Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 87/2018     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2018:39.CO.87.2018.1
Datum rozhodnutí:31.10.2018
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:čl. 26 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Daniely Večerkové v právní věci

žalobce: SIMON DACH s.r.o., IČO 04388402

sídlem Zenklova 829/81, 180 00 Praha 8 – Libeň

zastoupen advokátem Mgr. Ing. Martinem Kopeckým

      sídlem U Křižovatky 698, 280 02 Kolín
proti

žalovaným: 1) M. M., státní příslušník Slovenské republiky

bytem M. K., P., Slovenská republika

2) Zdenka M., státní příslušnice Slovenské republiky

bytem M. K., P. Slovenská republika

o zaplacení částky 384 126 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. září 2017, č. j. 25 C 22/2016 – 81, opraveného usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 25 C 22/2016 – 100,


takto:


I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., odvoláním napadeném do částky 165 126 Kč, do částky 14 326 Kč potvrzuje, ohledně zbývající částky se mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 150 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 111 349 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. Martina Kopeckého, advokáta.


Odůvodnění:


1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalovaným 1 a 2 uložil povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p.a. od 1. 2. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost plnit druhého, výrokem II. žalobu o zaplacení částky 184 126 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 19 000 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení zamítl, výrokem III. žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 358 Kč k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Ing. Martina Kopeckého, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění uvedl, že návrhem, došlým soudu dne 8. 3. 2016, se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 219 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 2. 2014 do zaplacení a zaplacení částky 165 126 Kč s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého. V návrhu uvedli, že pan V. B. dne 20. 1. 2013 s žalovaným 1) uzavřel smlouvu o půjčce, na základě níž mu předal částku 219 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do 31. 1. 2014. Dne 8. 12. 2013 uzavřeli dohodu spojenou s uznáním dluhu dlužníka a souhlasem ručitele, v níž si podle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 dohodli, že příslušnými k řešení sporů budou soudy České republiky, místně příslušným bude soud věřitele a že spory budou řešeny podle norem českého práva, žalovaná 2) závazek zajistila ručením a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z jistiny za každý den prodlení. Dne 10. 2. 2016 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Ten podanou žalobou požadoval vrácení dluhu ze smlouvy o půjčce ve výši 219 000 Kč s příslušenstvím a zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. 2. 2014 do 24. 2. 2016 ve výši 165 126 Kč.

3. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že smlouvu o půjčce s V. B. neuzavřeli. Účastníci byli společníky ve společnosti LAUBR-SPORT s.r.o., v roce 2012 se na žalovaného 1) obrátil pan B. s návrhem na společný obchod, na kterém mohli vydělat. Pan B. byl společníkem a jednatelem JVR s.r.o., která dovážela z Číny mopy „easy“, které měl žalovaný 1) zakoupit a prodat na Slovensku. Protože žalovaný 1) neměl peníze, bylo dohodnuto, že mu pan B. peníze zašle, on mopy nakoupí, budou dodány do obchodní sítě na Slovensku, pan B. měl mít z každého mopu 2 €. Dohoda byla sjednána ústně a třetí osoba nebyla přítomna. Mopy byly dodány do sítě COOP jednota, polovinu se nepodařilo prodat, a to ani následně prostřednictvím J. S. v důsledku jeho dopravní nehody. Zbylo asi 1 000 ks mopů a 1 900 náhradních hlavic, náhradní hlavice prodal pan B. asi za 20 000 Kč, před tím žalovanému 1) řekl, kam je má dovézt. Peníze pana B. byly kompenzovány zbožím, které žalovaný 1 dodal jeho dceři, která provozuje internetový obchod, ze společnosti LAUBER-SPORT s.r.o. K podpisu písemné dohody došlo tak, že při jedné z návštěv, kdy u nich byl pan B. ubytovaný, po několika dnech před odchodem požádal žalovaného 1), aby listinu podepsal, poté požádal, aby ji podepsala i jeho manželka žalovaná 2), listinu žádný z nich nečetl.

4. Žalobce tvrzení žalovaných popřel. Pan B. s žalovaným 1) žádnou obchodní dohodu neuzavřel, uzavřel s ním regulérní smlouvu o půjčce, které se neúspěšná aktivita žalovaného 1) s prodejem mopů netýká. Poukázal na obsah dohody, kde o žádné obchodní aktivitě není zmínka, dále na to, že 20. 1. 2013 žalovaným 1) byla vystavena směnka, která byla doprovodným zajišťovacím instrumentem ke smlouvě o půjčce.

5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou své pravomoci, neboť žalovaní jsou občany Slovenské republiky. Uvedl, že v České republice od 1. 1. 2014 platí zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož ale vzhledem k ust. § 123 postupovat nelze, neboť právní vztah mezi účastníky vznikl před jeho účinností (dohoda je z 8. 12. 2013). Věc proto posuzoval podle dříve platného zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Odkázal na to, že podle § 1 se zákon použije, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Pro Českou republiku je závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Pravomoc českých soudů je dána podle čl. 25 odst. 1 tohoto nařízení, neboť účastníci si pravomoc českých soudů sjednali. I kdyby tomu tak nebylo, uvedl, že pravomoc by byla dána podle čl. 26 bod 1 tím, že se žalovaní jednání účastnili.

6. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že podle směnky z 20. 1. 2013 se 1) žalovaný zavázal dne 31. 1. 2014 zaplatit V. B. 219 000 Kč. Dne 8. 12. 2013 byla uzavřena dohoda spojená s uznáním dluhu dlužníka a souhlasem ručitele, v níž V. B. jako věřitel, M. M. jako dlužník a Z. M. jako ručitel, prohlásili, že dne 20. 1. 2013 uzavřeli smlouvu o půjčce s tím, že věřitel půjčil dlužníkovi 219 000 Kč, dlužník prostředky převzal a zavázal se je vrátit do 31. 1. 2014. Ručitel prohlásil, že nesplní-li dlužník svůj závazek vůči věřiteli řádně a včas, uhradí závazek věřiteli. Dlužník uznal co do důvodu a výše dluh 219 000 Kč a zavázal se jej vrátit do 31. 1. 2014. V článku III. pro případ prodlení dlužníka s úhradou jistiny dluhu si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z jistiny za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta je splatná do 3 dnů poté, co věřitel vyzve dlužníka k její úhradě. V čl. IV. ručitel prohlásil, že uspokojí veškeré pohledávky věřitele za dlužníkem vyplývající z této smlouvy, pokud nebudou řádně a včas uspokojeny dlužníkem a zároveň výslovně souhlasí s uznáním učiněným dlužníkem. V čl. V. sjednali příslušnost k řešení sporů soudů České republiky podle českého práva s tím, že místně příslušným soudem pro řešení sporů bude místně příslušný soud věřitele. Ze smlouvy o postoupení pohledávky z 16. 2. 2016 zjistil, že V. B. jako postupitel a SIMON DACH, s.r.o., jako postupník, uzavřeli podle § 1879 a následující zákona č. 89/2012 (občanský zákoník – dále jen o.z.), smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postupitel na postupníka postoupil pohledávku ve výši 219 000 Kč za žalovanými vzniklé na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 1. 2013 včetně pohledávky na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny za každý den prodlení. Dopisem z 10. 2. 2016 V. B. oznámil žalovaným postoupení pohledávky na žalobce. Dopisem z 15. 2. 2016 zástupce žalobce vyzval žalované k úhradě částky 219 000 Kč, úroku z prodlení a smluvní pokuty 0,1% denně za období od 1. 2. 2014 do 24. 2. 2016 ve výši 165 126 Kč. Z emailové korespondence zjistil, že žalovaný 1) uhradil V. B. na úhradu smlouvy o půjčce 19 000 Kč. Z výpovědi svědka V. B. zjistil, že žalovaný 1) je bratr manželky svědkova bratra, seznámili se na svatbě. Svědek pracoval pro společnost LAUBR-SPORT CZ s.r.o., která měla na Slovensku dceřinou společnost LAUBR-SPORT SK s.r.o., pro kterou pracoval žalovaný 1). Pracovně se nestýkali. V minulosti již žalovanému 1) půjčil 50 000 Kč a 100 000 Kč v hotovosti bez potvrzení. V lednu 2013 mu půjčil 219 000 Kč v hotovosti, tentokrát na půjčku vystavili doklad. Peníze mu přivezl domů, kde uzavřeli smlouvu o půjčce. Měsíc nebo dva před předáním ho žalovaný 1) o půjčku požádal, chtěl vydělat na rotačních mopech. Koncem roku jel za žalovanými s partnerkou D. H., chtěl, aby podepsali dohodu o uznání dluhu. Podepisovali se dva dokumenty, smlouva o půjčce a dohoda o uznání dluhu. Koncem roku jel k žalovaným proto, že mu žalovaný 1) řekl, že půjčku nesplatí. Smlouva o půjčce byla předtištěná, doplňovali rukou pouze údaje. Nesplacení žalovaný 1) odůvodnil tím, že nemá peníze. S uzavřením dohody o uznání dluhu souhlasil, žalovaný 1) si ji přečetl, smlouvu podepsal, poté zavolal manželku, aby to podepsala také. Smlouvou o půjčce rozumí směnku. Jiné listiny nepodepisovali. Zaplacení telefonicky v průběhu roku urgoval. Žalovaný zaplatil 19 000 Kč na začátku nebo v průběhu roku 2014. Smířil se již s tím, že mu žalovaný 1) peníze nevrátí, začal proto shánět někoho, kdo by pohledávku převzal, nakonec narazil na žalobce, kterému ji postoupil. Sehnal někoho, kdo měl zájem o hlavice a část jich převzal. R. L. byl společníkem svědka ve společnosti JVR COMPORATION, což byla firma, která obchodovala s mopy. LAUBERHAUS s.r.o. byla firma 1) žalovaného a jeho švagrové, která obchodovala s nábytkem. Svědek je nyní v důchodu. Není pravdou, že by oslovil žalovaného 1) s návrhem na společný obchod. Žalovaný 1) se na něho obrátil s prosbou o půjčku. Peníze předal v hotovosti, nezasílal je na účet, půjčka byla bezúročná. Z výpovědi svědka R. L. zjistil, že pan B. byl u něho zaměstnán ve firmě LAUBR-SPORT, žalovaný 1) od něho odebíral zboží, dále od společnosti ELTRADE s.r.o. a JVR COMPORATION a.s. Žalovaný 1) měl asi s panem B. nějaké obchodní vztahy. Svědek měl s panem B. společnost JVR COMPORATION a.s., žalovanému 1) prodávali nějaké zboží. Ve firmě svědek firmu vedl, pan B. se staral o prodeje. Nedá se říci, že dodávky zboží žalovanému 1) šly přes pana B. Ve společnosti byli jenom dva. Dodávek pro 1) žalovaného bylo více, na Slovensko mu dodali i mopy, nevěděl, jestli šlo o celý kontejner nebo méně. Žalovaný 1) neměl peníze, svědek mu je na dluh nechtěl poskytnout, protože s ním měla firma špatné zkušenosti z dřívější doby, kdy některé dodávky nezaplatil. Žalovaný 1) peníze sehnal, proto mu zboží dodali. Vyslovil domněnku, že mu peníze opatřil V. B., ten mu sdělil, že žalovanému 1) peníze půjčuje. Detaily nezná. Podle něho šlo o soukromou půjčku pana B. panu M., určitě nešlo o firemní záležitost. S panem B. se v roce 2013 nebo 2014 rozešli, určitě po prodeji mopů.

7. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Odkázal na ust. §§ 1, 9 odst. 1, 10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, z nichž vyplývá, že účastníci si mohou zvolit rozhodné právo, jímž se jejich závazkový vztah bude řídit. Protože se účastníci v dohodě na rozhodném právu dohodli, posuzoval věc podle práva České republiky. Uvedl, že od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že dohoda byla uzavřena 8. 12. 2013, podle ust. § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb. věc posuzoval podle dříve platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.). Následně soud prvního stupně citoval ust. §§ 657, 658, 544, 545, 517 odst. 2, 3 odst. 1, 39, 558, 546, 524, 526 obč. zák. a § 1879, 1882 odst. 1 o.z.

8. Žalobu posoudil jako převážně důvodnou. Ze směnky, dohody i výpovědi svědka V. B. vyplývá, že byla uzavřena smlouva o půjčce, čímž bylo vyvráceno tvrzení žalovaného 1) o společném podnikání. Z emailové korespondence a výpovědi svědka V. B. zároveň bylo zjištěno, že žalovaný 1) na úhradu pohledávky zaplatil 19 000 Kč, dluh z půjčky tak činí pouze 200 000 Kč. Půjčka byla splatná dne 31. 1. 2014, což je uvedeno na směnce i dohodě, od 1. 2. 2014 je tak žalovaný 1) v prodlení a žalobce má podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. až do zaplacení právo na úrok z prodlení z částky 200 000 Kč. Soud prvního stupně také zdůraznil, že žalovaný 1) svůj závazek uznal, čímž nastala vyvratitelná domněnka, že ke dni uznání dluh trval (§ 558 obč. zák.). Žalovaný 1) pak neprokázal, že by více jak 19 000 Kč na úhradu svého dluhu zaplatil.

9. Dále uvedl, že žalobce požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 165 126 Kč za dobu od 1. 2. 2014 do 24. 2. 2016 ve výši 0,1% denně z jistiny, ročně 36,5%. Dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši a tudíž neplatně. Uvedl, že nemá možnost výši smluvní pokuty moderovat, jak tomu bylo dle § 301 obchodního zákoníku, neboť jde o vztah občanskoprávní. Dospěl k závěru, že ujednání odporuje dobrým mravům a proto je neplatné. Vyšel přitom z úvahy, že s úrokem z prodlení činí sankce 44,5 % ročně, dluh se tak každé dva roky prakticky zdvojnásobí. Uvedl, že smluvní pokuta je paušalizovaná náhrada škody, že obdobnou funkci má i úrok z prodlení, a že obvyklá sazba úroků z úvěrů se pohybovala do 20 %. Na základě těchto úvah v této části žalobu zamítl.

10. Žalobě ohledně částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení vyhověl i ve vztahu k žalované 2) neboť převzala ručení za závazky žalovaného 1) v dohodě o uznání dluhu.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád, dále o.s.ř.). Dovodil, že žalobce byl úspěšný z 52 %, po odečtení neúspěchu ve výši 48% mu přiznal 4% účelně vynaložených nákladů, které spočívaly v zaplaceném soudním poplatku a nákladech za právní zastoupení advokátem.

12. Usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č.j. 25 C 22/2016 – 100, soud prvního stupně opravil datum narození žalované 2) na 14. 10. 1974, když nesprávně bylo uvedeno datum 14. 6. 1976.

13. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně částky 165 126 Kč a do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce, který se domáhal jeho změny tak, aby mu částka 165 126 Kč byla přiznána a dále mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odvolání namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil (odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, který v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5364/2007 a sp. zn. 33 Odo 438/2005 dovodil, že zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5% denně z dlužné částky je posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,67 % resp. 0,71 % denně z dlužných částek je již nutno považovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům, v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 810/2006 uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z uznaného dluhu není nepřiměřená zajišťované povinnosti. S ohledem na uvedené dovozoval, že smluvní pokuta 0,1% denně z dlužné částky je přiměřená. Uvedl i to, že citovaná judikatura již byla známa v roce 2013 v době uzavření dohody a účastníci podle ní svůj právní vztah nastavili. Poukázal i na to, že úvahy soudu prvního stupně nemohou obstát, neboť jsou založeny na celkové výši smluvní pokuty. Podle něho není zřejmé, jak obchodní podmínky bankovních ústavů při poskytování úvěru souvisí se soukromoprávním vztahem účastníků. Nelze spojovat smluvní pokutu a úrok z prodlení, neboť jde o odlišné instrumenty s odlišným účelem. Výše pokuty je v daném případě závislá na pasivitě žalovaného, v případě zaplacení by se nezvyšovala. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 872/2006, v němž uvedený soud dovodil, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době. Zdůraznil i to, že žalovaná strana rozpor s dobrými mravy nenamítala a nepředložila tak žádnou argumentaci.

14. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud řízení jako celek zastavil z důvodu věcné nepříslušnosti a poučil advokáta a žalobce, jak mají jednat, aby se nedopouštěli protiprávního jednání, případně páchání trestné činnosti. Podle nich rozhodl věcně nepříslušný soud, proto měl s ohledem na jejich námitky rozhodnout soud nadřízený. Soud prvního stupně se podle nich nevypořádal s překážkami, bránícími spravedlivému rozhodnutí ve věci samé, konkrétně s podvodným jednáním žalobce, který jako takzvaný věřitel dosáhl nezákonným způsobem změny obchodního vztahu na vztah z půjčky. Žalovaní nebyli dostatečně poučeni o právech před samotným jednáním, co musí být zachyceno v protokole, tedy o tom, že mohou namítat věcnou nepříslušnost. Řízení měl podle nich soud pro věcnou nepříslušnost zastavit ještě před zaplacením soudního poplatku žalobcem. Podle nich by měl soud prvního stupně každé odvolání zaslat odvolacímu soudu. Poukazovali na to, že byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku z odvolání usnesením, proti němuž není odvolání přípustné, že s výší soudního poplatku nesouhlasili a že na jejich výhrady soud prvního stupně nijak nereagoval.

15. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, v jakém rozsahu je třeba napadený rozsudek přezkoumat. Odvolání proti němu totiž podáním z č.l. 98, 101 podali také oba žalovaní. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 12. 2017, č. j. 25 C 22/2016 – 115, řízení o jejich odvolání zastavil, neboť přes výzvu soudu prvního stupně nezaplatili soudní poplatek z odvolání. Usnesení bylo podle doručenek připojených k č.l. 116 spisu oběma žalovaným doručeno, reagovali na něho vyjádřením, odkazujícím na předchozí vyjádření (č.l. 124, 129 spisu), k výzvě soudu prvního stupně učiněné usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 25 C 22/2016 – 134, zda jde o odvolání či vyjádření k rozhodnutí odkázali na to, že list byl definovaný jako vyjádření se k usnesení. S ohledem na to, že žalovaným je zřejmý rozdíl mezi odvoláním a vyjádřením, což lze dovodit z toho, že proti rozsudku odvolání podali a soudem prvního stupně na rozdíl v označeném usnesení byli výslovně upozorněni, je třeba dovodit, že proti usnesení o zastavení odvolacího řízení odvolání nepodali, neboť takovou vůli neprojevili, čímž usnesení nabylo právní moci, a odvolací řízení o jejich odvolání tím bylo skončeno. K námitce žalovaných, že měl o odvolání i v tomto případě rozhodovat odvolací soud, lze uvést, že soud prvního stupně řízení zastavoval podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle jehož ust. § 3 odst. 2 věty prvé ve věcech poplatků před odvolacím soudem rozhoduje soud, který rozhodoval v prvním stupni. Soud prvního stupně proto byl soudem příslušným k vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

16. Protože řízení o odvolání žalovaných bylo pravomocně soudem prvního stupně zastaveno, přezkoumal odvolací soud správnost napadeného rozsudku jen na základě odvolání žalobce, a to v mezích, vytyčených jeho odvoláním (§ 206 odst. 2 o.s.ř.), tedy ohledně zamítavého výroku II. ohledně částky 165 126 Kč a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Nejprve zjistil, že žalobce podal odvolání v patnáctidenní lhůtě k jejímu podání (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že je jako účastník řízení osobou oprávněnou k jeho podání (§ 201 o.s.ř.), že odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., žalobce také zaplatil soudní poplatek z odvolání. Při přezkoumání rozsudku odvolací soud postupoval podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. a odvolání shledal v zásadě důvodným.

17. Žalovaná 2), ač byla odvolacím soudem řádně předvolána, se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavila. Žalovaný 1 se z jednání omluvil z důvodu nemoci, z tohoto důvodu žádal o omluvu z jednání, případně o jeho odročení. Z použité formulace je zřejmé, že se z jednání omluvil a ponechal na odvolacím soudu, zda jednání odročí či ne. Odvolací soud dospěl k závěru, že o věci lze rozhodnout i v nepřítomnosti žalovaných, sám tak neměl důvod jednání odročovat. S ohledem na to, že 2) žalovaná se bez omluvy nedostavila a 1) žalovaný na své osobní účasti při jednání netrval a z důvodu nemoci o odročení jednání nežádal, postupoval odvolací soud podle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o.s.ř. a o odvolání žalobce rozhodl v nepřítomnosti žalovaných na základě obsahu spisu a již provedených důkazů.

18. Žalovaní namítali, že rozhodnutí vydal věcně nepříslušný soud. Soustavu soudů v České republice tvoří okresní (v Praze obvodní), krajské, vrchní a nejvyšší soudy. Zákon vymezuje, které soudy z uvedené soustavy jsou příslušné k projednání a rozhodnutí určitého typu sporů v prvním stupni, jinak řečeno vymezuje věcnou příslušnost soudů. Podle ust. § 9 odst. 1 o.s.ř. jsou v prvním stupně příslušné okresní (obvodní) soudy. Protože zákon pro daný typ sporu jinak nestanoví, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní (obvodní) soudy. Pro postup podle ust. § 104a o.s.ř. soud prvního stupně neměl ani formální důvod, neboť v průběhu řízení se žádný z účastníků věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně nedovolával. Soud nemá povinnost poučovat účastníky o tom, že není věcně příslušný, pokud k takovému závěru dojde, je to důvodem pro postup dle § 104a odst. 2 o.s.ř., tedy k předložení věci nadřízenému soudu. Jestliže byl soud prvního stupně o své věcné příslušnosti přesvědčen, nelze mu vyčítat, že věc nadřízenému soudu nepředložil a účastníky o svém názoru nepoučoval.

19. Z obsahu podání žalovaných plyne, že se ve skutečnosti nedovolávají nedostatku věcné příslušnosti soudu, ale nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci. Touto otázkou se ale soud prvního stupně po skutkové a právní stránce zabýval a zjistil, že v dohodě ze dne 8. 12. 2013 v bodě V. pod nadpisem „Přislušnost soudu“ se V. B. s žalovanými dohodl na příslušnosti soudů České republiky. Platnost této dohody se žalovaným v řízení nepodařilo zpochybnit, svědek V. B. potvrdil i to, že si 1) žalovaný smlouvu přečetl, navíc žalovaní nepodepsali pouze jednu listinu, tedy dohodu, ale také směnku. Skutečnost, že si žalovaní dohodu nepřečetli, ač takovou možnost měli, nelze klást V. B. , respektive jeho nástupci, k tíži. Dále je třeba připomenout, že Česká i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, na území obou států proto platí přímo použitelná nařízení. Jak nařízení Rady (ES) č. 44/2001 v čl. 23, účinné do 9. 1. 2015, tedy v době uzavření dohody, tak nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 v čl. 25, účinné od 10. 1. 2015, připouští dohodu stran o příslušnosti soudů některého členského státu, veškeré požadavky na dohodu byly splněny (byla uzavřena písemně, účastníci měli bydliště v Evropské unii na území České a Slovenské republiky). Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky je na základě dohody předchůdce žalobce a žalovaných dána, naopak nedůvodnou je námitka, že soudy České republiky mezinárodní příslušností pro rozhodnutí této věci nedisponují.

20. Žalovaní dále namítali, že se žalobci podařilo překvalifikovat vztah obchodní na vztah ze smlouvy o půjčce, z čehož se dá dovodit, že nesouhlasili se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou. Pro závěr, že šlo o půjčku, svědčí směnka z 20. 1. 2013, vystavená žalovaným 1) ve prospěch V. B. na částku 219 000 Kč, dohoda z 8. 12. 2013, v níž 1) žalovaný dluh z půjčky ve prospěch V. B. uznal, o tom, že šlo o půjčku, vypovídali i oba slyšení svědci. Shrnuto, ve prospěch tvrzení žalobce svědčí uvedené důkazy, oproti tomu tvrzení žalovaných bylo žalobcem a slyšenými svědky popřeno a nebyl proveden ani jiný důkaz, který by jeho verzi o obchodním vztahu podporoval. S ohledem na to jsou závěry soudu prvního stupně o řádném uzavření smlouvy o půjčce, jejím uznání, a o platném ujednání o smluvní pokutě v dohodě ze dne 8. 12. 2013 správné.

21. K chybně uvedenému datu žalované 2) lze uvést, že chyby v psaní podle ust. § 37 odst. 2 obč. zák. neplatnost úkonu nezpůsobují. Že jde o chybu plyne z podoby rodného čísla (746014), z čehož dotčená osoba dovodila datum narození 14. 6. 1976, místo správného 14. 10. 1974. V daném případě bylo přednesem žalovaného 1) a výpovědí svědka Vladislava Beneše prokázáno, že dohodu podepsala žalovaná 2) a že úmyslem účastníků smlouvy bylo, aby právě ona byla ručitelkou.

22. Soud prvního stupně také správně s ohledem na ujednání účastníků v dohodě dovodil, že se podle ujednání účastníků smlouva o půjčce a jejím zajištění řídí právním řádem České republiky. Podle názoru odvolacího soudu to však plyne z ust. čl. 3 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (ŘÍM I). Správně pak soud prvního stupně vzhledem k datu uzavření smlouvy věc posuzoval podle občanského zákoníku platného v té době, tedy č. 40/1964 Sb., konkrétně podle ust. § 657 a násl. upravující smlouvu o půjčce, § 544 a násl., upravující smluvní pokutu, § 3, upravujícího dobré mravy. Smlouvu o postoupení vzhledem k jejímu datu uzavření správně posuzoval podle občanského zákoníku nyní platného (§ 1879 a násl.).

23. Odvolací soud považuje ujednání o smluvní pokutě v dohodě z 8. 12. 2013 za platné. Žalovaní neuvedli žádný důvod, pro který by bylo možné dovodit neplatnost tohoto ujednání, k námitce, že si smlouvu nepřečetli, se již odvolací soud vyjádřil výše. Soud prvního stupně s ohledem na ujednání výše smluvní pokuty 0,1% denně, tj. 36,5% ročně, shledal ujednání neplatným pro rozpor s dobrými mravy. S tímto názorem odvolací soud, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, označenou žalobcem v odvolání, nesouhlasí. Např. v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 438/2005 Nejvyšší soud České republiky uvedl, že se rozhodovací praxe v otázce úměry sankční povinnosti již ustálila, smluvní pokuta ve výši zhruba 0,5% denně z dlužné částky je posuzována jako ujednání platné v souladu s dobrými mravy. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5364/2007 stejný soud dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou procentní denní sazbu smluvní pokuty. Je třeba souhlasit se žalobcem, že mu soud prvního stupně odmítl přiznat smluvní pokutu právě s ohledem na celkovou možnou výši smluvní pokuty, což je podle citované judikatury nepřípustné a důvodem pro odepření smluvní pokuty to tedy není. Jiné důvody soud prvního stupně a ani žalovaní neuvedli, dlouhodobé prodlení žalovaných nelze zohledňovat. Ze spisu pak ani neplynou jiné skutečnosti, na základě nichž by odvolací soud mohl závěrům soudu prvního stupně z jiných důvodů přisvědčit, neplynou z nich ani jiné konkrétní skutečnosti, které by odvolacímu soudu umožnily odchýlit se v tomto konkrétním případě od obecně vymezené výše, při níž se ještě smluvní pokuta považuje za přiměřenou. S ohledem na uvedené tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce právo na zaplacení smluvní pokuty dle ujednání ve smlouvě má. Toto právo mu náleží vůči žalovanému 1) jako dlužníku, který se k jejímu zaplacení zavázal, tak i vůči žalované 2), která tento závazek zajistila ručením dle § 546 a následující obč.zák.

24. Ujednání ve smlouvě odvolací soud vyložil tak, že žalobce má právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z nezaplacené jistiny, neboť se zaplacenou jistinou není v prodlení. Žalobce požadoval smluvní pokutu ve výši 165 126 Kč za dobu od 1. 2. 2014 (splatnost půjčky byla 31. 1. 2014) do 24. 2. 2016 z částky 219 000 Kč. V řízení ale bylo zjištěno, že částka 19 000 Kč byla podle svědka V. B. na začátku roku 2014 zaplacena. Z částky 200 000 Kč pak smluvní pokuta činí za dané období 150 800 Kč. S ohledem na tento výpočet odvolací soud ohledně částky 14 326 Kč shledal odvolání žalobce nedůvodným, proto ohledně této částky rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, do částky 150 800 Kč odvolací soud postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

25. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil, rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce před soudem prvního stupně požadoval zaplacení částky 384 126 Kč (100 %), úspěšný byl do částky 350 800 Kč (200 000 + 150 800), tj. po zaokrouhlení na celá procenta do 91 %, po odečtení neúspěchu ve výši 9 % má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 82 %.

26. V odvolacím řízení byla předmětem řízení částka 165 126 Kč, žalobce byl úspěšný do 150 800 Kč, tj. po zaokrouhlení opět do 91%, po odečtení neúspěchu ve výši 9 % tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 82 %.

27. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně představují zaplacené soudní poplatky ve výši 15 366 Kč a 3 841 Kč, dále náklady spojené s právním zastoupením žalobce advokátem (§ 137 o.s.ř.). Z částky 384 126 Kč činí odměna advokáta za jeden úkon právní služby podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále a.t.) 9 860 Kč, podle ust. § 13 odst. 1, 3 a.t. ke každému úkonu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. V souvislosti s tímto řízením zástupce žalobce učinil 6 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis předžalobní výzvy, 3. sepis žaloby, 4. účast při jednání před soudem dne 10. 3. 2017, 5. sepis vyjádření, 6. účast na jednání 8. 9. 2017), odměna advokáta tak činí 59 160 Kč, náhrada hotových výdajů 1 800 Kč, po připočtení 21 % DPH ve výši 12 801,60 Kč, jehož je zástupce žalobce plátcem (doklad č.l. 76 spisu), jde o částku 73 761,60 Kč. Jestliže žalobce svým zastoupením pověřil advokáta, neshledává odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žádný důvod, pro který by bylo možné požadovat, aby některé úkony prováděl účastník sám (v daném případě sepsal předžalobní výzvu). Zástupce žalobce dále vynaložil cestovní náklady za dvě cesty k jednání soudu, za což mu náleží náhrada ve výši 1 945,26 Kč dále mu náleží náhrada za čas promeškaný cestami 4 půlhodiny x 100 Kč x 2, celkem 2 745,26 Kč po připočtení 21 % DPH ve výši 521,50 jde o částku 3 321,76 Kč. Po sečtení soudního poplatku 19 207 Kč a nákladů za zastoupení 73 761,60 Kč + 3 321,76 Kč náklady řízení před soudem prvního stupně činí 96 290,36 Kč, po zaokrouhlení 96 290 Kč.

28. Náklady odvolacího řízení žalobce činí zaplacený soudní poplatek ve výši 8 257 Kč, dále odměna za zastoupení advokátem, která z částky 165 126 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení, činí 7 740 Kč za jeden úkon právní služby. Úkony učinil právní zástupce žalobce 3, a to sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalovaných, účast při jednání odvolacího soudu, ke každému úkonu náleží ještě náhrada hotových výdajů po 300 Kč, celkem jde o 24 120 Kč. Další náklady představuje cestovné k jednání odvolacího soudu ve výši 1 101,20 Kč, náhrada za čas promeškaný cestou za 6 půlhodin po 100 Kč, což po připočtení 21% DPH z částky 25 821,20 Kč ve výši 5 422,45 Kč činí (i se soudním poplatkem) celkem po zaokrouhlení na celé koruny 39 501 Kč.

29. Náklady řízení žalobce tak činí celkem 135 791 Kč (96 290 + 39 501), z čehož 82% činí 111 349 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny). Tuto částku odvolací soud žalovaným uložil společně a nerozdílně žalobci zaplatit ve lhůtě plynoucí z ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o.s.ř.


Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Praha 31. října 2018

JUDr. Jiří Cidlina v. r.

předseda senátu