Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 144/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:39.CO.144.2019.1
Datum rozhodnutí:11.09.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Pravomoc soudu
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 15 bod 1, písm. a, b, c/ Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 66 bod 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 5 bod 1 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 16 bod 2 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 17 bod 3 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 13 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 17 bod 3 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 21 bod 5 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 22 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 23 bod 5 Nařízení (ES) č. 44/2001
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci


žalobkyně: Fio banka, a.s., IČO 61858374
sídlem V Celnici 1028/10, 117 21 Praha 1
zastoupená advokátem JUDr. Lubomírem Procházkou
sídlem Lesní 15, 281 66 Jevany
proti
žalovanému: Mgr. P. T., narozený dne xxx
bytem xxx, xxx, Slovenská republika
zastoupený advokátem Mgr. Luďkem Šrubařem
sídlem Hanusova 1537/1, 140 00 Praha 4

o zaplacení částky 21 951,56 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2019, č. j. 55 C 408/2014 – 175,


takto:


I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 117,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Procházky, advokáta.


Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 951,56 Kč spolu s úrokem ve výši 14,3 % ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 087,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou, doručenou 7. 11. 2014, domáhala zaplacení částky 25 006,48 Kč s úrokem 14,3 % ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení a úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení s tím, že dne 14. 2. 2012 s žalovaným uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru, na základě níž mu poskytla úvěr 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 1 % z úvěrového rámce, tedy 200 Kč, za obnovení smlouvy 15. 2. 2013 dalších 200 Kč, dále platit z poskytnutých prostředků úrok, který činil 14,3 % ročně. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně ho nesplácel. Úvěrovou smlouvu proto podáním z 22. 1. 2014 vypověděla a žalovaného vyzvala k úhradě dluhu, podání žalovaný převzal 31. 1. 2014. K 31. 8. 2014 činil dluh 25 006,48 Kč. Ve smlouvě si účastníci sjednali příslušnost soudů České republiky a místní příslušnost dle soudu žalobkyně.

3. Soud prvního stupně uvedl, že ve věci již rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 55 C 408/2014 – 11, při jehož vydání vycházel z toho, že účastníci souhlasili s vydáním rozsudku bez nařízení jednání. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 39 Co 377/2016 – 57, zrušen, když odvolací soud dovodil, že výzva, kterou soud prvního stupně vyzýval žalovaného k tomu, zda souhlasí s vydáním rozsudku bez nařízení jednání s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud vycházet z toho, že s tím souhlasí, nebyla žalovanému řádně doručena. K námitce žalovaného, že soudy České republiky nejsou příslušné, odvolací soud uvedl, že „nesouhlasí s námitkou, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci a řízení je proto třeba zastavit. Žaloba byla podána k soudu dne 7. 11. 2014, proto i dnes je třeba věc posuzovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (viz čl. 66 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /EU/ č. 1215/2012, které je použitelné od 10. 1. 2015). V daném případě jde o spor ze smlouvy o úvěru, který nebyl poskytnut na financování koupě movitých věcí, nejde proto o spotřebitelskou věc ve smyslu čl. 15 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (to dopadá jen na úvěry k financování koupě movitých věcí), jak již dovodil i Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014. Podle čl. 23 uvedeného nařízení se pak strany mohou dohodnout na příslušnosti soudů členského státu, v němž má alespoň jedna ze stran bydliště. I kdyby k uzavření dohody nedošlo (ve spise založena není, ale žalovaný její existenci nepopírá), byly by k projednání a rozhodnutí příslušné soudy České republiky podle čl. 5 bod 1 uvedeného nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Protože úvěr poskytoval žalobce, který měl sídlo na území České republiky, jsou soudy České republiky i pro případ, že by ujednání nebylo uzavřeno nebo bylo neplatné k projednání a rozhodnutí věci příslušné.“

4. K tomu, že vznikly pochybnosti o tom, zda žalovaný vznáší námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně, uvedl, že v podání z 19. 1. 2017 žalovaný uvedl, že takovou námitku nevznáší, nadále trval na nedostatku pravomoci soudů České republiky. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný již z tohoto důvodu podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 32 Cdo 306/2018 – 92, odmítnuto, neboť žalovaný nepoukázal na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se odvolací soud odchýlil. Ohledně pravomoci proto vyšel z právního názoru odvolacího soudu.

    5. Dále soud prvního stupně uvedl, že podáním ze dne 25. 6. 2018 vzala žalobkyně žalobu do částky 3 054,92 Kč včetně příslušenství zpět, usnesením ze dne 19. 12. 2018, č. j. 55 C 408/2014 – 160, v tomto rozsahu řízení zastavil. Žalobu vzala částečně zpět proto, že se rozhodla požadovat úrok z prodlení nikoli ve sjednané, ale jen v zákonné výši.

    6. Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 27. 12. 2011 uzavřena smlouva o běžném účtu. Dne 14. 2. 2012 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla bezúčelový kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu jednoho roku od 15. 2. 2012 do 14. 2. 2013, přičemž bylo sjednáno automatické obnovování za stejných podmínek na dobu jednoho roku, pokud jedna ze stran platnost smlouvy písemně dle čl. VIII. odst. 37 neukončí. Žalovaný se úvěr zavázal vrátit do jednoho roku, pokud nedojde k obnově doby. Za sjednání úvěru se zavázal zaplatit poplatek ve výši 200 Kč, z úvěru se zavázal platit úrok 14,3 % ročně, pro případ prodlení si sjednali úrok ve výši trojnásobku referenční sazby ve výši 23,4 % ročně, přičemž žalobkyně může úrok snížit. Za obnovení smlouvy se žalovaný zavázal platit poplatek ve výši 1 % z úvěrového rámce, tj. 200 Kč. Bylo sjednáno, že žalovaný může kdykoli smlouvu vypovědět s jednoměsíční výpovědní lhůtou, žalovaná rovněž mohla smlouvu kdykoli vypovědět s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Jako adresu bydliště žalovaný uváděl xxx, xxx, Slovenská republika, jako adresu korespondenční xxx, Praha. Účastníci si dále sjednali, že se smlouva uzavírá podle českého právního řádu a že spory budou rozhodovány českými soudy, místně příslušným bude soud banky. Podle výpisu z účtu měl žalovaný k 15. 2. 2012 zůstatek 100,04 Kč, dne 15. 2. 2012 byl přistaven úvěr a byl zaúčtován poplatek za přistavení úvěru 200 Kč, ten byl zaúčtován i 15. 2. 2013. K 31. 8., 2014 činil dluh 25 006,48 Kč. Výpovědí z 22. 1. 2014 žalobkyně ke dni 14. 2. 2014 vypověděla smlouvu o úvěru s tím, že debetní zůstatek ke dni 17. 1. 2014 činil – 16 547,41 Kč. Žalovaný podle doručenky výpověď převzal osobně 31. 1. 2014. Výzvou z 9. 9. 2014 zástupce žalobkyně žalovaného vyzval k zaplacení dluhu ve výši 25 006,48 Kč, žalovaný si výzvu převzal 22. 9. 2014 na adrese v xxx a 24. 9. 2014 na adrese svého bydliště na Slovensku. Z výpočtové tabulky účtu žalovaného u žalobkyně za období od 15. 2. 2012 do 31. 8. 2014 zjistil, že je evidován dluh ve výši 21 951,56 Kč, na jistině 15 269,85 Kč, za úroky 6 681,71 Kč. Soud prvního stupně pak zamítl důkazy navržené žalovaným k prokázání nedostatku pravomoci českých soudů a uvedl, že řízení nepřerušil za účelem předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť otázku pravomoci již řešil odvolací soud.

    7. Následně soud prvního stupně věc posuzoval právně a zabýval se důvodností žaloby. S odkazem na ust. § 3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, dovodil, že věc je třeba posuzovat podle dříve platných předpisů, neboť smlouva byla uzavřena dne 14. 2. 2012. S odkazem na ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. dovodil, že úvěrová smlouva patří mezi absolutní obchody, posuzoval ji proto podle ust. § 497 až § 507 téhož zákona. Uvedl, že jde o ustanovení dispozitivní, od nichž se účastníci mohou odchýlit. Mezi podstatné náležitosti smlouvy náleží označení věřitele a dlužníka, určení výše úvěru a závazek dlužníka poskytnuté částky vrátit a zaplatit úrok. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru, když se dohodli na jejích náležitostech. Žalovaný úvěr čerpal a nesplácel, žalovaná v souladu se smluvními ujednáními v čl. VII. odst. 33 smlouvu ke dni 14. 2. 2014 vypověděla a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. S odkazem na smlouvu o úvěru, výpočtovou tabulku a výpisy z účtu dovodil, že dluh žalovaného činí 21 951,56 Kč a je tvořen nesplaceným úvěrem ve výši 15 269,85 Kč a částkou 6 681,71 Kč, představující úroky z úvěru připsané k jistině od 15. 2. 2012 do 31. 8. 2014. Připsání poplatku 2 x 200 Kč odpovídalo ujednání v čl. II. odst. 2 smlouvy o úvěru, smluvní úrok 14,3 % byl obsažen v čl. II. odst. 6 smlouvy o úvěru, výpočet jeho výše byl proveden v souladu s ujednáním ve smlouvě. Povinnost platit sjednaný úrok z dosud nevrácené části úvěru trvá až do úplného vrácení úvěru. Povinnost platit zákonný úrok vyplývá z § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na uvedené žalobě vyhověl.

    8. Soud prvního stupně dále uvedl, že při posledním jednání žalovaný vznesl námitku podjatosti soudkyně s odkazem na rozvrh práce, když soudkyně rozhoduje všechny věci stejné žalobkyně. K tomu soud prvního stupně uvedl, že soudkyně shledala námitku nedůvodnou, neboť nemá žádný vztah k projednávané věci, k účastníkům ani jejich zástupcům, proto postupoval podle § 15b odst. 2 o. s. ř. a o věci rozhodl.

      9. K námitce ze 7. 6. 2018, že žalovanému nebyla řádně doručena žaloba, uvedl, že mu byla doručena náhradním způsobem na jeho adresu ve Slovenské republice a poukázal i na to, že se s ní žalovaný seznámil i při nahlížení do spisu 22. 3. 2016 a že se k ní předchozí zástupce JUDr. Petr Santar vyjadřoval v odvolání a dovolání.

      10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná do 88 %, neúspěšná do 12 %, přiznal jí proto právo na náhradu nákladů v rozsahu 76 %. Náklady spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 250 Kč, v 2,5 úkonu právní služby advokáta podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále a. t.) po 300 Kč s paušální náhradou dle § 14b odst. 5 písm. a) téže vyhlášky po 100 Kč, dále ve 2 úkonech po 2 140 Kč (vyjádření k odvolání a dovolání) s paušální náhradou dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč, dále v odměně 3 x 300 Kč dle § 151 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za účast na jednání 7. 6. 2018, 27. 9. 2018, 17. 1. 2019, kdy byla žalobkyně zastoupena svým zaměstnancem, což s náhradou za DPH z nákladů za právní zastoupení advokátem vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je jejím plátcem, činí 9 325,30 Kč, z čehož 76 % činí 7 087,23 Kč. Náhradu za vyjádření ze dne 11. 10. 2018 nepřiznal s tím, že nešlo o účelně vynaložený náklad, šlo jen o upřesnění předchozích podání. Důvody pro postup podle ust. § 150 o. s. ř. s ohledem na námitku žalovaného, že se žalobkyně mohla hájit sama, neshledal. Odkázal na to, že jde o mimořádný institut, jehož smyslem je zohlednit výjimečné okolnosti. Žádné takové nebyly ani tvrzeny. Ze strany žalobkyně ani nedošlo ke zneužití práva. Žalobkyně podala formulářovou žalobu a náklady požadovala dle § 14b advokátního tarifu, tedy ve snížené sazbě. Další průběh řízení vyžadoval, aby na námitky žalovaného žalobkyně adekvátně reagovala, v dalších řízeních již byla zastoupena jen zaměstnancem. Pokud žalovaný namítal u koncipienta zástupce žalobkyně kumulaci funkcí, tak uzavřel, že jen z tohoto důvodu nelze usuzovat na neúčelnost vynaložených nákladů na právní zastoupení, ust. § 32 odst. 2 o. s. ř. na danou věc nedopadá.

      11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a zastavení řízení, případně vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval jeho námitkou nedostatku příslušnosti a pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, ač ji uplatnil při prvním úkonu ve věci, čímž řízení zatížil vadou. Uvedl, že soud nikdy námitku nepříslušnosti usnesením nezamítl, jak předpokládá § 105 odst. 4 o. s. ř., a nemohl tak proti takovému rozhodnutí podat odvolání. O námitce tak nebylo rozhodnuto a soud prvního stupně se jí měl zabývat. Poukázal na to, že soud má podle ust. § 103, § 104 o. s. ř. povinnost zabývat se svou pravomocí, a pokud shledá její nedostatek, musí řízení okamžitě zastavit s účinky ex nunc. Soudu odvolacímu vytýkal, že ve svém rozhodnutí opomenul úpravu obsaženou v čl. 16 bod 2 nařízení rady (ES) č. 44/2001 (dále jen nařízení Brusel I), podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 podle něho odvolací soud nesprávně aplikoval. Dovozoval, že v dané věci jde o spotřebitelský spor s ohledem na čl. 15 bod 1 písm. c) nařízení Brusel I, neboť žalobkyně měla pobočku na Slovensku. Není tak rozhodné, kde byl úvěr poskytnut nebo kde byla podepsána smlouva o úvěru. Žalobkyně je právnickou osobou podle českého práva, svou činnost provozuje i na území Slovenska, což již v dovolacím řízení dokládala výpisem z obchodného registra Slovenské republiky, kde má žalovaná vedenu pobočku zahraniční banky. Odkazoval na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) ve věcech C-110/11, C-218/12, podle nichž postačuje, že se podnikatel na daný stát zaměřuje. Dovozoval, že nevzal-li soud v úvahu místo podnikání žalobkyně na Slovensku, nezákonně si přisvojil pravomoc. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby podala žalobu na Slovensku, v místě bydliště žalovaného. Zdůraznil, že smlouva o úvěru spadá do rozsahu podnikatelské činnosti žalobkyně uskutečňované ve státě bydliště žalovaného a je tak založena výlučná pravomoc soudů Slovenské republiky. Poukázal i na to, že měl s žalobkyní již uzavřenu smlouvu o běžném účtu, se službami žalobkyně byl spokojený, proto považoval za vhodné uzavřít úvěrovou smlouvu s žalobkyní. Podle pravidel žalované byl nucen smlouvu uzavřít podle českého práva v české pobočce. Podle pravidel žalobkyně mohl být žalobce klientem buď pouze v české entitě, nebo u slovenské pobočky, nikoli oboje najednou. Tato vnitřní pravidla nemůžou jít k tíži žalovaného. V případě nejasností žádal, aby odvolací soud podal předběžnou otázku k SDEU.

      12. Žalovaný dále namítal, že rozhodoval soudce, který nebyl nestranný a porušení práva na zákonného soudce. Nejprve uvedl, že nikdy nebyl poučen o možnosti vznést námitku podjatosti. Za zásadní považoval odpověď na otázku, zda je možné, aby rozvrh práce soudu mohl přidělit případ soudci se specializací na konkrétní subjekt a výběr soudce byl přesto v souladu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 42 odst. 2, § 45 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a § 2 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Citoval rozvrh práce: Rozhodování ve věcech občanskoprávních. Věci posuzované podle obchodního zákoníku-spory mezi Fiobanka, a.s. a jejími klienty – fyzickými osobami z úvěrových smluv v rozsahu 100 % specializace Fiobanka – JUDr. Luďka Horajsová. Podle něho specializace soudce byla stanovená tak těsně a úzce, že lze objektivně konstatovat, že došlo k porušení práva na zákonného soudce také na úrovni základních lidských práv a existuje zde objektivní pochybnost o jeho nestrannosti z následujících důvodů: Zákonnost – výše uvedené předpisy nepřipouštějí přidělovat spis se specializací na konkrétní subjekt, ale pouze na samotný předmět sporu. Prvoinstanční soud tak překročil zákonné ustanovení s dopadem na základní právo žalobce na zákonného soudce. Formální a materiální stránka – transparentně zveřejněný rozvrh práce nemusí být zákonný, je nutné sledovat ostatní kritéria, zda zajišťují nestrannost soudce pro každého účastníka sporu, zejména pro slabší stranu. K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2769/15, podle něhož 1) pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2) tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt). Účelovost – z dvaceti společností přidělených soudkyni až devět společností má stejného jednatele a pouze dvě mají skutečně sídlo na Praze 1, dvě jsou z jiného státu. Podle něho tak soud vybíral osoby přidělené rozvrhem práce rozhodující soudkyni selektivně, nadneseně jim vytvořil soukromý senát. Zdůraznil, že prorogační doložka je dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4427/2014 neplatná. Podle něho ve spojení s rozvrhem práce prokazuje účelovost propojení mezi podnikatelem a výběrem soudu, konkrétního soudce. K racionalitě uvedl, že Ústavní soud ČR již v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1589/13 apeloval, aby postup při interpretaci pravidel rozvrhu práce nenaplňoval známky libovůle. Neshledal žádný rozumný důvod, aby bylo určeno přidělování případů podle subjektu sporu. Podle něho je takový postup v rozporu s běžným chápáním spravedlnosti. Při testu proporcionality neobstojí ani argument ekonomií soudního řízení, případně zkrácení délky řízení. V právní rovině právo žalovaného, a zároveň spotřebitele, na nestranného a nezávislého soudce, by v celé svojí velikosti plně ustoupilo před zájmem státu, kterým by bylo efektivnější řešení právních sporů. V rovině faktické je třeba přihlédnout k tomu, že spor byl projednán po čtyřech letech od podání žaloby, což podle něho může mít za následek právě nezákonné obsazení soudu prvního stupně. Podle něho byl porušen i prvek náhodnosti, poukázal na důvodovou zprávu k § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, účinného od 1. 3. 2019. Poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15, kde uvedený soud dovozoval, že rozvrh práce nesmí dávat žádný prostor pro svévolné zásahy, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba zaujali či jsou na nich zainteresovaní. Zdůraznil, že občanské spory nepožívají výjimku z práva na nezávislý a nestranný soud. Rozvrh práce by měl být již před výběrem soudce transparentní, nevybočující ze zvyklostí justice. Případ žalovaného by se mohl stát do budoucna odůvodněním pro soudy při vytváření velmi úzce specializovaných senátů tak, že by došlo k vyprázdnění účelu rozvrhu práce, což by mělo za následek ztrátu důvěry v nezávislé a nestranné soudnictví obecně.

      13. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Argumentaci žalovaného považovala za nesprávnou a účelovou. Pokud jde o pravomoc a příslušnost českých soudů, odkázala na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení o podjatosti soudkyně a odnětí práva na zákonného soudce považovala za nepřijatelná. Podle rozvrhu práce má soudkyně specializaci na spory z úvěrových smluv, rozhoduje i spory jiných věřitelů. Podle žalované je jediným záměrem žalovaného oddálit plnění svých smluvně převzatých povinností, když se opakovaně snaží zastřít podstatu sporu, která spočívá v načerpání úvěru a jeho nesplácení.

      14. Na vyjádření reagoval žalovaný svou duplikou, ve které poukázal na to, že k příslušnosti žalobce neuvádí nic nového. K poukazu na účelovost jednání uvedl, že žalobkyně neuvádí, v čem má spočívat a zdůraznil, že zpochybňuje elementární podklady pro zákonné soudní rozhodnutí. Délka řízení byla způsobena procesními chybami soudu prvního stupně, sám neměl zájem oddalovat konec řízení. Vyjadřovat se nyní k hmotněprávnímu základu považoval za liché, není dosud předmětem řízení. V době podání žaloby měl bydliště na Slovensku, vysokou školu studoval v prezenčním studiu na Slovensku. Žalobkyně jeho bydliště dosud nezpochybňovala. Procesní důsledky musí být hodnoceny ke dni podání žaloby. Uvedl, že podle obchodního rejstříku žalobkyně od roku 2011 působila na Slovensku, smlouva byla uzavřena 14. 2. 2012. Poukázal na to, že byl oprávněn vznést námitku podjatosti, neboť o tomto právu nebyl soudem prvního stupně poučen, trval na výhradách k rozvrhu práce, se kterým je žalobkyně spokojená a vyhovuje jí.

      15. Žalobkyně v následném vyjádření poukázala na to, že evropské právo považuje za bydliště místo, kde fyzická osoba obvykle bydlí, určující je materiální hledisko, tzn. kde má člověk středisko svých zájmů. Smlouva o běžném účtu i o úvěru byla uzavřena v Praze. Korespondenční adresu měl žalovaný na území České republiky, kde podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná. Nesouhlasila proto s tím, že by po celou dobu žalovaný bydlel na Slovensku, podle ní měl skutečné bydliště v České republice. Poukázala i na to, že v době uzavření úvěrové smlouvy pobočka na Slovensku úvěrové služby nenabízela. Podjatost soudkyně žalovaný nijak nedoložil. Rozvrh práce nevybočuje z ústavních limitů práva na zákonného soudce.

      16. Odvolací soud žalovaného upozornil, že při výkladu čl. 15 bod 1 písm. c) nařízení Brusel I vznikají pochybnosti o správnosti jeho výkladu, že je třeba bydliště žalovaného posuzovat ke dni podání žaloby k soudu, když z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2823/2015 plyne, že je rozhodné bydliště žalovaného ke dni uzavření smlouvy. K tomu žalovaný v podání z 2. 9. 2019 uvedl, že v době podání žaloby k soudu mu bylo 23 let, studoval prezenčně na slovenské vysoké škole a rodinu měl na Slovensku. Působil jako likvidátor ve vícero slovenských obchodních společnostech. V České republice se vyskytoval často, měl zde i zaměstnání, které ale bylo ukončeno ve zkušební době. Neměl ale úmysl bydlet v České republice trvale a jeho bydlení zde nemělo trvalý charakter. Žalobkyně o jeho bydlišti na Slovensku věděla a snažila se zajistit si neoprávněnou výhodu sjednáním neplatné dohody o prorogaci. Trval na tom, že výpisem z obchodního rejstříku prokázal, že žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost na Slovensku. Poukázal na čl. 59 nařízení Brusel I, podle něhož se bydliště posuzuje podle práva státu, kde má strana bydliště, a občanský soudní řád České a Slovenské republiky (§ 85), podle nichž se příslušnost posuzuje ke dni zahájení řízení. K tomu poukázal i na označený článek R. Ch. Dále odkázal na to, že při prvním úkonu namítl nepříslušnost soudů České republiky, že si zřídil datovou schránku pro případ, že by se v České republice nemohl dostavit k vyzvednutí zásilky. Uvedl, že žalobkyně žalovanému ve Slovenské republice oznámila na pobočce, že další služby může využívat pouze v České republice, pokud tam již má otevřený účet. Spotřebitele tak navedla, aby si zde smlouvu sjednal. Poukázal na čl. 16 nařízení Brusel I, z jehož znění dovozoval, že rozhodné je bydliště spotřebitele v době podání žaloby k soudu. Poukázal i na čl. Mgr. Ing. L. H., Ph.d., který nedospěl k jasnému závěru u migrujících spotřebitelů a přiklonil se k závěru, že při změně bydliště by mělo být rozhodné bydliště nové. Zdůraznil, že sám migrujícím spotřebitelem nebyl.

      17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, důkazní řízení k otázce posouzení příslušnosti českých soudů a zákonného soudce doplnil (§ 205a písm. a/, § 213 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

      18. Žalovaný při jednání u odvolacího soudu uvedl, že bakalářské studium absolvoval na Slovensku dálkově, v České republice se zdržoval v xxx nebo v xxx u kamaráda, v roce 2012 byl asi 3 měsíce na brigádě v pojišťovně, centrum zájmů a bydliště měl na Slovensku. Výpověď smlouvy z 22. 1. 2014 podle doručenky žalovaný převzal osobně na adrese v xxx, zásilka zaslaná na adresu v xxx se vrátila žalobkyni jako nepřevzatá zpět. Výzvu k plnění z 9. 9. 2014 žalovaný osobně převzal 23. 3. 2014 na adrese v xxx 24. 9. 2014 v xxx.

      19. Z potvrzení Paneuropské vysoké školy z 25. 11. 2016 odvolací soud zjistil, že zde žalovaný formou denního studia navštěvoval v době od 24. 9. 2013 do 19. 5. 2015 magisterské studium v oboru právo, místo studia xxx, xxx, úspěšné absolvování doložil diplomem z 3. 7. 2013. Podle výpisu z živnostenského rejstříku je žalovaný v České republice veden jako podnikatel od 23. 2. 2016 pod IČO xxx.

      20. Z výpisu z obchodného registra Okresného súdu Bratislava I odvolací soud zjistil, že 10. 8. 2010 byla zapsána Fio banka, a.s., pobočka zahraničnej banky. V předmětu činnosti má poskytování úvěrů. Podle evidence subjektů Národní banky Slovenska Fio banka, a.s. působí na území SR prostřednictví pobočky zahraniční banky od 1. 9. 2010, v rozsahu činností má mimo jiné poskytování spotřebitelských úvěrů. Podle sdělení Fio Banky, a.s., pobočka zahraničnej banky, Národní bance Slovenska, ze dne 26. 9. 2014, informuje o záměru vést nový druh bankovních obchodů – od 29. 9. 2014 – kontokorentné úvery. Podle snímku obrazovky internetové stránky byla zveřejněna tisková zpráva z 8. 10. 2014 o tom, že Fio banka začala (na Slovensku) poskytovat kontokorentní úvěry do 18 500 €. Z odpovědi na často kladené otázky pobočce žalobkyně odvolací soud zjistil, že k dotazu, zda je možné založit účet ve slovenské Fio bance, a.s., pobočce zahraniční banky, když je občan České republiky, je uvedena odpověď, že ve Slovenské republice je možnost zřízení běžného účtu pro fyzickou osobu s českým občanstvím, ale není to možné pro právnickou a fyzickou osobou – podnikatele, tedy živnostníka registrovaného v České republice. Platí ale podmínka, že nový klient ve slovenské Fio bance, a.s., pobočka zahraniční banky, nesmí být už klientem v české Fio bance, a.s.

      21. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda nejsou důvody pro zrušení rozsudku dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy tím, zda nerozhodovala podjatá soudkyně a zda soud prvního stupně nebyl nesprávně obsazen (odvolací důvody uvedené v § 205a písm. a/ o. s. ř.).

      22. Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

      23. Podle ust. § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

      24. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že soudce má poměr k věci, pokud by byl sám účastníkem řízení nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměr k věci má také tehdy, pokud získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek). Poměr k účastníkům nebo zástupcům může být založen vztahem příbuzenským nebo jemu obdobným, může jím být i vztah přátelský či nepřátelský, vztah ekonomické závislosti. Důvodem podjatosti nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, neboť jde o samotný výkon soudnictví.

      25. V posuzovaném případě žalovaný žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit podjatost soudkyně, neuvedl. Neuvedl tedy nic, z čeho by bylo možné dovodit, že má zájem na určitém výsledku řízení, či proč by měla mít poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Ze samotné skutečnosti, že soudkyně má specializaci na spory z úvěrových smluv mezi žalobkyní a jejími klienty, podjatost dovodit nelze. Uvedená skutečnost svědčí jen o tom, že soudkyně opakovaně rozhoduje věci, kde na jedné straně vystupuje žalobkyně. Jen z toho, že soudce opakovaně soudí věci jednoho účastníka však zájem na určitém výsledku řízení či poměr soudkyně k tomuto účastníku (přátelský či nepřátelský) dovodit nelze. Žalovaný by musel tvrdit další skutečnosti, které ale neuvádí a z obsahu spisu nevyplývají. Odvolací soud proto tuto námitku shledal nedůvodnou.

      26. Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 1 stanovil, že senát 55 C bude vyřizovat věci posuzované podle obchodního zákoníku – spory mezi Fio bankou, a.s. a jejími klienty z úvěrových smluv v rozsahu 100 % specializace Fio banka.

      27. Podle ust. § 41 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném v listopadu 2014 (kdy byla provedena poslední změna rozvrhu práce a podána žaloba k soudu), rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.

      28. Podle ust. § 42 odst. 2 téhož zákona věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.

      29. Z výše citovaného rozvrhu práce vyplývá, že rozvrh práce stanovil nápad do senátu 55 C jednak dle předmětu sporu (úvěrové smlouvy) a dále podle účastníka (Fio banka, a.s.). K vymezení dle předmětu sporu nebylo výhrad, podle žalovaného odporuje zákonu vymezení nápadu do příslušného oddělení osobou účastníka řízení, neboť se tak stává jeho „dvorním soudcem“. Z citované právní úpravy plyne, že sama na tuto otázku nedává odpověď. Zákon výslovně neříká, že lze nápad do soudního oddělení vymezit osobou účastníka, ani že takovou možnost zakazuje. Neřeší ji ani soudní judikatura, na kterou žalovaný odkazoval, neboť ta řešila situace jiné (I. ÚS 2769/15 – v oddělení, kde bylo 7 soudců, o rozdělení věcí rozhodoval řídící předseda senátu, ve věci sp. zn. II. ÚS 1589/13 šlo o vymezení specializace nikoli osobou účastníka řízení). Z rozhodnutí ale plyne, že účelem a smyslem ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je bránit libovůli a účelové manipulaci při předělování věcí jednotlivým soudcům, důraz je kladen na transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen výběr soudců ad hoc. Ústavní soud zdůrazňuje i prvek náhodnosti, a to v té souvislosti, aby si účastníci nemohli vybírat svého soudce či soudci projednávané věci. Podle názoru odvolacího soudu požadavky zákona i ústavnosti rozvrh práce splňoval. Bylo předem zřejmé, že spor z úvěrové smlouvy, kde vystupuje žalobkyně, připadne k vyřízení do senátu 55 C. Rozvrh práce tak byl v tomto bodě nepochybně transparentní a předvídatelný, možnost výběru ze strany účastníků či soudu nepřipouštěl. Nebylo pak ani tvrzeno, že by k nějaké manipulaci s danou věcí nějakým konkrétním způsobem došlo. Věc byla dle rozvrhu práce do příslušného senátu zapsána a tam uvedená soudkyně ji také projednala a rozhodla o ní. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ani tato odvolací námitka není důvodná.

      30. Žalovaný se dále domáhal zrušení rozsudku a zastavení řízení s tím, že není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky.

      31. Účastníci si ve smlouvě sjednali mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost dle soudu žalobce. Vzhledem k datu zahájení řízení (7. 11. 2014) je třeba věc nadále posuzovat podle nařízení Brusel I (viz čl. 66 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, účinného od 10. 1. 2015). Podle čl. 17 bod 3 nařízení Brusel I od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Podle čl. 23 bod 5 téhož nařízení dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 13, 17 nebo 21 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, na základě čl. 22 výlučnou příslušnost. Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení účinnosti ujednání o příslušnosti soudů České republiky bylo rozhodné posouzení otázky, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy o kontokorentním spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2012 bydliště, neboť pokud ho neměl v České republice, kde sídlí žalobkyně, k dohodě účastníků v úvěrové smlouvě o příslušnosti soudů České republiky nelze dle čl. 23 bod 5 nařízení Brusel I přihlížet. Smlouva sama sice byla uzavřena v České republice, žalovaný v ní ale uvedl, že má trvalé bydliště na Slovensku, adresu v xxx uváděl jen jako korespondenční. Z toho, co uvedl, dále plyne, že bydlel na Slovensku, kde dálkově studoval, do České republiky sice dojížděl a někdy se zde i delší dobu zdržoval, s úmyslem zdržovat se zde trvale zde ale nežil, centrum svých zájmů měl na Slovensku. Za situace, kdy nelze dovodit, že by zde např. žalovaný měl svůj byt, chodil zde do školy či zaměstnání, měl zde svou manželku či rodinu, měl zde svého stálého lékaře apod., nelze přisvědčit žalobkyni, že zda žalovaný, ať již v době uzavření smlouvy o úvěru či v době podání žaloby bydlel, neboť žalovaný tvrzení žalobkyně popřel a v řízení nebylo zjištěno, že by zde měl své skutečné bydliště. S ohledem na uvedené nelze považovat za účinnou ani dohodu o příslušnosti soudů České republiky uzavřenou dle čl. 17 bod 3 nařízení Brusel I, neboť nebyl splněn předpoklad, že by zde měl žalovaný trvalý nebo obvyklý pobyt. Za této situace již bylo nadbytečné zabývat se splněním dalších předpokladů pro uzavření platné dohody o příslušnosti soudů České republiky (namítána nepřípustnost takového ujednání pro značnou vzdálenost bydliště žalovaného s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4427/2014).

      32. Podle čl. 15 bod 1. nařízení Brusel I ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5),
      a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
      b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo
      c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
      Podle čl. 16 bod 2. téhož nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

      33. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že článek 15 bod 1 písm. a), b) nařízení Brusel I se na věc nevztahují, neboť nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí a úvěr nebyl poskytnut na koupi movitých věcí, ale bez uvedení účelu. SDEU ve svém rozhodnutí ve věci C-190/11 vysvětlil, že čl. 15 bod 1 představuje odchylku jak z obecného pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, které stanoví příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy vyjádřeného v čl. 5 bodě 1 téhož nařízení, podle kterého je příslušný soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Jelikož jde o výjimky z obecného pravidla, musí být vykládány restriktivně, pojmy použité v nařízení Brusel I uvedené v čl. 15 bod 1 písm. c) musí být vykládány autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení a zdůraznil, že jde o článek plnící funkci ochrany spotřebitele coby slabší strany. SDEU dále dovodil, že uvedené ustanovení se uplatní, pokud jsou splněny dvě specifické podmínky. Zaprvé, aby obchodník provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoli způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřoval, a zadruhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti.

      34. V této souvislosti vznikl spor, k jakému datu splnění podmínek posuzovat. Přímo z textu citovaného ustanovení čl. 15 bod 1. písm. c) nařízení Brusel I vyplývá, že předpoklady použití tohoto ustanovení dává do spojitosti s uzavřením smlouvy. Odvolací soud proto zastává názor, že v dané věci je třeba posuzovat splnění podmínek citovaného článku ke dni uzavření smlouvy. Z téhož názoru vycházel i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2823/2015. Odvolací soud zdůrazňuje již výše uvedené, tedy že dotčený článek je třeba vykládat nezávisle na národním právu jednotlivých členských států Evropské unie.

      35. Nebylo pochyb, že ke dni 14. 2. 2012, kdy byla uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, žalobkyně měla svou pobočku na Slovensku, podle obchodního registru od 19. 8. 2010, čímž je splněna první výše uvedená podmínka. V předmětu podnikání měla i poskytování úvěrů. Žalobkyně ale doložila, že kontokorentní úvěry na Slovensku poskytovala od 29. 9. 2014. Žalovaný pak i v odvolacím řízení potvrdil a dokládal, že slovenská pobočka mu úvěr odmítla poskytnout, podle něho proto, že měl účet u žalobkyně v České republice. Vznikla tedy otázka, zda byla splněna druhá podmínka, tj. zda smlouva o kontokorentním úvěru spadala do rozsahu činností, které žalobkyně na Slovensku vykonávala. Podle názoru odvolacího soudu nelze vycházet je z formálního stavu, tedy z výpisu z obchodního rejstříku, ale je třeba vyjít ze stavu reálného, tedy zda příslušnou činnost na území Slovenska žalobkyně vykonávala. Jestliže kontokorentní úvěry v době uzavření smlouvy žalobkyně na Slovensku neposkytovala, nemohla smlouva o kontokorentním úvěru spadat do rozsahu činností, které žalobkyně na Slovensku vykonávala. Z uvedeného plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, že ani předpoklady uvedené v článku 15 bod 1. písm. c) nařízení Brusel I nebyly splněny.

      36. Na základě uvedených úvah dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů stanovených v čl. 15 nařízení Brusel I., za kterých lze použít oddíl 4 téhož nařízení, který obsahuje i článek 16, jehož se dovolává žalovaný. Jestliže nelze použít článek 16 o příslušnosti soudu podle bydliště žalovaného spotřebitele v době zahájení řízení před soudem, je třeba příslušnost určit podle článku 5 bod 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I a dovodit, že s ohledem na to, že úvěr byl žalovanému poskytnut v České republice, jsou soudy tohoto státu příslušné k projednání a rozhodnutí této věci. K tomu odvolací soud znovu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014.

      37. S ohledem na uvedené odvolací soud nepovažoval za nutné řízení přerušit za účelem předložení věci SDEU k rozhodnutí o předběžné otázce, navíc tuto povinnost odvolací soud ani neměl, neboť proti jeho rozhodnutí je příslušný opravný prostředek (dovolání) – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1177/2014.

      38. K rozhodnutí o věci samé žalovaný žádné námitky neuplatnil. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a že soud prvního stupně také věc správně posoudil po právní stránce. Účastníci si v souladu s článkem 3 bod 1 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 zvolili za rozhodné právo české. Soud prvního stupně správně dovodil, že účastníci dne 14. 2. 2012 uzavřeli podle ust. § 497 tehdy platného obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. smlouvu o kontokorentním úvěru, který žalovaný čerpal a po skončení úvěrové smlouvy na základě výpovědi žalobkyně půjčené prostředky s příslušenstvím v žalovaném rozsahu nevrátil. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na to, že ani v průběhu odvolacího řízení se situace nezměnila, když žalovaný ani netvrdil, že by nějakou částku v mezidobí žalobkyni zaplatil, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný včetně výroku o náhradě nákladů řízení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

        39. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby po 1 980 Kč (při tarifní hodnotě 21 951,56 Kč) za sepis vyjádření k odvolání a sepis vyjádření k duplice (§ 7, § 11 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, dále DPH k těmto částkám ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 957,60 Kč. Za 2 jednání, kterých se účastnil zaměstnanec žalobkyně, odvolací soud přiznal 2 x 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb.), celkem jde o částku 6 117,60 Kč.

        40. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

        Poučení:


        Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

        Praha, dne 11. září 2019

          JUDr. Jiří Cidlina v. r.
          předseda senátu