Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:25Co 60/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:25.CO.60.2019.1
Datum rozhodnutí:02.04.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:čl. 45 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 53 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 66 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 7 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 32 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 33 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 26 Nařízení (ES) č. 848/2015
čl. 27 odst. 1 Nařízení (ES) č. 848/2015
Kategorie rozhodnutí:EU podkategorie d

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci exekuce

oprávněné: AB 4 B.V., registrační č. 34186049
              sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterodam, Nizozemské království
              zastoupené advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M.
              sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2
proti
povinné: Helena T., narozená dne xxx
          bytem B., Praha

pro 76.284,85 Kč s příslušenstvím, k návrhu povinné na zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. prosince 2018, č. j. 35 EXE 4585/2015-53,
takto:
    I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že exekuce se zastavuje.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
        III. Soudnímu exekutorovi JUDr. Igoru Olmovi, Exekutorský úřad Svitavy, se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
      Odůvodnění:

      1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení v záhlaví specifikované exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 12. 2015 byl soudní exekutor JUDr. Igor Olma pověřen vedením exekuce k vymožení povinnosti uložené povinné ve prospěch oprávněné na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 16 C 151/2014-51, ze dne 4. 5. 2015. Podáním doručeným exekutorovi dne 12. 3. 2018 se povinná domáhá zastavení exekuce s odůvodněním, že Okresný súd v Prešově vydal dne 12. 1. 2018 rozhodnutí K002454 sp. zn. 2Odk/222/2017, kterým vyhlásil konkurz na majetek povinné a v bodě IV. tohoto rozhodnutí rozhodl o oddlužení povinné tak, že jí zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v tomto konkurzu. Oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila.

      2. Návrh povinné obvodní soud již jednou zamítl usnesením ze dne 27. 6. 2018, č. j. 35 EXE 4585/2015-30, avšak odvolací soud toto rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. 25 Co 334/2018-49.

      3. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na ust. § 46 odst. 7, § 52 odst. 1, § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen ,,e. ř.‘‘) a § 268, § 269 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o.s.ř.‘‘) a dále na ust. § 14 odst. 5 písm. b), § 48 a dále na ust. § 167b až § 167f zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále jen ,,ZKR‘‘), na § 109 a § 266 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném znění a na Nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“).

      4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinnou uvedený důvod pro zastavení exekuce lze podřadit pod ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a všechny okolnosti případu lze posoudit na základě písemného materiálu obsaženého ve spise.

      5. Exekuce na majetek povinné byla u soudního exekutora JUDr. Igora Olmy zahájena dne 30. 11. 2015. Zahájení insolvenčního řízení tedy následovalo až poté. Poté prvoinstanční soud konstatoval, že účinky vyplývající z insolvenčních řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, se rozšiřují na jiné členské státy s výjimkou probíhajících soudních řízení (čl. 7 odst. 1 písm. f/ Nařízení). Průběh na Slovensku vedeného insolvenčního řízení má proto ve vztahu k předmětné exekuci za následek, že tato nesmí být až do skončení insolvenčního řízení prováděna. Konkurz na majetek povinné byl ukončen, když po lustraci majetkových poměrů povinné správce konkurzní podstaty zjistil, že majetek povinné podléhající konkurzní podstatě nevystačí ani k pokrytí nákladů konkurzu. Rozhodnutím konkurzního správce o zrušení konkurzu K020443 ze dne 27. 3. 2018 ke sp. zn. 2OdK/222/2017 Okresného súdu v Prešove (soudu známé z jeho úřední činnosti známo a zároveň veřejně dostupné pomocí dálkového přístupu do Obchodného věstníku SR) zanikly účinky podle ust. § 167b odst. 1, ust. § 167c odst. 2 a 3, § 167d a 167t ZKR). Obvodní soud poukázal zejména na ust. § 167f odst. 5 ZKR podle kterého: Ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na vedenie konkurzu, na zastavenie konania sa neprihliada; prípadné exekučné záložné právo zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje. Z toho pak dovodil, že pokud se povinná za těchto okolností domáhá zastavení exekuce z důvodu, že byla v insolvenčním řízení zbavena veškerých dluhů (bod IV. rozhodnutí K002454 sp. zn 2 Odk/222/2017 ze dne 12. 1. 2018 Okresného súdu v Prešove), tak účelově dezinterpretuje slovenské předpisy a rozhodnutí konkursního správce. Obvodní soud má totiž za to, že v předmětné situaci nebyly splněny předpoklady pro vedení konkursu, když nebyl zjištěn majetek povinné. Nemohlo tak dojít k oddlužení povinné, když byl konkurz zrušen z důvodu nedostatečného majetku, který nepostačí ani na náklady konkurzu, a když z ust. § 167f odst. 5 ZKR vyplývá, že k zastavení exekučního řízení či zastavení výkonu rozhodnutí se v takové situaci nepřihlíží. Obvodní soud tak uzavřel, že rozhodnutí o oddlužení povinné bylo zrušeno.

      6. Nad rámec uvedeného právního názoru pak prvoinstanční soud poukázal na ust. čl. 33 Nařízení s tím, že obvodní soud by v předmětné věci shledal rozpor s veřejným pořádek, jelikož v případě aplikace slovenské právní úpravy tak, jak ji líčí povinná, by docházelo k neúměrnému zkrácení práv oprávněné, kdy ta nemůže být na svých právech zkracována jen z toho důvodu, že uzavřela smluvní závazek s povinnou, jež je slovenské státní příslušnosti, přestože se dlouhodobě zdržuje na území České republiky. V souladu s čl. 3 Nařízení měl být příslušným soudem k projednání insolvenčního řízení povinné místně příslušný soud na území České republiky, když hlavní zájmy povinné jsou soustředěny na území ČR.

      7. Na základě shora uvedeného soud došel k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce, proto návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.

      8. O nákladech řízení o zastavení a odkladu exekuce soud nerozhodoval, neboť tuto pravomoc má soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

      9. Proti tomuto usnesení podala povinná včasné i přípustné odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení, resp. zastavení řízení. Zopakovala, že návrh na zastavení řízení podala proto, že usnesením Okresního soudu v Prešově ze dne 12. 1. 2018 K002454 sp. zn. Odk/222/2017 byla v celém rozsahu oddlužena, na čemž nic nezměnilo ani oznámení správce konkurzní podstaty ze dne 27. 3. 2018 v Obchodnom vestníku 61/2018 dle ustanovení § 167v ods.1 ZoKR v návaznosti na ust. § 197t, že konkurz ukončuje. U povinné byl následný konkurz po oddlužení ukončen za použití ustanovení § 167v odst. 1 ZKR, dle kterého dochází pouze k ukončení konkurzu, či už po splnění rozvrhu výtěžku nebo proto, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu. Pokud by mělo dojít zároveň k zrušení oddlužení, muselo by se tak stát pouze za použití ustanovení § 167v ods. 3 ZKR a jenom z důvodu, že tam nejsou předpoklady pro vedení konkurzu a v tomto znění by oznámení správce v Obchodnom vestníku bylo uveřejněno, což v posuzované věci nenastalo, rozhodnutí správce žádné rozhodnutí o zrušení oddlužení povinné neobsahuje. Nedostatečný majetek v konkurzním řízení a předpoklady pro vedení konkurzu jsou dvě naprosto odlišné věci a nelze je ztotožnit nebo zaměnit. Soudem aplikované ustanovení § 167 f odst. 5 ZKR se netýká dané kauzy.

      10. Co se týče výhrady rozporu s veřejným pořádkem, povinná odkázala na Nařízení, které zakládá automatické uznávání účinků, tedy to, že se účinky vyplývající z těchto řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, rozšiřují na jiné členské státy a důvody pro odepření uznání by měly být omezeny na nezbytné minimum. Účastníkem řízení předložené pravomocné rozhodnutí soudu vydané v insolvenčním řízení ve smyslu Nařízení je důvodem exekuce, pokud je tímto rozhodnutím dlužník zbaven povinnosti zaplatit své dosud neuhrazené závazky. Každý z věřitelů je totiž oprávněn uplatnit své pohledávky v příslušném, již probíhajícím, národním insolvenčním řízení (článek 45, článek 53 a násl. Nařízení), stát se tak jeho účastníkem a chránit v něm svá práva (viz odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 193/2018). Dále zdůraznila, že podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen „o. z“), „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“, proto nelze ani v řešeném případě shledávat rozpor s veřejným pořádkem.

      11. Oprávněná se k odvolání povinné nevyjádřila.

      12. Soudní exekutor byl poučen o tom, že odvolací soud zvažuje ve vztahu k rozhodování o nákladech soudního exekutora (včetně jeho odměny) aplikaci § 150 o. s. ř. a k tomuto postupu soudu se nevyjádřil.

      13. Odvolací soud ve smyslu § 52 exekučního řádu ve spojení s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení předcházející jeho vydání, a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili) dospěl k závěru, že odvolání podala osoba oprávněná (§ 201 o. s. ř.), odvolání splňuje náležitosti požadované ust. § 205 o. s. ř. a je důvodné.

      14. Ke skutkovému stavu: Toto exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2015, konkurzní řízení na majetek povinné pak bylo zahájeno v prosinci 2017. Usnesením ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 20dk/222/2017 Okresný súd v Prešově vyhlásil konkurz na majetek povinné, ustanovil správce, vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky, výrokem IV. rozhodl o oddlužení povinné tak, že se zbavuje všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení; ve výroku V. uvedl, že začíná hlavní insolvenční řízení podle článku 3 odst. 1 Nařízení. V Obchodnom vestníku 61/2018 dne 27. 3. 2018, bylo zveřejněno oznámení správce konkurzní podstaty o zrušení konkurzu na povinnou z důvodu, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu a proto se konkurz na majetek povinné se podle § 167v odst. 1 ZKR ukončuje (xxx).
      15. K právnímu posouzení: Podle Preambule Nařízení č. 2015/848 si Unie stanovila za cíl vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a práva (2). Toto nařízení by se mělo vztahovat na insolvenční řízení, která splňují podmínky v něm stanovené, bez ohledu na to, zda je dlužníkem fyzická, nebo právnická osoba, podnikatel, či soukromá osoba. Tato insolvenční řízení jsou taxativně vyjmenována v příloze A. Pokud jde o vnitrostátní řízení uvedená v příloze A, mělo by se toto nařízení použít, aniž by soudy jiného členského státu dále přezkoumávaly, zda jsou splněny podmínky uvedené v tomto nařízení (9). Pozn. odvolacího soudu – slovenské řízení o oddlužení je v této příloze uvedeno. Oblast působnosti tohoto nařízení by měla … rovněž zahrnovat řízení, která upravují oddlužení nebo úpravu dluhu spotřebitelů a osob samostatně výdělečně činných, například snížením částky, kterou má dlužník uhradit, nebo prodloužením lhůty pro platbu poskytnuté dlužníkovi (10). Toto nařízení by mělo obsahovat řadu ochranných opatření, jejichž cílem je zabránit nekalému jednání, kterým si chce dlužník zajistit nejvýhodnější sudiště (29). Toto nařízení by mělo stanovit okamžité uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení insolvenčních řízení, která spadají do oblasti jeho působnosti, a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovými insolvenčními řízeními. Automatické uznávání by tedy mělo znamenat, že se účinky vyplývající z těchto řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, rozšiřují na jiné členské státy. Uznávání rozhodnutí soudů členských států se musí zakládat na zásadě vzájemné důvěry. Důvody pro odepření uznání by měly být omezeny na nezbytné minimum (65). Toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i místní insolvenční řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky insolvenčního řízení na osoby a právní vztahy. Řídí se jím veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení insolvenčního řízení (66 ve spojení s čl. 7 tohoto nařízení).

      16. Podle čl. 7 bod 1, 2 písm. j/ a k/ Nařízení pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno (dále jen "stát, který řízení zahájil"). Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména: podmínky a účinky skončení insolvenčního řízení, zejména vyrovnáním; práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení.

      17. Z uvedeného vyplývá, že účinky skončení slovenského insolvenčního řízení do práv věřitelů vedoucích exekuční řízení v Česku se řídí lex concursus, tj. slovenským právem, konkrétně zákonem č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácii ve znění platném od 1. 3. 2017 (zákon je veřejně dostupný na webových stránkách http://www.zakonypreludi.sk/zz/2005-7).

      18. Ve smyslu výše citovaných ustanovení a zásad tedy je pravomocné rozhodnutí slovenského soudu o oddlužení povinné vydané v insolvenčním řízení spadajícím do oblasti Nařízení důvodem pro zastavení exekuce, neboť jím povinná byla zbavena povinnosti zaplatit své dosud neuhrazené závazky, včetně povinnosti vymáhané v tomto řízení. Zásadně pak platí, že soud jiného státu není oprávněn přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení soudem jiného státu, z čl. 32 Nařízení vyplývá, že rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení se uznávají bez dalších formalit (výklad k němu v bodě 65 preambule).

      19. Podle § 166 ZKR (1) Každý platobne neschopný dlžník, ktorý je fyzickou osobou, je oprávnený domáhať sa oddlženia konkurzom alebo splátkovým kalendárom podľa tejto časti zákona, a to bez ohľadu na to, či má záväzky z podnikateľskej činnosti. (2) Dlžník je oprávnený opätovne sa domáhať oddlženia konkurzom alebo splátkovým kalendárom najskôr po uplynutí desiatich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo od určenia splátkového kalendára podľa tejto časti zákona. (3) Dlžník je oprávnený podať návrh na vyhlásenie konkurzu alebo návrh na určenie splátkového kalendára iba vtedy, ak sa voči nemu vedie exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. (4) Dlžník je povinný spolu s návrhom na vyhlásenie konkurzu alebo s návrhom na určenie splátkového kalendára vyhlásiť, že je platobne neschopný.

      20. Podle § 166e ZKR (1) O oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. (2) Oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov. (4 věta prvá) Na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd prihliadne aj bez námietky dlžníka.

      21. Podle § 167a ZKR (1) Súd najneskôr do 15 dní od doručenia návrhu na vyhlásenie konkurzu vyhlási konkurz, ustanoví správcu a vyzve veriteľov, aby prihlásili svoje pohľadávky, ak zistí, že
        a) návrh podala oprávnená osoba,
        b) návrh spĺňa zákonom ustanovené náležitosti,
        c) dlžník je v súlade s týmto zákonom riadne zastúpený,
        d) dlžník je platobne neschopný; súd vychádza z vyhlásenia dlžníka, ibaže existuje dôvodná pochybnosť o jeho pravdivosti,
        e) nebráni tomu v minulosti vyhlásený konkurz alebo určený splátkový kalendár,
        f) bol zložený preddavok na úhradu paušálnej odmeny správcu Centrom právnej pomoci; preddavok súd bez zbytočného odkladu po vyhlásení konkurzu poukáže na účet správcu alebo ho vráti zložiteľovi, ak súd konkurz nevyhlási.
          (2) Ak nie sú splnené podmienky podľa odseku 1, súd v rovnakej lehote návrh odmietne alebo konanie zastaví. (3) Vyhlásením konkurzu sa začína konkurz. Konkurz sa považuje za vyhlásený zverejnením rozhodnutia o vyhlásení konkurzu v Obchodnom vestníku.

      22. Podle § 167f ZKR (1) Na majetok podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať ani viesť exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. (2 věta prvá) Ak bol vyhlásený konkurz, ide o dôvod, aby sa bez zbytočného odkladu rozhodlo o zastavení konania, v ktorom sa vymáha pohľadávka, ktorá môže byť uspokojená iba v konkurze alebo sa považuje za nevymáhateľnú. (5) Ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na vedenie konkurzu, na zastavenie konania sa neprihliada; prípadné exekučné záložné právo zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje.

      23. Podle § 167v ZKR (1) Správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu, oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa § 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. (2) Správca bez zbytočného odkladu oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. (3) Konkurz sa zrušuje tiež uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach, ktoré mohli byť uplatnené v konkurze prihláškou, neuplynie skôr, ako tri roky od zastavenia konania. Voči tomuto rozhodnutiu je dlžník oprávnený podať odvolanie. (4) Zrušením konkurzu zaniká funkcia správcu a zástupcu veriteľov. Zanikajú tiež účinky podľa § 167b ods. 1, § 167c ods. 2 a 3 a § 167d. Platnosť a účinnosť úkonov vykonávaných počas konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po zrušení konkurzu ich bez zbytočného odkladu vráti dlžníkovi, prípadne niektorému z dedičov dlžníka.

      24. Všechna zde citovaná ustanovení ZKR byla do tohoto zákona včleněna novelou č. 377/2016 Z. z. účinnou od 1. 7. 2017. Na webových stránkách Najvyššího súdu (www.nsud.sk) není doposud k dispozici žádná judikatura týkající se předmětné novely.

      25. Podle důvodové zprávy (viz např. https://www.najpravo.sk/dovodove-spravy/rok-2016/377-2016-z-z.html) účelem novely bylo řešení úpadku fyzických osob, který představuje na Slovensku významný ekonomicko - sociální problém. V právním řádu Slovenské republiky byl institut oddlužení fyzické osoby zaveden v roce 2006 zákonem č. 7/2005 Z. z. Počet osob, které podaly návrh na oddlužení za celé období účinnosti právní úpravy, nedosáhl původně očekávané úrovně, která by byla porovnatelná s okolními zeměmi. Příčin tohoto stavu je několik … Navrhovaná právní úprava se může jevit oproti zahraničním právním úpravám jako prodlužnická…. Podle současné právní úpravy zkušební období může začít až po zrušení konkurzu, přičemž délku období, po které konkurz bude probíhat, není možné odhadovat vzhledem na možné incidenční spory. Návrh zákona tyto nedostatky eliminuje tím, že oddlužení bude dlužníkovi poskytnuté v podstatě ihned při obou navrhovaných způsobech řešení oddlužení. … podstatou oddlužení konkurzem je „dobrovolné odevzdání“ celého majetku dlužníka ve prospěch věřitelů za cenu nemožnosti postižení budoucích příjmů dlužníka. Oddlužení (účinku nevymahatelnosti) budou podléhat v zásadě všechny pohledávky věřitelů, kteří se přihlásili do řízení, anebo kteří se přihlásit mohli s výjimkami (např. pohledávka dítěte na výživné).

      26. K ustanovení § 166 pak důvodová zpráva říká, že stanovuje předpoklady, při jejichž splnění může dlužník – fyzická osoba vstoupit do procesu oddlužení (právní zájem).

      27. K ustanovení § 166e důvodová zpráva praví, že na rozdíl od současného právního stavu se o oddlužení rozhodne ihned při vyhlášení konkurzu a už při vyhlášení konkurzu zpřesní, kterých nároků se oddlužení týká. Vymahatelnost má podobné účinky jako promlčení, přihlédne se k ní v exekuci i bez návrhu. Když však dlužník jinak nevymáhatelný dluh dobrovolně splní, nejde o bezdůvodné obohacení.

      28. K §167a je v důvodové zprávě uvedeno, že ustanovuje předpoklady na vyhlášení konkurzu. Soud přezkoumá jen skutečnosti uvedené v odstavci 1 a při splnění uvedených podmínek vyhlásí konkurz. Zde odvolací soud zdůrazňuje, že ust. § 167a ZKR neobsahuje žádnou podmínku existence byť minimálního majetku.

      29. Podle důvodové zprávy k §167v zrušení konkurzu po splnění rozvrhu výtěžku anebo pro nedostatek majetku představuje základní způsoby jeho skončení. O zrušení konkurzu nerozhoduje soud, ale správce a to tím, že vydá oznámení o skončení řízení prostřednictvím Obchodného vestníka. V odstavci 3 se upravuje skončení konkurzu soudem pro důvod, že tu nejsou na konkurz předpoklady. Zde odvolací soud upozorňuje, že o zrušení konkurzu pro nesplnění předpokladů je oprávněn rozhodnout toliko soud, nikoliv správce.

      30. Rovněž přístupná odborná literatura se pak shoduje v tom, že předpokladem oddlužení konkurzem není existence majetku dlužníka: „Na to, aby dlžník mohol vyhlásiť konkurz nie je potrebné, aby vlastnil nejaký majetok, či mal príjem. Ak by dlžník mal nejaký majetok, musí akceptovať to, že tento sa speňaží a použije na uspokojenie veriteľov (viz http://oddlzenie-exekucia.sk/).

      31. S ohledem na zjištění, že v posuzovaném případě o ukončení konkurzu rozhodl správce a důvodem zrušení konkurzu tedy nebylo nesplnění předpokladů pro vedení konkurzu a navíc ani o zrušení oddlužení ve smyslu § 167v odst. 3 věta druhá ZKR nebylo rozhodnuto, uzavřel odvolací soud, že účinky oddlužení povinné trvají. Možnost skončení konkurzu správcem je upravena ve stejném odstavci jak pro případ neexistence majetku, tak pro případ splnění rozvrhu a není tak jakýkoliv prostor pro úvahy, že tímto zrušením konkurzu zanikají účinky oddlužení. Jak z textu samotného zákona, tak z citované důvodové zprávy jednoznačně vyplývá, že zrušení účinků oddlužení mohlo vyvolat jen zrušení konkurzu soudem, a k tomu v posuzovaném případě nedošlo. Ostatně – jak bylo uvedeno – existence majetku není ani předpokladem pro úspěšné oddlužení konkurzem podle slovenského práva a proto ani absence tohoto majetku nemůže být důvodem pro zrušení konkurzu soudem podle §167v odst. 3 ZKR. Rovněž již bylo uvedeno, že český soud nesmí přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí o oddlužení vydané v insolvenčním řízení soudem jiného státu a naopak je povinen jej uznat bez dalších formalit (viz čl. 32 ve spojení s bodem 65 Preambule Nařízení) - viz též rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie /dále jen „SDEU“/ C-444/07, kde SDEU vysvětlil, že po zahájení hlavního úpadkového řízení v některém členském státě jsou příslušné orgány jiného členského státu, s výhradou důvodů pro odmítnutí vycházejících z čl. 25 odst. 3 a článku 26 (pozn. odvolacího soudu – jedná se o čl. 33 nařízení č. 2015/848), tohoto nařízení, uznat a vykonat všechna rozhodnutí týkající se tohoto hlavního úpadkového řízení, a nejsou tudíž na základě právních předpisů tohoto jiného členského státu oprávněny nařídit ani vykonat exekuční opatření týkající se majetku dlužníka. V řízení pak nebylo žádných pochyb, že vymáhaná pohledávka patří mezi pohledávky, na níž se vztahují účinky oddlužení. Odvolací soud se tedy zabýval tím, zda lze odepřít uznání účinků oddlužení povinné postupem podle čl. 33 Nařízení.

      32. Podle čl. 33 nařízení č. 2015/848 kterýkoli členský stát může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.

      33. Pokud jde o čl. 26 nařízení č. 1346/2000 (pozn. odvolacího soudu: nyní čl. 33 nařízení č. 2015/848), SDEU již v souvislosti s Bruselskou úmluvou uvedl, že ustanovení o veřejném pořádku obsažené v čl. 27 odst. 1 této úmluvy se použije pouze ve výjimečných případech, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů této úmluvy, a sice usnadnění volného pohybu rozsudků (rozsudek ze dne 28. března 2000, Krombach, C-7/98, Recueil, rozsudek Eurofood IFSC). Judikatura týkající se čl. 27 bodu 1 této úmluvy se přitom použije na výklad článku 26 nařízení – viz bod 64 rozsudku Eurofood IFSC C- 341/04 (a rovněž pro výklad čl. 33 nařízení č. 2015/848 – pozn. odvolacího soudu). Soudní dvůr uznal svoji pravomoc přezkoumávat meze, v jejichž rámci může soud smluvního státu využít tohoto ustanovení o veřejném pořádku za účelem neuznání rozhodnutí soudu jiného smluvního státu, a rozhodl, že použití uvedeného ustanovení je možné pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by narušilo nepřijatelným způsobem právní řád státu, v němž je uznání požadováno, neboť by tím byla ohrožena některá jeho základní zásada. Ohrožení by muselo představovat zjevné porušení právního pravidla, jež je považováno za zásadní pravidlo právního řádu státu, v němž je uznání požadováno, nebo zjevné porušení práva, které je v tomto právním řádu uznáno jako právo základní (výše rozsudek Krombach, body 23 a 37).

      34. Konkrétně se pak SDEU vyjadřoval o možnosti odmítnutí uznání v případě zjevného porušení základního procesního práva (rozsudek C-341/04), k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Pokud jde o účinky oddlužení na pohledávky věřitelů, k tomu se sluší rovněž připomenout, že v poměrech české právní úpravy již Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Co 3509/2010, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 63/2011 dovodil, že pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka, což je následek zcela shodný, jako stanovila slovenská právní úprava.

      35. Soud prvého stupně shledal podmínky pro výhradu veřejného pořádku v tom, že povinná si zvolila pro insolvenční řízení Slovensko účelově, když její hlavní zájmy jsou soustředěné v Česku. Zde odvolací soud poukazuje na slovenskou úpravu v ZKR:

      36. Podle § 166f ZKR lze zrušit oddlužení pro nepoctivý záměr: (1) Veriteľ, ktorý bol dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer. Ak je takýchto návrhov viac, súd ich spojí na spoločné konanie. Vo veci samej rozhoduje súd rozsudkom. (2) Právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je účinné voči všetkým. Iné rozhodnutie o návrhu na zrušenie oddlženia nie je prekážkou, aby sa rozhodovalo o novom návrhu na zrušenie oddlženia, ak je podaný iným veriteľom alebo sú tu nové dôkazy, ktoré poctivý zámer dlžníka vylučujú. (4) Zrušením oddlženia sa oddlženie stáva voči všetkým veriteľom neúčinné. Pohľadávkam sa v plnom rozsahu, v ktorom ešte neboli uspokojené, obnovuje pôvodná vymáhateľnosť aj splatnosť. Takéto pohľadávky sa nepremlčia skôr ako uplynie desať rokov od zrušenia oddlženia.

      37. Podle § 166g ZKR (1) Dlžník má poctivý zámer, ak z jeho správania po podaní návrhu možno usudzovať, že vynaložil úprimnú snahu riešiť svoj dlh v medziach svojich možností a schopností, najmä ak poskytoval správcovi a veriteľom potrebnú súčinnosť, vynaložil snahu získať zamestnanie, zamestnal sa alebo si zabezpečil iný zdroj príjmov, v prípade nie nepatrného dedenia, daru alebo výhry zo stávky alebo hry ponúkol aspoň polovicu takéhoto zdroja dobrovoľne veriteľom na uspokojenie nevymáhateľného dlhu, prípadne vynaložil snahu o zaradenie sa do spoločnosti alebo sa do spoločnosti opätovne zaradil. (2) Dlžník nemá poctivý zámer najmä, ak
      a) v zozname majetku ani na dopyt správcu neuviedol časť svojho majetku, aj keď o ňom vedel alebo s prihliadnutím na okolnosti musel vedieť, na majetok nepatrnej hodnoty sa neprihliada,
      b) v zozname veriteľov ani na dopyt správcu neuviedol veriteľa fyzickú osobu, v čoho dôsledku veriteľ neprihlásil svoju pohľadávku, aj keď o ňom vedel alebo s prihliadnutím na okolnosti musel vedieť, na drobných veriteľov sa neprihliada,
      c) v návrhu alebo v prílohe návrhu alebo na dopyt správcu uviedol nepravdivú dôležitú informáciu alebo neuviedol dôležitú informáciu, aj keď vedel alebo s prihliadnutím na okolnosti musel vedieť, že ide o dôležitú informáciu,
      h) zo správania sa dlžníka pred podaním návrhu možno usudzovať, že mal snahu poškodiť svojho veriteľa alebo zvýhodniť niektorého veriteľa,
      l) dlžník sa domáhal zbavenia dlhov napriek tomu, že na území Slovenskej republiky nemal v čase podania návrhu centrum hlavných záujmov.
          (5) Poctivý zámer dlžníka súd skúma iba v konaní o návrhu na zrušenie oddlženia pre nepoctivý zámer. V konkurznom konaní ani v konaní o určení splátkového kalendára súd poctivý zámer dlžníka neskúma.

      38. Jinak řečeno soud prvního stupně shledal prostor pro výhradu veřejného pořádku v nepoctivém záměru povinné, který však je adekvátně postižitelný i podle aplikovaného slovenského práva. Sami věřitelé mají možnost zvrátit účinky oddlužení z důvodů vylíčených v odůvodnění napadeného rozhodnutí a není žádného rozumného důvodu, aby soud jejich aktivitu suploval aplikací zcela mimořádného ustanovení o výhradě veřejného pořádku.

      39. V této souvislosti je také třeba upozornit, že i česká právní úprava umožňuje osvobození dlužníka od placení pohledávek (§ 414, § 415 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, dále jen „IZ“), navíc je rovněž ve prospěch dlužníků znovelizována (byť tato úprava doposud nenabyla účinnosti). I podle IZ v aktuálně účinném znění může nastat situace, že dlužník může být osvobozen od povinnosti platit své dosud neuhrazené závazky i v případě, že například svému zahraničnímu věřiteli v rámci oddlužení žádného plnění neposkytl, ani IZ nevylučuje osvobození dlužníka od úhrady jeho závazků v situaci, kdy dlužník zaplatí svým věřitelům méně než 30% (viz § 415 InsZ a judikatura k tomuto ustanovení – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 91/2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 1 VSPH 2161/2014, usnesení ze dne 25. 4. 2018, senážní. 29 NSČR 218/2016).

      40. Protože tedy odvolací soud zjistil, že na povinnost plnit exekuovanou pohledávku se vztahují účinky oddlužení a nejsou dány podmínky pro neuznání těchto účinků, postupoval podle slovenských právních předpisů (viz výše) a napadené rozhodnutí změnil (podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.) tak, že exekuci zastavil postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 167f odst. 1 ZKR (výrok I.)

      41. O nákladech řízení účastníků (výrok II.) bylo rozhodnuto podle § 271 o. s. ř. (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 25 Co 292/2007 evidované pod R 82/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k důvodům zastavení exekuce (nevymahatelnost plnění přiznaného exekučním titulem v důsledku účinků oddlužení povinné), přičemž i na povinnost platit náklady tohoto řízení se ohledně povinné vztahují účinky oddlužení.

      42. Ohledně nákladů soudního exekutora (výrok III.) pak odvolací aplikoval ust. § 150 o. s. ř. (přičemž na tento svůj záměr exekutora předem upozornil a dal prostor k uplatnění jeho práv, soudní exekutor žádné námitky nevznesl a práva jiných účastníků dotčena nebyla).

      43. Podle § 89 e. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

      44. Ústavní soud aproboval postup, že pokud s ohledem na okolnosti případu nebylo možné požadovat náhradu náklad neúspěšné exekuce ani po oprávněném ani po povinném, není nespravedlivé, ponese-li náklady exekutor (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 2396/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1374/18, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 ze dne 24. 10. 2017). Judikatura i odborná literatura zdůrazňují zásadu, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoliv byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce a nedostál požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2015, sp. zn. 20 Cdo 4287/2014, srovnej Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 514). Pod pojem náklady exekuce je přitom třeba začlenit nejen odměnu exekutora, ale i jeho výdaje (shodně Svoboda, K. a kol. Zastavení exekuce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 287). V posuzovaném případě nemohla oprávněná vůbec předpokládat, že povinná 3 roky po zahájení exekuce dosáhne oddlužení podle slovenských předpisů a proto je nelze vinit z neopatrnosti v této souvislosti.
      Poučení:

      Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3.

      Praha 2. dubna 2019


      JUDr. Blanka Kapitánová v. r.
      předsedkyně senátu