Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:7 Tdo 605/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.605.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Křivé obvinění
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/08/2019
II.ÚS 2610/19
II.ÚS 2610/19
JUDr. Ludvík David
-
-

7 Tdo 605/2019-370



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 5. 2019 v neveřejn��m zasedání o dovolání obviněné D. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 8 To 32/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 36/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019, č. j. 3 T 36/2018-328, byla obviněná D. S. uznána vinnou zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 345 odst. 3, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že dne 10. 8. 2017 v 8:40 hodin v XY na ul. XY u Policie ČR, Městském ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, po řádném poučení mimo jiné o trestněprávních následcích křivého obvinění v rámci podaného vysvětlení vědomě uvedla nepravdivé údaje, že její snacha L. U. dlouhodobě zanedbává po psychické i fyzické stránce péči o své děti, vychovává je strachem z trestu a týrá svého syna AAAAA (pseudonym), u něhož omezuje projevy jeho osobnosti, nalíčila ho jako dívku a tuto fotografii umístila na facebook, čímž degraduje jeho osobnost, snaží se ho změnit podle svých představ, zakazuje mu styk s ní, přičemž L. U. označila za psychopata a manipulátora, kdy její manžel a děti jsou její oběti s tím, že „v jejich rodině je stejný systém jako v sektě“, a uvedla: „pokud ji nezavřete, je to všechno zbytečné“. Na základě jejího trestního oznámení byly zahájeny dne 10. 8. 2017 pod sp. zn. KRPB-165169/TČ-2017-060273 úkony trestního řízení vůči L. U. pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Následným šetřením policejního orgánu bylo zjištěno, že skutečnosti uváděné obviněnou se nezakládají na pravdě a usnesením policejního orgánu ze dne 30. 11. 2017 byla věc podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena. Obviněná takto činila v úmyslu iniciovat trestní řízení proti L. U., s cílem poškodit její dobrou pověst a čest a narušit její rodinné a pracovní vztahy, kdy v této souvislosti poškozenou opakovaně nepravdivě osočovala před jejími rodinnými příslušníky, známými i v zaměstnání, snažila se působit i na svého syna M. U., aby poškozenou jako svou manželku opustil. Byla si vědoma toho, že jí tvrzené skutečnosti jsou v rozporu se skutečností, když již její předchozí trestní oznámení podané na L. U. pro obdobné jednání bylo policejním orgánem Policie ČR, Městským ředitelstvím policie Brno, 11. oddělením obecné kriminality, dne 10. 2. 2016 pod sp. zn. KRPB 258851/TČ-2015-060241 podle § 159a odst. 1 tr. ř. odloženo.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8 To 32/2019-343, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že by se stal skutek kladený jí za vinu. Její tvrzení učiněné u policejního orgánu nebylo s to přivodit relevantní úkony trestního řízení, neboť se nejednalo o vědomé objektivně nepravdivé informace, ale o její pouhé domněnky. Její jednání by mohlo být posouzeno nanejvýš jako správní delikt nebo případně podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a tvrzenými následky, tedy že v důsledku jejího jednání mělo dojít ke lživému obvinění z trestného činu podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu vytkla soudům, že se nezabývaly rodinnými vztahy a nepostupovaly v souladu s principem ultima ratio. Na výzvu policie podávala pouze vysvětlení a nebyla tak v pozici oznamovatele či svědka. Její jednání by se dalo posoudit jako jednání v omylu, neboť nikdy nebylo jejím úmyslem spáchat jakýkoliv skutek. Nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Neměla v úmyslu jinou osobu křivě obvinit, pouze hledala u policie pomoc, neboť neuspěla přímo u rodiny svého syna a ani prostřednictvím civilního soudu se nedozvěděla, co se s jejím vnukem děje. Jako babička má subsidiární odpovědnost za výchovu svého vnuka a nemůže jí být kladeno k tíži, pokud jej chtěla ochránit před třetími osobami, byť i před jeho samotnou matkou. Pokud jí soudy neuvěřily a na druhé straně poškozenou hodnotily jako věrohodnou, porušily její základní práva na spravedlivý proces a rovnost stran.

Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby řízení bylo zastaveno.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněné směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Svými námitkami se obviněná snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, který by svědčil v její prospěch, nastínit vlastní verzi skutkového děje a zároveň zpochybnit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněná mj. namítla, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu, tuto námitku postavila výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí. Soud prvního stupně se navíc naplněním objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu podrobně zabýval a na jeho závěry lze pro stručnost odkázat (odst. 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně).

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněné byla vyvrácena především výpovědí poškozené L. U., M. U., O. U., J. Z., jakož i protokolem o podání vysvětlení ze dne 10. 8. 2017, zprávou OSPOD a dalšími důkazy. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Nad rámec uvedeného je třeba k velmi obecné námitce, že její jednání lze posoudit jako jednání v omylu, toliko uvést, že podle soudní praxe a judikatury, negativní omyl o trestnosti činu, tedy o obsahu trestních norem obsažených v trestním zákoníku, event. v jiných zákonech, jakož i v jejich přímých i nepřímých novelách, pachatele neomlouvá (ignorantia iuris nocet) [viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 269].

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, že soudy nepostupovaly podle zásady ultima ratio. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněné kvalifikované jako zločin křivého obvinění nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována skutečností, že obviněná se tohoto zločinu dopustila, přestože si byla vědoma, že její předchozí trestní oznámení vůči poškozené pro obdobné jednání bylo Policií ČR dne 10. 6. 2016 odloženo a též, že byla naplněna i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

S jistou mírou benevolence lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit také námitku obviněné stran nenaplnění příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, ačkoliv tato námitka má skutkový základ. Soud prvního stupně se naplněním příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem zabýval a poměrně podrobně toto i odůvodnil (odst. 5 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožnil. Je nutno konstatovat, že příčinná souvislost byla bezezbytku naplněna opakovaným úmyslným uváděním nepravdivých údajů o chování a jednání poškozené a jejím obviňováním. Obviněná si byla vědoma, že jí tvrzené údaje nejsou pravdivé, navíc za situace, kdy její prakticky totožné trestní oznámení bylo v nedávné minulosti odloženo. Stejně tak si byla vědoma i toho, že na základě jí tvrzených skutečností vznikne podezření, že poškozená mohla spáchat trestný čin, což vyústí v její trestní stíhání. Je pak bezpředmětné, jestli obviněná vystupovala v pozici oznamovatele či svědka, anebo podala žádost o prošetření věci, ve které později podala vysvětlení. Obviněním poškozené a uvedením nepravdivých údajů, iniciovala a v podstatě se domáhala jejího trestního stíhání. Nejvyšší soud tedy shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou mírou benevolence podřadit byť nepříliš určitou námitku stran možnosti posouzení jednání obviněné podle ustanovení § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Na obecnou námitku obviněné lze v tomto případě pouze obecně uvést, že její jednání, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, ale zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ustanovení § 184 tr. zákoníku o pomluvě je k § 345 tr. zákoníku o křivém obvinění v poměru subsidiarity. K rozlišení trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku a trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku lze uvést, že křivým obviněním je činnost pachatele, který lživě obviní jiného z trestného činu, což může být podkladem k trestnímu stíhání nevinné osoby, kdežto u trestného činu pomluvy trestněprávní rozměr samotného sdělení absentuje. Jinými slovy, pomluvou jsou nepravdivá tvrzení, která však svým obsahem nejsou s to vyvolat trestněprávní následky pro osobu, které se týkají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015). Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2019




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu