Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/15/2020
Spisová značka:7 Tdo 1581/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1581.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A

7 Tdo 1581/2019-143



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. A., nar. XY, Slovenská republika, st. příslušník Slovenské republiky, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 7 To 326/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 73/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 7. 2019, č. j. 1 T 73/2019-93, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, za což byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v únoru 2019 v areálu Věznice R., kde vykonával trest odnětí svobody, ačkoli si byl vědom, že porušuje regulovaný a kontrolovaný režim daný § 28 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů, užil opakovaně psychotropní látku ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách tak, že si před dnem 18. 2. 2019 aplikoval látku pervitin obsahující metamfetamin, která je zařazena mezi psychotropní láky podle seznamu č. 5 přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jejíž přítomnost v těle byla potvrzena dne 18. 2. 2019 v 13:35 hod. odběrem vzorku moči s následným toxikologickým vyšetřením a to i přesto, že rozhodnutím vězeňské služby č. j. VS 30336/ČJ-2018-800632 byl kázeňsky potrestán za konzumaci látky pervitin obsahující metamfetamin, pod jejímž vlivem se nacházel dne 19. 2. 2018 v 9:20 hod., v době výkonu trestu odnětí svobody, v areálu Věznice R., a dále rozhodnutím vězeňské služby č. j. VS-126824/ČJ-2018-800632 byl kázeňsky potrestán za konzumaci látky pervitin obsahující metamfetamin a látky tetrahydrokanabinol uvedené v seznamu č. 4 přílohy č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, pod jejichž vlivem se nacházel dne 19. 10. 2018 v 10:20 hod., v době výkonu trestu odnětí svobody, v areálu Věznice R.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2019, č. j. 7 To 326/2019-105, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl výrok o vině i trestu. Proti výroku o vině namítl, že soud nesprávně hodnotil recidivu kázeňských provinění jako přečin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Poukázal na ústavní zásadu uvedenou v čl. 39 LZPS, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. S odkazem na judikaturu zdůraznil, že trestními sankcemi nelze postihovat takové jednání, o kterém není zcela jasné, že by mělo být trestné. Pokud jde o § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, pak se má jednat o takové závažné jednání, aby se jím zmařil výkon nebo účel trestu. Odvolacímu soudu vytkl, že nerespektuje rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu a významový rozdíl mezi slovy mařit a zmařit. Zdůraznil, že výkon nebo účel trestu nezmařil. Účelem trestu v jeho případě je výkon trestu odnětí svobody, který respektoval, akorát nedodržoval některá pravidla výkonu trestu odnětí svobody. Pokud je mu kladeno za vinu, že porušil ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody tím, že konzumoval jiné návykové látky, pak tento zákon samotný umožňuje za taková provinění udělovat kázeňské tresty. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že podle ní je možno trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Pokud lze jednání postihnout v rámci kázeňského řízení nějakým typem kázeňského trestu, má tak být učiněno prioritně, a nikoliv uplatňovat vůči obviněnému trestní represi. Pokud jsou tytéž dva skutky, kterých se dopustil dříve kázeňská provinění, pak lze těžko dovodit, že by se měl další takový skutek kvalifikovat jako trestný čin. Recidiva jako podmínka trestnosti takového jednání by musela být přímo jako znak trestného činu uvedena v trestním zákoně, což není. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že jednal v přímém úmyslu. Ze své bezprostřední zkušenosti měl totiž za to, že spácháním předmětného skutku páchá pouze kázeňské provinění a nikoliv trestný čin. Obsáhle se vyjádřil rovněž k účelu trestu. Proti výroku o trestu namítl, že mu neměl být vůbec ukládán trest podle trestního zákoníku, ale toliko trest kázeňský, jako za jeho obdobná provinění v minulosti. Namítl porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku a z toho plynoucího nesprávného hodnocení přitěžujících okolností při stanovení výše trestu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou rovněž shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Lze se přitom ztotožnit s argumentací odvolacího soudu. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá jen ta část námitek, která se týká právního posouzení skutku, včetně námitky stran subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podstata věci pak spočívá v odpovědi na otázku, zda a jaká požití zakázaných látek odsouzenými je možno považovat za „závažná jednání“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala touto otázkou a následně shrnul, její závěry. Na základě toho lze konstatovat, že jednání obviněného se z pohledu této judikatury jeví jako věc, kterou je již možno považovat za přečin a nikoliv jen za kázeňský přestupek. V projednávané věci byly naplněny znaky „opakovanost“ – jednání směřovalo k opakovanému užívání pervitinu, i „soustavnost“ - obviněnému bylo požití pervitinu prokazováno v pravidelných, byť několikaměsíčních intervalech. Ze skutkových zjištění soudů je do jisté míry patrný i další judikaturou zdůrazňovaný znak – „vztah požívání drog k neplnění dalších povinností obviněného“. Soudy poukázaly na zhoršené chování obviněného v závěru předmětného období, kdy byl 7. 1. 2019 potrestán důtkou za poškozování majetku Vězeňské služby ČR. Námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku tedy jsou neopodstatněné. Není důvodné v projednávané věci aplikovat § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítl, že si nemohl být vědom toho, že jeho jednání je trestným činem, namítl tím v podstatě existenci omluvitelného právního omylu negativního. Taková neznalost je však z hlediska trestní odpovědnosti bezpředmětná. Také v této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný namítl, že jeho požití pervitinu je „problémem samotné společnosti“, která jej k abstinenci dostatečně nemotivovala a v přístupu pervitinu mu nezabránila, pak i toto tvrzení odporuje zmiňované judikatuře. V ostatních částech dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. To platí zejména pro námitku v IV. části dovolání, v němž obviněný napadá nesprávné posouzení přitěžujících okolností při rozhodování o výši trestu.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že nebyly naplněny znaky uvedeného přečinu. K tomuto obviněný dále namítl, že z ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku nelze dovodit, že třetí kázeňské provinění je již trestným činem. Tohoto přečinu se podle něj může dopustit pouze někdo, kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu. Dále poukazoval na rozdíl mezi slovem mařit a zmařit.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu. Podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.

Na prvním místě je třeba konstatovat, že podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí soudu o uloženém trestu odnětí svobody je třeba rozumět nejen jednání, které zcela brání vykonání rozhodnutí, ale i takové jednání, v jehož důsledku sice dojde k výkonu rozhodnutí, ale za podstatně ztížených podmínek. Závažné jednání, kterého se pachatel dopouští, musí být v rozporu s účelem trestu. Tím se vedle ochrany společnosti rozumí také zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, a pokud jde o výkon trestu odnětí svobody, jeho vedení prostřednictvím převýchovných programů a dalších uplatňovaných metod k tomu, aby v budoucnu vedl řádný život. K samotnému zmaření výkonu nebo účelu trestu nemusí dojít, stačí, když pachatel jedná s tímto cílem. Takovým závažným jednáním je především porušování základních povinností odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, jež jsou vyjmenovány v § 28 zákona č. 169/1999 Sb. (k tomu srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018).  

Za závažné jednání ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku lze považovat jednání, které je soustavné a opakované.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. [§ 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku] se vyžaduje „závažné jednání” pachatele, tedy takové jeho jednání, které vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. Za splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018, přitom shledal naplnění uvedeného zákonného znaku u obviněného, který měl v rozmezí 11 měsíců jedenkrát pozitivní výsledek testu moči na amfetaminy, přičemž předchozí dva testy odmítl. V tomto usnesení přitom Nejvyšší soud konstatoval: „Nelogický by byl závěr, že opakované trojí požití návykových látek by znaky uvedeného přečinu naplňovalo, zatímco jednání, jímž se obviněný dvakrát vyhnul zjištění konzumace návykové látky a ve třetím případě vyšetření umožnil a taková konzumace mu byla prokázána, by tyto znaky nenaplnilo. Celé toto jednání je třeba vnímat ve vzájemných souvislostech a v kontextu i s dalším chováním obviněného během výkonu trestu.” Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, je přitom patrno, že k závěru o závažnosti jednání postačovalo, že obviněný požil návykovou látku opakovaně a byl již za obdobné jednání o 11 měsíců dříve kázeňsky potrestán. Nejednalo se tak o ojedinělý akt, nýbrž o jednání „opakující se, resp. jednání mající soustavnější charakter“.

Na základě výše uvedeného je nutno dospět k závěru, že znak „závažného jednání“ byl v daném případě naplněn, neboť obviněný se jednání dopouštěl soustavně a opakovaně. Znak opakovanosti lze spatřovat v tom, že jednání obviněného směřovalo k opakovanému užívání pervitinu. Je naplněn i znak soustavnosti, neboť k užití docházelo v pravidelných intervalech v rozmezí jednoho roku, a to konkrétně v únoru 2018, říjnu 2018 a únoru 2019. S obdobnou námitkou se navíc již ve svém rozhodnutí vypořádal odvolací soud (odst. 11 a násl. usnesení soudu druhého stupně), s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Námitky obviněného tak shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

Z obdobných důvodů nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že jeho jednání mělo být postihnuto v rámci kázeňského řízení nějakým typem kázeňského trestu. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tuto námitku obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe podřadit. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Z výše uvedeného plyne, že o takový případ v této věci nejde, protože soudy učiněná skutková zjištění vedou k závěru, že znaky posuzovaného přečinu byly naplněny v intenzitě, u níž již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných předpisů, konkrétně zákona č. 169/1999 Sb., a je zapotřebí na obviněného působit nástroji trestního práva. Jednání obviněného kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Po uvážení všech uvedených okolností v jejich souhrnu není uplatnění trestní represe v daném případě nepřiměřené. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dále pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný napadl rovněž výrok o trestu. Namítl, že mu neměl být ukládán trest podle trestního zákoníku, ale měl se mu uložit pouze trest kázeňský. Tuto námitku tak staví na svém vlastním závěru stran trestnosti skutku. Dále namítl nesprávné právní posouzení přitěžujících okolností při rozhodování o výši trestu. Tuto námitku však nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, stejně tak ji nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016).

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 1. 2020


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu