Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/09/2018
Spisová značka:20 Cdo 2130/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2130.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výkon rozhodčích nálezů
Dobré mravy
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

20 Cdo 2130/2018-142



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému M. L., B., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 64 227 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 103 EXE 156/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 20 Co 49/2017-63, t a k t o :


Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 20 Co 49/2017-63, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2016, č. j. 103 EXE 156/2015-38, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 2016, č. j. 103 EXE 156/2015-38, zamítl návrh povinného ze dne 23. 8. 2016, doplněný podáním z 5. 10. 2016, na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 094 EX 07985/14. Uvedl, že exekučním titulem v této věci je vykonatelný rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Martinem Týlem dne 2. 6. 2014, č. j. 101Rozh 2879/2014-7. Uvedl dále, že rozhodčí smlouva byla sjednána samostatně, není součástí smlouvy o úvěru, proto nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Rozhodčí smlouva je platná, způsob určení rozhodce je dostatečně transparentní. Výhrady povinného, směřující k nespravedlivým podmínkám smlouvy o revolvingovém úvěru, mohly mít opodstatnění jedině v nalézacím řízení, ať už ve vyjádření k návrhu podanému rozhodci nebo v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. V exekučním řízení již tyto námitky uplatnit nelze, exekuční soud není oprávněn přezkoumávat řízení předcházející vydání exekučního titulu ani věcnou správnost exekučního titulu.

Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že dosud není k dispozici dostatečná judikatura soudů vyšších stupňů, z níž by vyplývalo, že vždy za situace, kdy je rozhodce určen transparentním způsobem, má následně také dojít ke zkoumání platnosti smlouvy o úvěru a poměřování ekonomické závislosti rozhodce na právnické osobě oprávněného. Judikatura soudů vyšších stupňů standardně prozatím neukládá soudům prvého stupně zabývat se platností smlouvy, ke které se rozhodčí smlouva připíná. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí smlouvy s ohledem na námitky povinného, a proto lze na odůvodnění jeho rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně potvrdil, a zároveň se řádně nevypořádal se všemi argumenty povinného. Nevypořádal se ani s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou povinný upozorňoval. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to, že předmětná rozhodčí smlouva nebyla uzavřena transparentně, když rozhodoval rozhodce ekonomicky závislý na oprávněné, která ho využívala opakovaně, navíc rozhodčí smlouva byla uzavřena současně s absolutně neplatnou smlouvou o úvěru, která se příčí dobrým mravům, a bez této smlouvy o úvěru by ani nebyla uzavřena. Dovolatel je toho názoru, že rozhodčí smlouva je pouze smluvním ujednáním technicky vyčleněným na samostatnou listinu. Domnívá se, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015), případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Těmito otázkami pak jsou:

A) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel?

B) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou-li pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?

C) Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách a rozhodl v jeho věcech již přes 27 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli?

D) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a nebyl-li spotřebitel informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?

E) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů na více rozhodcích jmenovitě a takový rozhodce spor nakonec rozhodoval?

Dovolatel uvedl další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012):

F) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu?¨

G) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to s odkazem na „jiný důvod“?

Za klíčovou otázku pak dovolatel považuje otázku A), když totožnou situaci řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, na které dovolatel poukazoval již dříve, a odvolací soud se s daným rozhodnutím nijak nevypořádal. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolatel je dále toho názoru, že ekonomická závislost rozhodců může vést nejen k rozhodování ve prospěch oprávněné, ale rozhodce může vydat rozhodčí nález, při jehož vydávání zcela evidentně ignoruje dobré mravy včetně ustanovení zákonem stanovených na ochranu spotřebitele. Dovolatel dále považuje Smlouvu o revolvingovém úvěru včetně Smluvních podmínek za neplatnou jako celek pro rozpor s dobrými mravy, neboť úroková sazba ve výši cca 94,98 % p. a. zcela zjevně překračovala nejvyšší úroky v bankách v daném čase a místě obvyklé, povinnosti byly zajištěny nepřiměřenou smluvní pokutou a smlouva byla rovněž zajištěna blankosměnkou a rozhodčí smlouvou. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami a není důvod jeho rozhodnutí rušit. Dovolání považuje za nedůvodné, podle ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené praxe a dovolatel ani neformuluje žádnou otázku, která by již nebyla judikaturou vyřešena. Přitom rozsáhle a podrobně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Zdůraznila rovněž, že při posouzení, zda jde o rozpor s dobrými mravy, nemůže zůstat stranou otázka, zda a nakolik ten účastník právního vztahu, který se dovolává rozporu, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu. Je přesvědčena, že předmětná smlouva o úvěru je v celém svém rozsahu platná a závazná. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.

V souzené věci byla mezi oprávněnou a povinným uzavřena dne 27. 10. 2012 rozhodčí smlouva, v rámci níž účastníci sjednali, že veškeré spory vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním z deseti konkrétně vyjmenovaných rozhodů, ke kterému bude podána žaloba. Smlouva byla uzavřena v souvislosti se sjednáním smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100615349 z téhož dne.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012, rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Protože smlouva byla uzavřena na předtištěném formuláři (stejně jako smlouva o revolvingovém úvěru), zabýval se dovolací soud s ohledem na uplatněné námitky nejdříve otázkou, zda sama tato okolnost vede k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

Nejvyšší soud (v obdobné věci) v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, mimo jiné uvedl,

že rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu,

že uzavírání rozhodčích smluv „formulářovým způsobem“ není neobvyklé, nestandardní a je pro zakotvení rozhodčího řízení naopak z praktických důvodů užívaným prvkem, který zákon ani v kontextu spotřebitelských smluv nijak výslovně nelimituje, je-li jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany; takový postup lze dokonce (v obecné rovině) shledat jako příznivější z toho důvodu, že lze očekávat, že ustanovení na ochranu spotřebitele (např. § 3 odst. 3 až 5, § 4 odst. 3 nebo § 8 zákona o rozhodčím řízení) nebudou oproti rozhodčím smlouvám sjednávaným ad hoc „slovo od slova“ podnikatelem opomenuta,
že pouze samotné uzavření rozhodčí smlouvy na předem předtištěném formuláři, obsahujícím konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců, nečiní rozhodčí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy,

že aby tomu tak bylo, musely by zde být další důležité okolnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014), které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem i obsah samotné rozhodčí smlouvy není v souladu s dobrými mravy, a proto lze shledat rozhodčí smlouvu za neplatnou.

V souzené věci povinný netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, nedokládá, že by (objektivně vzato) nemohl navrhnout jiná jména rozhodců či prohlásit, že s určitou osobou nesouhlasí, popř. že protistrana odmítla o možných změnách vyjednávat. Na základě jeho pouze obecně formulovaných námitek nelze neplatnost rozhodčí smlouvy dovodit.

V souvislosti s namítanou ekonomickou závislostí rozhodců dále Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012), že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Uvedl, že jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodování o věci nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě navrhován.

S ohledem na výše uvedené není dovolání povinného ani v této části důvodné.

Pokud jde o věcný přezkum exekučního titulu, judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna.

V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kriterií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2018


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu