Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:19Co 146/2017     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2018:19.CO.146.2017.1
Datum rozhodnutí:03.12.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Pravomoc soudu
Dotčené předpisy:předpisu č. 44/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a



USNESENÍ



Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové ve věci

oprávněného: M. S.
bytem K., B.
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Wimětalem
      sídlem Údolní 8, Brno

proti
povinné: Fotbalová asociace České republiky, IČO: 004 06 741
sídlem Diskařská 2431/4, Praha 6 Břevnov
zastoupený advokátem Mgr. Martinem Vojáčkem
sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 Nové Město

o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v jiném členském státě Evropské unie
k odvolání oprávněného i povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. prosince 2016, č.j. 38 EXE 10001/2016-27
takto:
      Usnesení soudu I. stupně se zrušuje ve vyhovujícím výroku I. o částečném prohlášení vykonatelnosti, v zamítavém výroku II. a ve výroku III. o nákladech řízení a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
    Odůvodnění:

    1. Shora označeným usnesením soud I. stupně prohlásil rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5.11.2008 sp.zn. 250302/KG ZA 08-589 částečně vykonatelným na území České republiky, a to pokud jde o výroky o povinnosti povinného neprodleně uvolnit oprávněného podle čl. 9 juncto čl. 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players a povinnosti prokázat součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede (výrok 3.2.), dále o povinnost povinného uhradit oprávněnému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s požadavkem oprávněného vůči povinnému, které činí v současné době 1.185,19 EUR (výrok 3.4.) - výrok I. Výrokem II. soud I. stupně zamítl návrh povinného na prohlášení vykonatelnosti uvedeného rozsudku. Pokud jde o jeho výrok 3.3. tímto výrokem byla povinnému stanovena povinnost zaplatit oprávněnému po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co mu bylo uloženo pod bodem 3.2. , pokutu ve výši 1.000 EUR až do maximální výše 400.000 EUR. O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
    2. Své rozhodnutí odůvodnil čl. 38, 49, 53 a 54 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I. – dále jen Nařízení). Návrh shledal důvodným kromě výroku 3.3. o povinnosti zaplatit pokutu za každý den jednání po uplynutí desetidenní lhůty po vynesení rozsudku až do maximální výše 400.000 EUR.

    3. S odkazem na čl. 49 nařízení Brusel I soud uzavřel, že materiálně vykonatelná jsou pouze ta cizí rozhodnutí znějící na penále, v nichž výše penále byla stanovena s konečnou platností soudy členského státu původu. Toto penále pak lze v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Uložením pokuty v členském státě původu není dotčena vlastní povinnost povinného k nepeněžitému plnění, tato povinnost stále trvá. Oprávněný má proto možnost buď v České republice na podkladě původního rozsudku požadovat prohlášení rozsudku vykonatelným, pokud jde o povinnost k vymožení nepeněžitého plnění, nebo může ve státě původu dosáhnout vydání zvláštního rozsudku o konečné výši pokuty a následně v České republice požádat o prohlášení vykonatelnosti i pokud jde o tuto povinnost. S ohledem na výše uvedené soud prohlásil předmětný rozsudek vykonatelným pouze v části týkající se nepeněžité povinnosti a výroku ohledně nákladů řízení a v části, v níž rozsudek ukládal povinnost k peněžitému plnění, návrh na prohlášení vykonatelnosti tohoto rozsudku zamítl.

    4. K odvolání oprávněného i povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2017, č. j. 19 Co 146/2017-80, odvolání oprávněného proti vyhovujícímu výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve vyhovujícím výroku I. o částečném prohlášení vykonatelnosti a v zamítavém výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně a uzavřel, že jeho úvaha o vykonatelnosti předmětného rozsudku je po věcné stránce správná, když na danou věc správně aplikoval Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (nařízení Brusel I). Stejně jako soud prvního stupně odkázal na čl. 49 nařízení Brusel I a uvedl, že penále lze v jiných členských státech původu vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Nestačí, aby z rozsudku byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V některých členských státech musí proto po nesplnění nepeněžité povinnosti následovat další samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále. Z nařízení Brusel I dále vyplývá, že soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti vyhoví, jsou-li splněny formální náležitosti, tzn., je-li předloženo vykonávané rozhodnutí (stejnopis s razítkem soudu, případně ověřená kopie) a osvědčení o vykonatelnosti. Rozhodnutí může být přezkoumáváno jen s přihlédnutím k čl. 34 a 35 nařízení Brusel I, přičemž věcné přezkoumaní cizího rozhodnutí není možné. Odvolací soud je potom při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 nařízení Brusel I. V dané věci nelze dovodit, že by uznání tohoto rozsudku a jeho prohlášení vykonatelnosti bylo v rozporu s veřejným pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že je věcný přezkum cizího exekučního titulu zapovězený (viz čl. 36 nařízení Brusel I), nelze vyhovět ani námitkám povinné, která ve svém odvolání namítá právě věcnou nesprávnost předmětného rozsudku (např. nepříslušnost uvedeného soudu, procesní postup formou rozsudku pro zmeškání).

    5. Proti usnesení Městského soudu jako soudu odvolacího podali oba účastníci dovolání. K jejich dovolání NS ČR svým usnesením ze dne 10.7.2018, č.j. 20 Cdo 5769/2017-116 usnesení Městského soudu v Praze zrušil ve výroku II., jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.12.2016, č.j. 38 EXE 10001/2016-27 ve výrocích I. a II. a dále ve výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
    6. Dovolací argumentace obou účastníků byla totožná s námitkami uvedenými v jejich odvoláních. Dovolání oprávněného, směřovalo proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, pokud jde o povinnost povinné zaplatit oprávněnému – po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení tohoto rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co jí bylo uloženo pod bodem 3.2, pokutu ve výši 1 000 EUR až do maximální výše 400 000 EUR. Namítal, že českým soudům nepřísluší přezkoumávat rozsudek cizího státu co do jeho obsahu. Má zato, že splnil veškeré předpoklady, jež jsou potřebné pro prohlášení vykonatelnosti předmětného rozsudku. Proto mělo dojít k prohlášení celého tohoto rozsudku vykonatelným na území České republiky. Předložil osvědčení o vykonatelnosti rozsudku a prokázal tak, že podmínky pro vykonatelnost rozsudku podle práva členského státu původu jsou naplněny. Dle jeho názoru se jedná o nevyvratitelný důkaz o vykonatelnosti rozsudku a splnění podmínky stanovené v čl. 49 nařízení Brusel I tuzemské soudy nejsou příslušné k přezkumu vydaného osvědčení o vykonatelnosti.

    7. Povinná podala dovolání do výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byl rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 250302/KG ZA 08-589, prohlášen částečně vykonatelným na území České republiky, pokud jde o povinnost povinné, aby neprodleně uvolnila oprávněného podle článku 9 juncto článek 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players, a prokázala součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede a o povinnost povinné uhradit oprávněnému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s požadavkem vůči oprávněné, které v současné době činí 1.185,19 EUR. Dále namítla, že oprávněný i povinná jsou českými subjekty, nikdy nebyla dána příslušnost Utrechtského soudu. Návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti měl být zamítnut, neboť povinná o řízení u Utrechtského soudu nebyla jakkoli informována, nebyla jí doručena žaloba, předvolání k jednání soudu a ani samotné cizí rozhodnutí. V důsledku této skutečnosti došlo k porušení práva povinné na spravedlivý proces.

    8. Dovolací soud ve svém zrušovacím usnesení shledal správnou aplikaci Nařízení Brusel I, citoval znění článků 34, 35, 36, 41, 45, 49, 53 a 54 uvedeného Nařízení a konstatoval, že příslušnost soudu členského státu původu nemůže být přezkoumávána a hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1 Nařízení nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.

    9. Dále upozornil na to, že věcnou správností exekučního titulu, (čl. 36, čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I) se rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutku a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu. Přezkum existence případných procedurálních nedostatků, k nimž mělo dojít před vydáním exekučního titulu ve smyslu čl. 34 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 nařízení Brusel I nelze ztotožnit s přezkumem věcné správnosti exekučního titulu.

    10. Dovolací soud konstatoval, že český soud nemůže ignorovat případný fakt, že písemnosti podle čl. 34 odst. 2 nařízení nebyly povinné doručeny. Pouze není oprávněn přezkoumávat proceduru samotného doručení, pokud proběhla.

    11. Vytknul odvolacímu soudu, že se nezabýval ani tím, jestli předmětný exekuční titul byl povinné doručován a zda povinná měla možnost využít opravné prostředky proti němu (včetně možnosti namítnout údajnou vadu řízení spočívající v tom, že jí nebyla doručena žaloba nebo předvolání k jednání).

    12. Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že rozhodnutí soudu členského státu původu, ve kterém byl exekuční titul vydán, stanovící konečnou celkovou výši penále (jímž se rozumí peněžitá sankce pro případ porušení nepeněžité povinnosti uložené exekučním titulem), lze vyžadovat jen tehdy, když takové rozhodnutí může být v souladu s předpisy členského státu původu skutečně vydáno. Není-li tomu tak, není přípustné, aby soud, který rozhoduje o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, trval na předložení rozhodnutí o celkové výši penále, neboť by tak jednou provždy znemožnil výkon exekučního titulu, který byl vydán v souladu s procesními předpisy členského státu původu a je i podle českého práva materiálně vykonatelný.

    13. Ve světle závěrů dovolacího soudu a vázán jeho závazným právním názorem odvolací soud znovu přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a aniž by bylo třeba nařizovat jednání ( § 254 odst. 7, 8 o.s.ř.), dospěl k závěru, že nejsou dosud podmínky pro konečné rozhodnutí věci. (Ve výroku o odmítnutí odvolání oprávněného proti vyhovujícímu výroku I. usnesení soudu I. stupně je rozhodnutí pravomocné).

    14. Podle čl. 41 Nařízení rozhodnutí je vykonatelné (se prohlásí za vykonatelné), jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

    15. Podle čl. 53 Nařízení bod 1. strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti. Bod 2. strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55.

    16. Podle čl. 54 Nařízení soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení.

    17. Podle čl. 43 bod 1 Nařízení proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.

    18. Podle čl. 45 Nařízení bod 1. Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí. Bod 2. cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

    19. Ze shora uvedených článků Nařízení vyplývá, že soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti vyhoví, jsou-li splněny formální náležitosti, tzn., je-li předloženo vykonávané rozhodnutí (stejnopis s razítkem soudu, případně ověřená kopie) a osvědčení o vykonatelnosti. Rozhodnutí může přezkoumávat jen s přihlédnutím k čl. 34 a 35 Nařízení. Věcné přezkoumání cizího rozhodnutí není možné. Odvolací soud je potom při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 Nařízení.

    20. Podle čl. 34 Nařízení se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost; je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.

    21. Podle čl. 35 Nařízení se rozhodnutí rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72. Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.

    22. Dle čl. 49 Nařízení cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu. Tento článek Nařízení se vztahuje k rozhodnutím ukládajícím povinnost k nepeněžitému plnění. Podle právních řádů některých členských států je v takovém rozhodnutí zároveň stanovena peněžní částka, kterou musí povinný v případě nesplnění rozhodnutí oprávněnému zaplatit. Penále lze potom v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Nestačí, aby z rozsudku byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V těchto členských státech musí proto po porušení nepeněžité povinnosti následovat další samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále.

    23. V projednávané věci rozhodl soud v Utrechtu rozsudkem pro zmeškání. Z úředního překladu tohoto rozsudku vyplývá, že „z dokladů o doručení, které byly předloženy po zatímním rozsudku ze dne 22.8.2008 vyplývá, že soudní předvolání v tomto zkráceném řízená byla Českému fotbalovému svazu opět řádně doručena, a to v takové časové lhůtě, že Český fotbalový svaz měl možnost měl možnost podat repliku“. Uvedený soud proto dovodil dodržení ustanovení čl. 19 Nařízení (ES) č. 1348/2000 (o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech). Svoji příslušnost (pravomoc) dovodil dle čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I a na právní vztah mezi účastníky aplikoval nizozemské právo. Z předloženého osvědčení o vykonatelnosti rozsudku dle čl. 54 a 58 nařízení o soudních rozhodnutích a soudních smírech vyplývá, že žaloba byla povinnému doručena 27.6.2008.

    24. Na základě těchto údajů soud I. stupně dovodil, že ve věci rozhodl soud, který k tomu měl pravomoc a že byly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání dané nizozemským právem a Nařízením (ES) č. 1348/2000 (dnes Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007). Vycházeje ze znění rozsudku a z osvědčení o jeho vykonatelnosti, vydaným soudem v Utrechtu, automaticky dovodil, že byla doručena žaloba, předvolání i samotný rozsudek. Za situace, kdy výrok označený 3.2. rozsudku znějící na nepeněžité plnění je doprovázen výrokem 3.3. na peněžitou sankci při jeho nesplnění, vyšel soud I. stupně z čl. 49 Nařízení a praxe států EU, které vyžadují, aby při porušení nepeněžitého plnění následovalo další samostatné rozhodnutí o celkové výši penále. Tyto závěry považoval původně za správné i odvolací soud. Nyní, vázán právním názorem dovolacího soudu konstatuje, že je třeba postavit najisto, kdy byla povinnému (v pozici žalovaného) doručena žaloba, předvolání i samotný rozsudek soudu v Utrechtu. Bude třeba se zabývat i právní úpravou Nizozemí ve vztahu k důvodnosti závěru o tom, že neplnění nepeněžitého plnění v rozsudku pod sankcí penále nabíhajícího po dnech, vyžaduje samostatný rozsudek o konečné výši takovéhoto penále.
    25. V návaznosti na to je třeba upozornit na judikaturu NS ČR. Ta hovoří o tom, že byl-li vydán rozsudek v řízení, v němž se žalovaný proti uplatněnému nároku věcně nebránil, je možné uplatnit výhradu nedoručení návrhu na zahájení řízení či jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihu pouze za podmínky, že žalovaný neměl možnost se proti vydanému rozhodnutí bránit opravným prostředkem (viz usnesení NS ČR sp.zn. 30 Cdo 3200/2013).

    26. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14.12.2006 ve věci C-283/05 – ASML Netherlands BV proti Semiconductor Industry Services GmbH (SEMIS) potom stanoví, že čl. 34 bod 2 nařízení Brusel I musí být vykládán tak, že žalovaný měl možnost využít opravného prostředku proti rozhodnutí pro zmeškání pouze tehdy, pokud skutečně znal obsah tohoto rozhodnutí na základě doručení provedeného v dostatečném časovém předstihu, který mu umožnil přípravu na jednání před soudem státu, v němž proběhlo soudní řízení.

    27. Popsané dokazování však přesahuje svým rozsahem rámec odvolacího řízení, a proto odvolacímu soudu nezbylo než usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu (kromě výroku o odmítnutí odvolání oprávněného do vyhovujícího výroku) zrušit a vrátit ho tomuto soudu k dalšímu řízení.

    28. Na soudu I. stupně nyní bude zjistit dotazem, kdy byla doručena žaloba, předvolání a rozsudek povinné a zda měla povinná možnost podat repliku (jak uvádí soud v Utrechtu ve svém rozhodnutí) či následně opravný prostředek. Soud I. stupně bude v tomto směru postupovat dle Instrukce Ministerstva spravedlnosti, která upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních z 11.6.2010, č.j. 59/2010-MOC-J a v obecné rovině dle Nařízení (ES) č. 1393/2007 s tím, že samotný proces doručování není oprávněn posuzovat. Za situace, kdy bude zjištěno, že všechny uvedené písemnosti byly povinné doručeny, bude se dále soud I. stupně zabývat úpravou nizozemského práva ve vztahu k výše popsané situaci, tj. zda právo této země vyžaduje samostatné rozhodnutí o konečné výši penále stanoveného soudem po dnech za neplnění nepeněžité povinnosti. V tomto směru požádá o součinnost a spolupráci mezinárodní odbor ministerstva spravedlnosti. Pokud nizozemské právo upravuje vydání takového rozsudku, vyzve soud I. stupně oprávněného k jeho předložení v jím stanovené lhůtě. Jinak o návrhu na prohlášení vykonatelnosti znovu rozhodne s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem ohledně doručování v průběhu řízení před soudem v Utrechtu (viz shora). V novém rozhodnutí soud I. stupně rozhodne i o nákladech řízení před odvolacím soudem v souladu s § 224 odst. 3 o.s.ř.
                            Poučení:
    Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

    Praha 3. prosince 2018


    JUDr. Eva Ištvánková v.r.
    předsedkyně senátu