Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2020
Spisová značka:25 Cdo 951/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.951.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Pozemní komunikace
Dotčené předpisy:§ 431 obč. zák.
§ 26 odst. 3 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 26 odst. 4 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 26 odst. 6 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 27 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 27 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:B

25 Cdo 951/2018-228



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti žalovaným: 1) V. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, 2) ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, 3) Česká republika – Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, IČO 66003008, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 3): Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, IČO 65993390, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 308/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2017, č. j. 36 Co 69/2017-202, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2017, č. j. 36 Co 69/2017-202, se se výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o základu žalobního nároku vůči žalovaným 1) a 2) s tím, že o výši nároku a nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) bude rozhodnuto v konečném rozsudku, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba proti žalované 3), a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou 3) a vedlejším účastníkem, se odmítá.

III. Žádný z účastníků ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou 3) a vedlejším účastníkem nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 33 C 308/2009-151, rozhodl, že základ žalobního nároku vůči žalovaným 1) a 2) je opodstatněný v rozsahu jedné poloviny s tím, že odpovědnost obou žalovaných je společná a nerozdílná, že základ žalobního nároku vůči žalované 3) je opodstatněný v rozsahu další jedné poloviny, a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Ve sporu o náhradu škody na zdraví, v němž se žalobce domáhá po žalovaných zaplacení částek 36.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 685.508 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a pravidelné měsíční renty 35.915 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vyšel soud ze zjištění, že dne 26. 10. 2007 došlo na silnici I. třídy č. 35 vedoucí z Mladé Boleslavi do Liberce k dopravní nehodě, při níž vozidlo zn. XY řízené žalovaným 1) dostalo smyk a nekontrolovaně se vychýlilo ze silnice směrem k odstavnému pruhu, kde narazilo do zde stojícího vozidla žalobce, jenž v danou chvíli pomáhal posádce jiného havarovaného vozidla. Žalobce utrpěl při nehodě vážná zranění spočívající v několika zlomeninách, nesčetných pohmožděninách, zranění obou kolen, hrudníku a ramenního kloubu, pro která musel absolvovat dlouhou léčbu, do listopadu 2008 byl v pracovní neschopnosti a na jaře 2009 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Soud prvního stupně uzavřel, že byť žalovaný 1) nemohl střetu se žalobcem zabránit, neboť nebylo v jeho silách předvídat, že přibrzděním při povolené rychlosti uvede vozidlo do neovladatelného smyku, za způsobenou škodu přesto odpovídá, neboť z pozice provozovatele motorového vozidla nese objektivní odpovědnost za provoz dopravního prostředku ve smyslu § 427 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Společně a nerozdílně s ním za vzniklou škodu odpovídá rovněž žalovaná 2), která je pojistitelem odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla žalovaného 1) ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž solidární odpovědnost obou žalovaných je dána v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku. Z druhé poloviny pak za vzniklou škodu odpovídá žalovaná 3) jakožto vlastník předmětné silnice, neboť faktorem přispívajícím ke vzniku nehody byl rovněž nevyhovující dopravně technický stav komunikace (nevyhovující poloměr zatáčky, snížená adheze vozovky) ve spojení s nedostatečným dopravním značením. Námitku promlčení vznesenou třetí žalovanou neshledal okresní soud důvodnou. To, že za vzniklou škodu odpovídá rovněž vlastník silnice, se žalobce dozvěděl až z rozsudku vydaného v trestní věci vedené proti žalovanému 1); rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 8. 2014. Jelikož o připuštění třetí žalované do řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 10. 7. 2015, s právní mocí 2. 8. 2015, nelze nárok vůči žalované 3) považovat za promlčený.

K odvolání všech žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 36 Co 69/2017-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobního nároku vůči žalovaným 1) a 2) je opodstatněn v rozsahu 10 %, s tím, že jejich odpovědnost je společná a nerozdílná (výrok I), přičemž o výši nároku a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III), změnil jej dále tak, že vůči žalované 3) se žaloba zamítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3) a mezi žalobcem a vedlejším účastníkem (výroky IV a V). Po zopakování některých důkazů zrekapituloval průběh nehodového děje a upřesnil, že žalobce se v místě nehody nacházel poté, co se svým vozidlem zn. XY zastavil jako třetí v pořadí u nehody V. L., jejíž vozidlo po střetu se svodidlem vyjelo vpravo mimo komunikaci. Vzápětí poté, co žalobce se svým spolujezdcem vystoupili a začali V. L. pomáhat, dostal žalovaný 1) smyk a jeho vozidlo se střetlo se žalobcovým vozidlem tak, že se následně převrátilo přes kovová svodidla a zranilo několik osob, včetně žalobce. Smyk byl vyvolán brzděním žalovaného 1), který reagoval na dalšího účastníka silničního provozu J. H., běžícího po krajnici proti směru jedoucích vozidel a mávajícího na výstrahu, v kombinaci s nevyhovujícím poloměrem zatáčky a sníženou adhezí vozovky. Odvolací soud uzavřel, že danou situaci je nutno posuzovat podle § 431 obč. zák. o střetu provozů více provozovatelů, kteří bez ohledu na zavinění odpovídají za škodu na zdraví žalobce podle míry účasti na způsobené škodě, avšak mohou se ze své odpovědnosti liberovat. Žalovaný 1) se v projednávané věci zprostil odpovědnosti v celkovém rozsahu 90 %, neboť z 50 % byla škoda způsobena závadou ve sjízdnosti, spočívající v kombinaci nedostatečné adheze vozovky a nízkého poloměru zatáčky, ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), za niž odpovídá žalovaná 3), z dalších 40 % pak jednáním dalších osob – žalobce, jenž zastavil u havarovaného vozidla, přestože zde již byly nápomocny jiné osoby, dále V. L., která nechala u své nehody zastavovat vozidla, aniž by to její stav vyžadoval, a konečně i J. H., který při umísťování výstražného trojúhelníku mával z prostoru u krajnice na kolemjedoucí vozidla. Celkem tedy žalovaný 1) odpovídá za vzniklou škodu toliko z 10 %, přičemž v témže rozsahu je povinna žalobci plnit rovněž žalovaná 2) z pozice pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla žalovaného 1). Vůči žalované 3) pak odvolací soud žalobu zcela zamítl, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodnou vznesenou námitku promlčení. Informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jevila odpovědnost žalované 3) dostatečně pravděpodobnou, obdržel žalobce již z trestních rozsudků vydaných v trestním řízení se žalovaným 1), z nichž první mu byl doručen dne 22. 4. 2011, druhý pak dne 15. 2. 2012. Uplatnil-li tedy vůči ní poprvé svůj nárok u soudu až dne 23. 12. 2014, učinil tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V prvé řadě zpochybňuje závěr odvolacího soudu o podílu jeho a dalších osob na vzniku škody. Namítá, že v době, kdy zastavil u havarovaného vozu V. L., neměl možnost posoudit, zda jeho pomoci v místě je či není zapotřebí, kolik osob se nehody účastnilo a jaké jsou její následky. Vzhledem k těmto okolnostem bylo jeho morální povinností zastavit a potřebnou pomoc poskytnout. Má za to, že mával-li J. H. na přijíždějící vozidla, nejednal protiprávně, nýbrž činil jiné vhodné opatření – zdůraznění nebezpečnosti dopravní situace ve smyslu § 47 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), či dodatečně označoval místo nehody ve smyslu § 47 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Z napadeného rozsudku pak není vůbec zřejmé, v čem odvolací soud spatřoval podíl V. L. Nesouhlasí rovněž se stanovením podílu žalovaného 1) na vzniku škody, v souvislosti s čímž poukazuje na závěry plynoucí ze znaleckého posudku společnosti DEKRA Automobil a. s. a z následné výpovědi znalce, podle nichž žalovaný 1) nezachoval přiměřenou rychlost, při níž by stihl zastavit své vozidlo ještě před střetem s vozidlem zn. XY, čímž porušil povinnost uloženou mu § 18 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 361/2000 Sb. Svým počínáním pak porušil rovněž zákonnou povinnost jízdy v pravém pruhu ve smyslu § 12 odst. 1 téhož zákona, důsledkem čehož měl v levotočivé zatáčce, v níž došlo k nehodě, horší výhled a zkrátila se tím i jeho reakční doba. Je možné, že pokud by tuto povinnost neporušil, měl by nehodový děj příznivější průběh. V neposlední řadě pak sporuje rovněž posouzení otázky promlčení nároku uplatněného proti žalované 3), konkrétně vyjadřuje přesvědčení, že potřebnou vědomost o pravděpodobném škůdci mohl získat nejdříve ke dni právní moci druhého rozsudku vydaného v trestním řízení se žalovaným 1), tj. k 26. 8. 2014.

Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka střetu provozů dopravních prostředků ve smyslu § 431 obč. zák. dosud nebyla za daných skutkových okolností v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před tímto datem.

Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Citované ustanovení upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť § 431 obč. zák. navazuje na právní úpravu obsaženou v § 427 a § 428 obč. zák., a je tedy rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“).

V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví, která mu vznikla po fyzickém střetu vozidla žalovaného 1) s jeho vozidlem (v danou chvíli odstaveným u krajnice), jež se následně převrátilo přes svodidla a zranilo několik osob, včetně žalobce. Již z těchto skutkových okolností věci je zřejmé, že vypořádání následků škodné události ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným 1) na straně druhé se řídí ustanovením § 431 obč. zák. o střetu provozů dopravních prostředků. Přestože vozidlo žalovaného 1) narazilo do stojícího vozidla žalobce, šlo o střet provozů ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, neboť žalobce v době nárazu zastavil automobil pouze na dobu nezbytně nutnou (v daném případě k poskytnutí pomoci při jiné havárii) a nepřestal být účastníkem silničního provozu, neboť je neopustil na delší dobu bez možnosti v případě potřeby zasáhnout, přičemž vozidlo bylo připraveno k okamžitému pokračování v další jízdě (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 10/74, publikovaný pod č. 39/1975 Sbírky). Stejně tak jsou účastníky střetu provozů ve smyslu citovaného ustanovení i další zúčastněné osoby, tj. provozovatelé vozidla dříve havarovaného a vozidel, která u nehody zastavila.

Odvolací soud správně dospěl k závěru, že věc je namístě posoudit v intencích § 431 obč. zák., s některými jeho navazujícími závěry stran vypořádání vztahů mezi stranami sporu však již souhlasit nelze. Provozovatelka prvně havarovaného vozidla V. L. přispěla k následné kolizi vozidel žalobce a žalovaného 1) tím, že její stojící vozidlo vyvolalo reakci dalších řidičů, nikoliv tím, že nechala bezdůvodně zastavovat další vozidla, jak nepřesně dovodil odvolací soud (k vytvoření překážky v provozu bez fyzického střetu vozidel srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1931/2012, publikovaný pod C 12299 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Žalobci ani J. H. nelze vytýkat, že plnili zákonnou povinnost pomoci při havárii, zohlednit lze pouze případné zastavení vozidel na nevhodném místě (z objektivního hlediska), pokud se ovšem podílelo na vzniku střetu či jeho následcích. Ani snahu J. H. upozornit na hrozící nebezpečí máváním před umístěním výstražného trojúhelníku nelze považovat za klíčovou příčinu střetu vozidel. Z toho je zřejmé, že odvolací soud nadhodnotil míru účasti provozovatelů, kteří zastavili u havarovaného vozidla.

Kromě toho ze shora citovaných východisek ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že smyslem úpravy střetu provozů je vypořádat škody vzniklé samotným provozovatelům při střetu provozů jejich dopravních prostředků. Odpovědnost za škodu způsobenou takovým střetem a škoda sama se v takovém případě posuzují jako celek, přičemž každý z provozovatelů nese odpovědnost za část celkové škody úměrně ke své účasti, kterou měl na způsobení škody (srov. zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, Cpj 10/83, č. 3/1984 Sbírky). Tato právní úprava pak vylučuje, aby byla v rámci vzájemného vypořádání jednotlivých provozovatelů stanovena míra účasti třetí osoby, jež se střetu provozů neúčastnila, a aby byla o podíl této osoby snížena míra účasti provozovatelů střetu se účastnících. Vedly-li ke vzniku škody rovněž příčiny na straně třetích osob, nelze je v rámci celkového hodnocení skutkových okolností konkrétního střetu provozů opomíjet, avšak jejich existence, resp. vliv na vznik škodného následku, bude pro účely vypořádání ve smyslu § 431 obč. zák. představovat okolnost přičitatelnou samotným střetnuvším se provozovatelům, a to v poměru, v němž ovlivnila jejich provoz způsobem relevantním pro následný kauzální vývoj událostí vedoucích ke vzniku škody.

Shledal-li tedy odvolací soud za jednu z hlavních příčin vzniku škody na zdraví žalobce nevyhovující dopravně technický stav komunikace, na níž došlo ke smyku vozidla zn. XY, měl to zohlednit v rámci svých úvah o míře účasti jednotlivých provozovatelů zúčastněných na střetu, tedy zejména žalovaného 1), jehož provoz tato okolnost ovlivnila způsobem, jenž vyústil v následný náraz do odstaveného vozidla žalobce. Postupoval naopak nesprávně, snížil-li v rámci vzájemného vypořádání zúčastněných provozovatelů míru účasti jednoho z nich o dovozený podíl třetí osoby – žalované 3) – na vzniku škodného následku. Pochybení lze přitom shledat rovněž v samotném posouzení odpovědnosti žalované 3) za závadu ve sjízdnosti příslušné pozemní komunikace.

Podle § 27 silničního zákona uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (odst. 1). Vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit (odst. 2).

Podle § 26 silničního zákona stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odst. 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) (odst. 4). Závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odst. 6).

Závěr odvolacího soudu o tom, že snížená adheze vozovky v kombinaci s nevyhovujícím poloměrem zatáčky představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu silničního zákona, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace, neodpovídá znění citované zákonné úpravy ani ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, Soubor C 4475, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015, Soubor C 16538). Jedná se totiž o typické atributy stavebního a dopravně technického stavu dálnice, za něž zákon výslovně označuje mimo jiné kvalitu komunikací, stupeň opotřebení jejich povrchu či směrové a výškové oblouky, jimž je řidič povinen ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona přizpůsobit svůj způsob jízdy, nikoli o příklad nepředvídatelné závady ve sjízdnosti. Jelikož pak za škodu vzniklou uživatelům ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu pozemních komunikací jejich vlastník (správce) podle výslovné dikce ustanovení § 27 odst. 1 silničního zákona neodpovídá, je i samotný dílčí závěr odvolacího soudu o podílu žalované 3) na vzniku škody na zdraví žalobce nesprávný. Naopak pro vypořádání nároků provozovatelů motorových vozidel při střetu provozů se okolnost, že vozidlo dostalo nekontrolovatelný smyk vlivem dopravně technického stavu pozemní komunikace, zohlední na straně toho provozovatele, jehož způsob jízdy tím byl ovlivněn.

Vzhledem k tomu, že nárok uplatněný vůči žalované 3) nelze shledat oprávněným již pro absenci zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti, je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti správnosti posouzení otázky jeho promlčení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobce proti výrokům týkajícím se žalované 3) odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, aniž tento výrok odůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Pro úplnost pak dovolací soud poukazuje rovněž na to, že dlužnická solidarita mezi žalovaným 1) jako škůdcem na straně jedné a žalovanou 2) jako pojistitelem na straně druhé, vyjádřená ve výroku napadeného rozhodnutí deklarací jejich společné a nerozdílné odpovědnosti, postrádá hmotněprávní oporu. Shledal-li odvolací soud ve vztahu k oběma účastníkům alespoň částečnou existenci základu uplatněných nároků, měla v takovém případě správnému způsobu rozhodnutí vyplývajícímu z hmotného práva odpovídat formulace, že plněním žalovaného 1) (škůdce) zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost žalované 2) (pojistitele) a naopak (tzv. nepravá solidarita); k tomu srov. závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obsažené např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, č. 43/2011 Sbírky, či v usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3936/2017.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní posouzení nároků uplatněných žalobcem není věcně správné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil ve výrocích vztahujících se k žalovaným 1) a 2) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud v novém řízení opětovně zhodnotí všechny skutkové okolnosti, za nichž došlo ke střetu provozů, posoudí hlavní příčiny tohoto střetu a v návaznosti na to určí míru účasti jednotlivých provozovatelů dopravních prostředků na způsobení škody vzniklé žalobci ve smyslu § 431 obč. zák.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu