Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1313/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1313.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Porušování domovní svobody
Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku
§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

8 Tdo 1313/2018-27



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného D. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 185/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 T 63/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 61 T 63/2017, uznal obviněného D. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že

1) dne 20. 6. 2017 v době od 7:35 do 13:25 hodin v Ú. n. L., ulici K., nezjištěným způsobem vnikl na balkón přízemního bytu č. 3, poté nezjištěným předmětem rozbil skleněnou výplň plastových balkónových dveří a poškodil jejich rám a záclonu u okna, vzniklým otvorem dveře otevřel a vstoupil do přízemního bytu č. 3, který prohledal a z koupelny odcizil parfém zn. Chanel 50 ml a parfém zn. Versace 90 ml, z ložnice odcizil mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S4, výrobní číslo…, bez SIM karty, prsten z bílého zlata se vsazeným diamantem, prsten z růžového zlata osazený čirými kameny ve dvou řadách, pánskou kabelku černé barvy zn. Pierre Cardin, zlatý náramek z růžového zlata vykládaný drahými kamínky, přívěsek z růžového zlata ve tvaru rybičky, přívěsek z růžového zlata ve tvaru oválu s mřížkou, přívěsek z růžového zlata s vloženým červeným granátem o rozměru 5 mm, přívěsek z růžového zlata s vloženými průzračnými drahými kameny, přívěsek ve tvaru křížku z růžového zlata s vyobrazením Krista z bílého zlata o délce 2 cm, přívěsek ve tvaru křížku z růžového zlata s vyobrazením Krista o velikosti 1,5 cm, přívěsek ve tvaru křížku z růžového zlata s hladkým povrchem o velikosti 1 cm, 4 páry zlatých náušnic z růžového zlata, 6 ks prstenů z růžového zlata, řetízek z růžového zlata délky 45 cm a šířky 3 mm z kroucených ok s karabinovým zapínáním, 2 řetízky z růžového zlata délky 45 cm a šířky 1,5 mm s normálními oky, dámskou peněženku Pierre Cardin, čímž způsobil poškozené S. A. škodu odcizením ve výši 38 155 Kč a poškozenému D. K. škodu ve výši 500 Kč a poškozením plastových balkónových dveří způsobil Bytovému družstvu DRUŽBA, se sídlem Dobrovského 869/15, Ústí nad Labem, IČ 00043907, škodu ve výši 16 095 Kč,

2) v době od 10:00 hodin dne 13. 6. 2017 do 10:55 hodin dne 20. 6. 2017 v Ú. n. L., ulici S. p., v garážovém dvoře, nezjištěným předmětem rozbil 4 ks luxferů u garáže, jež se nachází v zadní části garáže, v hodnotě 140 Kč, poté vzniklým otvorem vnikl dovnitř garáže a z této odcizil 2 ks dveřních autoreproduktorů zn. Sony v hodnotě 1 000 Kč, bederní pás na motorku zn. Büse v hodnotě 700 Kč, pár moto rukavic zn. Büse v hodnotě 1 610 Kč, pár kožených moto rukavic nezjištěné značky v hodnotě 700 Kč, pár moto rukavic zn. Harley Davidson v hodnotě 855 Kč, koženou motorkářskou kombinézu modro-bílé barvy v hodnotě 18 200 Kč, pár moto bot zn. Alpinestar, bílo-černé barvy v hodnotě 5 265 Kč a termovložku do kožené bundy v hodnotě 1 000 Kč, přičemž při vloupání do garáže došlo k poškození páčky přední brzdy, poškození laku nádrže a předního ráfku motocyklu zn. BMW S 1000 R K10, registrační značky …, a to tak, že na uvedených dílech vznikly rýhy, čímž poškozenému Ľ. B. způsobil škodu odcizením ve výši 29 330 Kč a škodu poškozením ve výši 1 000 Kč, a majitelce garáže, poškozené J. V. škodu ve výši 140 Kč,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 31 T 52/2013-845, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2014, byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 21. 3. 2016.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod body 1) a 2) jako pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a v případě skutku pod bodem 1) i s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozeným: obchodní společnosti Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČ 47116617, ve výši 12 956 Kč, S. A., bytem K., Ú. n. L., ve výši 24 500 Kč, D. K., bytem K., Ú. n. L., ve výši 500 Kč, Bytovému družstvu DRUŽBA, se sídlem Dobrovského 869/15, Ústí nad Labem, IČ 00043907, ve výši 3 139 Kč, Ľ. B., bytem K., Ú. n. L., ve výši 30 330 Kč a J. V., bytem L., Ú. n. L., ve výši 140 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené S. A., D. K., Bytové družstvo DRUŽBA a J. V. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 185/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Marečka dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). 5. V podrobnostech dovolatel rozvedl jak své námitky k výroku o vině, tak výhrady proti výroku o trestu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zopakoval svou obhajobu uplatněnou před soudy obou nižších instancí, tj. popřel, že by se tohoto skutku dopustil, a tvrdil, že odcizené šperky koupil dne předcházejícího jeho zadržení, tedy dne 21. 6. 2017 kolem 17 hod. od pana P. T., přičemž nevěděl, že tyto pocházejí z trestné činnosti. K výpovědi tohoto svědka, jenž popřel, že by mu cokoliv prodal, namítl, že tato není věrohodná a soud by z ní neměl vycházet, neboť jmenovaný svědek se momentálně léčí na psychiatrii; pokud pak uvedl, že se s tímto svědkem měl sejít téhož dne, kdy byl svědek zadržen Policií ČR, tj. dne 21. 6. 2017, měl na mysli, že to mělo být asi v tento den, takže není postaveno najisto, zda k tomu právě v tento den došlo. Zdůraznil, že v případě daného skutku nebyl zajištěn zásadní důkaz prokazující jeho vinu; je sice pravdou, že byl viděn u předmětného domu bezprostředně před tím, než k jeho spáchání došlo, ale tato skutečnost nic konkrétního neprokazuje, stejně jako ani z výpovědí svědků M. M., S. A. a N. Š. nelze jednoznačně prokázat, že daný skutek spáchal právě on; neboť na místě činu nebyly nalezeny jakékoli důkazy, například zejména daktyloskopické nebo trasologické stopy. Obdobně popřel, že by se dopustil skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že pokud soud dospěl k závěru, že z jeho spáchání jej měla usvědčovat krevní stopa zjištěná na místě činu, z níž byla prokázána jeho DNA, pak vysvětlil soudu, jak se tato krevní stopa na dané místo dostala a že to nebylo v souvislosti s krádeží v předmětné garáži. 6. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nebyl úplně zjištěn skutkový stav, na základě něhož by bylo možné bez sebemenších pochybností uznat jej vinným oběma skutky. Současně měl za to, že samotný rozsudek soudu prvního stupně je i nepřezkoumatelný, neboť jednak neobsahuje vylíčení všech provedených důkazů, není z něj patrné, jestli vůbec a jak soud tyto důkazy hodnotil, a ani to, co z nich soud zjistil, a dále opomíjí skutečnosti, které je nutné zohlednit v jeho prospěch, a to zejména trasologické a daktyloskopické odborné vyjádření z oboru kriminalistika. S ohledem na uvedené skutečnosti vyslovil názor, že nebylo najisto postaveno, kdo a co poškozeným odcizil, kdo přesně a jakým způsobem do objektů pronikl a kdo poškodil majetek poškozených, a při respektování zásady in dubio pro reo je tak třeba jej podle § 226 písm. c) tr. ř. pro oba skutky obžaloby zprostit s tím, že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. Soudům obou stupňů nadto vytkl, že se (ani v odůvodnění svých rozhodnutí) nevypořádaly s jeho námitkami a argumentací, jež vyvracela věrohodnost provedených důkazů, a nezabývaly se objektivně existujícími rozpory, nesrovnalostmi a nemožnostmi; soud druhého stupně navíc rezignoval na své postavení odvolacího soudu, když se pouze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Závěrem uvedl, že z důkazního materiálu dokonce vyplývá, že dané skutky se vůbec nestaly. 7. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel namítl, že pokud svoji vinu popírá, nelze k jeho tíži brát v úvahu, jak to učinil soud prvního stupně, že za této situace nelze posuzovat polehčující okolnosti, neboť se soudu žádné takové polehčující okolnosti nenabízejí. Vyjádřil přesvědčení, že soud musí přihlédnout k polehčujícím i k přitěžujícím okolnostem bez ohledu na to, zda se obviněný k trestnému činu doznal či nikoliv. Nesouhlasil rovněž z názorem odvolacího soudu, že v jeho případě byly splněny podmínky ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se domníval, že mu lze uložit jiný druh trestu, který by vedl k tomu, aby vedl řádný život, a tudíž není namístě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku navíc považoval za nepřiměřeně přísný s tím, že v mnoha aspektech je jeho postoj a vývoj pozitivní a do budoucna již není třeba na něj působit výraznějším nepodmíněným trestem. 8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen. 9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 17. 10. 2018 sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 12. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). 14. V posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání. Z toho vyplývá, že tento dovolací důvod může přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 15. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 16. Z tohoto pohledu je zřejmé, že výše uvedené námitky obviněného vztahující se k oběma skutkům popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, o něž formálně opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť po stránce věcné šlo o námitky skutkové, resp. procesní, jež směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, jestliže ohledně skutku pod bodem 1) zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědka P. T. s poukazem na jeho zdravotní stav, tvrdil, že na podkladě výpovědí svědků M. M., S. A. a N. Š. nebylo jednoznačně prokázáno, že daný skutek spáchal, když na místě činu ani nebyly nalezeny jakékoliv jej usvědčující důkazy, například daktyloskopické nebo trasologické stopy, a tudíž nebyl zajištěn žádný zásadní důkaz prokazující jeho vinu, a dále pokud ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obdobně namítal, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že z jeho spáchání jej usvědčovala krevní stopa zajištěná na místě tohoto činu, z níž byla prokázána jeho DNA. Současně předložil vlastní verze obou skutkových dějů, když předně popřel, že by se daných protiprávních jednání dopustil, a jednak tvrdil, že odcizené šperky koupil od svědka P. T. aniž by věděl, že tyto pocházejí z trestné činnosti, přičemž pokud se v době bezprostředně předcházející spáchání daného trestného činu u domu, v němž byl předmětný byt, nacházel, pak tato skutečnost jeho vinu neprokazuje, a dále poukázal na to, že obdobně jej neusvědčuje ani krevní stopa zajištěná v garáži, v níž došlo ke krádeži, z níž byla prokázána jeho DNA, neboť u předmětné garáže sice rovněž byl, avšak tuto stopu tam zanechal při nahlédnutí do garáže, nikoliv v souvislosti s odcizením věcí z ní. Na podkladě těchto tvrzení pak vyjádřil předsvědčení, že v dané věci nebyl úplně zjištěn skutkový stav, na jehož základě by bylo možné bez sebemenších pochybností uznat jej vinným oběma skutky, a dokonce vyslovil názor, že z důkazního materiálu vyplývá, že předmětné skutky se vůbec nestaly. 17. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť jejich prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Takovou argumentaci však pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým námitkám neexistuje zákonná povinnost osudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). 18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což však obviněný v dané věci ani neučinil. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). 19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 7 až 9 odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 3 a 4), přičemž i tento se zabýval obhajobou obviněného. Nelze proto v žádném případě přisvědčit obviněnému, jestliže jednak tvrdil, že rozsudek soudu prvního je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje vylíčení všech provedených důkazů, není z něj patrné, jestli vůbec a jak soud tyto důkazy hodnotil, a ani to, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinil, a dále pokud namítl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho výhradami a argumentací. 20. Dovolatel dále namítl, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku je nepřiměřeně přísný (a tedy nesouhlasil s tím, že byly splněny podmínky ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku), neboť se domníval, že mu lze uložit jiný druh trestu, který by vedl k tomu, aby vedl řádný život. 21. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takové výhrady jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná (a to ani v souvislosti s odkazem na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku) pod jím zvolený dovolací důvod. 22. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, stejně jako výhradu nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 55 odst. 2 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V návaznosti na uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž zmínit, že obviněný byl v minulosti již šestkrát soudně trestán především za majetkovou trestnou činnost a opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody, avšak ani opakovaná trestní stíhání, ani uložené tresty na něho zjevně neměly žádný výchovný účinek a nezabránily mu v páchání další trestné činnosti. Přitom nyní posuzovaného jednání se dopustil poté, co dne 21. 3. 2016 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře třiceti dvou měsíců, jenž mu byl uložen za trestné činy krádeže a porušování domovní svobody, poté byl dne 8. 4. 2016 podmíněně propuštěn z výkonu dalšího trestu odnětí svobody pro druhově shodnou trestnou činnost, následně byl z důvodu páchání další trestné činnosti vzat dne 27. 7. 2016 do vazby, z níž byl dne 13. 6. 2017 propuštěn (v této věci byl dne 8. 6. 2017 vyhlášen odsuzující rozsudek opět pro majetkovou trestnou činnost). Okamžitě po posledně uvedeném propuštění na svobodu se obviněný dopustil posuzované trestné činnosti (v době od 13. 6. 2017 do 20. 6. 2017). 23. Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost uvést, že dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné jak v rámci odvolání, tak před soudem prvního stupně, a oba soudy nižších instancí se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. 24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. 25. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 10. 2018

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu