Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:30 Cdo 5246/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5246.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
§ 142 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

30 Cdo 5246/2017-366



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) M. V. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupenými Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 97/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 Co 104/2017-296, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 Co 104/2017-296, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 31 C 97/2014-231, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 31 C 97/2014-92 (dále jen „první rozhodnutí“), zamítl žalobu v části, prostřednictvím níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 300 000 Kč (výrok I), dále výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali poskytnutí omluvy za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 16/2008 (dále jen „posuzované řízení“), nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil účastníkům řízení nahradit náklady řízení státu (výrok IV).

2. Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 30 Co 18/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. K dovolání žalobců Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 30 Cdo 3466/2015-201 (dále jen „předchozí rozsudek“), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobci podáním ze dne 4. 11. 2016 rozšířili žalobu o požadavek na zaplacení dalšího zadostiučinění pro každého z nich ve výši 75 000 Kč a konkretizovali požadovanou omluvu.

5. Obvodní soud pro Prahu 2 dalším rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 31 C 97/2014-231, zamítl žalobu v části, jíž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 375 000 Kč (výrok I), a uložil žalované povinnost zaslat každému žalobci doporučený dopis, v němž uvede: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení, jež bylo vedeno v I. stupni u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 16/2008 a v II. stupni u Krajského soudu v Ostravě (výrok II). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zveřejnění omluvy v deníku Právo (výrok III), žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV), uložil žalobcům povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 295 Kč (výrok V) a tutéž částku uložil k úhradě žalované (výrok VI).

6. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem pod bodem IV a ve výrocích o nákladech státu pod body V a VI (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

7. Soud prvního stupně v prvním rozhodnutí vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 7. 2007, kdy A. K. podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali žalobci dne 9. 5. 2007, a skončilo dne 13. 11. 2014, kdy bylo vydáno poslední rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti). Posuzované řízení tak trvalo 7 let a 4 měsíce. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Po skutkové stránce bylo řízení středně obtížné. Procesně věc komplikovala nutnost vyčkání na konec řízení vedeného pod sp. zn. 64 C 21/2007, jehož předmětem byla žaloba A. K. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali žalobci dne 10. 11. 2006. Řízení prodloužila nutnost schvalování právních úkonů v opatrovnickém řízení, což vyvolalo potřebu přerušit řízení od 21. 10. 2009 do 15. 11. 2010. Samo opatrovnické řízení neprobíhalo nepřiměřeně dlouho, neboť návrh na zahájení řízení byl podán dne 14. 10. 2009 a rozsudek nabyl právní moci dne 17. 7. 2010. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. O věci samé rozhodl okresní soud rozsudkem dne 30. 11. 2011 tak, že výpověď je neplatná, což Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 6. 2. 2013 potvrdil. Usnesením ze dne 2. 10. 2013 odmítl Nejvyšší soud dovolání pro vady a usnesením ze dne 13. 11. 2014 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Význam řízení byl pro žalobce relativně nízký, přičemž je jeho význam snižován tím, že vedli větší množství soudních řízení. Postup soudu nebyl zcela plynulý, neboť byl poznamenán nečinností od července 2007 do ledna 2008, od srpna 2008 do února 2009 a od března 2012 do srpna 2012. Vzhledem k nízkému věku žalobců (narozených v roce 1995 a v roce 2000) soud prvního stupně dále zjišťoval vznik újmy na straně žalobců, a to jednak účastnickým výslechem žalobců, jednak výslechem jejich rodičů. Uzavřel, že žalobci nedokázali správně identifikovat, v jakém procesním postavení se v posuzovaném řízení nalézali a co bylo jeho předmětem. Žalobce b) nevěděl, u jakého soudu řízení probíhá. Žalobce a) se mylně domníval, že řízení již skončilo. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobci neměli takovou povědomost o posuzovaném řízení, aby jim mohla z jeho průběhu vznikat nemajetková újma.

8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž význam řízení pro žalobce je snižován tím, že žalobci vedli větší množství sporů. Dále uvedl, že přerušení řízení kvůli opatrovnickému řízení nelze přičítat k tíži žalované. Bylo věcí žalobců, aby se včas postarali o schválení právních úkonů. Mohli tak učinit ještě před zahájením řízení. V tom, že tak neučinili a dne 21. 10. 2009 navrhli přerušení řízení, je třeba spatřovat podíl žalobců na délce posuzovaného řízení. Dále odvolací soud poukázal na procesní aktivitu žalobců, kdy tito podávali opravné prostředky, přičemž ve dvou případech šlo o opravné prostředky zjevně nedůvodné (dovolání, ústavní stížnost). Ve vztahu k závěru ohledně vzniku újmy na straně žalobců odvolací soud uvedl, že od doby, kdy byli seznámeni s podstatou předmětného řízení, tj. v roce 2010 žalobce a) a v roce 2011 žalobce b), i přes dětský věk (15 a 11 let) žalobci pociťovali morální újmu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení, a to jak v souvislosti s hádkami rodičů, při nichž padalo jméno „K.“, tak v souvislosti s tím, že rodiče nemohli hradit jejich zájmy, což odůvodňovali finanční náročností vedení posuzovaného řízení a neplacením nájemného nájemkyní A. K.. Lze mít tedy důvodně za to, že u žalobců nastal stav nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení, za což jim náleží přiměřená kompenzace. Přiměřeným zadostiučiněním odvolací soud shledal konstatování porušení práva, které již žalobcům poskytla žalovaná.

9. Dovolací soud v předchozím rozsudku shledal dovolání žalobců přípustným pro řešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, zda nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vzniká nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít dostatečnou povědomost o průběhu řízení. Odkázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), z níž plyne, že tento soud, aniž by se výslovně zabýval danou otázkou, přiznává náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením také nezletilým, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelé mohli mít o probíhajícím řízení povědomí či nikoli (viz např. rozsudek ESLP ve věci M. proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 53176/99, kde stěžovatelce v řízení o určení otcovství bylo v době podání stížnosti pouhých 5 let, přičemž řízení stále probíhalo; dále např. rozsudek ESLP ve věci O. a ostatní proti Chorvatsku ze dne 17. 7. 2008, stížnost č. 15766/03, kde stěžovatelům, narozeným mezi léty 1988 až 1994, byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za řízení, které trvalo mezi léty 2002 až 2007; dále např. rozsudek ESLP ve věci V. proti Chorvatsku ze dne 7. 1. 2016, stížnost č. 39380/13). Z výše uvedeného tudíž plyne, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Je tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci vůbec neví a kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s výše citovanou judikaturou ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.

10. Ve vztahu k námitkám dovolatelů vztahujícím se k přiznané formě zadostiučinění dovolací soud zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dále dovolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž uvedl, že je „na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ Dovolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s námitkou dovolatelů, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem odvolací soud shledal okolnosti nyní posuzované věci natolik výjimečnými, že považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva, což činilo rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelným.

