákladů exekuce. Jistě nebylo smyslem institutu oddlužení, aby byl dlužník osvobozen od placení zbytku svého dluhu, ale po úspěšném oddlužení byl nucen uhradit v plné výši náklady nedokončené exekuce.

25. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v dané situaci nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému, ani oprávněnému. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud usnesení exekutora ve výroku o nákladech exekuce II. změnil za použití § 55c odst. 5 ex. ř. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 17/2014) tak, že exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznal.

26. V odvolacím řízení nebyl úspěšný žádný z účastníků, resp. úspěch oprávněného byl pouze částečný, přičemž povinnému v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Ani exekutor, který měl při rozhodování o nákladech exekuce postavení účastníka řízení (srov. bod XVI. stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 31/2006 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06) nebyl ohledně přezkumu výroku o nákladech exekuce úspěšným. Proto bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k exekutorovi a povinnému) a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (ve vztahu k oprávněnému) za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 55c odst. 5 ex. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Poučení:

Proti tomuto usnesení není dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné. Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat jen dovolací soud na základě dovolání podaného účastníkem do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.

V Ústí nad Labem 15. července 2019

Mgr. Martin Pašek v. r.
předseda senátu