Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:33 Cdo 302/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.302.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/13/2019
III.ÚS 554/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
02/26/2019

33 Cdo 302/2017-236




USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1) M. R. a 2) Š. R., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 128/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 30 Co 338/2016-202, t a k t o:


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 8 C 128/2014-131, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. 30 Co 338/2016-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše úroku z prodlení činí 7,75 % ročně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně, zda postupně uplatňované kompenzační námitky dlužníka (žalovaného) směřující k započtení jeho několika pohledávek proti jediné pohledávce věřitele (žalobce), které v součtu převyšují věřitelovu pohledávku, lze považovat za neurčité, tzn. za právní jednání, s nímž není možno spojovat jakékoli právní důsledky. Se zřetelem k požadavku srozumitelnosti a určitosti dovolatelé určili započítávaným pohledávkám pořadí, v němž se jimi měl soud zabývat. Za logické považují, že shledal-li by soud již první započítávanou pohledávku za důvodnou, pak by nebylo třeba se zabývat dalšími pohledávkami v pořadí, případně by se takovými pohledávkami zabýval, jen pokud by výše předchozí započítávané pohledávky nedosáhla žalobcem uplatněného nároku. Za možný způsob započtení považují dovolatelé postup, při němž každá „další pohledávka“ je k započtení uplatňována jen podmíněně, tj. pro případ, že soud „předcházející“ započítávanou pohledávku neuzná po právu, případně ji uzná za existující jen ve výši nižší, než je žalobcem uplatněný nárok. Se zřetelem k charakteru této námitky, mající charakter procesní obrany, žalovaní nemohli dopředu vědět, kterou ze započítávaných pohledávek soud vyhodnotí jako „po právu“, a proto po nich nelze spravedlivě požadovat, aby určili, kterou z pohledávek pro zápočet vůči konkrétní pohledávce žalobce zvolili.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo od kterých se odvolací soud odchýlil, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Žalovaní dovoláním vymezenou právní otázku staví na vlastní skutkové verzi (zpochybňují správnost zjištění odvolacího soudu) a prosazují názor, že ve vyjádření k žalobě ze dne 14. 8. 2014 pohledávky (pět pohledávek za žalobcem) k započtení proti žalované pohledávce „započítávali postupně“ a určili pořadí, v jakém se tak má stát (na rozdíl od odvolacího soudu, který uzavřel, že tak učinili kumulativně). Pomíjejí, že samotné hodnocení důkazů soudem – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., který platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř., že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Navíc nelze pominout, že k právní otázce určitosti zápočtu (právního jednání) se Nejvyšší soud vyjádřil v poslední době např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“ (dále srovnej k určitosti zápočtu např. jeho usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, usnesení ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, a usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, všechna rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nejde tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.

Ve vztahu k otázce, „zda v případě neurčitosti námitky započtení několika pohledávek žalovaných, které v souhrnu zjevně překračují výši žalobcem uplatněné pohledávky, přičemž žalovaní nespecifikovali, která pohledávka a v jakém rozsahu má v důsledku započtení zaniknout, je povinností soudu žalované o tomto nedostatku poučit a vyzvat je k nápravě postupem podle § 5 o. s. ř. a § 43 odst. 1 o. s. ř., tj. poučit žalované o jejich procesních právech a povinnostech a současně je vyzvat k opravě nebo doplnění podání, které takovou vadou trpí,“ dovolatelé nevymezili, o který z případů přípustnosti dovolání se v jejich případě jedná. Domáhají-li se totiž revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že jsou povinni uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Přípustnost dovolání není způsobilý založit argument, že se odvolací soud při řešení otázky nepřípustných novot v odvolacím řízení podle § 205a o. s. ř. odchýlil od blíže neoznačeného (v praxi dovolacího soudu) „ustáleného řešení této otázky;“ na základě vlastní verze skutku pouze citují znění uvedeného ustanovení, aniž by uvedli, od jakého ustáleného řešení této konkrétní otázky procesního práva se rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich přesvědčení odchyluje. Řádným vymezením přípustnosti dovolání nemůže být jejich závěr, „že problematika výkladu § 205a o. s. ř. nečiní v praxi problémy“ (v té souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Dovolatelé jsou totiž povinni vymezit přípustnost tak, že uvedou, které ze čtyř kritérií v ustanovení § 237 o. s. ř. mají za naplněné, přičemž jsou povinni danou právní otázku (její ustálené řešení) specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s jejím ustáleným řešením v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že se jim nedostalo, ač se tak mělo stát s ohledem na názor soudu o neurčitosti právního jednání, poučení podle § 118a odst. 2, popř. odst. 3 o. s. ř.), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ve vztahu k jiným pr��vním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění jejich procesní povinnosti.

Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 11. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu