Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:7 Tdo 77/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.77.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

7 Tdo 77/2020-384



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné P. H., nar. XY, bytem XY, okres Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 4 To 444/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 17/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné P. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 T 17/2019-255, byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle § 147 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 60 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl uložený peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na třicet šest měsíců. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného přečinu tím, že dne 3. 9. 2018 okolo 06:45 hod. v katastru obce XY, okres Český Krumlov, řídila po vedlejší pozemní komunikaci vedoucí ze směru od obce Nová Ves ke křižovatce se silnicí III. třídy č. 1435 osobní automobil zn. Škoda Octavia, a při vjíždění na hlavní silnici nerespektovala dopravní značku „dej přednost v jízdě“ a nedala přednost zleva přijíždějícímu vozidlu zn. Hyundai Lantra, které řídil poškozený J. B., ten byl v důsledku toho přinucen náhle snížit rychlost a prudce brzdit, následkem čehož vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím motocyklem BMW, který řídila poškozená N. S., motocyklistka při nehodě utrpěla těžká zranění, která jí omezovala v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující šest měsíců.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 4 To 444/2019-350, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsoudil podle § 147 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. ř. k peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, jí podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dva roky.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že v tomto případě je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, což s odkazem na judikaturu umožňuje zásah Nejvyššího soudu. V provedeném dokazování nemá oporu závěr, že svým jednáním jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Zopakovala svoji obhajobu a polemizuje se závěry vyplývajícími z výpovědi poškozeného J. B., znaleckých posudků a protokolu o ohledání místa dopravní nehody. Na dráze 46 m zastaví vozidlo z rychlosti nejvýše 53 až 61 km/h. Vznik nehodového děje lze tedy vysvětlit tím, že poškozený J. B. jel vyšší rychlostí, než je rychlost přiměřená rozhledu, neboť při rychlosti přiměřené rozhledu nebylo nutné zastavovat, ale pouze zpomalit a zařadit se za rozjíždějící se vozidlo. Nesouhlasí tudíž se závěrem soudů obou stupňů, že není pochybností o příčinách a průběhu nehodového děje, když o tom nadále panují důvodné pochybnosti. Její verze průběhu nehodového děje nebyla vyvrácena žádným důkazem ani nebyla shledána technicky nepřijatelná. V případě, že ze skutkových zjištění vyplývá více pravděpodobných variant skutkového děje, soudy se musí vždy v souladu s principem in dubio pro reo a principem presumpce neviny přiklonit k té variantě, která je pro obviněného příznivější. Poukázala na závěr znaleckého posudku znalce Ing. Milana Uttla a jeho výslech, ze kterého vyplývá, že to nebyla ona, kdo zapříčinil nebo zavdal příčinu ke vzniku dopravní nehody, neboť nevytvořila náhlou překážku vozidlu Hyundai. V soudní znalecké praxi se pojem „náhlá p��ekážka“ definuje jako taková, která se v dráze vozidla vyskytne ve vzdálenosti kratší, než na jaké lze vozidlo zastavit z dovolené nebo přiměřené rychlosti. Je tedy nepochybné, že poškozený J. B. nerespektoval § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jeho vozidlo se stalo pravděpodobně neovladatelným a došlo k dopravní nehodě, přitom soudy se touto otázkou nezabývaly. Podle judikatury je porušení tohoto ustanovení porušením důležité povinnosti. Poškozený J. B. namísto toho, aby jízdu přizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace a jel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, jel patrně rychlostí převyšující nejvyšší povolenou rychlost, což byla rychlost nejen nepovolená, ale s ohledem na místní podmínky v místě nehody zcela nepřiměřená, v jejímž důsledku nebyl schopen vozidlo ovládnout a už vůbec bezpečně zastavit. Soudy obou stupňů tak měly přihlédnout k pro ni nejvýhodnější variantě skutkového děje, tedy že vozidlo poškozeného J. B. se pohybovalo nepřiměřeně vysokou rychlostí a ona nevytvořila náhlou a ani neočekávanou překážku. Kromě toho bylo porušeno i její právo na obhajobu, když soudy neprovedly důkazy, které mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí.

Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu druhého, příp. prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a uvedl, že částečně se její dovolání míjí s uplatněným dovolacím důvodem, ale částečně se s ním ztotožnil. S odkazem na judikaturu vztahující se k převážně obdobným dopravním nehodám, zhodnotil nehodový děj ve prospěch obviněné a výlučnou vinu za dopravní nehodu shledal na straně poškozeného J. B. s odkazem na princip omezené důvěry. Ačkoliv nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání ve prospěch obviněné, ve svém vyjádření de facto rozšířil námitky obviněné a podrobně je rozvedl a hodnotil.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací námitky obviněné směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování. Svými námitkami se obviněná snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v její prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněná své námitky přitom odůvodňuje existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).

O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná a ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozených J. B. a N. S., znaleckými posudky z oboru dopravy a dalšími listinnými důkazy. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil a nelze přisvědčit námitce obviněné, že by soudy obou stupňů vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Oba znalecké posudky provedené k důkazu u soudu prvního stupně, tedy znalecký posudek Ing. Jiřího Jakuba Kubečka i znalecký posudek Ing. Milana Uttla spolu v podstatné části korespondují, stejně tak (až na výjimky) obhajobou předložený a u odvolacího soudu k důkazu provedený znalecký posudek znaleckého ústavu Dekra, s. r. o. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněné, že by bylo porušeno její právo na obhajobu tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy. Soud prvního stupně odůvodnil, z jakého důvodu zamítl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku a návrh na výslech syna obviněné (odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně) a nemůže se tak jednat o opomenuté důkazy. Stejně tak se s námitkou stran zamítnutí návrhů na doplnění dokazování zabýval i odvolací soud (odst. 11 a 12 rozsudku soudu druhého stupně). Podle ustálené judikatury nejsou soudy povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nelze souhlasit ani s názorem obviněné, že ve věci je možné dojít ke dvěma či více stejně pravděpodobným verzím nehodového děje. Ze všech provedených důkazů totiž jasně vyplývá jediná skutková verze nehodového děje a ta koresponduje se závěry soudů obou stupňů, ty přitom své závěry podrobně odůvodnily. Obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona tím, že nedala přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. Místo, kde došlo k nehodě, přitom velmi dobře znala, když tudy projížděla denně. Věděla o tom, že se zde nachází terénní nerovnost, ve které není po hlavní pozemní komunikaci jedoucí vozidlo po určitou dobu vidět, rovněž tak věděla, že se na daném úseku nenachází žádná další křižovatka či parkoviště, na které by mohlo vozidlo jedoucí po hlavní pozemní komunikaci odbočit. Obviněná přitom připustila, že měla o vozidle poškozeného J. B. povědomí, když ho pozorovala již na větší vzdálenost před svým samotným příjezdem do křižovatky. Věděla tedy, že se z určité vzdálenosti přibližuje vozidlo ke křižovatce, které v úseku vzdáleném 50-90 m před křižovatkou na chvíli zmizí z dohledu za horizontem. Obviněná si rovněž byla vědoma toho, že v daném úseku není nijak omezena nejvyšší povolená rychlost a vozidla po hlavní pozemní komunikaci zde mohou projíždět rychlostí 90 km/h. Přestože obviněná měla všechny výše uvedené informace, zahájila odbočovací manévr, respektive pokračovala bez zastavení v jízdě odbočovacím manévrem, kdy vjela do křižovatky nízkou rychlostí, kterou zvyšovala po vjetí na hlavní pozemní komunikaci. Nemohla se přitom spoléhat na to, zda poškozený zná dané místo a jeho specifika stejně dobře jako ona. Pokud pak obviněná vypověděla, že bezprostředně před vjezdem do křižovatky žádné přijíždějící vozidlo neregistrovala, nelze než uzavřít, že celou dopravní situaci je nutno hodnotit komplexně, kdy obviněná byla povinna sledovat a hodnotit celou dopravní situaci průběžně a nikoliv pouze bezprostředně před samotným najetím do křižovatky, kdy navíc nelze opomenout to, že o blížícím se vozidle jedoucím na hlavní pozemní komunikaci věděla. Ostatně ke stejnému závěru dospěl už odvolací soud, který svůj závěr velmi obšírně zdůvodnil (odst. 20 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožnil. Pokud obviněná namítla, že poškozený J. B. porušil povinnost plynoucí mu z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nelze než konstatovat, že k tomuto závěru dospěly rovněž soudy obou stupňů. Toto porušení povinnosti poškozeného je kryto jeho podílem zavinění na dopravní nehodě ve výši 30%, když soudy uzavřely, že obviněná nenese na dopravní nehodě 100% podíl zavinění, ale jej snížily na 70% (odst. 21 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto jejich závěrem se přitom Nejvyšší soud rovněž ztotožnil. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněná ve svém důsledku pouze opakuje svoji obhajobu a v dovolání uplatnila prakticky shodné námitky, které uplatnila již v odvolání, přičemž soud druhého stupně se s nimi spolehlivě a podrobně vypořádal. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.

Ani námitka obviněné stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že v tzv. skutkové větě není dostatečně vyjádřeno konkrétní porušení důležité povinnosti uložené podle zákona s odkazem na příslušná ustanovení zákona o silničním provozu (viz § 147 odst. 2 tr. zákoníku), což soudy vyjádřily až v odůvodnění rozhodnutí, avšak s ohledem na to, že tato formální vada nebyla v dovolání vytýkána, je třeba pouze konstatovat, že i kdyby tato vada namítána byla, neměla by věcně vliv na správnost rozhodnutí a dovolání by bylo v takovém případě namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 949/2008).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 2. 2020



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu