Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:95Co 234/2018     
Právní věta:Je-li u nájmu bytu sjednán ve výši, která přesahuje zákonný úrok z prodlení, jde o zakázané ujednání, ke kterému se nepřihlíží (§ 2239 o. z.). Uvedené platí rovněž pro nájem družstevního bytu (§ 741 odst. 1 z. o. k.).
Soud:Krajský soud v Ústí nad Labem
ECLI:ECLI:CZ:KSUL:2019:95.CO.234.2018.1
Datum rozhodnutí:15.04.2019
Forma rozhodnutí:Rozsudek
Heslo:Nájem bytu
Smluvní pokuta
Úroky z prodlení
Dotčené předpisy:§ 1970 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
§ 2239 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
§ 741 předpisu č. 90/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:B

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců Mgr. Gabriely Vršanské a JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. ve věci

žalobce: Stavební bytové družstvo ROZVOJ, IČO 00043796

          sídlem Seifertova 465, 403 31 Ústí nad Labem
          zastoupený advokátem JUDr. Zdeňkem Grusem
          sídlem Resslova 1754/3, 400 01 Ústí nad Labem
proti
žalovanému: P. V., narozený
          trvale bytem
o zaplacení 22 291 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 33 C 114/2018-29

takto:
    I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem okresní soud (dále také „soud prvního stupně“) rozhodl o nároku žalobce na zaplacení 22 291 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu co do kladného rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4 155 Kč od 21. 4. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 5. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 6. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 10. 2017 do zaplacení, nejméně však 10 Kč za každý započatý měsíc prodlení a úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 8,05 % ročně, zamítl (výrok I.), žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 22 291 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 155 Kč od 21. 4. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 5. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 6. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 10. 2017 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 3 979,58 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalovaný je nájemcem bytu žalobce č. 1 na adrese XY, stanovy žalobce obsahují ujednání, že nájemce je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 1 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 10 Kč za každý i započatý den prodlení, jedná-li se o prodlení s úhradou nájemného za družstevní byt nebo služeb spojených s užíváním bytu, žalovanému byla oznámená výše nájemného (2 386 Kč) a záloh na služby spojené s nájmem bytu (1 905 Kč) od 1. 8. 2015, dále výše nájemného (2 386 Kč) a záloh na služby spojené s nájmem bytu (1 769 Kč) od 1. 7. 2016 a dále výše nájemného (2 386 Kč) a záloh na služby spojené s nájmem bytu (2 527 Kč) od 1. 7. 2017, žalovaný byl vyzván žalobcem k úhradě dluhu 22 291 Kč do 15 dní od doručení předžalobní výzvy a žalovaný dluh neuhradil ani po doručení předžalobní výzvy. Po právní stránce posoudil vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o nájmu družstevního bytu za účelem bydlení (§ 741 odst. 1 z. o. k. ve spojení s ustanovením § 2235 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Z této smlouvy vznikla žalovanému povinnost platit nájemné představující účelně vynaložené náklady bytového družstva vzniklé při správě těchto družstevních bytů, včetně nákladů na opravy, modernizace a rekonstrukce domů, ve kterých se nacházejí, a příspěvků na tvorbu dlouhodobého finančního zdroje na opravy a investice těchto družstevních bytů (§ 2217 odst. 1 o. z. a § 744 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích – dále jen „z. o. k.“). Pokud jde o ujednání ve stanovách žalobce platit při prodlení s úhradou nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu úrok z prodlení ve výši 1 promile denně, nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, k takovému ujednaní se podle okresního soudu nepřihlíží, neboť se jedná o povinnost zjevně nepřiměřenou (§ 2239 o. z.). K tomuto závěru okresní soud dospěl jednak porovnáním výše úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ustanovení stanov žalobce, kde výše úroku z prodlení dle stanov představuje cca čtyřnásobnou sazbu oproti výchozímu režimu dle nařízení vlády (ta kopíruje výši poplatku z prodlení za prodlení do 31. 12. 2015 podle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2015), ale okresní soud zároveň přihlédl ke skutečnosti, že k navýšení úroku z prodlení došlo prostřednictvím stanov žalobce a nájemce jako slabší strana má občanským zákoníkem poskytovanou vysokou úroveň ochrany (např. § 2239 o. z.). Úprava nájmu bytu za účelem bydlení je úpravou převážně kogentní. Okresní soud poukázal na princip neziskovosti družstevního nájmu (§ 744 z. o. k.) a také na to, že nájemce jako člen družstva má zcela minimální možnost ovlivnit obsah stanov žalobce či jejich změnu. Výše úroku z prodlení byla nepředvídatelná, byla nájemci v podstatě vnucena a nejedná se o projev autonomie vůle, jak naznačuje žalobce. Podle okresního soudu nelze stanovy bytového družstva zneužít k ukládání nepřiměřených povinností nad rámec povinností nájemce dle občanského zákoníku. S ohledem na tyto okolnosti dospěl okresní soud k závěru, že se k ujednání o smluvní výši úroku z prodlení nepřihlíží, neboť se jedná o nepřiměřenou a nepředvídatelnou povinnost nájemce (§ 2239 o. z.). Proto žalobu částečně – co do rozdílu mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení – zamítl. Co do jistiny a zákonného úroku z prodlení vyhověl. O nákladech řízení rozhodl okresní soud při zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu, úspěch žalobce činil 78 % (24 183,67 Kč), úspěch žalovaného v rozsahu 22 % (6 644,39 Kč), náhrada nákladů činí 56 %, náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 892 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 291 Kč sestávající z částky 2 020 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 2 020 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 640 Kč ve výši 974,40 Kč a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v částce 600 Kč (2 x 300 Kč) za sepis žaloby a předžalobní výzvy.

3. Proti tomuto rozsudku (do výroku I. a III.) podal žalobce odvolání, v němž namítal, že stanovy družstva jsou pro žalovaného závazným dokumentem, žalovaný se k jejich dodržování zavázal, stanovy mají zejména zajistit včasné a řádné placení měsíčních předepsaných plateb (čl. 4 odst. 1, čl. 13 písm. a) Stanov). Podle čl. 13 písm. d) stanov je člen družstva povinen uhradit družstvu úrok z prodlení ve výši 1 promile dlužné částky za každý den prodlení nejméně 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, jedná-li se o dluh z titulu nájemného za družstevní byt a úhrad za služby spojené s jeho užíváním. Žalovaný byl se stanovami seznámen a na výši úroku z prodlení opakovaně upozorněn v měsíčním předpisu nájemného a služeb, které mu byly s každou změnou jeho výše zasílány doporučeně poštou. Již při svém závěrečném návrhu před okresním soudem namítal, že pokud byl žalovaný žalován za jiné dlužné období a věc byla vedena u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 175/2018, bylo rozhodnuto tak, že žalobě bylo vyhověno včetně příslušenství dle čl. 13 písm. d) Stanov. Z toho odvolatel dovozoval, že ve stejných případech má být rozhodováno stejně (§ 13 o. z.). Podle odvolatele je rozhodnutí okresního soudu pro žalobce stejně jako pro ostatní jeho členy nespravedlivé, okresní soud nesprávně považoval úrok z prodlení, který je povinen platit člen družstva dle stanov, za smluvní pokutu. Dále poukazoval na to, že zákon o obchodních korporacích dává družstvům prostor pro to schválit si stanovy, které jsou vnitřně závazné pro jeho členy, a pro posílení jejich významu je vyžadována forma notářského zápisu. Napadené rozhodnutí okresního soudu ovšem fakticky říká, že žalovaný jako člen družstva nemá respektovat stanovy. Podle odvolatele člen družstva má zároveň právo volit a být volen do orgánů družstva a účastnit se řízení a rozhodování v družstvu, ale žalovaný těchto práv nikdy nevyužil, nikdy neprojevil žádnou vůli, že by mu čl. 13 písm. d) stanov přišlo nepřiměřeně přísné či nepřiměřené a zákon mu poskytuje řadu možností, jak takovou situaci řešit. Žalovaný byl s tímto ustanovením opakovaně seznámen, přesto porušil další své členské povinnosti a pravidelné měsíční platby nehradil. Proto nemohlo být rozhodnutí o výši úroku z prodlení nepředvídatelné. Žalovaný měl možnost z družstva kdykoliv vystoupit a nájem bytu ukončit. Odvolatel dále zdůraznil, že se jedná o soukromoprávní vztah, kde platí autonomie smluvní vůle a zároveň zásada pacta sunt servanda. Pokud se žalovaný zavázal dodržovat stanovy žalobce, se kterými byl seznámen a vstoupil tak do smluvního vztahu, měl je i dodržovat. Stejně jako je dodržoval po celou dobu žalobce, který – i přes neplnění ze strany žalovaného – dál zajišťoval jeho bytovou potřebu. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu, ani na listiny zaslané soudem, nepřišel ani k nařízenému jednání, měl řadu možností napadnout předmět sporu včetně jeho příslušenství, ale neučinil tak a byl zcela procesně pasivní, neprojevil žádnou snahu dluh zaplatit, a to ani ve splátkách. Přesto mu okresní soud sám od sebe zmírnil povinnost stanovenou stanovami a uložil mu zaplatit pouze úrok z prodlení v zákonné výši a v souvislosti s tím pak krátil náklady řízení. Podle odvolatele člen družstva není slabší stranou, naopak členové tvoří shromáždění jako nejvyšší orgán družstva. Žalovaný tak o stanovách vlastně spolurozhodoval. Pokud se žalobce svého práva domáhal u soudu v obdobných případech, bylo vždy rozhodnuto tak, že stanovy byly respektovány (jako v případě pod sp. zn. 13 C 175/2018 mezi stejnými účastníky ze stejného právního důvodu jen pro jiné období). Rozhodnutí okresního soudu je tak nepředvídatelné. Odvolatel dále namítal, že sporné řízení se vyznačuje zásadou dispoziční jako zásadou kontradiktorní k zásadě oficiality a zásadou projednací, iniciativa je svěřena účastníkům řízení, tedy jak žalobci, tak i žalovanému. Pokud by žalovaný proti žalobním tvrzením čehokoli namítal, pak by dle žalobce přicházelo v úvahu o tom vést spor. Žalovaný však žalobní tvrzení nenapadl, neměl k nim žádné připomínky ani námitky, ač s nimi byl seznámen a řádně obeslán jak ze strany žalobce, tak ze strany soudu. Žalovaný ničeho netvrdil ani nenavrhoval provedení žádných důkazních prostředků a okresní soud tak sehrál funkci jakéhosi advokáta a ochránce, o což jej žalovaný nežádal, a sporné řízení není prováděno zásadou vyšetřovací. Zde také uvedl, že již od dob římského práva platí zásada, že právo přeje bdělým, avšak žalovaný jakoukoli procesní bdělost neprojevil; naopak v důsledku své procesní pasivity dopadl při rozhodnutí soudu prvního stupně lépe, než kdyby svůj dluh uznal a chtěl ho zaplatit např. ve splátkách. Odvolatel dále poukázal na významnou soukromoprávní zásadu, že co není zakázáno, je dovoleno. Pokud bylo změněno ustanovení zákona, který upravoval poplatek z prodlení při prodlení s platbou služeb, s čl. 13 písm. d) stanov žalobce to nijak nesouvisí. Stanovy byly přijímány za účinnosti předpisu, dle kterého byla výše poplatku prodlení 2,5 promile denně. Tedy výrazně vyšší než výše úroku z prodlení dle stanov žalobce. Dle současné úpravy je pokuta za porušení povinností dle zákona č. 351/2013 Sb. v platném znění až 50 Kč denně, tedy opět výrazně vyšší. Podle odvolatele, pokud zákon umožní v soukromoprávních vztazích sjednat jiný úrok než v zákonné výši, tedy i vyšší, pak by mělo být takové ujednání respektováno a chráněno ze strany soudu. Nikde není striktně stanoveno, jaká výše úroku z prodlení je již nepřijatelná. Zde odkazoval na bankovní a pojišťovací vztahy, v nichž bývá sjednána celá řada úroků z prodlení, úroků, poplatků a smluvních pokut, které jsou v součtu výrazně vyšší než jen úrok z prodlení v zákonné výši. Dále odkazoval na judikaturu týkající se zejména smluvní volnosti (nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1160/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005 a neplatnosti právního úkonu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04. V neposlední řadě odvolatel vytknul okresnímu soudu, že mohl v průběhu jednání poučit přítomného zástupce žalobce, případně kdykoli písemně před jednáním, že k výši úroku z prodlení dle stanov má výhrady a žalobce by tak mohl navrhnout připojení rozhodných listin ze spisu sp. zn. 13 C 175/2018, ze kterých by bylo zřejmé, že soud v tomto řízení vycházel ze shodných tvrzení a s ohledem na vydání rozsudku pro zmeškání tak žalobě vyhověl v celém rozsahu, ale žalobce nebyl řádně poučen. Žalobě tak mělo být v plném rozsahu vyhověno, a to včetně náhrady nákladů řízení v plné výši. resp., pokud okresní soud moderoval žalobu co do žalovaného úroku z prodlení, pak odvolatel neměl být krácen na nákladech řízení, neboť žalovaná jistina byla soudem zcela přiznána v žalované výši. Navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení nebo aby byl změněn a žalobě vyhověno, včetně náhrady nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 a 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu nebyl výrok II. rozsudku okresního soudu, který nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci.

6. Ze spisu okresního soudu bylo zjištěno, že žalobou na zaplacení předmětné částky podanou u okresního soudu dne 20. 12. 2017, a která byla opravena podáním doručeným soudu dne 17. 4. 2018, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 22 291 Kč s úrokem z prodlení 1 promile denně, nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc z částky 4 155 Kč od 21. 4. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 5. 2017 do zaplacení, z částky 4 155 Kč od 21. 6. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, z částky 4 913 Kč od 21. 10. 2017 do zaplacení, s odůvodněním, že žalovaný je nájemcem družstevního bytu č. 1 na adrese XY a podle stanov je povinen hradit žalobci měsíčně nájemné a související služby, vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Žalovaný, ač byl upomenut, doposud nezaplatil nájemné a zálohy na služby za měsíce duben 2017, květen 2017, červen 2017, září 2017 a říjen 2017, celkem 22 291 Kč. Požadavek na přiznání úroku z prodlení žalobce odůvodňoval stanovami bytového družstva (č. l 38 odst. 8). Dne 9. 8. 2018 se u okresního soudu konalo ústní jednání, při němž žalobce navrhoval vydání rozsudku pro zmeškání, okresní soud provedl listinné dokazování (zejm. výňatek ze stanov žalobce, zápis o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu, rozhodnutí o přidělení bytu, předpisy nájemného, předžalobní výzva). Po poučení o koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) a poučení podle § 119a o. s. ř., žalobce v závěrečném návrhu zdůraznil, že svůj nárok na zaplacení úroku z prodlení opírá o článek 13 stanov a tyto jsou platným a závazným dokumentem. Stanovy má každý člen k dispozici, údaj o příslušenství je uveden v předpisu plateb, žalovaný nezpochybnil ani stanovy, ani předpis plateb. Žalobce byl – pokud jde o příslušenství – úspěšný v jiném řízení pod sp. zn. 13 C 175/2018. Dále zdůraznil, že podle občanského zákoníku může být sjednán úrok z prodlení i v jiné výši, než podle nařízení vlády. Na to okresní soud vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a po doplnění dokazování o úplné znění stanov žalobce (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný je nájemcem bytu č. 1 na adrese XY, jako na člena družstva se na něho vztahují stanovy žalobce, kde je uvedeno v č. l. 38 odst. 8, že nájemce je povinen hradit žalobci úrok z prodlení ve výši 1 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 10 Kč za každý i započatý den prodlení, jedná-li se o prodlení s úhradou nájemného za družstevní byt nebo služeb spojených s užíváním bytu. V článku 38 odst. 6 stanov se pak uvádí, že vyúčtování záloh na plnění spojená s užíváním družstevního bytu se provádí odděleně pro každý druh zálohy, a to nejpozději do 4 měsíců po uplynutí zúčtovacího období, nestanoví-li jiný právní předpisy jinak. Žalovanému byly oznámeny výše nájemného a záloh na služby spojené s nájmem bytu tak, že výše nájemného činila od 1. 7. 2016 částku 2 386 Kč měsíčně a záloha na služby spojené s nájmem bytu 1 769 Kč měsíčně, výše nájemného činila od 1. 7. 2017 částku 2 386 Kč měsíčně a záloha na služby spojené s nájmem bytu 2 527 Kč měsíčně. Žalovaný byl vyzván žalobcem k úhradě dluhu 22 291 Kč do 15 dní od doručení předžalobní výzvy, avšak dluh neuhradil ani po doručení předžalobní výzvy.

8. Podle § 3074 odst. 1 o. z. se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 2239 o. z. se nepřihlíží k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu, ani k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.

11. Základní otázkou, kterou okresní soud řešil, bylo, zda je úrok z prodlení uvedený ve stanovách žalobce ujednáním, ke kterému se přihlíží či nikoliv ve smyslu § 2239 o. z. Okresní soud došel k závěru, že se k úroku z prodlení ve stanovách nepřihlíží, neboť jde o nepřiměřenou a nepředvídatelnou povinnost nájemce. Se závěrem, že se k takovému ujednání nepřihlíží, odvolací soud souhlasí, ovšem nikoliv proto, že jde o nepřiměřenou a nepředvídatelnou povinnost, ale proto, že smluvní úrok z prodlení je svojí povahou sankčním institutem a jako takový je u nájmu bytu zakázán. Úrok z prodlení se blíží smluvní pokutě, úroky z prodlení funkčně nepředstavují v zásadě nic jiného než speciální případ smluvní pokuty, obojí představuje peněžitou sankci za peněžité prodlení (shodně srov. komentář k § 1970 o. z. in: Hulmák a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, C. H. Beck). Jestliže je smluvní úrok z prodlení speciálním případem smluvní pokuty a smluvní pokuta je dle § 2239 o. z. zakázána, dopadá tento zákaz i na smluvní úrok z prodlení, bez ohledu na jeho výši. Posuzování přiměřenosti – jak to provedl okresní soud – je tedy nadbytečné.

12. S ohledem na uvedený závěr náleží žalobci toliko zákonný úrok z prodlení, jehož výše je upravena v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (§ 1970 o. z.).

13. Okresnímu soudu lze vytknout, že se nijak nezabýval otázkou, zda má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení z požadovaných částek (záloh) a za požadované období.

14. Podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, vyúčtuje pronajímatel skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby nájemci vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí nájemci nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období (§ 7 odst. 1)

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, ze dne 23. 3. 2016, vyplývá, že pokud nájemce dluží pronajímateli bytu splatné zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, vzniká mu nárok na poplatek z prodlení (nyní úrok z prodlení) z těchto dlužných záloh za dobu od jejich splatnosti do doby, kdy byly zaplaceny, popřípadě kdy měl pronajímatel provést jejich vyúčtování podle nájemní smlouvy. Zaplacení záloh na úhradu plnění spojených s užíváním bytu se pronajímatel bytu nemůže domáhat po datu, kdy mělo dojít k jejich vyúčtování; do té doby vzniklý nárok na poplatek z prodlení (úrok z prodlení) z těchto záloh však nezaniká.

16. Předmětem odvolacího přezkumu nebyla jistina (nájemného a záloh na služby), ale pouze „úrok z prodlení z nájemného a zálohy přesahující zákonný úrok z prodlení do zaplacení“. Ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy žalobce mohl domáhat u soudu po dni vyúčtování – pokud jde o jistinu dluhu – zaplacení dlužného nájemného a skutečných nákladů na související služby a – pokud jde o příslušenství – zákonného úroku z prodlení z nájemného a příslušné zálohy od doby její splatnosti do dne jejího vyúčtování (tj. do dne, kdy bylo provedeno vyúčtování, nejpozději do 30. 4. následujícího roku).

17. Žalobce se v žalobě domáhal – pokud jde o příslušenství – aby mu žalovaný zaplatil úrok z prodlení ve výši 1 promile denně z částky 4 155 Kč (nájemné a záloha), nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 4. 2017 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1 promile denně z částky 4 155 Kč (nájemné a záloha), nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 5. 2017 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1 promile denně z částky 4 155 Kč (nájemné a záloha), nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 6. 2017 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 1 promile denně z částky 4 913 Kč (nájemné a záloha), nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 9. 2017 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 1 promile denně z částky 4 913 Kč (nájemné a záloha), nejméně však 10 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 21. 10. 2017 do zaplacení. Žalobci však mohl vzniknout nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 2 386 Kč (nájemné) od 21. 4. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 1 769 Kč (záloha) od 21. 4. 2017 do dne vyúčtování (nejpozději do 30. 4. 2018), zákonný úrok z prodlení z částky 2 386 Kč (nájemné) od 21. 5. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 1 769 Kč (záloha) od 21. 5. 2017 do dne vyúčtování (nejpozději do 30. 4. 2018), zákonný úrok z prodlení z částky 2 386 Kč (nájemné) od 21. 6. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 1 769 Kč (záloha) od 21. 6. 2017 do dne vyúčtování (nejpozději do 30. 4. 2018), zákonný úrok z prodlení z částky 2 386 Kč (nájemné) od 21. 9. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 2 527 Kč (záloha) od 21. 9. 2017 do dne vyúčtování (nejpozději do 30. 4. 2018) a zákonný úrok z prodlení z částky 2 386 Kč (nájemné) od 21. 10. 2017 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 2 527 Kč (záloha) od 21. 10. 2017 do dne vyúčtování (nejpozději do 30. 4. 2018).

18. Rozhodnutí okresního soudu o částečném zamítnutí žaloby co do úroku přesahujícího zákonný úrok z prodlení je tedy správné, neboť u nájemného a záloh se ke sjednanému úroku z prodlení nepřihlíží (§ 2239 o. z.). Kromě toho ovšem u záloh na služby za období ode dne následujícího po vyúčtování (resp. nejpozději po 30. 4. 2018) do zaplacení platí, že žalobci nárok na zaplacení (zákonného) úroku z prodlení vůbec nevznikl.

19. Pokud jde o námitky odvolatele, ty směřovaly především do závaznosti stanov pro žalovaného, odvolatel se dovolával možnosti, že člen družstva má právo volit a být volen do orgánů družstva a účastnit se řízení a rozhodování v družstvu, dále zásad jako autonomie vůle, pacta sunt servanda a smluvní volnosti. Odvolací soud tyto argumenty, obecně jistě platné, nijak nezpochybňuje. Jen je třeba zdůraznit, že nájemce bytu požívá podle občanského zákoníku zvýšené ochrany a ta se mj. projevuje i zákazem ukládat mu peněžité sankce v podobě smluvní pokuty, resp. úroku z prodlení. Jestliže se odvolatel dovolával zásady dispoziční a projednací ve sporném řízení, okresní soud svým rozhodnutím tyto zásady neporušil, neboť bylo jeho povinností přihlédnout ex officio ke kogentní právní úpravě týkající se nájmu bytu (§ 2239 o. z.). Pokud dále namítal, že podle současné úpravy je pokuta za porušení povinností dle zákona č. 67/2013 Sb. v platném znění až 50 Kč denně, tato sankce se vztahuje na případy porušení nepeněžitého plnění a nikoliv plnění peněžitého. To vyplývá jednak z obsahu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., který je označen jako „Pokuta za prodlení s nepeněžitým plněním“, a jednak z důvodové zprávy k zákonu č. 104/2015 Sb. (novela zákona č. 67/2013 Sb.), která k tomu uvádí, že „bude zrušeno ustanovení upravující poplatek z prodlení, pokud se poskytovatel služeb nebo příjemce služeb dostane do prodlení s peněžitým plněním tak, aby bylo možné uplatnit pouze úrok z prodlení upravený v občanském zákoníku a nedocházelo k „dvojkolejnosti“ právní úpravy“. Jestliže odvolatel poukazoval na bankovní a pojišťovací vztahy, v nichž bývá sjednána celá řada úroků z prodlení, úroků, poplatků a smluvních pokut, které jsou v součtu výrazně vyšší než jen úrok z prodlení v zákonné výši, takové srovnání neobstojí, protože nájem bytu požívá ze zákona – jak shora již uvedeno – vyšší ochrany, než odvolatelem uvedené právní vztahy. Vytýkal-li odvolatel okresnímu soudu, že ho měl poučit o tom, že k výši úroku z prodlení dle stanov má výhrady, takového poučení nebylo možno žalobci dát, neboť podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, zatímco otázka úroku z prodlení a jeho zákazu vyplývá z hmotného práva. A konečně namítal-li, že okresní soud v řízení pod sp. zn. 13 C 175/2018 rozhodl tak, že žalobě vyhověl včetně příslušenství, a okresní soud měl tedy rozhodnout stejně (§ 13 o. z.), odvolací soud konstatuje, že v tom ustanovení je upraven institut legitimního očekávání. Jedná se o právo strany očekávat, že tento případ bude rozhodnut stejně jako stejný nebo obdobný případ, ale nikoliv o právo na stejné právní posouzení. Pokud bude případ projednávaný soudem rozhodnut jinak, z principu legitimního očekávání vyplývá právo strany na to, aby odlišné rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno (srov. shodně Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Wolters Kluwer ČR). Okresní soud nijak právo žalobce na legitimní očekávání neporušil, neboť věc sice odlišně posoudil, ale jeho rozhodnutí obsahuje odůvodnění tohoto odlišného právního posouzení.

20. Pokud jde o nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, zde má odvolací soud za to, že okresní soud rozhodl správně, když při stanovení procesního úspěchu a neúspěchu přihlédl k příslušenství (úrokům z prodlení) ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť takový postup má oporu v soudní judikatuře. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015, vyplývá, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. A z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010, pak plyne, že soud vezme v úvahu výši úroků z prodlení ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Ve světle těchto rozhodnutí tedy neobstojí odvolací námitka odvolatele, že neměl být krácen na nákladech řízení z důvodu přiznání jistiny v žalované výši, neboť je nutno přihlédnout i k části, v níž byl před soudem prvního stupně (úroku z prodlení) neúspěšným. Pokud jde o vyčíslení nákladů řízení a počet úkonů právní služby, odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu.

21. S ohledem na shora uvedené, odvolací soud odvoláním napadené výroky I. a III. rozsudku okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.


Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Ústí nad Labem 15. dubna 2019

JUDr. Jana Nováková v. r.
předsedkyně senátu