Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Senátní značka:29 NSCR 191/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.191.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Insolvence
Úpadek
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 IZ. ve znění do 30.06.2017
§ 3 odst. 2 IZ. ve znění do 30.06.2017
Kategorie rozhodnutí:C

KSBR 40 INS XY

29 NSČR 191/2017-A-60


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové, v insolvenční věci dlužníka M. K., narozeného XY, bytem XY, o insolvenčním návrhu věřitele AnMar GROUP s. r. o., se sídlem v Brně, Černopolní 219/26, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 29270545, zastoupeného JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2017, č. j. KSBR 40 INS XY, 2 VSOL XY, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2017, č. j. KSBR 40 INS XY, 2 VSOL XY.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2017, č. j. KSBR 40 INS XY, 2 VSOL XY, se v prvním výroku zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j. KSBR 40 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) k insolvenčnímu návrhu věřitele AnMar GROUP s. r. o. mimo jiné zjistil úpadek dlužníka M. K. (bod I. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Insolvenční navrhovatel (AnMar GROUP s. r. o.) doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 4 059 757 Kč z titulu „Ručitelského prohlášení a Dohody o převzetí ručení“ uzavřené dne 30. srpna 2011. Splatnost nastala dne 22. listopadu 2011. Dlužník v něm jako ručitel prohlásil, že bezpodmínečně uspokojí v plném rozsahu závazky společně a nerozdílně zavázaných dlužníků společností KM Steel & Stone s. r. o. a společnosti Turkey Steel s. r. o. vůči insolvenčnímu navrhovateli ve výši 8 058 515 Kč z titulu kupních smluv (za dodané zboží), které byly uzavřeny mezi společností KM Steel & Stone s. r. o. (jako kupujícím) a právním předchůdcem insolvenčního navrhovatele S METAL s. r. o. (jako prodávajícím).

2/ Dalším věřitelem dlužníka je K. J. (dále jen „K. J.“) s vykonatelnou pohledávkou nejméně ve výši 3 000 000 Kč. Pohledávka je osvědčena notářským zápisem ze dne 8. července 2015, N XY, NZ XY, sepsaným Mgr. Kateřinou Zlámalovou, notářkou v Kroměříži, v němž dlužník uznal svůj závazek, svolil k vykonatelnosti notářského zápisu a prohlásil, že dlužník a K. J. uzavřeli dne 1. července 2010 smlouvu o půjčce, na základě které měla K. J. zapůjčit dlužníku částku 4 000 000 Kč se splatností do 1. července 2013, dne 8. července 2015 uzavřeli dodatek č. 1 k této smlouvě, v němž si potvrdili, že dlužník doposud splatil jen částku 1 000 000 Kč a zbývající část půjčky ve výši 3 000 000 Kč se dlužník zavázal uhradit nejpozději do 13. července 2015.

3/ Závazky dlužníka dle jím předloženého seznamu závazků dosahují výše 10 909 757 Kč.

4/ Dlužník vlastní nemovitost v katastrálním území Č. zapsanou na LV č. XY v hodnotě 2 800 000 Kč, nemovitost v katastrálním území Č. zapsanou na LV č. XY, nemovitosti v katastrálním území XY zapsané na LV č. XY a XY a nemovitosti v katastrálním území XY zapsanou na LV č. XY. Příjmy ze závislé činnosti dosahují výše cca 11 000 Kč měsíčně. Vlastnictví akcií společnosti Satellite Globalstar Finance a. s. (dále jen „společnost S“) dlužník neprokázal.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok), v bodě II. výroku rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).

Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel dále z toho, že:

1/ K. J. má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku nejméně ve výši 4 000 000 Kč, splatnou dne 1. listopadu 2011, a nevykonatelnou pohledávku ve výši 2 000 000 Kč, splatnou dne 10. října 2014.

2/ Dlužník je vlastníkem nemovitého majetku, jenž (dle tvrzení dlužníka) dosahuje hodnoty celkem 3 000 000 Kč. K. J. svou vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku vymáhá v exekučním řízení od 21. srpna 2015, v němž byly vydány exekuční příkazy k prodeji všech nemovitostí dlužníka, jejichž hodnota (dle tvrzení dlužníka) nedosahuje vykonatelné pohledávky této věřitelky.

3/ Dlužník v průběhu odvolacího řízení doložil, že je vlastníkem 78 kusů akcií společnosti S, doposud však neuhradil jejich kupní cenu ve výši 247 000 000 Kč. Ohledně hodnoty akcií poukazuje dlužník na smlouvy o koupi cenných papírů, kterými tyto akcie (část nakoupených akcií) prodal v letech 2015 a 2016. Hodnota jedné akcie dle smlouvy o koupi cenných papírů uzavřené dne 4. prosince 2016 činí 1 100 000 Kč.

Odvolací soud – cituje § 3 odst. 1 a 2 písm. b/, § 105, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [ve znění účinném do 30. června 2017] – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů (nejméně dva), jejichž pohledávky k datu vydání rozhodnutí o úpadku jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž dlužník tyto pohledávky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu o aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele, jehož pohledávka je osvědčena nejméně ve výši 4 059 757 Kč. Zároveň bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že dalším věřitelem dlužníka je K. J.

K obraně dlužníka založené na tvrzení o existenci nemovitého majetku dlužníka odvolací soud – poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 11, ze dne 15. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014, ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3358/2008, ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 (uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 83/2012“, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v tomto rozhodnutí – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu) – uzavřel, že dlužník není schopen své nemovitosti využít ani k úhradě v exekučním řízení vymáhané pohledávky věřitelky K. J., nadto má vůči této věřitelce další splatný nevykonatelný závazek.

Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku dlužníka, podle níž je schopen využít pro uspokojení pohledávek svých věřitelů akcie společnosti S, neboť sám dlužník potvrdil, že dosud neuhradil kupní cenu těchto akcií ve výši 247 000 000 Kč (splatnou ke dni 6. února 2045), a jediné „pohotové“ finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč, které má dlužník k dispozici, hodlá použít právě na úhradu tohoto závazku. Odvolací soud dále poukazoval na tvrzení dlužníka, že další finanční prostředky získané prodejem akcií v celkové výši 5 000 000 Kč nepoužil na úhradu svých závazků, nýbrž si tyto finanční prostředky ponechal, případně je investoval.

K tomu odvolací soud doplnil, že poukazoval-li dlužník na své pohledávky, k nimž uvedl pouze jejich výši, neoznačil své dlužníky a pohledávky ani neuvedl v seznamu majetku, pak s ohledem na jeho tvrzení, že splatnost těchto pohledávek nastala již v letech 2012 až 2015 a pohledávky nejsou vymáhané, lze uzavřít, že ani tohoto majetku dlužník není schopen využít pro uspokojení pohledávek svých věřitelů.

Z uvedeného odvolací soud dovodil, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť neosvědčil (neprokázal) schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má soud pro účely rozhodnutí o věřitelském návrhu za osvědčené.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v dané souvislosti dovolatel poukazuje především na již odvolacím soudem zmiňované R 83/2012, usnesení sen. zn. 29 NSČR 119/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)], podle níž schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, se kterými dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

Podle dovolatele z uvedených rozhodnutí vyplývá, že výše splatných dluhů nemá být poměřována jen výší dlužníkových likvidních aktiv, ale hodnotou celého dlužníkova majetku. Odvolací soud však neposuzoval zjištěné majetkové hodnoty v kontextu s objemem přihlášených pohledávek, tedy rezignoval na povinnost poměřit hodnotu celého dlužníkova majetku s rozsahem osvědčených pohledávek.

Přestože dlužník prokázal své vlastnické právo k akciím společnosti S a bylo nutné hodnotu tohoto majetku považovat za potencionální zdroj uspokojení věřitelů, odvolací soud k tomuto majetku nepřihlédl výlučně z důvodu, že dovolatel doposud nezaplatil kupní cenu za převod akcií. Dovolatel namítá, že pouze pokud by v kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnictví, pak by eventuálně k námitce nezaplacení kupní ceny mohl odvolací soud přihlédnout. Sama skutečnost, že dovolatel jako kupující nezaplatil kupní cenu za převod akcií, totiž neznamená, že tyto akcie nelze postihnout výkonem rozhodnutí a z jejich výtěžku uspokojit splatné pohledávky.

Dovolatel tedy zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že věřitelé s osvědčenými pohledávkami nemohou bez obtíží vydobýt svou pohledávku vůči dlužníku výkonem rozhodnutí (exekucí). A to proto, že hodnota majetku (akcií) přesahuje 125 000 000 Kč, přičemž dovolatel vychází z hodnot jednotlivých akcií uvedených v předložených kupních smlouvách, vůči jejichž pravosti a průkaznosti neměl odvolací soud námitek.

Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku, kterým odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř., jako subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu odvolací soud odklidil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu, nezpůsobil dovolateli žádnou „procesní“ újmu, natož újmu, kterou by bylo možné odstranit v tomto dovolacím řízení. Na uvedeném závěru nic nemění ani povaha rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, tj. že tento výrok je závislý na rozhodnutí o zjištění úpadku.

Ve zbylém rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a to pro řešení dovolatelem předestřené otázky výkladu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, jenž při posuzování dlužníkovy schopnosti splácet své závazky (osvědčené pohledávky věřitelů) nepřihlédl k akciím společnosti S, přestože dovolatel osvědčil jejich vlastnictví.

Výkladem § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž jeho závěry lze shrnout takto:

1/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [R 83/2012, R 45/2014].

2/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].

3/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).

Odvolací soud založil závěr o existenci úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona na tom, že je dána pluralita věřitelů dlužníka a je osvědčena platební neschopnost dlužníka (2 věřitelé mají každý pohledávku vůči dlužníku, která je více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti).

Jak je ovšem patrno z napadeného rozhodnutí, dlužník se i v odvolacím řízení bránil námitkou, že jeho majetek převyšuje jeho závazky (dluhy). S touto jeho obranou se však odvolací soud dostatečně nevypořádal, když pouze konstatoval, že dlužník sice v odvolacím řízení doložil, že je vlastníkem 78 ks akcií společnosti S, avšak sám doposud neuhradil kupní cenu za tyto akcie (splatnou ke dni 6. února 2045) ve výši 247 000 000 Kč.

Přestože odvolací soud provedl dokazování k obraně dlužníka, která směřovala k vyvrácení domněnky platební neschopnosti, a vyšel z toho, že dlužník je vskutku vlastníkem označených akcií, řádně neodůvodnil svůj závěr, dle kterého dlužník neosvědčil schopnost využít svůj majetek k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků (pohledávek insolvenčního navrhovatele a K. J.).

Podle odvolacího soudu obrana dlužníka založená na vlastnictví akcií neobstojí, neboť dlužník doposud sám neuhradil kupní cenu za tyto akcie. Odvolací soud má za to, že případný výtěžek zpeněžení by nebylo možné použít na uspokojení jiného závazku (uspokojit z něho v insolvenčním řízení osvědčené splatné pohledávky), než právě na úhradu doposud nesplatného závazku dlužníka z kupní smlouvy (kupní ceny akcií). Vázanost výtěžku zpeněžení pro věřitele s pohledávkou z kupní smlouvy však ze zjištěných skutečností nevyplývá, přičemž jde-li o jediný důvod, pro který odvolací soud k obraně dlužníka nepřihlédl, pak takový závěr neobstojí. Odvolací soud se také nevypořádal s tvrzením dlužníka, že závazek z kupní smlouvy není doposud splatný.

Dovolání je tedy důvodné, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je v dovoláním otevřené otázce přinejmenším neúplné. Z výše uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti, nemá soud přihlížet k doloženému majetku jen v případě, že tento nelze využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků, přičemž namítá-li dlužník, že tento majetek využít lze, pak soud musí své rozhodnutí řádně odůvodnit.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), první výrok napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku o zjištění úpadku dlužníka, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Odvolací soud v dalším řízení především podrobněji rozvede svou úvahu, proč nepřihlédl (nebylo možné přihlédnout) k akciím společnosti S, osvědčil-li dlužník k akciím své vlastnické právo, tedy z jakého důvodu má odvolací soud za to, že dlužník není schopen využít tyto akcie k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků (insolvenčního navrhovatele a K. J.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2019


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu