Judikatura VKS

Detail rozhodnutí

<< zpět na zadání dotazu
Spisová značka:25Co 84/2019     
Soud:Městský soud v Praze
ECLI:ECLI:CZ:MSPH:2019:25.CO.84.2019.1
Datum rozhodnutí:25.04.2019
Forma rozhodnutí:Usnesení
Heslo:Insolvence
Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:čl. 2 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 5 odst. 3 bod 3 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 7 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 22 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 23 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 24 Nařízení (ES) č. 712/2007
čl. 1 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 1 odst. 2 bod b) Nařízení (ES) č. 44/2001
Nařízení (ES) č. 1346/2000
Kategorie rozhodnutí:E podkategorie a

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci

žalobce: JUDr. Josef C., IČO xxx
              sídlem T., Praha
              insolvenční správce dlužníka Česká Unigrafie, a. s., IČO 61858200
              sídlem Poděbradská 540/26, Praha 9
          zastoupeného advokátem Mgr. Janem Hrazdirou
          sídlem Na Příkopě 15, Praha 1
proti
žalované: Swiss Bee GmbH, registrační číslo CH-100.4.791.645-4
          sídlem Matthofring 32, Luzern, Švýcarsko
          zastoupenému advokátem JUDr. Tomášem Leuchterem
          sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1

o vydání informace a listin, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 23 C 11/2018 - 112,
takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se zastavuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 900 Kč k rukám JUDr. Tomáše Leuchtera, advokáta.
    Odůvodnění:

    1. Usnesením v záhlaví označeným soud prvního stupně zamítl námitku žalované ohledně nedostatku pravomoci českých soudů s poukazem na Úmluvu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských o obchodních věcech ze dne 30. 10. 2007 (dále jen „Luganská úmluva II“), podle které ale nelze dovodit příslušnost nadepsaného soudu k rozhodnutí v uvedené věci.

    2. Žalobce v podání ze dne 16. 8.2 2018 poukázal na čl. 24 Luganské úmluvy II s tím, že žalovaná se v uvedené věci řízení účastní a námitku nedostatku pravomoci nenamítla ani na jednání dne 7. 2. 2017, kdy bylo řízení o uvedené žalobě vyloučeno usnesením Městského soudu v Praze k samostatnému projednání. Zároveň žalobce uvedl, že se k otázce mezinárodní pravomoci vyjádřil již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 1. 12. 2017, č. j. 193 ICm 942/2017 (104 VSPH 140/2017-61), kde dospěl ke stejnému závěru.

    3. Po právní stránce obvodní soud poukázal na článek 24 Luganské úmluvy II, podle kterého není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení této úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.

    4. Soud prvé instance konstatoval, že se nejedná o žádný z případů výlučné příslušnosti ve smyslu čl. 22 Luganské úmluvy II. Námitku žalované ohledně nedostatku pravomoci českých soudů ze dne 3. 4. 2018 (konkrétně ve vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení o odmítnutí žaloby) posoudil jako opožděnou, když nebyla učiněna při prvním úkonu ve věci. Žalovaná se ve věci již vyjadřovala podáním ze dne 22. 7. 2013 adresovaným insolvenčnímu soudu a následně se účastnila jednání u insolvenčního soudu dne 7. 2. 2017, při němž bylo rozhodnuto o vyloučení uvedené žaloby k samostatnému projednání. Na uvedenou věc proto lze aplikovat citované ust. čl. 24 Luganské úmluvy II a české soudy staly příslušnými k projednání a rozhodnutí uvedené věci na základě tzv. tiché prorogace. Obvodní soud dále vyjádřil předpoklad, že jeho místní příslušnost je založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2017, č. j. 193 ICm 942/2017 (104 VSPH 140/2017-61).

    5. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání žalovaná a navrhla, aby odvolací soud řízení zastavil, žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zdůraznil, že žalované bylo jako první usnesení v dané věci doručeno usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 1. 2. 2018, č. j. 23 C 11/2018 — 70 vydané Obvodním soudem pro Prahu 2, kde žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů, jelikož žalovaná nečinila do doručení usnesení o odmítnutí žaloby žádané procesní úkony. Až přípisem ze dne 27. 3.2018 byla vyzvána k vyjádření se k odvolání žalobce proti odmítnutí žaloby a v rámci vyjádření k tomuto odvolání žalovaná při svém prvním úkonu uplatnila námitku mezinárodní nepříslušnosti. Žalovaná tak má za to, že námitka nepříslušnosti českých soudů byla vznesena řádně a včas. Navíc žalobce opravil svou žalobu až podáním ze dne 2. 5. 2017 a žalovaná tak nemohla v nadepsané věci činit úkony a údajné jednání dne 7. 2.2017 nemohlo být úkonem ve věci samé, když nebyla podána řádná žaloba. Nadto soud prvního stupně ani nezkoumal, k jakému datu byla žalované doručena předmětná žaloba. Žalovaná má dále za to, že datum zahájení sporu 11. 6. 2013 je nesprávné, jelikož tohoto data podal žalobce odpůrčí žalobu, tedy žalobu se zcela jiným předmětem sporu než o vydání listin a informací.

    6. Žalobce ve svém vyjádření odkázal své předchozí podání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Žalovaná měla možnost vznést námitku na jednání před insolvenčním soudem dne 7. 2. 2017. Žalobce podal incidenční (konkrétně odpůrčí) žalobu, jejíž součástí byla původně rovněž žaloba na vydání pohledávky, která ovšem byla později soudem z řízení o odpůrčí žalobě vyloučena k samostatnému projednání. Žalovaná se tak mohla se žalobou seznámit již v řízení o odpůrčí žalobě. V průběhu řízení žalobce pouze upřesnil její petit, vše ostatní (včetně právního základu a související argumentace) tak zůstalo nezměněno.

    7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále jen „o. s. ř.“), a aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

    8. V posuzované věci jde o věc s mezinárodním prvkem představovaným tím, že žalovaná je zahraniční právnická osoba se sídlem ve Švýcarsku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1190/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 111/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).

    9. Odvolací soud nejprve považuje za nezbytné krátké shrnutí podstatného průběhu tohoto řízení.

    10. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze jako soudu insolvenčnímu dne 11. 6. 2013 proti žalované domáhal, aby soud určil, že právní úkon dlužníka (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2011 uzavřená mezi dlužníkem jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem) je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinný (výrok I.) a aby bylo žalované uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka pohledávky za Jiřím Č. ve výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím, která byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 12. 2011 (výrok II.). Tato žaloba byla žalované doručena prostřednictvím jejího zástupce dne 11. 7. 2013 a žalovaná reagovala podáním ze dne 22. 7. 2013, ve kterém se vyjadřovala k tomu, že předmětná smlouva je platným právním úkonem, k požadavku na vydání pohledávky se nevyjádřila. Usnesením ze dne 6. 12. 2016 insolvenční soud žalovanou vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně pohledávek tvrzených k zápočtu. Žalovaná doplnila své vyjádření podáním ze dne 22. 12. 2016, kde opět uvádí skutečnosti týkající se platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Insolvenční soud při jednání dne 7. 2. 2017 vyloučil věc v části týkající se vydání pohledávky k samostatnému řízení s odůvodněním, že se nejedná o incidenční žalobu a není dána věcná pravomoc krajských soudů. Poté insolvenční soud spis předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti, ale vrchní soud spis vrátil bez věcného vyřízení s odůvodněním, že žalobou uplatněný nárok na vydání pohledávky je neurčitý, není z něj zřejmé, čeho se jím žalobce domáhá, co konkrétně by mu mělo být vydáno, a předkládající soud se proto ani nezabýval otázkou, zda věc náleží do pravomoci českých soudů.

    11. Insolvenční soud žalobce vyzval k odstranění vad žaloby. Žalobce uvedl, že pakliže bude jeho žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu vyhověno, domáhá se, aby mu žalovaná písemně sdělila veškeré informace a identifikovala veškeré listiny vztahující se k pohledávce dlužníka za Jiřím Č. v celkové nominální výši 44 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z kupní ceny za akcie společnosti BOHEMIA PRINT, a.s., která byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 12. 2011 uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, a které žalované na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávek dlužník předal (I.) a aby žalované bylo uloženo vydat žalobci veškeré listiny, které mu podle výroku I. identifikovala (výrok II.). Toto podání bylo žalované doručeno dne 29. 5. 2017 a žalovaná na něj nijak nereagovala.

    12. Insolvenční soud poté znovu spis předložil vrchnímu soudu a konstatoval, že žalobce na výzvu k odstranění vad žaloby svou žalobu změnil, ale i nadále se nejedná o věc spadající do věcné pravomoci krajských soudů. Vrchní soud poté určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné okresní soudy a věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil z čl. 24 Luganské úmluvy a místně příslušný soud určil analogicky podle § 88 písm. i) o. s. ř. podle sídla žalobce. Toto rozhodnutí bylo žalované doručeno dne 18. 12. 2017 a žalovaná dne 3. 4. 208 vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů.

    13. Odvolací soud připomíná, že poté, kdy vrchní soud rozhodne postupem podle ustanovení § 104a o. s. ř., nemůže být ve věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to i kdyby uvedené rozhodnutí nebylo správné, je přesto otázka věcné příslušnosti v projednávané věci „jednou pro vždy“ vyřešena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3330/2014 ze dne 21. 10. 2014, či usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    14. Je však třeba zdůraznit, že podle odborné literatury a ustálené judikatury z rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. nelze dovozovat, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti okresních soudů tedy neimplikuje, že by soudy České republiky měly ve věci mezinárodní příslušnost a otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky je proto třeba v řízení samostatně posoudit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5260/2015 ze dne 29. 5. 2017 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 111/2018).

    15. Rovněž tak vrchní soud při rozhodování o věcně příslušném soudu není oprávněn závazně rozhodovat o místní příslušnosti věcně příslušného soudu, jak výslovně vyplývá z ust. § 105 odst. 6 o. s. ř., podle kterého v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno. Vymezení tohoto soudu má jen technickou povahu a vrchní soud přitom vychází z obsahu spisu, aniž by tím byla předurčena místní příslušnost soudu, takže soud, kterému byla věc postoupena postupem podle § 104a odst. 6 o. s. ř., není vázán rozhodnutím o své místní příslušnosti. Tento závěr je všeobecně akceptován (shodně např.: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79 – 180, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Kancelář Havliček Brain Team, 2013, s. 141., Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 439., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 678). Soud, jemuž byla věc takto postoupena, proto může zkoumat svou místní příslušnost, aniž by přitom bylo významné, zda před věcně nepříslušným soudem proběhlo přípravné jednání (§ 114c) nebo zda bylo ve věci samé jednáno, a účastníci mohou vznášet námitky jeho místní nepříslušnosti, i když u věcně nepříslušného soudu již učinili úkony, které jim jako účastníkům přísluší (Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 678.)

    16. Odvolací soud má navíc za to, že nebyl prostor ani pro žádnou analogickou aplikaci § 88 o. s. ř. Analogie je totiž použití považována v procesním právu za v zásadě nežádoucí a jen v určitých zcela mimořádných případech logických nedostatků zákonné úpravy může představovat takové řešení procesní situace, jež je konformní jak s ústavním pořádkem, tak i účelem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3097/2010). V posuzované věci však žádná taková mezera v zákoně není, neboť na situaci, kdy je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, ale chybějí podmínky místní příslušnosti, výslovně pamatuje speciální ust. § 11 odst. 3 o. s. ř. Jinak řečeno – soudy nejsou oprávněny analogicky výkladem procení normy si na sebe atrahovat pravomoc, kterou zákon výslovně svěřuje Nejvyššímu soudu. Jen proto tedy z toho, že vrchní soud ve výroku svého rozhodnutí jmenoval Obvodní soud pro Prahu 2, není založena jeho místní příslušnost. Tu by mohl závazným způsobem určit jen Nejvyšší soud anebo by její nedostatek mohl zhojit sám obvodní soud postupem podle § 105 odst. 1 o. s. ř.

    17. Jinak řečeno soudy jsou v tomto řízení nyní nevratně vázané rozhodnutím vrchního soudu, že se jedná o věc, která náleží do věcné příslušnosti okresních soudů; tím však není předurčena ani místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, ani mezinárodní pravomoc českých soudů.

    18. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Pro určení mezinárodní příslušnosti v posuzované věci je tedy rozhodná Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Lugano, 30. 10. 2007), dále jen "Luganská úmluva II", která byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást unijního práva (viz rozhodnutí Rady ze dne 15. října 2007 o podpisu Úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech jménem Společenství, publikováno v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 ze dne 21. prosince 2007, pod č. 2007/712/ES). Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II podle článku 63 odst. 1 vztahuje ohledně Švýcarska na řízení zahájená od 1. ledna 2011. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož řízení bylo zahájeno dne 11. 6. 2013.

    19. Naplněna je i podmínka věcné působnosti Luganské úmluvy II, která se obdobně jako nařízení Brusel I vztahuje obecně na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu. Při výkladu Luganské úmluvy II si pak odvolací soud vypomohl rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) týkajících se nařízení č. 44/2001 – tzv. Brusel I. (resp. č. 1215/5012 – tzv. Brusel I bis) a to pro shodu v obsahu. SDEU již rozhodl, že nařízení č. 44/2001 (resp. č. 1215/5012) a nařízení č. 1346/2000 musí být vykládána tak, aby bylo zabráněno jakémukoli překrývání právních pravidel, která tyto akty obsahují, a jakémukoliv právnímu vakuu. Žaloby vyloučené z působnosti nařízení č. 44/2001 (resp. č. 1215/5012) na základě jejich čl. 1 odst. 2 písm. b) z důvodu, že se týkají „konkurzních (resp. insolvenčních) řízení a podobných řízení“, tedy spadají do působnosti nařízení č. 1346/2000. Nařízení č. 44/2001 (resp. č. 1215/5012) se pak symetricky vztahuje na žaloby, které nespadají do působnosti čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Tünkers France a Tünkers Maschinenbau, C-641/16, EU:C:2017:847, bod 17). Podle čl. 1 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení se toto nařízení vztahuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty. Podle čl. 2 písm. a pak pro účely tohoto nařízení se rozumí: „úpadkovým řízením“ kolektivní řízení uvedená v čl. 1 odst. 1. Úmyslem unijního normotvůrce bylo zavést široké pojetí pojmu „občanské a obchodní věci“ obsaženého v čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 (resp. č. 1215/5012), a přiznat tedy tomuto nařízení širokou působnost. Naproti tomu působnost nařízení č. 1346/2000 nesmí být podle jeho bodu 6 odůvodnění vykládána široce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Tünkers France a Tünkers Maschinenbau, C-641/16, EU:C:2017:847, bod 18 a citovaná judikatura), konkursy, vyrovnání a podobná řízení jsou vyňaty z nařízení o příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (7).

    20. Na základě těchto zásad SDEU rozhodl, že z oblasti působnosti nařízení č. 44/2001 (resp. č. 1215/5012) jsou vyloučeny pouze žaloby, které vyplývají přímo z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisí. Pouze tyto žaloby proto spadají do působnosti nařízení č. 1346/2000 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Tünkers France a Tünkers Maschinenbau, C-641/16, EU:C:2017:847, bod 19 a citovaná judikatura). Pro účely určení, zda žaloba vyplývá přímo z insolvenčního řízení, jsou určujícím kritériem použitým Soudním dvorem k identifikaci oblasti, do které žaloba spadá, nikoli procesní souvislosti této žaloby, ale její právní základ. Podle tohoto přístupu je třeba zkoumat, zda právo nebo povinnost, které jsou základem žaloby, vyplývají z obecných pravidel občanského a obchodního práva nebo z odchylných pravidel, která jsou specifická pro insolvenční řízení (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Tünkers France a Tünkers Maschinenbau, C-641/16, EU:C:2017:847, bod 22). Ve věci C-157/13 pak SDEU odpověděl, že článek 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na uspokojení pohledávky z poskytnutí služeb podaná insolvenčním správcem podniku v úpadku, který byl ustanoven v rámci úpadkového řízení, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení.

    21. Nelze však ani opomenout to, že mezinárodně příslušným, pokud by byla mezinárodní příslušnost určena podle nařízení č. 1346/2000, by mohl být toliko Městský soud v Praze, nikoliv však Obvodní soud pro Prahu 2. Proto vlastně nakonec není pro rozhodování o mezinárodní pravomoci českých soudů zásadní, zda žaloba na vydání informací a listin spadá pod oblast nařízení č. 1346/2000 či nikoliv.

    22. Dále odvolací soud poznamenává, že judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 3. 1992 ve věci C-261/90, Mario Reichert, Hans-Heinz Reichert a Ingeborg Kockler proti Dresdner Bank AG) dospěla již dříve k závěru, že žaloba podle vnitrostátního práva, prostřednictvím níž se věřitel domáhá zrušení účinků převodu, kterým dlužník poškodil práva věřitele, nespadá pod čl. 5 bod 3 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Bruselská úmluva") [uvedené platí i pro výklad obdobně znějícího čl. 5 odst. 3 Brusel I, a čl. 7 bod 3 Brusel I bis, která uvedenou úmluvu nahradila (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, Östergötlands Fastigheter AB proti Franku Kootovi a Evergreen Investments BV)], viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015. Ani účelem posuzované žaloby tedy není uložit žalovanému, aby nahradil škodu, proto pro projednání a rozhodnutí sporu o neúčinnost smlouvy nemohou být příslušné soudy určené podle článku 5 Luganské úmluvy II. Proto do úvahy připadá jen mezinárodní příslušnost určená podle bydliště žalované (čl. 2 – zde se neuplatní) anebo podle ujednání o příslušnosti výslovného (čl. 23 – zde nebylo tvrzeno) či konkludentního (čl. 24).

    23. Podle článku 24 Luganské úmluvy II platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení této úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný (pozn. – zde nepřipadá do úvahy).

    24. V době zahájení řízení byla vyvozována mezinárodní pravomoc Městského soudu v Praze z Nařízení Rady (ES) 1346/2000, o úpadkovém řízení. Žalovaná se k předmětu tohoto řízení v žádném ze svých podání (ani v těch, které byly adresovány věcně nepříslušnému soudu) nevyjádřila, všechna její tvrzení se týkala jen incidenční žaloby. Ke změněné žalobě (kdy žalobce již nechce vydat pohledávky, ale informace a listiny) se pak žalovaná nevyjádřila vůbec. Teprve po odstranění vad žaloby bylo usnesením vrchního soudu postaveno najisto, že předmětem tohoto řízení není incidenční žaloba a že tedy mezinárodní příslušnost českých soudů nelze odvozovat od Nařízení Rady (ES) 1346/2000, o úpadkovém řízení jako pro odpůrčí žalobu – viz rozhodnutí SDEU sp. zn. C-328/12. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 18. 12. 2017 a teprve tehdy žalovaná mohla učinit nějaký procesní úkon k věcně příslušnému soudu a mohla (třeba i konkludentně) přijmout mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. To však neučinila a hned ve svém prvním úkonu adresovaném Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vznesla námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů.

    25. Z pohledu právní teorie je námitka mezinárodní nepříslušnosti procesním úkonem strany se zprostředkovanými účinky. Nelze přitom připustit, aby byla žalovaná připravena o tuto možnost této obrany jen tím, že žalobce spojí do jednoho řízení věci, které se ke spojení nehodí (různá věcná i mezinárodní příslušnost pro každý ze spojených nároků) a navíc žalobní nárok, u něhož je sporná mezinárodní příslušnost, popíše vadně, čímž znemožní soudům i žalované dřívější uvážení, zda žalobní návrh spadá či nespadá pod uvedené nařízení (tak jako v posuzovaném případě). Odvolací soud považuje za podstatné i to, že se žalovaná ve svých předchozích vyjádřeních adresovaných navíc zjevně nepříslušnému soudu nikdy k tomuto žalobou uplatněnému požadavku nevyjádřila a tento nárok nebyl ani předmětem jednání u insolvenčního soudu.

    26. Účast žalované na řízení podle článku 24 Luganské úmluvy II představuje fakticky konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014 ve věci C-112/13 A proti B a dalším, bod 53). Článek 24 Luganské úmluvy II, který je identický s článkem 24 nařízení Brusel I, upravuje jak mezinárodní, tak zároveň i místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní, a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě by projevená konkludentní dohoda mohla směřovat výlučně na Městský soud v Praze, ale nelze z ní dovozovat mezinárodní ani místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2.

    27. Pojem účastenství obsažený v článku 24 je autonomním pojmem unijního práva. V souladu s judikaturou Soudního dvora je nezbytné jej vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení (DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965). Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2010 ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, bod 16; rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že příslušnost soudu podle článku 24 nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009, srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014). Uvedené závěry jsou ze shora uvedených důvodů platné i pro článek 24 Luganské úmluvy II. Podstatné tedy je, že článek 24 Luganské úmluvy II. upravuje nejen mezinárodní, ale i místní příslušnost – tzn. že žalovaná strana přijme příslušnost výlučně toho soudu, kterému směřuje svá podání. Účastí na jednání u Městského soudu v Praze a ani žádným vyjádřením adresovaným tomuto soudu nemohla žalovaná uznat mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2.

    28. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že žalovaná mohla uznat mezinárodní příslušnost českých soudů nejdříve poté, co byla seznámena s tím, který věcně příslušný soud bude v rozhodnutí o věcně příslušném soudu uveden a teprve podáním adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 mohla uznat ve smyslu čl. 24 Luganské úmluvy II mezinárodní (a ovšem i místní) příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. To se však v posuzovaném případě nestalo, žalovaná hned v prvním úkonu adresovaném tomuto soudu jeho nepravomoc napadla a učinila tak tedy včas.

    29. Odvolací soud zdůrazňuje, že ve věcech s mezinárodním prvkem je bezvýjimečná potřeba dodržení sjednaných postupů a pravidel s ohledem na požadavek vzájemné důvěry mezi jednotlivými státy (resp. soudy různých zemí). V neposlední řadě pak rozhodování ve věcech, které nespadají pod jurisdikci českého soudu, není nic jiného než nepřípustným zásahem do suverenity jiného státu.

    30. Odvolací soud proto postupem podle § 220 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, se řízení zastavuje pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

    31. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když zastavení řízení zavinil žalobce tím, že podal žalobu u mezinárodně nepříslušného soudu. Náklady žalované jsou tvořeny odměnou advokáta 3 000 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 1 adv. tarifu (převzetí věci) po 1 500 Kč a za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 2 adv. tarifu (procesní vyjádření – vznesení námitky mezinárodní nepříslušnosti a odvolání do procesního rozhodnutí) po 750 Kč podle § 7 adv. tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 adv. tarifu) a náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč (tj. 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 1, 3 adv. tarifu), tj. celkem 3 900 Kč.
    Poučení:

    Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

    Praha 25. dubna 2019


    JUDr. Blanka Kapitánová v. r.
    předsedkyně senátu