Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:39Co 261/2018     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2018:39.CO.261.2018.1
Datum rozhodnutí:19.12.2018
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Prodej zboží v obchodě
Smlouva
Škoda
Ušlý zisk
Dotčené předpisy:čl. 7 bod 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 7 odst. 1 bod písm. b) Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 8 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012
čl. 5 bod 1 písm. b) Nařízení (ES) č. 44/2001
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Daniely Večerkové v právní věci

žalobkyně: C. S. s.r.o., IČO XXX

sídlem T., P.

zastoupena advokátem Mgr. Jaroslavem Tajbrem

sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5

proti

žalovaným: 1. G. G. C. s.r.o., IČO XXX

sídlem K., B.

2. G. F., s.r.o. S. Ľ., IČO XXX

sídlem P., S. Ľ., S. r.

          obě zastoupené advokátem Mgr. Tomášem Zachou

          sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1

o 1 900 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 2018, č. j. 39 C 120/2015 – 114,


takto:


Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje a věc se Městskému soudu v Brně nepostupuje.


Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem II. rozhodl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Městskému soudu v Brně.

2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 1 900 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za ušlý zisk z porušení závazku ze smlouvy ze dne 19. 12. 2007 za dobu od dubna 2011 do 30. 4. 2012, v níž se žalované zavázaly nedodávat zboží ze sortimentu 2. žalované do obchodních sítí v České republice bez souhlasu žalobkyně. Pravomoc a místní příslušnost žalobkyně dovozovala z toho, že škoda vznikla na území celé České republiky, místní příslušnost soudu prvního stupně dovozovala z neplatného odstoupení od smlouvy a následného porušování smlouvy.

3. Žalované namítly nedostatek mezinárodní příslušnosti ve vztahu k 2. žalované, neboť má sídlo na Slovensku, a nedostatek místní příslušnosti ve vztahu k 1. žalované, neboť zboží bylo dodáváno v místě sídla 1. žalované v Brně.

4. Soud prvního stupně dále uvedl, že o námitce místní nepříslušnosti již rozhodl usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015 – 63, tak, že ji zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016 – 80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud České republiky svým rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č.j. 30 Cdo 6002/2016 – 108, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Poukázal na to, že v dalším řízení bude na soudu, aby zvážil, zda na mezinárodní a místní příslušnost ve vztahu žalobkyně a žalované 2. bude aplikovat první nebo druhou odrážku čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, rozhodující bude zjištění, zda smlouvu mezi žalobkyní a žalovanými lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb nebo jako smlouvu o prodeji zboží, přičemž je třeba vyjít ze závazku, který je pro dotčenou smlouvu charakteristický. Poukázal i na to, že soud za účelem posouzení příslušnosti není povinen provádět podrobné dokazování, naopak mezinárodní příslušnost posoudí ve světle informací, které má k dispozici.

5. Následně se soud prvního stupně zabýval povahou smlouvy a dospěl k závěru, že jejím předmětem je dodání zboží, nikoli poskytování služeb. Obsahem smlouvy není vykonávání činnosti za úplatu ze strany žalobkyně pro žalované, na jejímž základě by bylo možné dojít k závěru, že jde o smlouvu distribuční a o poskytování služby. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyni byla přiznána konkurenční výhoda spočívající ve výhradním prodeji lihovin 2. žalované na území České republiky. Závazkem charakterizujícím smlouvu je závazek obou žalovaných dodávat žalobkyni podle jejích požadavků a aktuální nabídky lihoviny vyráběné 2. žalovanou. Dle čl. 7 odst. 1 první odrážka nařízení Brusel I bis je hraničním určovatelem mezinárodní a místní příslušnosti místo, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno.

6. Ze smlouvy soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně se zavázala nakupovat zboží (lihoviny vyráběné 2. žalovanou) výlučně prostřednictvím 1. žalované, dílčí smlouvy byly uzavírány jen mezi žalobkyní a 1. žalovanou. V rámcové smlouvě není ujednáno místo dodání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 5535/2015 dovodil, že pokud místo dodání nelze určit na smluvním základě bez odkazu na hmotné právo použitelné na smlouvu, je tímto místem místo fyzického předání, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje. Na základě obsahu spisu a listin dospěl k závěru, že tímto místem bylo sídlo 1. žalované. Ve vztahu k 2. žalované dovodil, že je dána příslušnost českých soudů, nikoli místní příslušnost soudu prvního stupně, nýbrž Městského soudu v Brně. Odkázal na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis a to, že 1. žalovaná má sídlo v Brně.

7. Ve vztahu k 1. žalované, kde není přeshraniční prvek, posuzoval příslušnost podle ust. § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 3, § 87 písm. b) o.s.ř. Uvedl, že řádné uplatnění volby místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o.s.ř. předpokládá, že žalobce v žalobě konkrétně uvede a doloží, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu újmy. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že žalované dodávaly zboží žalované 2. do poboček obchodních řetězců na území celé České republiky, tudíž je dána místní příslušnost všech věcně příslušných soudů v České republice. Takové tvrzení soud nepovažoval za způsobilé založit místní příslušnost danou na výběr dle § 87 písm. b) o.s.ř. Nad to uvedl, že k porušení závazku by došlo nikoliv tím, že jsou produkty 2. žalované prodávány, ale že jsou dodány odběrateli, který je následně umístí k prodeji v maloobchodní prodejně. Místem újmy je proto místo dodání. Žalobkyně pak netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, na základě níž by bylo možné učinit závěr, že k porušení povinnosti žalovaných (dodání zboží jinému odběrateli bez souhlasu žalobkyně) došlo právě v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. Protože soud není příslušný ani ve vztahu k 2. žalované a ust. § 11 odst. 2 o.s.ř. se tak neuplatní, dovodil, že příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Brně, proto podle ust. § 105 odst. 2, 4 o.s.ř. rozhodl tak, jak uvedl ve výroku svého rozhodnutí.

8. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby místně příslušným soudem byl určen Obvodní soud pro Prahu 1, případně Okresní soud Brno – venkov. V odvolání namítala, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil povahu závazku žalobkyně, který spočíval v odebírání zboží 2. žalované od žalovaných a jeho následné výhradní distribuci do obchodních řetězců na území České republiky. Prvotní nákup zboží je nezbytným předpokladem pro následnou distribuci. Na tom nic nemůže změnit ani smlouva o marketingových činnostech z 29. 12. 2008, která byla uzavřena rok po uzavření smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji ze dne 19. 12. 2007. Podle ní je smlouva svou povahou především smlouvou o poskytování (distribučních) služeb žalovaným a místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má žalobkyně své sídlo, neboť nelze jednoznačně určit místo hlavního poskytování distribučních služeb. Pokud by odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně při posouzení povahy smlouvy, poukázala na to, že před neplatným odstoupením od smlouvy bylo zboží dodáváno výhradně na adresu K L., Š. u B., která se nachází v obvodu Okresního soudu Brno-venkov, což plyne z faktur vystavených 1. žalovanou.

9. Žalované navrhly potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Připomněly, že Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) č. C-9/12, které dotčené otázky řeší tak, že smlouva, pro níž je charakteristický závazek dodání zboží, musí být kvalifikována jako prodej zboží ve smyslu čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I (nařízení Rady /ES/ č. 44/2001), že k tomu, zda lze smlouvu o autorizovaném prodeji kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I, je třeba dovodit, že strana poskytuje aktivně službu za úplatu. Podle žalovaných čl. 7 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis soud prvního stupně aplikoval správně, neboť existující smluvní vztah neobsahoval žádné zvláštní ustanovení o distribuci zboží. Ve smlouvě nebyl sjednán minimální odběr, žalobkyně nebyla smluvně zavázána k aktivnímu jednání (nákupu zboží). Z rámcového závazku nelze ani hypoteticky předpokládat, že by se žalobkyně měla jakýmkoliv způsobem aktivně podílet na aktivním šíření spotřebního zboží 2. žalovaného. Zdůraznil, že věc je třeba posuzovat ve vztahu k 2. žalované, které ze smlouvy plynou jen pasivní závazky. Žalobkyně se nijak nepodílela na obchodní strategii prodeje spotřebního zboží, neúčastnila se propagačních akcí zboží. Žalobkyně nemohla nabízet obchodním sítím služby či výhody, nemohla ani získat pro spotřební zboží větší podíl na českém trhu. První kritérium nemohlo být naplněno. Jakkoliv se 1. a 2. žalovaná zavázaly, že nebudou bez souhlasu žalobkyně dodávat spotřební zboží do obchodních sítí v České republice, nemohlo to představovat ve vztahu k žalobkyni konkurenční výhodu, neboť závazek nezakazoval žalovaným dodávat spotřební zboží jiným českým prodejcům, došlo jen k omezení, nikoli vyloučení přímého prodeje. Smlouva nebyla uzavřena jako smlouva o výhradním prodeji, jakkoliv tak byla nadepsána, omezeny v prodeji byly pouze žalované. Žalobkyni nebyl umožněn přístup k reklamním nosičům, předávání know-how prostřednictvím školení nebo též výhodnějších způsobů placení, které můžou ve smyslu rozhodnutí SDEU C-9/12 představovat výhody, které by šlo považovat za úplatu. Ani druhé kritérium tak podle žalovaných nebylo naplněno. Podle nich podstatou smlouvy nebylo plnění služeb, ale sjednání podmínek obchodní spolupráce pro budoucí možné dodávky spotřebního zboží na úrovni mezi žalobkyní a 1. žalovanou, tedy českých entit. Smlouva tak neobsahuje typické závazky pro smlouvu o autorizovaném prodeji, pro které by mohla být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb. Smlouvu je proto třeba kvalifikovat jako smlouvu o dodání zboží. Poukázaly na další rozhodnutí SDEU C-381/08, kde uvedený soud dovodil, že smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako prodej zboží ve smyslu čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I, rozhodnutí C-300/07, C 196/15, kde stejný soud dovodil závěry obdobné. K pojmu místo dodání odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, který dovodil, že místu dodání ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I odpovídá nejlépe místo, kde došlo k předání zboží nebo mělo fyzicky být kupujícímu předáno, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat. Žalobkyně po celou dobu trvání smlouvy objednávala zboží u 1. žalované a u ní zboží přebírala. Místem dodání zboží je sídlo 1. žalované. Podle nich tedy argumentace žalobkyně v odvolání odporuje judikatuře SDEU.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

    11. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně k žalobě připojila smlouvu o obchodní spolupráci a o výhradním prodeji ze dne 19. 12. 2007, uzavřenou na dobu neurčitou, v níž se žalované zavázaly, že budou žalobkyni dodávat podle jejích požadavků z aktuální nabídky lihoviny vyráběné 2. žalovanou, žalobkyně se zavázala je prodávat do obchodní sítě v České republice, žalované se zavázaly nedodávat zboží po dobu účinnosti smlouvy do obchodních sítí bez předchozího souhlasu žalobkyně. Žalobkyně se zavázala lihoviny 2. žalované odebírat výlučně od 1. žalované. Za zboží se žalobkyně zavázala zaplatit cenu dle ceníku, cena zahrnovala dopravu do dohodnutého místa plnění, dále se účastníci dohodli na úhradě zalistovacích poplatků uplatněných vůči žalobkyni. Místo dodání či poskytování služeb nebylo sjednáno. Dne 29. 12. 2008 byla mezi žalobkyní a 1. žalovanou sjednána smlouva o podpůrných marketingových činnostech, v níž se žalobkyně zavázala vykonávat reklamní a podpůrné činnosti za účelem zvyšování prodejnosti výrobků, které dodává do distribuční sítě, 1. žalovaná se zavázala zaplatit dohodnutou odměnu. Žalobkyně v žalobě dovozovala, že ve vztahu k 2. žalované šlo o distribuční smlouvu, nikoli smlouvu kupní, s ohledem na teritoriální působnost v České republice dovozovala mezinárodní příslušnost zdejších soudů.

    12. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

    1)

    a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

    b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:

    - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,

    - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;

    c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

    13. Dovolací soud svým usnesením ze 7. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 6002/2016-108, dříve vydaná rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vysvětlil, že čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, že výklad uvedených článků je třeba provést autonomně a uzavřel, že s ohledem na skutečnosti, že se žalobkyně domáhá náhrady škody z titulu porušení závazku sjednaného ve smlouvě, lze konstatovat, že se jedná o věc smluvní povahy a spadá do kategorie žalob, jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. Aplikovat je proto třeba čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Pro usnadnění posouzení věci obiter dictum uvedl, že pro posouzení dané otázky bude dále rozhodující, zda lze smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb nebo jako smlouvu o prodeji zboží. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako prodej zboží ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I bis; smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky téhož nařízení. Připomněl, že službu je třeba pojímat jako vykonávání určité činnosti za úplatu, odkázal na rozsudek SDEU C-9/12. Rozhodující bude zjištění, zda charakteristickým plněním poskytovaným jednou smluvní stranou druhé smluvní straně byla distribuce zboží, a zda mohl distributor nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytnout pouhý prodejce, a získat pro zboží dodavatele větší podíl na místním trhu, např. se účastnit propagačních akcí dodavatele či jiné obchodní strategie dodavatele. Typická distribuční smlouva je uzavírána ve formě rámcové dohody, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty, je rovněž běžné, že si smluvní strany upravují zvláštní podmínky týkající se distribuce zboží. K úplatě uvedl, že ji nelze chápat v úzkém smyslu jako zaplacení peněžité částky, je třeba zkoumat, zda distributorovi přiznává ekonomickou hodnotu. Lze přihlédnout k tomu, že žalobci byla přiznána konkurenční výhoda spočívající ve výhradním prodeji lihovin 2. žalované na území ČR. Pokud půjde o distribuční smlouvu, bude třeba ji kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb a aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení. K místu poskytování služeb uvedl, že jím v případě většího počtu míst je třeba zásadně rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb. Pokud místo poskytování služeb není možné odvodit ze smlouvy, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě faktického plnění je třeba místo určit jiným způsobem, které bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem. Uvedl, že např. ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení bylo určeno místo, kde má obchodní zástupce bydliště. Pokud soud dospěje k závěru, že nejde o smlouvu distribuční, ale že jde jen o prodej zboží, bude hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti místo, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. V případě více míst plnění, případně nebyla-li místa plnění ve smlouvách sjednávána, nicméně fakticky bylo zboží dodáváno na více míst, je v zásadě místem plnění místo zajišťující nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, který je zpravidla v místě hlavního dodání stanoveného v závislosti na ekonomických kritériích. Při nemožnosti stanovení místa hlavního dodání, kdy každé z míst má dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, může žalobkyně žalovanou 2. žalovat u soudu místa dodání podle své volby.

    14. V souběžně projednávané věci stejných účastníků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 68/2017, kde žalobkyně uplatňuje stejný nárok za jiné období, již odvolací soud svým usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. 39 Co 392/2017 – 58, o příslušnosti rozhodl. Dovodil, že v této věci žalobkyně s 2. žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala dále distribuovat zboží 2. žalované svým odběratelům, v tomto případě na území České republiky. První žalovaná zde vystupuje jako součást řetězce, prostřednictvím něhož 2. žalovaná své zboží prodávala žalobkyni, které ale bylo prodáváno za účelem jeho další distribuce (zásobování) jejím odběratelům. Také zde má smlouva povahu smlouvy rámcové. Příslušnost (mezinárodní i místní) je proto třeba odvozovat podle čl. 7 bod 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, tj. podle místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Dále odvolací soud odkázal a rozhodnutí SDEU ve věci C-19/09, kde šlo o posouzení příslušnosti ve sporu o náhradu škody z rozvázání smlouvy o obchodním zastoupení, kde žalující firma tvrdila, že služby poskytovala ve svém sídle. Soudní dvůr dovodil, že pro smlouvu o obchodním zastoupení je místem hlavního poskytování služeb obchodního zástupce místo vyplývající z ustanovení smlouvy a v případě neexistence takových ustanovení místo faktického plnění smlouvy a v případě nemožnosti takového určení místo, kde má obchodní zástupce bydliště. Odvolací soud vyslovil názor, že zde uvedené závěry jsou použitelné i v dané věci, neboť činnost obchodního zástupce a výhradního prodejce je z pohledu posuzování příslušnosti podobná. V daném případě místo poskytování služeb ve smlouvě není uvedeno. Je-li hlavním předmětem smlouvy poskytování služeb, nelze za místo plnění smlouvy považovat místo, kde bylo zboží od 1. žalované žalobkyní odebíráno, ale místo, kde k poskytování služeb (k uzavírání dalších smluv žalobcem s jeho odběrateli na zboží 2/ žalovaného) docházelo. Konkrétní faktické místo plnění smlouvy z dosavadních zjištění neplyne. Odvolací soud proto dovodil, že příslušnost je třeba odvodit od sídla žalobkyně, které je v Praze 1, neboť lze důvodně předpokládat, že právě v něm sjednané distribuční služby ve vztahu ke svým odběratelům z větší části vykonávala. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že je ve vztahu ke 2. žalované dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a také to, že místně příslušným soudem pro řízení vůči 2. žalované je podle čl. 7 odst. 1 písm. a) druhá odrážka nařízení Brusel I bis Obvodní soud pro Prahu 1. S odkazem na ust. § 11 odst. 2 o.s.ř., které umožňuje podat žalobu proti několika žalovaným, kteří mají různé obecné soudy, jen u jednoho z nich, dovodil příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 i ve vztahu k 1. žalované.

    15. Přes obsáhlou argumentaci žalovaných v jejich vyjádření odvolací soud setrvává na svých závěrech. Také odvolací soud při posouzení věci vyšel z výše citované právní úpravy a judikatury SDEU, zejména rozhodnutí C-9/12, na které upozornil Nejvyšší soud a z něhož vychází i žalované. V posuzovaném případě účastnice uzavřely smlouvu o výhradním prodeji podle zákona č. 513/1991 Sb., upravena je § 745 a násl. Taková smlouva je smlouvou distribuční, neboť se dodavatel zavazuje dodávat zboží určené ve smlouvě jen jednomu odběrateli (případně ještě dalším osobám uvedeným ve smlouvě) a ten se zavazuje zboží dále na daném území distribuovat. Taková smlouva byla uzavřena i v daném případě, neboť žalované se zavázaly dodávat žalobkyni lihoviny vyráběné 2. žalovanou a žalobkyně se je zavázala prodávat do obchodní sítě v České republice, šlo přitom o smlouvu rámcovou, uzavřenou na dobu neurčitou (viz bod 36 věta druhá uvedeného rozhodnutí). Pokud jde o poskytování aktivní činnosti distributorem, lze odkázat na bod 38 větu druhou uvedeného rozhodnutí, kde tato činnost byla shledána právě v zajišťování distribuce zboží. Pokud jde o poskytnutí protiplnění, SDEU v témže rozhodnutí dovodil, že pokud jde o úplatu za vykonávanou činnost, může spočívat v tom, že přiznává autorizovanému prodejci konkurenční výhodu spočívající v tom, že pouze on bude mít právo prodávat zboží poskytovatele oprávnění k prodeji na vymezeném území nebo že přinejmenším bude toto oprávnění využívat omezený počet autorizovaných prodejců (bod 40 věta prvá, druhá rozhodnutí). S ohledem na uvedené shledal odvolací soud námitky žalovaných nedůvodné.

    16. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud setrvává na svých závěrech, dříve uvedených v rozhodnutí sp. zn. 39 Co 392/2017, které byly výše citovány. Na základě nich je k projednání věci příslušný Obvodní soudu pro Prahu 1. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 221a o.s.ř. změnil tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení.


    Poučení:

    Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


    Praha 19. prosince 2018




    JUDr. Jiří Cidlina v. r.
    předseda senátu