Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:23 Cdo 4140/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4140.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Pojištění
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 10 předpisu č. 37/2004Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 4140/2018-179

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, o zaplacení 2.662.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 111 C 15/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 3. 2016, č. j. 27 Co 6/2016-126, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 111 C 15/2014-98, žalobu, kterou se žalobkyně domáhá, aby žalovaná zaplatila společnosti Hypoteční banka, a. s., identifikační číslo osoby 13584324, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, částku 2.662.500 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 2.662.500 Kč s přísl. k rukám společnosti Hypoteční banka, a. s. (dále jen „Hypoteční banka“), z titulu pojistného plnění. Tvrdila, že na základě pojistné smlouvy ze dne 22. 1. 2007 uzavřené mezi žalovanou a Hypoteční bankou, ke které žalobkyně přistoupila jako pojištěná přihláškou k pojištění ze dne 21. 3. 2007, jí ke dni 25. 2. 2010 vznikl nárok na pojistné plnění ve výši 75 % zůstatku jistiny úvěru, které vyčíslila částkou 2.662.500 Kč. Jako pojistnou událost označila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o invaliditě III. stupně žalobkyně ke dni 25. 2. 2010.

Dle zjištění soudu prvního stupně uzavřela žalovaná jako pojistitel a Hypoteční banka jako pojistník dne 22. 1. 2007 pojistnou smlouvu o pojištění dlužníků z hypotečních úvěrů (pojistná smlouva č. 1900000172). Žalobkyně uzavřela dne 21. 3. 2007 s Hypoteční bankou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4.650.000 Kč. Přihláškou k pojištění pro případ smrti nebo plné invalidity sjednanou s Hypoteční bankou též dne 21. 3. 2007 pak žalobkyně přistoupila k uvedené pojistné smlouvě o pojištění dlužníků z hypotečních úvěrů, čímž jí vzniklo pojištění pro případ smrti nebo plné invalidity v rozsahu 75 % poskytnutého úvěru. Dle pojistné smlouvy oprávněnou osobou, která měla právo na pojistné plnění v případě plné invalidity pojištěné (tj. žalobkyně), byl pojistník, tedy Hypoteční banka.

Soud prvního stupně uvedl, že předmětný pojistný vztah podléhal režimu zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), přičemž se jednalo o pojištění cizího pojistného rizika dle § 10 zákona č. 37/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Osobou mající právo na pojistné plnění ze sjednaného pojištění pro případ trvalé invalidity žalobkyně byla Hypoteční banka. Žalobkyně byla seznámena s obsahem pojistné smlouvy, vyslovila souhlas s vymezením oprávněné osoby i souhlas k plnění pojistného plnění pojistníkovi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, když nemá právo na pojistné plnění ze sjednaného pojištění, a žalobu jako nedůvodnou tedy zamítl. Uvedl též, že je nepodstatné, že žalobkyně jako platební místo označila Hypoteční banku.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předmětný pojistný vztah je po právní stránce pojištěním cizího rizika dle § 10 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. Neztotožnil se však s jeho závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. Uvedl, že žalobkyně v průběhu řízení změnila žalobu a nadále se domáhala toho, aby žalované bylo uloženo zaplatit pojistné plnění Hypoteční bance, která je oprávněna k přijetí pojistného plnění. V daném případě není Hypoteční banka jen platebním místem, žalobkyně se nedomáhá zaplacení předmětné částky v její prospěch k „rukám Hypoteční banky“, ale domáhá se plnění ve prospěch třetí osoby. Hypoteční banka na svých internetových stránkách prezentuje tzv. předsmluvní informace o pojištění hypotéky, v nichž je mj. uvedeno, že pojištění hypotéky je určeno pro klienty banky, kteří chtějí uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru nebo již mají s bankou uzavřenu smlouvu o hypotečním úvěru a zároveň chtějí zajistit svoji schopnost tento úvěr splatit, a že za toto pojištění zaplatí bance poplatek. Dlužník dle odvolacího soudu podává přihlášku k rámcové pojistné smlouvě nikoli proto, že by měl na mysli zájmy Hypoteční banky, ale proto, že tím hodlá zajistit především zájmy své. Stranami pojistné smlouvy jsou jen žalovaná jako pojistitel a Hypoteční banka jako pojistník, přesto však se dle odvolacího soudu nelze domnívat, že by se tato pojistná smlouva o pojištění cizího rizika pojištěného netýkala. Jestliže by pojištěný neměl možnost domáhat se splnění závazku z pojistné smlouvy ve prospěch oprávněné osoby, neměl by objektivně možnost ovlivnit, zda pojistitel za něj jeho závazek věřiteli splní. Proklamace Hypoteční banky obsažené v jejích předsmluvních informacích ohledně zajištění schopnosti pojištěného splácet úvěr by byly pro pojištěného bez praktického významu. Odvolací soud uzavřel, že ačkoli žalobkyně sama není stranou pojistné smlouvy, přesto prostřednictvím přihlášky k pojištění vstoupila do smluvního vztahu pojistnou smlouvou založenou jako subjekt, jehož právní i ekonomické zájmy jsou prostřednictvím této pojistné smlouvy významně ovlivněny. Žalobkyně má právní i ekonomický zájem na plnění z pojistné smlouvy a je tudíž osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na plnění z této smlouvy ve prospěch oprávněné osoby.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka aktivní věcné legitimace pojištěného v případě pojištění cizího pojistného rizika a odvolací soud se při řešení otázky věcné legitimace ve sporech o plnění též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že v předmětném sporu byla odvolacím soudem nesprávně posouzena otázka aktivní věcné legitimace pojištěného ve sporu o pojistné plnění z pojištění cizího pojistného rizika dle § 10 zákona č. 37/2004 Sb. v případě, kdy osobou oprávněnou ve smyslu § 3 písm. i) zákona č. 37/2004 Sb. je dle ujednání pojistné smlouvy pojistník (nikoliv pojištěný) a pojistník naplnil podmínky stanovené v § 10 odst. 2 a 3 zákona č. 37/2004 Sb. Odvolací soud nesprávně považoval pojištěnou za osobu aktivně legitimovanou k tomu, aby „podala žalobu ve prospěch třetí osoby“, tedy ve prospěch pojistníka. Žalobkyně přihláškou ke skupinovému pojištění pouze svolila k tomu, aby bylo její pojistné riziko pojištěno, stala se tedy objektem pojištění. Žádnými ujednáními mezi Hypoteční bankou a žalobkyní nebylo založeno právo žalobkyně jako pojištěné domáhat se místo Hypoteční banky pojistného plnění vůči pojistiteli. Dle dovolatelky žalobkyni právo na pojistné plnění ze smlouvy uzavřené mezi Hypoteční bankou a žalovanou nesvědčí a dodává též, že otázku aktivní věcné legitimace správně posoudil soud prvního stupně.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, příp. zamítnout.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 4513/2016-155, o dovolání žalované rozhodl a změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2015, č. j. 111 C 15/2014-98, potvrzuje.

Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 4513/2016-155, Ústavní soud na základě ústavní stížnosti žalobkyně zrušil nálezem ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že právní úpravu § 10 zákona č. 37/2004 Sb. je „nutné vykládat podle jejího smyslu a účelu, stejně jako je třeba přihlédnout ke specifickým okolnostem posuzované věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) a nález sp. zn. II. ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)]. V procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo, musí být vždy přítomna spravedlnost [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), bod 30]“.

Dále Ústavní soud vyložil, že „konstrukce hmotněprávního ustanovení je totiž taková, že pojištěného nenechává bez právní ochrany (srov. jeho odstavec 3 a 4), nýbrž vychází z předpokladu, že v případě zániku nebo smrti pojistníka vstupuje pojištěný do soukromého pojištění namísto pojistníka, a to dnem, kdy pojistník zemřel nebo zanikl bez právního nástupce, nestanoví-li smlouva jinak“.

Dle Ústavního soudu „důležité je, že stěžovatelka [tj. žalobkyně] byla jako spotřebitelka v postavení tzv. slabší strany smlouvy, která požívá zvýšené ochrany, a k jednostranně zaměřeným ujednáním v její neprospěch se nepřihlíží. K vyrovnání ze své podstaty nerovného postavení slouží princip ochrany spotřebitele plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny. Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti plyne ochrana slabší smluvní strany - s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, který může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb [srov. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009 (N 144/53 SbNU 765)]. Je rovněž třeba dodat, že ochrana spotřebitele spadá také mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie); proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva a za referenční rámec považovat také Listinu základních práv EU, která ve svém čl. 38 stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Také pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015, N 130/78 SbNU 57, body 46, 47).

Smyslem předmětného pojistného vztahu je úplatné převzetí povinnosti uhradit dluh v případě nastalé pojistné události. Pojišťovna za úplatu podstupuje riziko, že bude hypoteticky v budoucnu povinna doplatit zbývající část nesplaceného úvěru namísto pojištěné ve prospěch pojistníka, nastane-li pojistná událost. Stěžovatelka uzavřela smlouvu o hypotečním úvěru s Hypoteční bankou, která je svým charakterem spotřebitelskou smlouvou a ze které tedy plyne nadstandardní ochrana tzv. slabší smluvní strany; Hypoteční banka zároveň nabídla stěžovatelce možnost sjednání pojištění poskytnutého úvěru pro případ její smrti nebo plné invalidity. Stěžovatelka této možnosti využila a podepsala přihlášku k pojištění, čímž se stala subjektem pojišťovacího vztahu (pojištěnou), vzniklého na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí [tj. žalovanou] jako��to pojistitelem a Hypoteční bankou jakožto pojistníkem - z toho stěžovatelce plynula mj. povinnost platit měsíčně pojistné. Shrnuto, stěžovatelka byla přesvědčena vzhledem k okolnostem uzavření předmětné smlouvy, že má poskytnutý úvěr pojištěný pro případ smrti nebo plné invalidity a v případě nastalé pojistné události pojistitel doplatí příslušnou část zůstatku úvěru Hypoteční bance namísto stěžovatelky. Následně byla stěžovatelka uznána invalidní v rozsahu III. stupně, a proto se obrátila na vedlejší účastnici s žádostí o poskytnutí pojistného plnění. Jelikož pojišťovna plnění odmítla poskytnout, protože stěžovatelka měla zamlčet v přihlášce k pojištění pravdivé informace o svém zdravotním stavu, domáhala se stěžovatelka plnění v řízení před obecnými soudy“.

Ústavní soud se neztotožnil s výkladem judikatury Nejvyššího soudu podaným dovolacím soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, dle něhož aktivní věcná legitimace žalobkyně nebyla v předmětném sporu dána, a uzavřel, že „rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že pojišťovna a Hypoteční banka spadají do stejného holdingu ČSOB. Mohla by tak hypoteticky nastat situace (a v nyní posuzované věci skutečně nastala, jak plyne z vyjádření Hypoteční banky), ve které nemusí mít banka z různých důvodů zájem požadovat plnění od "spřátelené" pojišťovny, čímž by v důsledku aplikace právního závěru Nejvyššího soudu byla stěžovatelka postavena do patové situace - nemohla by plnění požadovat přímo po pojišťovně a zároveň by neměla prostředek, kterým by mohla donutit banku k uplatnění pojistného nároku u pojišťovny. Situace na trhu s hypotečními úvěry se navíc vyvinula do stavu, kdy má dnes téměř každá banka poskytující hypoteční úvěry vlastní či majetkově provázanou pojišťovnu, a ztrácí tak vůči ní potřebnou motivaci k uplatnění pojistného nároku.

Lze proto shrnout, že stěžovatelka je slabší stranou, subjektem, který má oproti bance primární zájem na vyplacení pojistného plnění, neboť se výsledek procesu vyřízení likvidace pojistné události může citelně promítnout do její právní sféry a nelze odhlížet od provázanosti vedlejší účastnice a Hypoteční banky v rámci stejného holdingu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka sice de lege lata nemá (přímo) právo na plnění z pojistné smlouvy, ale má, s ohledem na to, že je osobou, která vše financuje (a tudíž z toho očekává prospěch), zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch. Vystavení stěžovatelky do situace, ve které nemá možnost se jakkoli domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné, je s ohledem na okolnosti posuzované věci zjevnou kvalifikovanou vadou soudního rozhodování a porušením ústavně zaručených práv“.

Dovolací soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu, dovolání znovu projednal.

Rozhodné znění o. s. ř. pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z čl. II bodu 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vycházeje ze zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se znovu zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, nebo ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004), kterou je nutno podle závazných závěrů Ústavního soudu v této konkrétní věci interpretovat tak, že žalobkyně je v předmětném sporu aktivně věcně legitimována. Dovolání tak není přípustné.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu