Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/26/2018
Spisová značka:23 Cdo 1137/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1137.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Uznání závazku
Dotčené předpisy:§ 407 odst. 3 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/16/2019
III.ÚS 588/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
02/05/2019

23 Cdo 1137/2018-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně KASTO Tábor, s.r.o., se sídlem v Táboře, Měšice, Chýnovská 178, PSČ 391 56, IČO 46679022, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Švecem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Průběžná 1826/63, PSČ 100 00, proti žalovanému K. B., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, o zaplacení částek 6 537,32 Kč, 1 308,18 Kč, 96 038,52 Kč, 7 028,28 Kč, 8 293,06 Kč, 8 520,97, Kč, 5 064,52 Kč, 3 130,97 Kč, 6 061,65 Kč, 19 104,16 Kč, 48 594,96 Kč, 7 142,63 Kč, 3 082,12 Kč, 16 569,39 Kč, 28 257,62 Kč, 2 362,74 Kč, 12 023,37 Kč, 11 282,32 Kč, 451,95 Kč, 25 505,21 Kč, 1 014,73 Kč, 10 182,86 Kč, 479,59 Kč, 1 110,58 Kč, 10 083,64 Kč, 1 422,55 Kč, 171,53 Kč a 3 336,02 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 203/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 11 Co 235/2017-145, t a k t o :

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 11 C 203/2015-120, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částky ve výši 6 537,32 Kč, 1 308,18 Kč, 96 038,52 Kč, 7 028,28 Kč, 8 293,06 Kč, 8 250,97, Kč, 5 064,52 Kč, 3 130,97 Kč, 6 061,65 Kč, 19 104,16 Kč, 48 594,96 Kč, 7 142,63 Kč, 3 082,12 Kč, 16 569,39 Kč, 28 257,62 Kč, 2 362,74 Kč, 12 023,37 Kč, 11 282,32 Kč, 451,95 Kč, 25 505,21 Kč, 1 014,73 Kč, 10 182,86 Kč, 479,59 Kč, 1 110,58 Kč, 10 083,64 Kč a 1 422,55 Kč.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 11 Co 235/2017-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu dostatečně a jednoznačně vyřešena, a to, zda s konkludentním uznáním (započtením) nepromlčené jistiny, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, je podle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), spojen účinek uznání i ohledně zákonných úroků z prodlení, resp. zda zbytkem dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. se rozumí i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. Dále uvedla, že odvolací soud se při řešení této otázky také odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, jehož závěry nepřípustně zobecnil. Z tohoto rozhodnutí podle žalobkyně plyne, že je-li ze všech okolností zřejmé, že dlužník nehodlá plnit celý dluh, bylo by příliš formalistické po něm požadovat, aby tuto skutečnost výslovně sděloval věřiteli při částečném plnění, částečné plnění v takovém případě nemá účinky uznání zbytku dluhu. V projednávané věci však tato situace nenastala, protože skutečnost, že žalovaný hradil téměř všechny faktury po splatnosti, nezakládá mezi stranami žádnou obchodní praxi, z níž by mělo vyplývat, že žalobkyni nevzniklo právo na úroky z prodlení. Podle žalobkyně platí, že za situace, kdy mezi stranami není sporu o prodlení dlužníka, si lze jen stěží představit jednání dlužníka předcházející splnění dluhu, z něhož by bylo zřejmé, že dlužník nehodlá příslušenství platit. Příslušenství totiž tvoří nezpochybnitelný zbytek závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák., nelze akceptovat představu, že úhrada dluhu není současně uznáním příslušenství.

Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolací přezkum neotevírá žalobkyní formulovaná otázka, zda se zbytkem závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. rozumí i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, a zda tedy konkludentním uznáním nepromlčené jistiny dochází také k uznání zákonných úroků z prodlení podle tohoto ustanovení. Podle závěrů Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). V daném případě odvolací soud postupoval podle § 407 odst. 3 obch. zák., vycházel tedy ze závěru, že splněním (započtením) jistiny může dojít také k uznání příslušenství pohledávky (úroků z prodlení) podle citovaného ustanovení. Za situace, kdy se žalobkyně aplikace § 407 odst. 3 obch. zák. sama domáhá (byť z důvodů, které odvolací soud nezohlednil), by posouzení otázky předložené žalobkyní bylo jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí.

Důvodná není ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud při aplikaci § 407 odst. 3 obch. zák. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. nepostačuje, že dlužník částečně plní svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že k částečnému plnění došlo za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek závazku (srovnej např. rozsudek ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, nebo usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004). V usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s výší celkové pohledávky, ani to, kdy tak má učinit. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platbu a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již před tím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává a z okolností předcházejícím uhrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá uhradit dluh v plné výši.

Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda byla v projednávané věci splněna i další podmínka pro uznání závazku částečným plněním spočívající v tom, že z jednání dlužníka lze usuzovat, že plněním (resp. započtením) uznal i zbytek závazku. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že účastníci spolu řadu let spolupracovali, aniž by od sebe kdy požadovali úroky z prodlení, navíc v době podpisu kompenzačního jednání považovali vzájemné pohledávky za zcela uhrazené – za těchto okolností nelze dovodit, že by zápočtem jistiny žalovaný uznával současně i příslušenství jednotlivých pohledávek. Odvolací soud tedy zhodnotil okolnosti, za kterých byly zápočty provedeny, a dospěl k závěru, že k uznání celého dluhu včetně příslušenství plněním (započtením) jistiny za popsaných okolností (dlouhodobá praxe stran, projev vůle při vlastním kompenzačním jednání) nedošlo, nebylo tedy prokázáno, že by byla naplněna i druhá podmínka vyžadovaná § 407 odst. 3 obch. zák. Tímto postupem se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Pro úplnost lze dodat, že uvedeným skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost) v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu