Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:21 Cdo 2815/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2815.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právní nástupnictví
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 107a o. s. ř.
§ 338 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 338 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 4 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 580 o. z.
§ 586 o. z.
§ 588 o. z.
§ 1a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

21 Cdo 2815/2018-159



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, proti žalované Správě pohledávek OKD, a.s. (dříve OKD, a.s.), se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené JUDr.Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 380.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 19/2015 a 24 C 59/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018 č. j. 16 Co 15/2018-143,

takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou, kterou Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 5.11.2015 č. j. 24 C 19/2015-47 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě ošetřovného za období od 1.9.2013 do 30.6.2015 celkem 380.120,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.7.2012 utrpěl jako zaměstnanec žalované pracovní úraz (pohmoždění zápěstí a prstů levé ruky), pro jehož následky byl od 31.7.2012 do 14.9.2013 v pracovní neschopnosti, jeho léčení však pokračovalo i v dalším období a „v určitém rozsahu trvá dosud“. Úraz zanechal na zdraví žalobce trvalé následky (v podobě omezení lymfatického oběhu, omezení hybnosti levého ramene, levého lokte a zápěstí, poruchy úchopové funkce palce, ukazováku a tří prstů levé ruky), žalobce dosud není schopen provádět činnosti vyžadující jemnou motoriku. O žalobce pečovala po pracovním úrazu jeho družka A. H., přičemž intenzita péče byla v prvních měsících větší a postupem času klesala (pomáhala mu při podávání a porcování stravy, čištění a stříhání nehtů, zvedání předmětů, domácím cvičením levé ruky, stlaní lůžka, čištění a krájení potravin, mytí nádobí, skládání a přepírání drobného prádla, běžném úklidu a prováděla mu masáže levé ruky). Vzhledem k tomu, že ošetřování žalobce omezovalo jeho družku v jiných činnostech, má žalobce za to, že tato péče „jednoznačně přesahuje rámec běžné rodinné solidarity a zasluhuje odškodnění podle příslušných předpisů“.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18.10.2017 č. j. 24 C 59/2015-120 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 85.620,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17.4.2015 do zaplacení, „ve zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „54,96% nákladů řízení ve výši 27.292,26 Kč“ k rukám jejího zástupce a České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku 4.281,- Kč a na nákladech řízení 11.271,80 Kč a dále 3.276,20 Kč „s tím, že po započtení zaplacené zálohy ve výši 3.000,- Kč je povinen doplatit 276,20 Kč“. Soud prvního stupně po vyhodnocení skutečností týkajících se potřeby pomoci při úkonu, jejich doby a četnosti dospěl k závěru, že potřebná doba pomoci druhé osoby nad rámec běžné denní solidarity činí jednu hodinu denně, kdy tato doba se „nijak výrazně neodchyluje od doby stanovené znalkyní (max. 30 minut denně), která však zdůraznila, že se jedná pouze o hrubý odhad“. Ve prospěch žalobce přihlédl k tomu, že pro řadu činností (jídlo, mytí, oblékání) je potřeba i určitá příprava (např. ke krájení masa trvající 3-5 minut je potřeba přičíst přípravu nádobí, jeho umytí a uklizení), která nutně k úkonům pomoci náleží. V jeho neprospěch soud přihlédl k tomu, že žalobce řadu činností může zvládnout s pomůckami či vhodným oblečením, že jeho omezení se týká levé (nedominantní) ruky a že podstatná část činností není každodenních (nákupy, praní, žehlení, uklízení bytu) a ve svém souhrnu nepřestavují tak výraznou časovou potřebu pomoci druhé osoby, jak žalobce v rámci žaloby dovozoval. S ohledem na vyhlášku č. 505/2006 Sb. soud stanovil hodnotu prací spojených s péčí o žalobce na částku 120,- Kč za 1 hodinu v roce 2013 a v dalším období 130,- Kč za 1 hodinu. Za dobu od 1.9. do 31.12.2013 tak žalobci náleží částka 14.640,- Kč (122 hodin x 120,- Kč), za rok 2014 částka 47.450,- Kč (365 hodin x 130,- Kč) a za dobu od 1.1. do 30.6.2015 částka 23.530,- Kč (181 hodin x 130,- Kč), tedy celkem 85.620,- Kč.

Po podání odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalobce podáním ze dne 13.4.2018 navrhl, aby na místo žalované vstoupila do řízení společnost OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 obchodní závod žalované, včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.5.2018 č. j. 16 Co 15/2018-143 návrhu žalobce, aby na místo dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost OKD, a.s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, nevyhověl. Vycházel ze zjištění, že dne 27.3.2018 došlo k uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.), na základě které žalovaná vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a.s., a to s výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví žalované, a že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu jsou součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společnosti OKD Nástupnická, a.s. Dovodil, že v případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení občanského zákoníku o koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele, že na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, veškerá práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 je neplatné pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zák. práce a pro zjevné narušení veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, že k této neplatnosti je třeba podle ustanovení § 588 o.z. přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 17.9.2013, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že pojem pracovněprávní vztahy je širší, než pojem pracovní poměr, že chtěl-li by zákonodárce vyjádřit, že nedotčena zůstávají práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele pouze vůči zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu zanikl, nic by mu nebránilo, aby ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce v podobném duchu formuloval (místo termínu pracovněprávní vztahy použil například termín základní pracovněprávní vztahy). Má za to, že ustanovení smlouvy upravující převzetí závazků z pracovněprávních vztahů i vůči bývalým zaměstnancům žalované lze považovat za ujednání o převzetí dluhu a podání žalobce podle ustanovení § 107a o. s. ř., kterým navrhl, aby na místo dosavadní žalované vstoupila společnost OKD Nástupnická, a.s., za souhlas věřitele s převzetím dluhu, že převzetí dluhu podle ustanovení �� 1888 o. z. je nutné posoudit jako právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a že názoru žalované, že k přechodu práv a povinností došlo nezávisle na zákoníku práce v důsledku smlouvy o vkladu obchodního závodu, svědčí i stanoviska Ústavního soudu. Dovolatelka dále zdůraznila, že cílem převodu bylo zajistit i bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a.s. je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalované, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalované, která je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak její aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k její likvidaci. Podle jejího názoru ustanovení čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 nelze považovat za absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z., neboť se nepříčí dobrým mravům, neodporuje zákonu a zjevně nenarušuje veřejný pořádek, a že i kdyby ustanovení § 338 odst. 4 zákoníku práce na tento případ dopadalo, lze se o něj odchýlit ve prospěch zaměstnance. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrhu žalobce se vyhovuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (srov. § 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.).

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo,
soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a o. s. ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce). Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce). Zaniklými pracovněprávními vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce nedotčeny, je třeba rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní poměr, popřípadě právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr - srov. § 3 zák. práce) [k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1367/2015].

Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek
- vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z takových případů je uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu obchodní korporace, na kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o koupi [srov. § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], neboť vklad závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele (srov. § 2175 odst. 2 o. z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne 27.3.2018 mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaná vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., proto představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze žalované jako dosavadního zaměstnavatele na společnost OKD Nástupnická, a. s., jako přejímajícího zaměstnavatele.

Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce a § 580 odst. 1 o. z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního ustanovení, kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu zaměstnavateli do dne převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly, změnou subjektu povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých) základních pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli nuceni obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze základních zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce].

Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává - jak plyne z ustanovení § 586-588 o. z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní jednání se považuje - navzdory vadě, kterou je postiženo - za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna.

Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).

Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.

Z hlediska ustanovení § 588 věty první o. z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.

Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a.s., které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné, jde o neplatnost absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi, za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit i bývalým zaměstnancům žalované větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a.s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalované, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalované, která je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak její aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k její likvidaci, bylo by možné jen stěží dovodit, že uvedené ujednání za takových okolností odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním zásadám pracovněprávních vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný pořádek, a že není na místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých) zaměstnancích žalované, aby sami uvážili, zda je pro jejich individuální zájmy výhodnější ponechat předmětné ujednání (v části, která se týká jejich nároků – srov. § 576 o. z.) nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že k neplatnosti tohoto ujednání je třeba přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde, (zatím) správný.

Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.)

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu