Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:9Co 702/2018     
Právní věta:Podle ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu ve znění zákona č. 139/20015 Sb. účinném od 1. 7. 2015 je možné k vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu až v exekučním řízení zahájeném od 1. 1. 2013.
Soud:Krajský soud v Ostravě
ECLI:ECLI:CZ:KSOS:2018:9.CO.702.2018.1
Datum rozhodnutí:27.09.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 42 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
Kategorie rozhodnutí:B

USNESENÍ

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáše Nohela v exekuční věci

oprávněné: KOS Trading, a.s., IČO: 60793562

sídlem Stará Ježnická 1556/1, Pod Bezručovým vrchem, 794 01 Krnov

zastoupená advokátem Mgr. Lukášem Mokrým

sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory

proti

povinnému: Jiří V., narozený dne xxx

bytem xxx

za účasti

manželky povinného: Marta V., narozená dne xxx

bytem xxx

pro částku 195 572 Kč s příslušenstvím, o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad exekuce, k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 52 Nc 10590/2008-89, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115,


takto:

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.


    II. Ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


    Odůvodnění:


    1. Napadeným usnesením ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115 byla nejprve v odst. I. výroku částečně zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4, a to v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017 203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu Komerční banka, a.s.. V odst. II. výroku bylo pak provedení exekuce v tomtéž rozsahu částečně odloženo do pravomocného skončení řízení o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce. Konečně v odst. III. výroku okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrzích povinného na částečný odklad exekuce a manželky povinného na částečný odklad a částečné zastavení exekuce. Své rozhodnutí o částečném zastavení exekuce odůvodnil okresní soud ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu a s tím, že exekuce je ve shora uvedeném rozsahu nepřípustná, neboť ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 účinném od 1. 7. 2015, podle něhož vydal soudní exekutor výše označený exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu, lze aplikovat pouze v řízeních, v nichž od 1. 3. 2013 bylo možno dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za jí stanovených podmínek vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, neboť v opačný výklad by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity právních předpisů. V projednávané věci přitom vymáhaný dluh povinného dle exekučního titulu vznikl v letech 2001 až 2003 z titulu podnájemní smlouvy k nebytovým prostorům a byl přiznán exekučním titulem z roku 2007, přičemž dané exekuční řízení k vymožení tohoto dluhu bylo zahájeno dojitím exekučního návrhu dne 9. 4. 2008, a tedy v době, kdy zákon vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu nepřipouštěl, a proto nejsou splněny výše uvedené podmínky pro aplikaci § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 pro vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného a exekuce je tudíž v tomto rozsahu nepřípustná. S ohledem na závěr o důvodnosti podaného návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce pak okresní soud provedení exekuce v uvedeném rozsahu k návrhu povinného i manželky povinného odložil do pravomocného skončení řízení o návrzích na částečné zastavení exekuce, neboť lze ve smyslu ust. § 54 odst. 6 ex. řádu očekávat, že exekuce bude v tomto výše uvedeném a nepřípustném rozsahu zastavena. Konečně výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ust. § 89 ex. řádu ve spojení s tím, že žádnému z účastníků nelze přičítat zavinění na částečném zastavení exekuce, když o nepřípustném způsobu provedení exekuce rozhodl pověřený soudní exekutor.

    2. Včasným odvoláním napadla toto rozhodnutí oprávněná. Poukazovala na novelu ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. a účinnou od 1. 7. 2015 a přechodné ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 139/2015 Sb., podle něhož se exekuční řád ve znění účinném od nabytí zákona č. 139/2015 Sb. použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to bez ohledu na skutečnost, kdy konkrétně bylo exekuční řízení zahájeno a bez ohledu na jakoukoli další podmínku. Nesouhlasila přitom s výkladem uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedeným okresním soudem v napadeném usnesení, podle něhož se toto přechodné ustanovení vztahuje pouze na řízení, v nichž bylo od 1. 3. 2013 dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za stanovených podmínek možno vést exekuci přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu. Takový výklad dle oprávněné odporuje úmyslu zákonodárce sledovanému v posledních letech novelami občanského soudního řádu a exekučního řádu, spočívajícímu v posilování práv věřitelů a ve zvýšení úspěšnosti výkonu rozhodnutí. V případě, že by zákonodárce chtěl docílit toho, aby se novela provedená zákonem č. 139/2015 Sb. vztahovala jen na některá z dříve zahájených řízení, postupoval by jako v případě novely občanského soudního řádu a exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. a do přechodných ustanovení by zakotvil výjimky, kdy se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nedokončí podle dosavadních předpisů. Oprávněná se proto domáhala zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    3. Povinný i manželka povinného v rámci svého vyjádření k odvolání oprávněné zcela shodně považovali napadené rozhodnutí za „jasné a bez rozporů“. Namítali, že v napadeném rozhodnutí schází pouze důvod, pro který podali odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora ze dne 16. 9. 2017, v kterémžto rozhodnutí soudní exekutor v rozporu se zákonem i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 „zabavil“ manželce povinného její osobní mzdu.

    4. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, a dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněné nelze shledat důvodným.

    5. Okresní soud postupoval vskutku naprosto správně, pokud exekuci v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu podle exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 21. 8. 2017 č. j. 203 EX 07992/08-47 v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu částečně zastavil.

    6. Z obsahu spisu, připojeného elektronického spisu soudního exekutora i napadeného usnesení je patrné, že vedená exekuce byla v projednávané věci nařízena k návrhu oprávněné došlému soudnímu exekutorovi dne 8. 4. 2008, a to usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4.

    7. Zcela ve shodě s obsahem napadeného usnesení lze přitom na prvém místě zopakovat, že právní úprava účinná v době zahájení daného exekučního řízení, tj. k 8. 4. 2008, nijak nepřipouštěla, aby k vymožení dluhu jednoho z manželů – povinného byla provedena exekuce přikázáním pohledávky manžela tohoto povinného z účtu u peněžního ústavu, když tento způsob provádění exekuce byl v platném právu nově zakotven až v důsledku přijetí novely o. s. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Z toho pak vyplývá, že ještě ani v době zahájení nyní vedeného exekučního řízení, tím méně pak v (předcházející) době vzniku vymáhaného závazku či v době vydání exekučního titulu nemohli účastníci tohoto řízení, a tedy zejména ani oprávněná legitimně očekávat, že by její pohledávka mohla být nuceně uspokojena právě formou přikázání pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu. S ohledem na obecně uznávaný princip tohoto legitimního očekávání (k tomu obdobně srov. např. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4368/2015) je tedy výklad přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedený okresním soudem v napadeném usnesení zcela a jedině správný.

    8. Okresnímu soudu lze tedy plně přisvědčit potud, že aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 Sb. účinném od 1. 7. 2015, podle něhož k vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, přichází při splnění zákonných podmínek do úvahy pouze v exekučních řízeních zahájených v době od 1. 1. 2013, neboť v době do 31. 12. 2012 nebylo exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného vůbec možno nařídit a provést. Opačný výklady by pak opět zcela ve shodě se závěry přijatými již okresním soudem v napadeném usnesení byl zcela bezpochyby nejen v rozporu s výše uvedeným principem legitimního očekávání účastníků řízení, nýbrž zejména též v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jak to obdobně dovodil jednak Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4525/2014 a jednak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/2014.

    9. Odvolacím námitkám oprávněné, podle nichž tento výklad uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. správný není, proto v žádném případě přisvědčit nelze. Exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného nařízená v projednávané věci shora označeným exekučním příkazem soudního exekutora je tedy už jen vzhledem k těmto závěrům vskutku nepřípustná.

    10. Jen pro úplnost pak krajský soud považuje za nutné dodat, že v projednávané věci nelze dále přehlédnout rovněž skutečnost zmíněnou v napadeném usnesení již i okresním soudem, a to že vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla dle obsahu exekučního titulu již v období let 2001 až 2003, a tedy ještě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (jinak i jen obč. zák.), avšak manželství povinného a jeho manželky Marty V. bylo uzavřeno a jejich společné jmění manželů tak vzniklo až dne 30. 1. 2016. S ohledem na tento vznik vymáhaného dluhu ještě v době před uzavřením manželství povinného a Marty V. a za účinnosti obč. zák. tudíž vymáhaný dluh předně nijak ve smyslu ust. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění účinném v době vzniku vymáhaného dluhu (k tomu srov. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) nespadá do společného jmění manželů – povinného a Marty V. Jelikož tento vymáhaný dluh vznikl před uzavřením manželství povinného a Marty V. (a to za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), není možno s ohledem na právní úpravu účinnou v době vzniku tohoto dluhu a provedenou zejména ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu (i k tomu srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) k vymožení tohoto dluhu ani vydat exekuční příkaz postihující majetek ve společném jmění manželů – povinného a Marty V., neboť ve smyslu ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo možno exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů vést k vymáhání dluhu vzniklého jen jednomu z manželů pouze tehdy, vznikl-li tento dluh za trvání manželství. Vzhledem k uvedenému by tak ani v případě aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (vyloučené však již výše zmíněným výkladem přechodného ust. čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb.) tímto ustanovením určené podmínky pro nařízení a vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu v projednávané věci splněny být nemohly a nemohou.

    11. V napadeném rozhodnutí učiněný závěr okresního soudu o nepřípustnosti, jako důvodu pro částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu je proto ze všech shora uvedených důvodů zcela správný.

    12. S ohledem na věcně správné rozhodnutí o částečném zastavení exekuce pak okresní soud rovněž správně dospěl k závěru o splnění podmínek ust. § 54 odst. 6 ex. řádu pro vyhovění návrhům povinného a manželky povinného částečný odklad provedení exekuce v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o částečném zastavení exekuce v tomto rozsahu. Též výrok o povolení odkladu provedení exekuce v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017 203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce je proto věcně zcela správný.

    13. Krajský soud tak proto při přijetí shora rozvedených závěrů odvoláním oprávněné napadené usnesení okresního soudu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. ř. jako věcně naprosto správné v celém rozsahu potvrdil, když okresní soud při náležité aplikaci ust. § 89 věty prvé ex. řádu rozhodl správně též o náhradě nákladů řízení a toto rozhodnutí nebylo pak žádným z účastníků ani nijak zpochybněno.

    14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. ř., když při procesním neúspěchu oprávněné s jejím odvoláním vzniklo takto v odvolacím řízení procesně úspěšné manželce povinného právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu manželce povinného v průběhu odvolacího řízení žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nevznikly.


    Poučení:

    Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 237 občanského soudního řádu.

    Ostrava 27. září 2018

    JUDr. Jan Horák v. r.

    předseda senátu




    USNESENÍ


    Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáše Nohela v exekuční věci

    oprávněné: KOS Trading, a.s., IČO: 60793562

    sídlem Stará Ježnická 1556/1, Pod Bezručovým vrchem, 794 01 Krnov

    zastoupená advokátem Mgr. Lukášem Mokrým

    sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00  Ostrava - Mariánské Hory

    proti

    povinnému: Jiří V., narozený dne xxx

    bytem xxx

    za účasti

    manželky povinného: Marta V., narozená dne xxx

    bytem xxx

    pro částku 195 572 Kč s příslušenstvím, o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad exekuce, k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 52 Nc 10590/2008-89, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115,


    takto:

    I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.


      II. Ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


      Odůvodnění:


      1. Napadeným usnesením ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115 byla nejprve v odst. I. výroku částečně zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4, a to v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017  203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu Komerční banka, a.s.. V odst. II. výroku bylo pak provedení exekuce v tomtéž rozsahu částečně odloženo do pravomocného skončení řízení o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce. Konečně v odst. III. výroku okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrzích povinného na částečný odklad exekuce a manželky povinného na částečný odklad a částečné zastavení exekuce. Své rozhodnutí o částečném zastavení exekuce odůvodnil okresní soud ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu a s tím, že exekuce je ve shora uvedeném rozsahu nepřípustná, neboť ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 účinném od 1. 7. 2015, podle něhož vydal soudní exekutor výše označený exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu, lze aplikovat pouze v řízeních, v nichž od 1. 3. 2013 bylo možno dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za jí stanovených podmínek vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, neboť v opačný výklad by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity právních předpisů. V projednávané věci přitom vymáhaný dluh povinného dle exekučního titulu vznikl v letech 2001 až 2003 z titulu podnájemní smlouvy k nebytovým prostorům a byl přiznán exekučním titulem z roku 2007, přičemž dané exekuční řízení k vymožení tohoto dluhu bylo zahájeno dojitím exekučního návrhu dne 9. 4. 2008, a tedy v době, kdy zákon vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu nepřipouštěl, a proto nejsou splněny výše uvedené podmínky pro aplikaci § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od    1. 7. 2015 pro vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného a exekuce je tudíž v tomto rozsahu nepřípustná. S ohledem na závěr o důvodnosti podaného návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce pak okresní soud provedení exekuce v uvedeném rozsahu k návrhu povinného i manželky povinného odložil do pravomocného skončení řízení o návrzích na částečné zastavení exekuce, neboť lze ve smyslu ust. § 54 odst. 6 ex. řádu očekávat, že exekuce bude v tomto výše uvedeném a nepřípustném rozsahu zastavena. Konečně výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ust. § 89 ex. řádu ve spojení s tím, že žádnému z účastníků nelze přičítat zavinění na částečném zastavení exekuce, když o nepřípustném způsobu provedení exekuce rozhodl pověřený soudní exekutor.

      2. Včasným odvoláním napadla toto rozhodnutí oprávněná. Poukazovala na novelu ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. a účinnou od                                1. 7. 2015 a přechodné ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 139/2015 Sb., podle něhož se exekuční řád ve znění účinném od nabytí zákona č. 139/2015 Sb. použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to bez ohledu na skutečnost, kdy konkrétně bylo exekuční řízení zahájeno a bez ohledu na jakoukoli další podmínku. Nesouhlasila přitom s výkladem uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedeným okresním soudem v napadeném usnesení, podle něhož se toto přechodné ustanovení vztahuje pouze na řízení, v nichž bylo od 1. 3. 2013 dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za stanovených podmínek možno vést exekuci přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu. Takový výklad dle oprávněné odporuje úmyslu zákonodárce sledovanému v posledních letech novelami občanského soudního řádu a exekučního řádu, spočívajícímu v posilování práv věřitelů a ve zvýšení úspěšnosti výkonu rozhodnutí. V případě, že by zákonodárce chtěl docílit toho, aby se novela provedená zákonem č. 139/2015 Sb. vztahovala jen na některá z dříve zahájených řízení, postupoval by jako v případě novely občanského soudního řádu a exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. a do přechodných ustanovení by zakotvil výjimky, kdy se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nedokončí podle dosavadních předpisů. Oprávněná se proto domáhala zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

      3. Povinný i manželka povinného v rámci svého vyjádření k odvolání oprávněné zcela shodně považovali napadené rozhodnutí za „jasné a bez rozporů“. Namítali, že v napadeném rozhodnutí schází pouze důvod, pro který podali odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora ze dne          16. 9. 2017, v kterémžto rozhodnutí soudní exekutor v rozporu se zákonem i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 „zabavil“ manželce povinného její osobní mzdu.

      4. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, a dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněné nelze shledat důvodným.

      5. Okresní soud postupoval vskutku naprosto správně, pokud exekuci v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu podle exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 21. 8. 2017 č. j. 203 EX 07992/08-47 v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu částečně zastavil.

      6. Z obsahu spisu, připojeného elektronického spisu soudního exekutora i napadeného usnesení je patrné, že vedená exekuce byla v projednávané věci nařízena k návrhu oprávněné došlému soudnímu exekutorovi dne 8. 4. 2008, a to usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne          14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4.

      7. Zcela ve shodě s obsahem napadeného usnesení lze přitom na prvém místě zopakovat, že právní úprava účinná v době zahájení daného exekučního řízení, tj. k 8. 4. 2008, nijak nepřipouštěla, aby k vymožení dluhu jednoho z manželů – povinného byla provedena exekuce přikázáním pohledávky manžela tohoto povinného z účtu u peněžního ústavu, když tento způsob provádění exekuce byl v platném právu nově zakotven až v důsledku přijetí novely o. s. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Z toho pak vyplývá, že ještě ani v době zahájení nyní vedeného exekučního řízení, tím méně pak v (předcházející) době vzniku vymáhaného závazku či v době vydání exekučního titulu nemohli účastníci tohoto řízení, a tedy zejména ani oprávněná legitimně očekávat, že by její pohledávka mohla být nuceně uspokojena právě formou přikázání pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu. S ohledem na obecně uznávaný princip tohoto legitimního očekávání (k tomu obdobně srov. např. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4368/2015) je tedy výklad přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedený okresním soudem v napadeném usnesení zcela a jedině správný.

      8. Okresnímu soudu lze tedy plně přisvědčit potud, že aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 Sb. účinném od 1. 7. 2015, podle něhož k vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, přichází při splnění zákonných podmínek do úvahy pouze v exekučních řízeních zahájených v době od 1. 1. 2013, neboť v době do 31. 12. 2012 nebylo exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného vůbec možno nařídit a provést. Opačný výklady by pak opět zcela ve shodě se závěry přijatými již okresním soudem v napadeném usnesení byl zcela bezpochyby nejen v rozporu s výše uvedeným principem legitimního očekávání účastníků řízení, nýbrž zejména též v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jak to obdobně dovodil jednak Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne        23. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4525/2014 a jednak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/2014.

      9. Odvolacím námitkám oprávněné, podle nichž tento výklad uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. správný není, proto v žádném případě přisvědčit nelze. Exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného nařízená v projednávané věci shora označeným exekučním příkazem soudního exekutora je tedy už jen vzhledem k těmto závěrům vskutku nepřípustná.  

      10. Jen pro úplnost pak krajský soud považuje za nutné dodat, že v projednávané věci nelze dále přehlédnout rovněž skutečnost zmíněnou v napadeném usnesení již i okresním soudem, a to že vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla dle obsahu exekučního titulu již v období let 2001 až 2003, a tedy ještě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (jinak i jen obč. zák.), avšak manželství povinného a jeho manželky Marty V. bylo uzavřeno a jejich společné jmění manželů tak vzniklo až dne 30. 1. 2016. S ohledem na tento vznik vymáhaného dluhu ještě v době před uzavřením manželství povinného a Marty V. a za účinnosti obč. zák. tudíž vymáhaný dluh předně nijak ve smyslu ust. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění účinném v době vzniku vymáhaného dluhu (k tomu srov. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) nespadá do společného jmění manželů – povinného a Marty V. Jelikož tento vymáhaný dluh vznikl před uzavřením manželství povinného a Marty V. (a to za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), není možno s ohledem na právní úpravu účinnou v době vzniku tohoto dluhu a provedenou zejména ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu (i k tomu srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) k vymožení tohoto dluhu ani vydat exekuční příkaz postihující majetek ve společném jmění manželů – povinného a Marty V., neboť ve smyslu ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo možno exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů vést k vymáhání dluhu vzniklého jen jednomu z manželů pouze tehdy, vznikl-li tento dluh za trvání manželství. Vzhledem k uvedenému by tak ani v případě aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (vyloučené však již výše zmíněným výkladem přechodného ust. čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb.) tímto ustanovením určené podmínky pro nařízení a vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu v projednávané věci splněny být nemohly a nemohou.

      11. V napadeném rozhodnutí učiněný závěr okresního soudu o nepřípustnosti, jako důvodu pro částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu je proto ze všech shora uvedených důvodů zcela správný.  

      12. S ohledem na věcně správné rozhodnutí o částečném zastavení exekuce pak okresní soud rovněž správně dospěl k závěru o splnění podmínek ust. § 54 odst. 6 ex. řádu pro vyhovění návrhům povinného a manželky povinného částečný odklad provedení exekuce v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o částečném zastavení exekuce v tomto rozsahu. Též výrok o povolení odkladu provedení exekuce v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017 203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce je proto věcně zcela správný.

      13. Krajský soud tak proto při přijetí shora rozvedených závěrů odvoláním oprávněné napadené usnesení okresního soudu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. ř. jako věcně naprosto správné v celém rozsahu potvrdil, když okresní soud při náležité aplikaci ust. § 89 věty prvé ex. řádu rozhodl správně též o náhradě nákladů řízení a toto rozhodnutí nebylo pak žádným z účastníků ani nijak zpochybněno.

      14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust.    § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. ř., když při procesním neúspěchu oprávněné s jejím odvoláním vzniklo takto v odvolacím řízení procesně úspěšné manželce povinného právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu manželce povinného v průběhu odvolacího řízení žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nevznikly.


      Poučení:

      Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 237 občanského soudního řádu.

      Ostrava 27. září 2018

      JUDr. Jan Horák v. r.  

      předseda senátu

       




      USNESENÍ


      Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáše Nohela v exekuční věci

      oprávněné: KOS Trading, a.s., IČO: 60793562

      sídlem Stará Ježnická 1556/1, Pod Bezručovým vrchem, 794 01 Krnov

      zastoupená advokátem Mgr. Lukášem Mokrým

      sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00  Ostrava - Mariánské Hory

      proti

      povinnému: Jiří V., narozený dne xxx

      bytem xxx

      za účasti

      manželky povinného: Marta V., narozená dne xxx

      bytem xxx

      pro částku 195 572 Kč s příslušenstvím, o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce a částečný odklad exekuce, k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 52 Nc 10590/2008-89, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115,


      takto:

      I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.


        II. Ve vztahu mezi oprávněnou a manželkou povinného žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


        Odůvodnění:


        1. Napadeným usnesením ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2018 č. j. 52 Nc 10590/2008-115 byla nejprve v odst. I. výroku částečně zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4, a to v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017  203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu Komerční banka, a.s.. V odst. II. výroku bylo pak provedení exekuce v tomtéž rozsahu částečně odloženo do pravomocného skončení řízení o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce. Konečně v odst. III. výroku okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrzích povinného na částečný odklad exekuce a manželky povinného na částečný odklad a částečné zastavení exekuce. Své rozhodnutí o částečném zastavení exekuce odůvodnil okresní soud ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu a s tím, že exekuce je ve shora uvedeném rozsahu nepřípustná, neboť ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 účinném od 1. 7. 2015, podle něhož vydal soudní exekutor výše označený exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu, lze aplikovat pouze v řízeních, v nichž od 1. 3. 2013 bylo možno dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za jí stanovených podmínek vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, neboť v opačný výklad by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity právních předpisů. V projednávané věci přitom vymáhaný dluh povinného dle exekučního titulu vznikl v letech 2001 až 2003 z titulu podnájemní smlouvy k nebytovým prostorům a byl přiznán exekučním titulem z roku 2007, přičemž dané exekuční řízení k vymožení tohoto dluhu bylo zahájeno dojitím exekučního návrhu dne 9. 4. 2008, a tedy v době, kdy zákon vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu nepřipouštěl, a proto nejsou splněny výše uvedené podmínky pro aplikaci § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od    1. 7. 2015 pro vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného a exekuce je tudíž v tomto rozsahu nepřípustná. S ohledem na závěr o důvodnosti podaného návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce pak okresní soud provedení exekuce v uvedeném rozsahu k návrhu povinného i manželky povinného odložil do pravomocného skončení řízení o návrzích na částečné zastavení exekuce, neboť lze ve smyslu ust. § 54 odst. 6 ex. řádu očekávat, že exekuce bude v tomto výše uvedeném a nepřípustném rozsahu zastavena. Konečně výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o ust. § 89 ex. řádu ve spojení s tím, že žádnému z účastníků nelze přičítat zavinění na částečném zastavení exekuce, když o nepřípustném způsobu provedení exekuce rozhodl pověřený soudní exekutor.

        2. Včasným odvoláním napadla toto rozhodnutí oprávněná. Poukazovala na novelu ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. a účinnou od                                1. 7. 2015 a přechodné ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 139/2015 Sb., podle něhož se exekuční řád ve znění účinném od nabytí zákona č. 139/2015 Sb. použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to bez ohledu na skutečnost, kdy konkrétně bylo exekuční řízení zahájeno a bez ohledu na jakoukoli další podmínku. Nesouhlasila přitom s výkladem uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedeným okresním soudem v napadeném usnesení, podle něhož se toto přechodné ustanovení vztahuje pouze na řízení, v nichž bylo od 1. 3. 2013 dle novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. za stanovených podmínek možno vést exekuci přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu. Takový výklad dle oprávněné odporuje úmyslu zákonodárce sledovanému v posledních letech novelami občanského soudního řádu a exekučního řádu, spočívajícímu v posilování práv věřitelů a ve zvýšení úspěšnosti výkonu rozhodnutí. V případě, že by zákonodárce chtěl docílit toho, aby se novela provedená zákonem č. 139/2015 Sb. vztahovala jen na některá z dříve zahájených řízení, postupoval by jako v případě novely občanského soudního řádu a exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. a do přechodných ustanovení by zakotvil výjimky, kdy se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nedokončí podle dosavadních předpisů. Oprávněná se proto domáhala zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

        3. Povinný i manželka povinného v rámci svého vyjádření k odvolání oprávněné zcela shodně považovali napadené rozhodnutí za „jasné a bez rozporů“. Namítali, že v napadeném rozhodnutí schází pouze důvod, pro který podali odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora ze dne          16. 9. 2017, v kterémžto rozhodnutí soudní exekutor v rozporu se zákonem i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 „zabavil“ manželce povinného její osobní mzdu.

        4. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, a dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněné nelze shledat důvodným.

        5. Okresní soud postupoval vskutku naprosto správně, pokud exekuci v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu podle exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 21. 8. 2017 č. j. 203 EX 07992/08-47 v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu částečně zastavil.

        6. Z obsahu spisu, připojeného elektronického spisu soudního exekutora i napadeného usnesení je patrné, že vedená exekuce byla v projednávané věci nařízena k návrhu oprávněné došlému soudnímu exekutorovi dne 8. 4. 2008, a to usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne          14. 4. 2008 č. j. 52 Nc 10590/2008-4.

        7. Zcela ve shodě s obsahem napadeného usnesení lze přitom na prvém místě zopakovat, že právní úprava účinná v době zahájení daného exekučního řízení, tj. k 8. 4. 2008, nijak nepřipouštěla, aby k vymožení dluhu jednoho z manželů – povinného byla provedena exekuce přikázáním pohledávky manžela tohoto povinného z účtu u peněžního ústavu, když tento způsob provádění exekuce byl v platném právu nově zakotven až v důsledku přijetí novely o. s. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Z toho pak vyplývá, že ještě ani v době zahájení nyní vedeného exekučního řízení, tím méně pak v (předcházející) době vzniku vymáhaného závazku či v době vydání exekučního titulu nemohli účastníci tohoto řízení, a tedy zejména ani oprávněná legitimně očekávat, že by její pohledávka mohla být nuceně uspokojena právě formou přikázání pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu. S ohledem na obecně uznávaný princip tohoto legitimního očekávání (k tomu obdobně srov. např. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. 20 Cdo 4368/2015) je tedy výklad přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. provedený okresním soudem v napadeném usnesení zcela a jedině správný.

        8. Okresnímu soudu lze tedy plně přisvědčit potud, že aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015 Sb. účinném od 1. 7. 2015, podle něhož k vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, přichází při splnění zákonných podmínek do úvahy pouze v exekučních řízeních zahájených v době od 1. 1. 2013, neboť v době do 31. 12. 2012 nebylo exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného vůbec možno nařídit a provést. Opačný výklady by pak opět zcela ve shodě se závěry přijatými již okresním soudem v napadeném usnesení byl zcela bezpochyby nejen v rozporu s výše uvedeným principem legitimního očekávání účastníků řízení, nýbrž zejména též v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jak to obdobně dovodil jednak Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne        23. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4525/2014 a jednak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/2014.

        9. Odvolacím námitkám oprávněné, podle nichž tento výklad uvedeného přechodného ustanovení čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb. správný není, proto v žádném případě přisvědčit nelze. Exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného nařízená v projednávané věci shora označeným exekučním příkazem soudního exekutora je tedy už jen vzhledem k těmto závěrům vskutku nepřípustná.  

        10. Jen pro úplnost pak krajský soud považuje za nutné dodat, že v projednávané věci nelze dále přehlédnout rovněž skutečnost zmíněnou v napadeném usnesení již i okresním soudem, a to že vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla dle obsahu exekučního titulu již v období let 2001 až 2003, a tedy ještě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (jinak i jen obč. zák.), avšak manželství povinného a jeho manželky Marty V. bylo uzavřeno a jejich společné jmění manželů tak vzniklo až dne 30. 1. 2016. S ohledem na tento vznik vymáhaného dluhu ještě v době před uzavřením manželství povinného a Marty V. a za účinnosti obč. zák. tudíž vymáhaný dluh předně nijak ve smyslu ust. § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění účinném v době vzniku vymáhaného dluhu (k tomu srov. i závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) nespadá do společného jmění manželů – povinného a Marty V. Jelikož tento vymáhaný dluh vznikl před uzavřením manželství povinného a Marty V. (a to za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), není možno s ohledem na právní úpravu účinnou v době vzniku tohoto dluhu a provedenou zejména ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu (i k tomu srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3416/2016) k vymožení tohoto dluhu ani vydat exekuční příkaz postihující majetek ve společném jmění manželů – povinného a Marty V., neboť ve smyslu ust. § 42 odst. 1 věty prvé ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo možno exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů vést k vymáhání dluhu vzniklého jen jednomu z manželů pouze tehdy, vznikl-li tento dluh za trvání manželství. Vzhledem k uvedenému by tak ani v případě aplikace ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (vyloučené však již výše zmíněným výkladem přechodného ust. čl. IV bodu 1. zákona č. 139/2015 Sb.) tímto ustanovením určené podmínky pro nařízení a vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného u peněžního ústavu v projednávané věci splněny být nemohly a nemohou.

        11. V napadeném rozhodnutí učiněný závěr okresního soudu o nepřípustnosti, jako důvodu pro částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu je proto ze všech shora uvedených důvodů zcela správný.  

        12. S ohledem na věcně správné rozhodnutí o částečném zastavení exekuce pak okresní soud rovněž správně dospěl k závěru o splnění podmínek ust. § 54 odst. 6 ex. řádu pro vyhovění návrhům povinného a manželky povinného částečný odklad provedení exekuce v rozsahu prováděném přikázáním pohledávky manželky povinného z účtu u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o částečném zastavení exekuce v tomto rozsahu. Též výrok o povolení odkladu provedení exekuce v rozsahu prováděném na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 21. 8. 2017 203 Ex 07992/08-47 přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného Marty V. č. 86-5688110277/0100 u peněžního ústavu na dobu do právní moci rozhodnutí o návrzích povinného a manželky povinného na částečné zastavení exekuce je proto věcně zcela správný.

        13. Krajský soud tak proto při přijetí shora rozvedených závěrů odvoláním oprávněné napadené usnesení okresního soudu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. ř. jako věcně naprosto správné v celém rozsahu potvrdil, když okresní soud při náležité aplikaci ust. § 89 věty prvé ex. řádu rozhodl správně též o náhradě nákladů řízení a toto rozhodnutí nebylo pak žádným z účastníků ani nijak zpochybněno.

        14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust.    § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. ř., když při procesním neúspěchu oprávněné s jejím odvoláním vzniklo takto v odvolacím řízení procesně úspěšné manželce povinného právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu manželce povinného v průběhu odvolacího řízení žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení nevznikly.


        Poučení:

        Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 237 občanského soudního řádu.

        Ostrava 27. září 2018

        JUDr. Jan Horák v. r.  

        předseda senátu