11. V druhém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně opětovně důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Po zhodnocení skutkové složitosti řízení, postupu soudů, významu řízení pro žalobce a jejich podílu na délce řízení soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvající 7 let a 4 měsíce bylo nepřiměřeně dlouhým. K námitce žalované, dle níž nepřiměřenou délkou řízení nemohla žalobcům vzniknout taková újma, aby jí bylo nezbytné nahradit zadostiučiněním v penězích, soud prvního stupně prováděl již při prvním rozhodování ve věci dokazování účastnickým výslech žalobců a dále výslechem jejich otce a matky, na které opětovně odkázal. Rovněž však poukázal na závěry odvolacího i dovolacího soudu v této věci, z nichž plyne, že žalobcům nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla. Zabýval se tudíž již pouze formou zadostiučinění způsobilou vzniklou nemajetkovou újmu odčinit. Při tomto posuzování zohlednil, že žalobci a) bylo na počátku řízení necelých 12 let, žalobci b) 7 let. O řízení se dozvěděli od svého otce, žalobce a) v 15 letech, žalobce b) v 11 letech. Žalobci nedokázali správně identifikovat, co bylo předmětem namítaného řízení, žalobce b) nevěděl, u jakého soudu řízení probíhá, žalobce a) se navíc mylně domníval, že řízení již skončilo. Jestliže žalobci nevěděli, co je předmětem posuzovaného řízení, a to i ve spojení s tím, že ani neznali obsah rozhodnutí v jeho rámci vydaných, jak uvedl žalobce a) při svém účastnickém výslechu, a o stav řízení a jeho průběh se nezajímali, což vyplynulo nejen z výslechu matky žalobců, ale právě i z toho, že žalobci nedokázali vymezit jeho předmět, žádného jednání se neúčastnili, nelze přijmout tezi, že by jim v důsledku takového řízení mohla vznikat nemajetková újma, kterou by bylo třeba nahradit v penězích. Dle přesvědčení soudu prvního stupně se žalobci neorientovali a neorientují v množství sporů vedených, mnohdy souběžně, s nájemníky a zejména s paní K., jinak by nemohli zaměňovat posuzované řízení s jiným sporem, kde vystupovali jako žalobci a domáhali se po paní K. zaplacení finanční částky, resp. i přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Navíc žalobce a) byl dle svého tvrzení s podstatou řízení seznámen ve svých 15 letech, žalobce b) ve svých 11 letech, tedy v letech 2010-2011. Žalobce b) nemohl pro svůj nízký věk význam a dopady tohoto soudního řízení pochopit, což muselo nutně významně snižovat jeho nejistotu ohledně výsledku řízení. Pokud pak jde o žalobce a), ten při svém účastnickém výslechu jednak uvedl, že na předmětné řízení moc nemyslel, činil tak jen vzhledem k hádkám rodičů, a nemajetkovou újmu na své straně charakterizoval skutečností, že si domů nemohl přivést přítelkyni či kamaráda, jelikož je nechtěl vystavit hádkám svých rodičů. Jak svědci, tak sami účastníci shodně vypovídali o existenci četných hádek a diskusí rodičů žalobců. Oba žalobci shodně vypověděli, že se rodiče hádali kvůli posuzovanému řízení, protože slyšeli padnout jméno paní K.. Sporů s paní K. však žalobci vedli více. Z výpovědi žalobce a) vyplynulo, že všechny hádky rodičů se týkaly soudních sporů. Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že rodiče žalobců se hádali nejen kvůli jednomu z mnoha řízení, jež žalobci vedli, ale kvůli rozdílným pohledům na více řízení, a to jak vedených s paní K., tak s jinými osobami, když dle shodného tvrzení žalobců hádky jejich rodičů přetrvávají i v současné době, tedy po smrti paní K. a dlouho poté, co je řízení pravomocně ukončeno. Z výpovědi otce žalobců vyplynulo, že spor mezi ním a jeho ženou byl v zásadě o to, že on se soudit s paní K. chtěl a jeho manželka nikoli. Sami žalobci i jejich matka vypověděli, že na předmětné řízení mysleli pouze ve vztahu k hádkám rodičů. Obdobně jestliže v domácnosti scházely peníze na zájmy a koníčky žalobců, jistě to bylo nejen v důsledku předmětného řízení, ale v důsledku celé řady soudních sporů, které žalobci souběžně vedli.

12. Z uvedených skutečností soud prvního stupně dovodil, že žalobcům vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma menšího rozsahu a že újma tohoto charakteru by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení. Kromě specifických okolností spojených s nízkým věkem žalobců nemajetkovou újmu umenšuje, že ji žalobci jako bratři nepochybně sdíleli a že vedli v témže období větší množství obdobných řízení s nájemníky (nejen s A. K., ale např. s J. a J. P., s D. B. apod.). Ostatně jen u soudu prvního stupně figurují v 15 věcech proti žalované. Z toho důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že dostatečnou satisfakcí, jíž se žalobcům má dostat, je vedle konstatování porušení práva, které již poskytla žalovaná, omluva, jíž se žalobci domáhají, nikoli již finanční zadostiučinění.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobci byli v zásadě úspěšní, co se týká požadavku na omluvu, a žalovaná byla úspěšná ohledně požadavku žalobců na finanční zadostiučinění. O náhradě nákladů státu rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř., tyto jsou tvořeny svědečným vyplaceným P. K.. Vzhledem k tomu, že žalobci i žalovaná byli ve věci úspěšní každý z jedné poloviny, stíhá je i v tomto rozsahu povinnost nahradit státu náklady řízení.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Rovněž souhlasil s tím, že posuzované řízení bylo prodlužováno také délkou jiných řízení. Muselo být vyčkáno závěru soudu ve věci sp. zn. 64 C 21/2007, neboť bylo třeba postavit najisto, zda při podání výpovědi z nájmu bytu ze dne 9. 5. 2007 svědčilo A. K. i nadále k bytu nájemní právo. Dále bylo třeba vyčkat rozhodnutí v opatrovnickém řízení vedeném pod sp. zn. 41P a NC 242/2009, v němž byl za žalobce coby nezletilé schvalován mj. hmotněprávní úkon spočívající v podání výpovědi A. K.. Sami žalobci přerušení řízení z tohoto důvodu navrhli. Odvolací soud tak neshledal důvodnou námitku žalobců, že řízení nebylo třeba z tohoto důvodu přerušovat. Opatrovnické řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tudíž prodloužení posuzovaného řízení o toto řízení nelze přičítat v neprospěch státu. Řízení tak bylo do určité míry procesně složitým. Rovněž po skutkové stránce nelze posuzované řízení považovat za jednoduché. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a též před soudem Ústavním.

15. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že soud vycházel ze závěru, že žalobcům v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma vznikla. Soud prvního stupně se tudíž neodchýlil od závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím rozsudku, dle nějž nemajetková újma vzniká též účastníku, který si v důsledku svého nízkého věku průběh řízení neuvědomuje. Při stanovení přiměřené formy zadostiučinění soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Posuzované řízení nespadá mezi řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro účastníky. Sama okolnost, že žalobci byli v době, kdy se posuzovaného řízení účastnili, nezletilí, presumpci zvýšeného významu řízení pro ně nezakládá. Předmětem řízení byla otázka platnosti, resp. neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která žádný zvýšený význam posuzovaného řízení nezakládá. Správný byl rovněž závěr soudu prvního stupně, že nemajetková újma byla snižována sdílením této újmy mezi žalobci jakožto procesními společníky. Význam řízení rovněž snižuje okolnost, že žalobci byli účastníky několika dalších sporů, přičemž šlo o spory obdobné, plynoucí z nájemních vztahů k nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců. Není významné, zda v těchto sporech žalobci vystupovali v postavení žalobců či žalovaných.

16. Poskytované zadostiučinění má kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován. Odvolací soud tak považoval za správný postup soudu prvního stupně, jenž zjišťoval, jak intenzívně byla v případě žalobců tato nejistota jejich právního postavení vnímána, aby pak mohl stanovit tomu odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně tak zcela správně provedl dokazování výslechem žalobců i jejich rodičů a správně uzavřel, že v daném případě žalobci posuzované řízení v zásadě nikterak úkorně nevnímali a význam tohoto řízení pro žalobce byl tudíž podstatnou měrou snížen. Odvolací soud se tak ztotožnil s hodnocením veškerých okolností projednávaného případu soudem prvního stupně, a tudíž rovněž se závěrem, že přiměřeným zadostiučiněním nad rámec již učiněného konstatování porušení práva žalobců je omluva ze strany žalované.

17. Ve vztahu k nákladovému výroku odvolací soud poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle níž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdci nahradit mu imateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Odvolací soud však zdůraznil, že uvedená judikatura tento závěr nestanoví kategoricky, přičemž poukázal na obrat „lze hodnotit“. Je tudíž nutné v každém konkrétním případě zvažovat, zda je namístě tento judikatorní závěr aplikovat. V daném případě odvolací soud považoval za vhodné aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Poukázal na okolnost známou odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti, že tento spor žalobců vůči žalované není ojedinělý. Žalobci se v nedávné době domáhali proti žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky rozličných soudních řízení opakovaně, přičemž tato řízení probíhala též před odvolacím soudem (např. sp. zn. 23 Co 468/2016, 54 Co 368/2015, 62 Co 141/2017, 15 Co 481/2016, 69 Co 27/2016, 69 Co 414/2016 a další). Ve většině těchto věcí žalobci nebyli úspěšní, případně byli úspěšní jen částečně. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že účelem podávání návrhů proti žalované není prioritně dosažení nápravy újmy, ale využívání zákona č. 82/1998 Sb. k realizaci litigiózního jednání.


II. Dovolání a vyjádření k němu

18. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelé formulují tyto otázky:
19. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že soud prvního stupně i odvolací soud nerespektovaly závazný právní závěr vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se neměly zabývat otázkou vzniku a prožívání intenzity nemajetkové újmy, když tato se presumuje. K výslechu dovolatelů provedeném v původním řízení neměly soudy přihlížet. Soud prvního stupně však z těchto výslechů, jimiž v původním řízení prokazoval vznik nemajetkové újmy a intenzitu psychické újmy, nově dovozoval, jaká forma zadostiučinění dovolatelům náleží. Vzhledem k věku účastníků řízení pak na základě provedených výpovědí dospěl k závěru, že dovolatelům vznikla újma nižšího rozsahu, čímž dovolatelům nepřísluší finanční zadostiučinění. Soudy nižších stupňů opětovně neuvedly, v čem spočívají výjimečné okolnosti případu, na jejichž základě nepřiznaly dovolatelům zadostiučinění v penězích. Pokud tyto okolnosti soudy nižších stupňů dovozovaly z dokazování provedeného původně za účelem zjištění vzniku a intenzity nemajetkové újmy na straně dovolatelů, je tento postup v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu a rovněž s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a ESLP.

20. Dále dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího sodu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, dle nějž délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být přičítána k tíži dovolatelů, nýbrž je nutné ji zohlednit v rámci kritéria složitosti věci.

21. Ve vztahu k významu řízení dovolatelé namítají, že nezletilý věk účastníků řízení zakládá zvýšený význam pro tyto účastníky. Poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16. Poukazují rovněž na věk žalobkyně, která v době zahájení řízení měla 80 let, tudíž zvýšený význam byl dán i na straně druhého účastníka řízení.

22. Ve vztahu k vedení většího počtu řízení dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, z nějž dovozují, že daná řízení musí spolu souviset. Pokud řízení spolu nesouvisí a contrario se újma nesnižuje, ale násobí. Dovolatelé pak vedli řízení, která spolu nesouvisela.

23. Odvolací soud se odchýlil od Stanoviska v tom, že přihlédl rovněž k výsledku posuzovaného řízení.

24. Ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatelé namítají, že tyto jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozhodnutím ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Odvolací soud dovodil, že ačkoli dovolatelé dosáhli částečného úspěchu ve věci (poskytnutí omluvy) a přestože je třeba na ně nahlížet jako na účastníky zcela úspěšné ve věci, nepřizná dovolatelům náhradu nákladů řízení pravděpodobně s cílem odradit dovolatele od řádného postupu práva a uplatnění jednotlivých nároků vůči žalované. Dovolatelé tento postup považují za soudní šikanu. Dále podotýkají, že pokud jim soud nepřiznal náhradu nákladů řízení pro údajný rozpor s dobrými mravy, pak na věc nelze aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ale bylo by na věc nutno aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž soud by musel v takovém případě zcela jednoznačně vylíčit, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.

25. V odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/2008, Ústavní soud jako obiter dictum konstatoval politování nad stěžovatelem neustálým vyvoláváním mnoha desítek sporů (přibližně 60) z malicherných důvodů. Citované usnesení se nezabývalo otázkou nepřiznání náhrady nákladů řízení. Dovolatelé uvádějí, že vedou či vedli u Obvodního soudu pro Prahu 2 celkem 15 sporů, přičemž předmětem přezkumu v těchto věcech jsou různorodé spory, které vyplynuly z povahy vlastnictví nemovité věci (šestipatrové budovy umístěné v centru Ostravy). Okresnímu soudu v Ostravě v daných věcech vždy trvalo značně dlouhou dobu, než rozhodl. Dovolatelé nemohou za to, že Okresní soud v Ostravě svým pomalým a nerozhodným přístupem zavdal příčinu k podání žalob na náhradu nemajetkové a majetkové újmy. Dovolatelé zdůrazňují, že v dané době byli nezletilí, přičemž jejich zákonní zástupci v případech, kdy bylo možné se domnívat, že Okresní soud v Ostravě ve svém postupu pochybil, museli jednat s péčí řádného hospodáře a případné nároky uplatnit řádným postupem práva. Takovýto postup nelze označit za litigiózní jednání. Nadto, skutečnost, že zákonní zástupci dovolatelů jednali po právu, plyne i z toho, že dovolatelé již ve třech z uvedených patnácti věcí byli úspěšní, u dalších dvou věcí nebylo nařízeno první jednání a u zbývajících deseti věcí jde o dosud neskončená řízení nacházející se v různých stádiích přezkumu. Odvolací soud nadto okolnost vedení více řízení přičetl dovolatelům k tíži hned dvakrát, a to nejprve, když jim nepřiznal právo na zadostiučinění v penězích, a následně, když dovolatelům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Takový postup dovolatelé považují za odporující ochraně nejlepšího zájmu dítěte. I kdyby byl závěr odvolacího soudu o litigiózním jednání dovolatelů správný, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že tento závěr se projeví ve formě přiznaného zadostiučinění, nikoliv v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

26. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

27. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

29. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

30. Přípustnost dovolaní nemůže být založena ve vztahu k posouzení okolnosti vedení většího množství sporů z hlediska významu posuzovaného řízení pro dovolatele. Soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, což Nejvyšší soud konstatoval již v předchozím rozsudku (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013).

31. Ve vztahu k významu řízení Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Z. a S. proti Švýcarsku, v odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.“

32. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku uvedl, z jakých důvodů je z hlediska významu řízení pro poškozeného důležité zohlednit jeho případný vyšší věk. Naopak v případě nezletilců ze Stanoviska, ani z další judikatury Nejvyššího soudu, neplyne, že by nízký věk účastníka řízení obecně zakládal zvýšený význam daného řízení. Tato okolnost může mít význam pouze z hlediska konkrétního předmětu řízení, např. pokud jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé či o řízení o určení a popření rodičovství (krom Stanoviska dále srov. rozsudek ESLP ve věci L. proti Itálii, stížnost č. 33158/96, ze dne 18. února 1999, či rozsudek ESLP ve věci E. a T. E. Ç. proti Turecku, stížnost č. 60176/00, ze dne 30. května 2006).

33. Jiný závěr neplyne ani z dovolateli odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14, se nikterak netýkal problematiky nepřiměřené délky řízní. V nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, se Ústavní soud délkou řízení zabýval, avšak řešil otázku, zda čtyřleté účastníci řízení vůbec mohla vzniknout nemajetková újma. Dospěl k následujícímu závěru: „Nepřiměřená délka řízení a nejistota, do které jsou uvrženy děti a jejich rodina, má v jejich případě minimálně stejné, ne-li horší důsledky, než v případech dospělých osob. Ústavní soud se ztotožňuje s jinak nezávaznými Pokyny Výboru ministrů (viz odst. 26 - 27 výše), ze kterých plyne zásada, aby prvky spravedlivého procesu (tedy i práva na přiměřenou délku řízení a za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem) byly pro děti zaručeny na minimálně stejné úrovni, jako jsou zaručeny pro dospělé. Nedostatečně zdůvodněná snaha o rozlišení věci dospělého a nezletilého člověka v právě projednávané věci nemůže obstát.“ Ústavní soud tak v otázce vzniku nemajetkové újmy nezletilcům dospěl k totožnému řešení jako Nejvyšší soud v předchozím rozsudku v této věci. Významem řízení se však Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval, pouze podotkl, že v případě nezletilců může mít nepřiměřená délka řízení horší důsledky než v případě dospělých, z čehož však nelze dovodit obecný závěr ohledně zvýšeného významu všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci. Naopak, zda tomu tak v konkrétní věci skutečně je, je třeba dle výše citované judikatury hodnotit z hlediska předmětu řízení. V nyní posuzované věci pak šlo o spor ohledně relativního majetkového práva dovolatelů (konkrétně otázka platnosti výpovědi z nájmu bytu). Závěr soudů nižších stupňů ohledně standardního významu řízení pro dovolatele z hlediska jeho předmětu tak byla vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

34. Jinak tomu není ani ohledně námitky, jíž dovolatelé poukazovali na vyšší věk protistrany. Soudy nižších stupňů shledaly řízení nepřiměřeně dlouhým a dále se zabývaly otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při řešení této otázky se již soudy zabývaly významem řízení pouze z hlediska účastníků, kteří se odčinění újmy domáhali, neboť již posuzovaly konkrétní újmu, jež byla těmto účastníkům nepřiměřenou délkou způsobena. Z judikatury Nejvyššího soudy plyne závěr, že řízení může mít pro každého účastníka jiný význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011). Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud nepřihlédly k vyššímu věku protistrany.

35. Ohledně námitky dovolatelů, že soudy nižších stupňů při svojí rozhodovací činnosti přihlížely k meritornímu rozhodnutí v posuzovaném řízení, je třeba uvést, že soud první stupně sice uvedl v rámci skutkových zjištění výsledek posuzovaného řízení, nicméně v rámci právního posouzení z výsledku posuzovaného řízení nečinil žádné závěry. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud, jenž na závěry soudu prvního stupně odkázal, se tudíž v tomto ohledu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily.

36. Totéž platí ohledně zohlednění okolnosti, že v průběhu posuzovaného řízení probíhalo rovněž opatrovnické řízení o schválení úkonu nezletilých. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud tuto okolnost posuzoval z hlediska procesní složitosti posuzovaného řízení. Daný závěr je tudíž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, nikoliv v rozporu, jak namítají dovolatelé.

37. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda se lze při posuzování přiměřené formy zadostiučinění zabývat intenzitou vzniklé újmy účastníku, jenž pro svůj nízký věk nemůže mít dostatečnou povědomost o probíhajícím řízení, neboť při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od předchozího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Dále dovolací soud shledal dovolání přípustným rovněž pro řešení otázky, zda lze počínání dovolatelů s ohledem na množství vedených sporů považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a zda z toho důvodu dovolatelům nepřísluší náhrada nákladů řízení. Při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

38. Dovolání je důvodné.

39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

40. V první řadě je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že Nejvyšší soud se v předchozím rozsudku ve věci zabýval pouze otázkou vzniku nemajetkové újmy dovolatelům. Naopak se již nezabýval přiměřenou formou zadostiučinění, nýbrž zopakoval závěr, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se onou formou či výslednou výši přisouzeného zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by pro konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 460/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012). Dovolatelé se tudíž mýlí, pokud namítají, že Nejvyšší soud soudy nižších stupňů zavázal k tomu, aby dovolatelům bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích.

41. Dovolací soud se v předchozím rozsudku obecně zabýval otázkou postavení nezletilých v kompenzačním řízení o nesprávný úřední postup a jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení za situace, kdy si v důsledku svého nízkého věku neuvědomují průběh řízení. Dospěl k závěru, že není na posuzovaný případ aplikovatelný závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemůže vzniknout nemajetková újma tomu účastníkovi, který nevěděl o existenci řízení, jež se proti němu vede či vedlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Situace, kdy účastník řízení o existenci řízení vůbec neví a kdy si účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti jeho průběh neuvědomuje je zcela odlišná. V druhém případě je nutné v souladu judikaturou ESLP, jenž přiznává právo na zadostiučinění rovněž dětem, vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.

42. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů plyne, že tento závěr Nejvyššího soudu zřejmě nebyl soudy plně pochopen. Při novém posouzení věci soudy nižších stupňů sice již správně vycházely z toho, že je třeba posuzovat celkovou délku řízení, neboť dovolatelům újma v důsledku této délky vznikla, následně však soud prvního stupně při posuzování přiměřené formy zadostiučinění v převážné části odůvodnění (a odvolací soud toto odůvodnění přijímá za své) opírá o postavení dovolatelů, ve kterém si neuvědomují průběh řízení, pročež soud považuje za dostačující poskytnutí omluvy jako náležité odčinění nemajetkové újmy, která je právě nevědomostí dovolatelů nutně umenšena. Takový závěr je však zcela v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v předchozím rozsudku. Má-li mít totiž nezletilý účastník obdobné postavení, jako by měla každá jiná osoba na jeho místě, je nutné se vyvarovat hodnocení jeho posuzovací schopnosti nikoliv pouze v souvislosti se vznikem nemajetkové újmy, nýbrž i v souvislosti s intenzitou dané újmy. Nemůže tak obstát takto odůvodněný právní názor soudů nižších stupňů o tom, že nemajetková újma je pro dovolatele minimální, protože si v důsledku nízkého věku částečně neuvědomovali průběh posuzovaného řízení. Tentýž závěr plyne z dovolateli odkazovanáho nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, kde účastnici posuzovaného řízení byly v průběhu daného řízení čtyři roky. Závěr ohledně přiměřené formy zadostiučinění je tudíž z výše uvedeného důvodu nesprávný.

43. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k tomuto závěru: „Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.“

44. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z užitých slov „lze hodnotit“ dovodil, že Nejvyšší soud tento závěr nestanoví kategoricky, tudíž v každém případě je třeba se zabývat tím, zda je namístě tento závěr aplikovat. Citované rozhodnutí navázalo na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, přičemž mělo vést ke sjednocení rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech, kdy soud posuzuje výši přiměřeného zadostiučinění. Výklad zastávaný odvolacím soudem, dle nějž na základě užité formulace zůstává v diskreci soudů, zda tento závěr budou dle okolností konkrétního případu aplikovat, a podle toho rozhodovat o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., či dle § 142 odst. 2 o. s. ř., je tudíž nutně nesprávný. Má-li být judikatura v tomto ohledu sjednocena, pak v daných případech je nezbytné uvedený závěr aplikovat vždy, tudíž náhradu nákladů řízení posoudit dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Daný závěr samozřejmě nebrání tomu, že mohou nastat v řízení takové okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro něž nebude možné úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení přiznat. Ani tyto okolnosti však nemohou vést k tomu, že nebude aplikován výše uvedený závěr a o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno dle § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž pouze k tomu, že úspěšnému účastníku řízení nebude náhrada nákladů řízení přiznána dle § 150 o. s. ř.

45. K problému litigiózního (sudičského) přístupu některých žalobců se ve své judikatuře již několikrát vyjádřil Ústavní soud, a to například v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, kde uvedl, že pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupkyně stěžovatele, respektive stěžovatel samotný považuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Ke dni 21. 10. 2011 stěžovatel podal k Ústavnímu soudu 60 návrhů ve věcech nejrůznějšího druhu, z nichž rovných 52 bylo již odmítnuto pro nedostatek zákonných náležitostí, pro neoprávněnost navrhovatele nebo pro zjevnou neopodstatněnost. Již v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, Ústavní soud konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tedy na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů.

46. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny upravující právo na přístup k soudu rovněž vymezuje základní funkci soudního řízení, jíž je ochrana práva, zvláště práva subjektivního. To však nelze vykládat tak, že právo na přístup k soudu má pouze ten, jemuž subjektivní právo svědčí, neboť právě to má být v soudním řízení zjištěno. Právo na přístup k soudu má tudíž i takový subjekt práva, jemuž subjektivní právo nesvědčí, ač se domnívá opak. Jiný výklad by znamenal protiústavní odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rovněž práva na přístup k soudu však lze zneužít. Zneužít právo znamená vykonat je k právem neodůvodněné újmě někoho jiného nebo k újmě společnosti. Specifickým případem zneužití práva je chování šikanózní (říká se též šikanózní výkon práva), které spočívá v tom, že někdo vykoná své právo se záměrem způsobit jinému nepřiměřenou újmu. Ve vztahu k právu na přístup k soudu lze za zneužití tohoto práva považovat situaci, kdy žalobce nezahajuje soudní řízení pro ochranu svého, byť domnělého, subjektivního práva, ale zahajuje je pouze pro soudní řízení samo. Neúměrným množstvím takto zahájených řízení účastník přetěžuje již tak přetíženou justici, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Úspěch v těchto řízeních, byť přiznáním odškodnění ve formě konstatování porušení práva, pak žalobce zcela proti smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a existence soudního řízení podněcuje k zahajování dalších soudních řízení. Justice tak trváním na bezmezné ochraně práva na přístup k soudu bez dalšího dostává sama sebe do bludného kruhu.

47. V demokratickém právním státě nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce má být v řízení zkoumána, jak bylo řečeno výše. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší tuto svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu takových řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit. I v tomto případě však došlo ze strany státu k porušení práva, respektive k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku žalobci vznikla újma, přičemž vznik újmy nebyl vyvrácen. Podle ustanovení § 2 OdpŠk se odpovědnosti za tuto újmu nelze zprostit. Spodní hranici možného odškodnění představuje konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).

48. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěry v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2681/2014 byly vystavěny na zjištění, že žalobce od roku 2008 podal více než 50 dovolání, z nichž 23 bylo odmítnuto, 3 zamítnuty, 7 řízení bylo zastaveno a 14 dovolání je doposud nevyřízeno. S ohledem na tuto bilanci pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.

49. Z výše řečeného je možné dovodit, že aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny 2 podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období). Zadruhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal pouze na šest řízení vedených před odvolacím soudem, přičemž doplnil, že ve většině těchto věcí žalobci nebyli úspěšní, případně byli úspěšní jen částečně (došlo jen ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě). Tato kvantita řízení však dalece nedosahuje počtu řízení, u nichž Nejvyšší soud i Ústavní soud litigiózní přístup žalobců dovodily. Právní posouzení náhrady nákladů řízení je tak v tomto ohledu nesprávné.

50. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

51. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu