Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 235/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:39.CO.235.2019.1
Datum rozhodnutí:19.08.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 5 odst. 3 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 4 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012 (Brusel I bis)
čl. 7 odst. 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 81 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 66 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 1 bod 2 písm. c/ Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 28 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 26 Nařízení (ES) č. 1215/2012
Kategorie rozhodnutí:EU podkategorie a

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci


žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518
sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3
proti

žalovanému: Miroslav J., narozený xxx
bytem xxx, xxx, Slovenská republika

o 71 838,38 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. července 2019, č. j. 11 C 79/2019 – 51,


takto:


Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky jako škody způsobené neoprávněným čerpáním zdravotních služeb od 28. 12. 2014 do 12. 1. 2015 a od 24. 3. 2015 do 30. 4. 2015. Pravomoc soudů České republiky dovozovala z článku 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení dle § 103, § 104 o. s. ř. S ohledem na to, že řízení bylo zahájeno 4. 3. 2019, na řízení aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Odkázal na článek 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, dále na čl. 7 odst. 2 téhož nařízení, podle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Uvedl, že žalovaný má bydliště na Slovensku, proto se zabýval tím, zda není dána příslušnost podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Dle výkladu Soudního dvora Evropské unie má být pojem místo, kde došlo ke škodné události, chápán tak, že zahrnuje jak místo, kde vznikla škoda, tak i místo příčinné skutečnosti, v níž má tato škoda původ. Žalobu lze podat u soudu místa, kde se stala událost, na základě které vznikla škoda, nebo u soudu místa, kde se škoda objevila (rozsudek ve věci C-21/76). Předmětný pojem zároveň nelze interpretovat příliš extenzivně, aby zahrnoval ledajaké místo, kde mohou být pociťovány nepříznivé následky události, která způsobila škodu jinde. Pouhá skutečnost, že se způsobená škoda projevila v majetkové sféře žalobkyně na území České republiky, podle soudu prvního stupně neodůvodňuje určení příslušnosti soudů jiného státu než toho, na jehož území došlo ke skutečnosti, která způsobila škodu a kde se škoda projevila. Výklad nelze rozšiřovat na každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, ke které došlo v jiném státě. Pojem místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, nemůže zahrnovat místo sídla žalobkyně, kde se nachází centrum jejích majetkových zájmů pouze z toho důvodu, že zde žalobkyně utrpěla peněžní újmu vyplývající ze ztráty části jejího majetku, ke které došlo a kterou utrpěla v jiném členském státě. K tomu odkázal na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-168/02.

3. Protože ke škodě došlo na území Slovenské republiky, kde má žalovaný bydliště, řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že jí škoda ve výši 30 003,65 Kč vznikla 30. 1. 2017 a ve výši 41 834,72 Kč dne 19. 1. 2018 odepsáním finančních prostředků z jejího účtu vedeného v České republice u České národní banky. Teprve v tento okamžik měla vědomost o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, což jsou předpoklady odpovědnosti dle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uznala, že příslušnost je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis, který je použitelný od 10. 1. 2015 a který je rekodifikací nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I). Zdůraznila, že dotčená ustanovení v novelizovaném znění zůstala zachována, jen jsou uvedena pod jinými čísly. Odkázala na rozhodnutí ve věcech C -21/76, C-167/00, C-18/02, C 198/08, podle nichž pojem místo, kde došlo ke škodné události, který je obsažen v čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, musí být chápán tak, že zároveň zahrnuje místo, kde vznikla škoda, a místo příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být dle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa. Dovozovala proto, že žalobu mohla podat jak ve Slovenské republice, kde je místo příčinné události, tak v České republice, kde vznikla samotná škoda, v daném případě odepsáním finančních prostředků z účtu žalobkyně u České národní banky v České republice. Neobstojí proto názor, že se škoda projevila na Slovensku.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastnicí řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba zrušit.

6. V posuzovaném případě se podle žaloby žalobkyně po žalovaném, ohledně něhož uvedla, že měl poslední hlášený trvalý pobyt na adrese xxx, Slovensko, domáhá zaplacení žalované částky s tím, že 4. 9. 2014 skončila účast žalovaného v systému veřejného zdravotního pojištění, v době, kdy nebyl pojištěncem, čerpal péči na území Slovenské republiky jako pojištěnec žalobkyně, tedy neoprávněně po předložení průkazu EHIC – Evropského průkazu zdravotního pojištění pojištěnce žalobkyně, v důsledku čehož za období od 28. 12. 2014 do 12. 1. 2015 zaplatila dne 30. 1. 2017 částku 30 003,65 Kč a za období od 24. 3. 2015 do 30. 4. 2015 zaplatila dne 19. 1. 2018 částku 41 834,72 Kč z účtu u České národní banky.

7. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně a nyní i žalobkyní, že mezinárodní příslušnost je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis, které se podle čl. 81 použije od 10. 1. 2015, a to s ohledem na článek 66 bod 1 a skutečnost, že řízení bylo zahájeno dne 4. 3. 2019. Ustanovení čl. 1 bod 2 písm. c) uvedeného nařízení, podle něhož se nevztahuje na sociální zabezpečení, kam spadá i zdravotní pojištění, se neuplatní, neboť v daném případě žalobkyně po žalovaném požaduje náhradu škody, nejde tedy o vztah ze zdravotního pojištění, které dříve zaniklo, byť s ním souvisí.

8. V posuzovaném případě z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně dosud žalovanému nezaslal žádnou listinu, tedy ani žalobu, a ten tak o probíhajícím sporu neví. Takový postup je chybný, v důsledku čehož soud prvního stupně svou mezinárodní příslušnost nemohl posuzovat a již proto muselo být usnesení soudu prvního stupně zrušeno.

9. V posuzovaném případě nejde o případ výlučné příslušnosti, jak je upravena v článku 24 nařízení Brusel I bis, kdy soud i bez návrhu podle článku 27 téhož nařízení může prohlásit, že není příslušným a řízení podle vnitrostátních předpisů zastavit. Na věc proto dopadá článek 26 bod 1 uvedeného nařízení, podle něhož může být příslušnost soudu založena i tím, že se žalovaný řízení před soudem účastní. K témuž závěru došel i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Nd 336/2007, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2009, či rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 29 Nd 130/2016. Jestliže ale žaloba dosud nebyla žalovanému doručena a nebylo mu umožněno založit příslušnost soudu tímto způsobem, nemohl soud prvního stupně řízení pro nedostatek své příslušnosti zastavit. Prohlásit, že není příslušným (což soud prvního stupně opomněl), lze až tehdy, když se žalovaný řízení před soudem neúčastní, není-li dána příslušnost soudu podle některého z článků nařízení (viz čl. 28 bod 1 nařízení Brusel I bis).

10. V této souvislosti lze uvést i to, že vznikají pochybnosti i ohledně toho, v jakém státě měl žalovaný v době podání žaloby k soudu své bydliště a zda tak není dána příslušnost soudů České republiky podle čl. 4 bod 1 nařízení Brusel I bis. Z žaloby totiž plyne, že žalobkyně adresu žalovaného uváděla jako poslední hlášený trvalý pobyt, že žalovaný často pracoval na území České republiky a že zásilky na Slovensku nepřebírá.

11. Pokud jde o příslušnost ve věcech deliktní a kvazideliktní odpovědnosti, je judikatura Soudního dvora jednotná v názoru, z něhož také vychází soud prvního stupně i žalobkyně, že jím je místo, kde nastala škodná událost a místo, kde událost vyústila ve škodu. Žalovaný může být souzen před soudy obou míst v závislosti na volbě žalobce (např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci sp. zn. C-18/02, C-168/02). Otázkou, zda lze na věc aplikovat závěry rozhodnutí ve věci C-168/02, se však odvolací soud již nezabýval. Jak bylo uvedeno, rozhodnutí soud prvního stupně vydal předčasně, neboť není zřejmé, zda příslušnost nebude založena podle čl. 26 nařízení Brusel I bis (nebude-li zjištěno, že měl v době zahájení řízení bydliště v České republice) a dále žalovanému ani neumožnil, aby se k napadenému usnesení vyjádřil, když mu ho ani nezaslal.

12. Z výše uvedeného plyne, že postup soudu prvního stupně byl vadný, své rozhodnutí vydal předčasně. Odvolací soud je proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. V něm soud prvního stupně žalobu, své rozhodnutí, odvolání žalobkyně, zašle žalovanému, aby tak napravil svá dosavadní pochybení, oběma účastníkům zašle rozhodnutí odvolacího soudu. V závislosti na tom, zda se žalovaný bude řízení účastnit, zváží, zda nedošlo k založení příslušnosti podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Pokud tímto způsobem ani podle bydliště žalovaného nebude příslušnost založena a i po zvážení argumentů žalobkyně setrvá na závěru o nedostatku své příslušnosti, může znovu vydat odpovídající rozhodnutí, v jehož odůvodnění se také s argumentací žalobkyně vypořádá. Při svém rozhodování pak vezme v úvahu i čl. 28 bod 1. uvedeného nařízení. V novém rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení.


Poučení:


Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Praha 19. srpna 2019




JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu