Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:25 Cdo 619/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.619.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E


25 Cdo 619/2019-172


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: S. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Krkoškova 728/2, 613 00 Brno, proti žalovanému: J. N., místem podnikání XY, IČO: XY, zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, o 124 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 182/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 44 Co 46/2016-158, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 124 800 Kč s příslušenstvím, způsobené tím, že mu žalovaný namísto visacího zámku požadované bezpečnostní třídy 3 prodal zámek třídy 2, jímž si žalobce zabezpečil svou sklepní kóji, což způsobilo, že posléze musel vrátit pojistné plnění přijaté za věci odcizené ze sklepa a zaplatit náklady řízení o vrácení tohoto plnění.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 44 Co 46/2016-158 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 46/2016-133, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 25 Cdo 2552/2017-150), potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2015, č. j. 219 C 182/2012-108, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2016, č. j. 219 C 182/2012-122, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co shledal, že hodnocení provedených důkazů je v souladu s § 132 o. s. ř., ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce neprokázal, že u žalovaného koupil dne 16. 1. 2009 bezpečnostní visací zámek, jímž svůj sklep zabezpečil, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a neodpovídá tak žalobci za tvrzenou škodu.

Žalobce v dovolání namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu (konkrétně sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95, III. ÚS 405/03, III. ÚS 183/03, I. ÚS 643/04, I. ÚS 74/06, I. ÚS 2232/07, I. ÚS 2568/07, II. ÚS 169/09, III. ÚS 1464/13 a II. ÚS 2108/14). Odvolacímu soudu vytýká, že pominul fakt, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což činí jeho rozhodnutí zmatečným, nesprávným a nepřezkoumatelným. Poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami způsobem odpovídajícím jejich závažnosti, především s tím, že postavení účastníků řízení (spotřebitele a podnikatele) je z hlediska dokazování značně nerovnoměrné. Zpochybnil rovněž věrohodnost důkazů svědčících ve prospěch žalovaného.

Dovolatel se uplatněnými námitkami domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, jedná se o námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek přípustné (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), což není tento případ. Nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o skutkovém stavu i právnímu posouzení.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani výtka dovolatele, že odvolací soud zcela pominul, že žalobce je spotřebitelem a ve vztahu k prodávajícímu je jeho možnost prokázat koupi značně nerovnoměrná. Právní vztah ze spotřebitelské smlouvy totiž nic nemění na tom, že úspěch žalobce v daném řízení je podmíněn prokázáním jeho skutkových tvrzení. Ani odkaz na ustanovení § 15 a 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, upravující vázanost podnikatele úkony pověřených osob, není přípustným dovolacím důvodem, neboť na posouzení citovaných ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.

Dovolatelem uplatněné dovolací námitky tedy postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právním závěrům, jenž odvolací soud ve věci zaujal (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu