Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:7Cmo 383/2017     
Právní věta:Řízení, v němž je původním vlastníkem účastnického cenného papíru (přešlého na hlavního akcionáře) uplatňováno právo na dorovnání (§ 390 ZOK) spadá pod řízení dle § 9 odst.2 písm. e) OSŘ a je tak řízením sporným. Z hlediska poplatkového zákona není rozdíl mezi tím, zda jsou oba nároky /na určení výše přiměřeného protiplnění na jednu akcii (přešlou na hlavního akcionáře) a na plnění přiměřeného protiplnění/ uplatněny jediným návrhem, či zda jsou uplatněny každý samostatně.
Soud:Vrchní soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:VSPH:2018:7.CMO.383.2017.1
Datum rozhodnutí:18.06.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Akcionář
Akciová společnost
Dotčené předpisy:odst. 4 písm. a) předpisu č. 549/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:B


USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského a soudkyň JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Lenky Grollové ve věci

žalobkyně: M. H., nar. xxx
bytem B. xxx, PSČ xxx, B.
zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem
sídlem Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, Praha 2

proti žalované: ZOD Brniště a.s., identifikační číslo osoby 001 19 407
sídlem Jáchymov 1, PSČ 471 29, Brniště

o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění a zaplacení dorovnání s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. září 2017 č.j. 38 Cm 191/2017-132,


takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Řízení se podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku za podaný návrh dle usnesení č.j. 38 Cm 191/2017-125 ze dne 29.8.2017 ve výši 88.775,-Kč.“ (výrok I.) a dále, že „Žádný z účastníků nemá podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení, když řízení bylo zastaveno.“ (výrok II.). Usnesení soud prvního stupně neodůvodnil.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně, explicitně do jeho výroku I., podala žalobkyně včasné odvolání. Vzhledem k závislosti výroku II. usnesení na výroku I. nicméně bylo napadeno usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu. Odvolatelka namítla, že k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání došlo v rozporu se zákonem. Soudní poplatek neměl být vyměřen z částky, kterou žalobkyně požaduje zaplatit ve výroku II. petitu žaloby, nýbrž podle ustanovení položky 4 bod 1 písm. c) sazebníku poplatků, tj. jako by se jednalo o návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění je totiž specifické a nejedná se o standardní řízení o zaplacení peněžité částky. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vytěsnění akcionáři domáhající se přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 390 zákona č. 90/2012 Sb. mohou prezentovat své nároky materiálně jako nároky na plnění, ale i jako nároky na určení. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 29 Cdo 4712/2007, bylo judikováno, že: „Ve světle těchto závěrů nelze navrhovatele zbavit práva domáhat se návrhem podle § 183k odst. 1 obch. zák. určení, jaká je výše přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle § 183m odst. 1 obch. zák. a to aniž by musel prokazovat [v intencích § 80 písm. c) o. s. ř.] naléhavý právní zájem na požadovaném určení.“ „K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že není vyloučeno ani aby se navrhovatel domáhal návrhem podle § 183k odst. 1 obch. zák. zaplacení protiplnění ve výši uvedené v návrhu, popřípadě doplaceni v návrhu specifikovaného rozdílu mezi výší protiplnění, vyplaceného hlavním akcionářem, a výší, již považuje za přiměřenou.“ V řízení o určení přiměřeného protiplnění nedochází, tak jako v klasickém řízení na plnění, k prokazování existence nároku a teprve existuje-li takový nárok, k prokazování jeho výše. V řízení o určení přiměřeného protiplnění dochází pouze k určení skutečnosti, jaké protiplnění je přiměřené a jaké tedy mělo být vytěsněným akcionářům poskytnuto. Fakticky se tak jedná o řízení o návrhu na určení, nikoli řízení o návrhu požadujícím plnění. Tomu by také měla odpovídat poplatková povinnost a soudní poplatek by tak měl být vybrán jako v případě žaloby na určení. Odvolatelka poukázala i na skutečnost, že z hlediska požadavku žalobce se jedná o nekvalifikovaný odhad, z něhož je mu však vyměřen soudní poplatek; požadovaná částka přitom vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Odvolatelka navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Dle obsahu předloženého soudního spisu se žalobkyně svou žalobou došlou soudu prvního stupně dne 22.8.2017 jako bývalá akcionářka žalované domáhá přezkoumání přiměřenosti protiplnění a zaplacení dorovnání ( u žalované došlo k nucenému přechodu účastnických cenných papírů – akcií na společnost Farma Brniště s.r.o.,. jež byla následně sloučena s žalovanou). Konkrétně požaduje, aby soud prvního stupně výrokem I. určil, že výše přiměřeného protiplnění za jednu kmenovou listinnou akcii na majitele …..činí 24.104,-Kč a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.735.488 Kč… Soud prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 29. srpna 2017 č.j. 38 Cm 191/2017 - 125 k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 88.775,-kč, a to do 3 dnů od doručení usnesení a poučil ji, že v případě nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno. Výzva byla doručena zástupci žalobkyně dne 30.8.2017. Ta proti stanovené poplatkové povinnosti brojila podáním ze dne 1.9.2017 označeným jako „námitky“, v němž navrhla zrušení výzvy k zaplacení soudního poplatku - usnesení ze dne 29. srpna 2017 č.j. 38 Cm 191/2017 – 125. Uvedla shodné důvody jako v následujícím odvolání. Přípisem doručeným zástupci žalobkyně dne 7.9.2017 mu bylo z pokynu soudkyně sděleno, že soudní poplatek byl stanoven správně a že pokud nebude daný poplatek za řízení zaplacen, soud řízení zastaví. Dne 26.9.2017 soud prvního stupně rozhodl o zastavení předmětného soudního řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

5. Podle § 4 odst.1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále též jen „SoudP“) „Jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení řízení")“.

6. Podle § 9 odst.1 SoudP v rozhodném znění „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“

7. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009 sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 104/2010 „Ustanovení § 183k obch. zák. zakládá právo akcionáře domáhat se určení výše přiměřeného protiplnění i právo domáhat se zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši. V rámci jednoho řízení vedle sebe obstojí návrhy dvou či více navrhovatelů, z nichž některý se domáhá nároků plynoucích z ustanovení § 183k obch. zák. návrhem na určení výše přiměřeného protiplnění a některý návrhem na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši. Při rozhodování o kterémkoli z uvedených žalobních návrhu není soud vázán tím, jak žalobce vyčíslil výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii ani celkovou výší požadovaného protiplnění“. Toto rozhodnutí zřejmě již není použitelné na nucený přechod účastnických cenných papírů co do otázky, zda lze navrhnout jak určení výše protiplnění na jednu akcii (určovací návrh), tak i požadovat zaplacení celé částky (návrh na plnění) resp. lze uplatnit i jen jeden požadavek z těchto dvou možností, protože právo na dorovnání mohou dosavadní vlastníci uplatnit až od jeho splatnosti a proto není důvodu, aby mohlo být uplatňováno jak žalobou na určení, tak u žalobou na plnění – zaplacení (tento názor zastává P. Šuk in. Štenglová I., Havel B., Cileček F., Kuhn P., Šuk P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2017 s.662). Je však zřejmě stále uplatnitelné v jiných procesních otázkách – otázce více návrhů podávaných samostatně jednotlivými oprávněnými osobami, kdy každý další (časově pozdější) návrh je potud nutné považovat za přistoupení k primárně zahájenému (nejstaršímu“) řízení. Nejvyšší soud tedy neřešil poplatkovou povinnost ani v souvislosti s nároky dle § 183k obch.zák., neřešil ji ani v žádné následné judikatuře, tím spíše pak vztahující se na právní úpravu nuceného převodu účastnických cenných papírů účinnou od 1.1.2014, což je i daný případ. Nicméně jeho výše citované rozhodnutí je ve své podstatě do jisté míry významné pro určení soudního poplatku resp. jeho výše i pro řízení zahájená v roce 2017 (dle právní úpravy účinné od 1.1.2014 – hmotněprávní i procesní), protože poukazuje na možnou vůli navrhovatele podat i jen návrh na určení výši přiměřeného protiplnění, i jen návrh na plnění vycházejících z práva na přiměřené protiplnění (jeho výše se stanoví jako předběžná otázka) či návrh, jenž bude obsahovat oba tyto nároky – určení výše přiměřeného protiplnění na jednu akcii a zároveň stanovení povinnosti hlavního akcionáře /dalšího účastníka/ zaplatit navrhovateli „žalovanou“ částku. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí konstatoval, že „nevýhodou určovacího návrhu je, že i když navrhovatel v řízení uspěje, soudní rozhodnutí mu nemůže sloužit jako titul pro výkon rozhodnutí (exekuci)“. Neuhradí-li hlavní akcionář dobrovolně celkovou výši protiplnění, bude se muset navrhovatel obrátit znovu na soud a v novém nalézacím řízení požadovat odsouzení hlavního akcionáře k zaplacení celkového protiplnění“. To je úskalí toliko určovacího návrhu.

8. Odvolacímu soudu není známo, že by Nejvyšší soud otázku přezkoumání přiměřenosti protiplnění co do možných petitů návrhu na zahájení řízení resp. obsahu tohoto návrhu řešil podle právní úpravy účinné od 1.1.2014, tedy pro případ nuceného přechodu účastníckých cenných papírů dle § 375 a násl. z.o.k. Takový judikát ani sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu známo není. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 spadá řízení, v němž je původním vlastníkem účastnického cenného papíru (přešlého na hlavního akcionáře) uplatňováno právo na dorovnání (§ 390 z.o.k.) pod řízení dle § 9 odst.2 písm.e) o.s.ř. , tedy je řízením sporným. To je ovládáno zásadou dominus litis, což znamená, že žalobce je „pánem sporu“, tedy že výlučně on určuje ve svém žalobním návrhu, co bude předmětem řízení. V daném případě žalobce vymezil, že předmětem předmětného řízení bude jednak požadavek na určení přiměřeného protiplnění na jednu akcii přešlou na hlavního akcionáře, jednak požadavek na zaplacení celé, dle navrhovatele dlužné částky. Tento návrh je co do v něm obsažených požadavků – nároků pro soud závazný. Vzhledem k tomu, že splňuje všechny formální i obsahové náležitosti, byl by za splnění všech podmínek řízení včetně zaplacení soudního poplatku též projednatelný. Zásadní pro řízení je tedy vázanost soudu návrhem i pokud jde o určení poplatkové povinnosti, na jejíž vznik ani výši nemůže mít vliv případnost návrhu z věcného hlediska resp. správnost uplatněných nároků.

9. Logickým, systematickým i teleologickým výkladem odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelky není důvodné. Je-li žalováno toliko na určení výše přiměřeného protiplnění na jednu akcii (přešlou na hlavního akcionáře) – návrh na určení, přičemž takovýto návrh podléhá soudnímu poplatku, pak nemůže mít na jeho výši vliv to, že jedním návrhem byl uplatněn ještě i další nárok – nárok na plnění. Naopak, je-li žalováno samostatně toliko na plnění – návrh na plnění, a takovýto návrh podléhá poplatkové povinnosti, nemůže mít na ní vliv to, že jediním návrhem byl uplatněn ještě i další nárok – nárok na určení. V daném případě je dána poplatková povinnost žalobce z návrhu na určení přiměřené výše protiplnění na jednu akcii ve výši
2.000,- Kč (dle položky 4 bodu 1. písm. c/ sazebníku soudních poplatků SoudP). Byl-li by tento návrh uplatněn zcela samostatně, je zřejmé, že nezaplacení soudního poplatku 2.000,- Kč by znamenalo zastavení řízení o jmenovaném určovacím návrhu – nároku. Dále v daném případě činí ze žalované částky uplatněné návrhem na plnění ve výši 1.735.488 Kč poplatková povinnost resp. soudní poplatek částku 86.775,-Kč (dle položky 1 bodu 1. písm. b/ sazebníku soudních poplatků SoudP). Byl-li by tento návrh uplatněn zcela samostatně, je zřejmé, že nezaplacení soudního poplatku 86.775,-Kč by znamenalo zastavení řízení o jmenovaném návrhu – nároku na plnění. Byly-li uplatněny v jednom řízení jediným návrhem oba výše specifikované nároky, tedy nárok na určení zpoplatněný soudním poplatkem ve výši 2,000,- Kč a nárok na plnění zpoplatněný soudní poplatkem ve výši 86.775,-Kč, není věcného ani právního důvodu, aby nezaplacení ani jednoho z uvedených soudních poplatků neznamenalo zastavení soudního řízení o obou jmenovaných žalobou nárocích. Z hlediska poplatkového zákona není rozdíl mezi tím, zda jsou oba nároky uplatněny jediným návrhem, či zda jsou uplatněny každý samostatně; samozřejmě s výjimkou danou zákonem, což není daný případ. Možnost uplatnění každého z nároků - samostatně (postupně) či společně, je plně na volbě žalobce. Výše uvedené promítnuto do posuzované věci znamená, že zastavil – li soud prvního stupně předmětné řízení pro nezaplacení správně vyměřeného soudního poplatku, byl takový postup v souladu se zákonem. Soud prvního stupně žalobce na možnost zastavení ve výzvě výslovně upozornil. Z úředního záznamu v soudním spise (č.l. 131) vyplývá, že v „účtárně KS Ústí nad Labem u p. J. dne 26.9.2017 zjištěno, že soudní poplatek dle výzvy č.j. 38 Cm 191/2017 – 125 ze dne 29.8.2017 ve výši 88.775,- Kč nebyl žalobcem ke dni 25.9.2017 zaplacen“. Ze soudního spisu nevyplývá, že by byl zaplacen kdykoli později do rozhodnutí odvolacího soudu. Soudní poplatek ani z jednoho nároku tak nebyl zaplacen ani v řízení před soudem prvního stupně, pročež ten rozhodl správně o zastavení řízení, když výše soudního poplatku jím určená byla správná, a ani v rámci odvolacího řízení do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.


Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Praha 17. června 2018

JUDr. Josef Holejšovský
předseda senátu