Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 3444/2018; 22 Cdo 3445/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3444.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Spoluvlastnictví
Přípustnost dovolání
Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 137 odst. 1 obč. zák.
§ 237 o. s. ř.
§ 222a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

22 Cdo 3444/2018-682

22 Cdo 3445/2018



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Silůvky, se sídlem úřadu v Silůvkách, Prachatičky 39, IČ 00488305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem, v Brně, Pražákova 1008/69 proti žalované obci Prštice, se sídlem úřadu v Pršticích, Hlavní 1, IČO 000282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o zaplacení 1 385 553,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 38/2012, o dovoláních žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014- 387, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, ve výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2012, č. j. 7 C 38/2012-313, se ruší a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, se odmítá.
III. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, se ruší ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobkyně se u Okresního soudu Brno – venkov (dále „soud prvního stupně“) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 425 109,20 Kč a specifikované úroky z prodlení. V průběhu řízení 16. 5. 2012 se souhlasem soudu žalobu rozšířila tak, že požadovala celkem částku 1 385 553, 20 Kč a úroky z prodlení. V žalobě uvedla, že účastnice jsou spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY a st. parc. č. XY a budovy na tomto pozemku v k. ú. XY každá v rozsahu id. ½, a to na základě kupní smlouvy uzavřené 10. 3. 1999 (dále však uvádí též datum 30. 3. 1999), kterou žalobkyně spoluvlastnické podíly prodala žalované. Na společných nemovitostech se nachází čistírna odpadních vod (dále „ČOV“), společně užívaná účastnicemi. Účastnice uzavřely 14. 4. 1994 smlouvu o dokončení výstavby a provozování ČOV, kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 50% dosud vynaložených prostředků na výstavbu a z 50% hradit další výstavbu ČOV a hlavního přivaděče, i případné rekonstrukce. Žalobkyně jako provozovatel ČOV začala v roce 2008 s nezbytnou rekonstrukcí ČOV, žalovaná však polovinu žalobkyni uhrazených nákladů na rekonstrukci ČOV od roku 2010 odmítá zaplatit.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 1 385 553,20 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni úroky z prodlení, a rozhodl také o nákladech řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely 14. 4. 1994 smlouvu o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče odpadních vod z obce XY. Žalovaná se zavázala uhradit dosavadní skutečně vynaložené náklady na výstavbu v rozsahu 50 % a ve stejném rozsahu i další náklady na výstavbu. Účastnice v článku VI. výslovně uvedly, že ČOV včetně hlavního přivaděče od k. ú. obce XY jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, každé patří ideální polovina. Žalovaná přípisem z 22. 4. 2009 udělila žalobkyni souhlas s rekonstrukcí ČOV. Byla také účastnicí stavebního řízení vedeného u Městského úřadu XY jako vodoprávního úřadu; ten vydal dne 29. 7. 2009 stavební povolení ke stavbě „rekonstrukce ČOV XY“ a dne 15. 11. 2011 povolil její užívání. Podle předložených faktur žalobkyně zaplatila jednotlivé částky zhotoviteli díla, se kterým uzavřela smlouvu o jeho provedení. Soud prvního stupně uzavřel, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi ČOV, každá v rozsahu id. ½, a že žalovaná dala souhlas k rekonstrukci ČOV. Pokud snad starosta žalované jednal „ultra vires“ (nad rámec jeho pravomocí), nemůže tato skutečnost jít k tíži žalobkyně. Žalobkyně poskytla platby zhotoviteli díla účelně a žalovaná je povinna plnit žalobkyni podle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“) jako rovnodílný spoluvlastník. Pokud žalovaná byla názoru, že žalobkyně jedná v rozporu s vůli žalované, měla podat žalobu na řešení sporu spoluvlastníků (§ 139 odst. 2 obč. zák.) před vydáním stavebního povolení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. a souvisejícím výroku III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K potvrzení rozhodnutí ve věci samé uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správný právní závěr (v podstatě zopakoval argumentaci soudu prvního stupně). Žalovaná dala souhlas k rekonstrukci ČOV přípisem z 22. 4. 2009 a pokud starosta jednal nad rámec své pravomoci, nemůže jít o jednání k tíži žalobkyně. Žalovaná byla účastnicí správního řízení, nerozporovala smlouvu o dílo, zúčastnila se výběrového řízení. Projekt rekonstrukce žalovaná ihned po jeho vypracování obdržela a nijak nerozporovala, také za něj ihned zaplatila svůj podíl. Žalovaná tak s rekonstrukcí souhlasila až do vydání stavebního povolení. Náklady byly žalobkyní uhrazeny a žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni podle § 137 odst. 1 obč. zák. jejich polovinu. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaná odmítla bezdůvodně platit za rekonstrukci díla proto, že nesouhlasila se způsobem provádění rekonstrukce, nikoliv proto, že by jí žalobkyně nepředkládala potřebné podklady; ty jí žalobkyně řádně předávala.

Ke zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně o úrocích z prodlení odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že žalovaná je v prodlení se zaplacením pohledávky a žalobkyně má tak nárok na úrok z prodlení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 7 C 38/2012-541, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni úrok z prodlení ve výši tam uvedené; dále žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 436 878,60 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obě účastnice. Odvolací soud usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. ohledně úroků z prodlení 7,75% z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a je podle dovolatelky dána tím, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu, současně některé otázky nebyly dosud řešeny.

1. Soudy obou stupňů se nezabývaly absolutní neplatnosti smlouvy o dokončení výstavby uzavřené účastnicemi dne 14. 4. 1994, ačkoliv žalovaná neplatnost opakovaně namítala. Byl také proveden důkaz spisem soudu prvního stupně sp. zn. 25 C 112/2011 z něhož bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 20. 11. 2011, č. j. 25 C 112/2011-53, bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí id. ½ pozemků parc. č. XY a par. č. XY v obci a k. ú. XY, které prodala žalované smlouvou z 10. 3. 1994 (správně 1999), tedy té poloviny, která má patřit žalované, neboť jde o smlouvu absolutně neplatnou, která nebyla schválena zastupitelstvy účastnic. Absolutní neplatnost této smlouvy namítala primárně žalobkyně. Bylo rovněž konstatováno, že k prodeji spoluvlastnických podílů došlo na základě dohody ze 14. 4. 1994. Bylo proto třeba zjišťovat, zda se vznikem spoluvlastnictví k ČOV souhlasily zastupitelstva účastnic. To se nestalo a dohoda ze 14. 4. 1994 je proto rovněž absolutně neplatným právním úkonem (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2526/2009, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002).

2. Žalovaná souhlasila dne 22. 4. 2009 s vyřízením záležitostí týkajících se vodoprávního řízení provedení stavby – rekonstrukce ČOV, nešlo však o jakýsi „bianco souhlas“ rovnodílného podílového spoluvlastníka k provedení rekonstrukce. Nedala tím také souhlas k uzavření smlouvy o dílo, kterou žalobkyně ostatně uzavřela až 20. 10. 2009. Jednání hodnotící komise se konalo 12. 10. 2009 a 16. 12. 2010. Zastupitelstvo žalobkyně však již 12. 10. 2009 schválilo uzavření smlouvy o dílo. Za otázku hmotného práva dosud neřešenou tak žalovaná považuje, zda souhlas z 21. 4. 2009 byl generální a opravňoval žalobkyni k uzavření smlouvy o dílo. Jde také o dosud neřešenou otázku, zda mezi o rovnodílnými spoluvlastníky má být projednán a schválen právní úkon, který má dopad na společný majetek. Smlouvu o dílo považuje žalovaná za neplatnou, neboť jí neodsouhlasila – odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 20006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005, podle kterého právní úkon, který učinil jeden z rovnodílných spoluvlastníků, aniž dal druhému možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit, anebo přes jeho výslovný nesouhlas, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem.

3. Odvolací soud nesprávně konstatoval, že žalovaná od počátku roku 2010 bezdůvodně odmítala placení částek k provádění díla z důvodů nepředložení podkladů, když tyto žalobkyně předkládala. Naopak – podklady žalobkyně nepředkládala a žalovaná se nemohla seznámit se smlouvou o dílo. Žalobkyně tak jednala nad rámec svého podílu. Také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 556/2011, konstatoval, že „vykazují-li rozpory mezi účastnicemi občanskoprávní aspekty – pak pravděpodobně – jde ovšem o skutkovou správnost tvrzení dovolatelky ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák., upravujícího rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Není vyloučeno, že přes neopatrný (nedbalý) přístup žalobkyně jednala strana žalovaná ultra vires, nad rámec práv spoluvlastníka, a to vědomě, muselo jí být známo, že jde o podstatnou záležitost, kterou nemůže řešit svévolně a případně na úkor druhého spoluvlastníka“. Je třeba posoudit otázku, zda spoluvlastník provádějící úpravy na společné věci je povinen po celou dobu úprav řádným způsobem informovat o všech úkonech a vyžádat si souhlas druhého spoluvlastníka.

4. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s judikaturou uváděnou žalovanou, nepřesvědčivé je konstatování, že judikatura není pro danou věc případná. Odvolací soud se tak odchýlil od praxe dovolacího soudu - např. v usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1389/2009, se uvádí, že pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být rozhodnutí přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad je právě ten, který soud zvolil.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná řádně nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dále poukázala na to, že žalovaná uvádí, že jí nemělo být uloženo platit z toho důvodu, že není podílovou spoluvlastnicí ČOV a dohoda z 14. 4. 1994 je absolutně neplatná. Přehlíží ovšem, že spoluvlastnický podíl nezískala uvedenou smlouvou, ale jen na základě prohlášení účastnic z 30. 3. 1999, sepsaného formou notářského zápisu. V katastru nemovitostí bylo zapsáno spoluvlastnictví účastnic na základě kolaudačního rozhodnutí z 15. 11. 1997 a notářského zápisu z 30. 3. 1999. To je veřejná listina ve smyslu § 568 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Dovolatelka se také nemůže podle § 579 odst. 1 o. z. dovolávat neplatnosti právního úkonu, kterou sama způsobila. Není také zřejmé, proč pochybnosti o spoluvlastnickém právu k ČOV žalovaná neuplatnila již dříve. Žalobkyně tvrdí (ku prospěchu žalované), že žalovaná podle § 987 a § 1091 o. z. spoluvlastnický podíl vydržela, „kdy počátek běhu desetileté vydržecí doby klade žalobkyně právě ke dni 30. 3. 1999, kdy došlo k sepisu prohlášení, zachyceného v osvědčení o prohlášení ze dne 30. 3. 1999…a konec vydržecí doby tak podle jejího názoru nastal ke dni 30. 3. 2009.“ Dále odkazuje na to, že výklad zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ohledně pravomoci zastupitelstva a starosty se musí opírat o rozumný výklad (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 576/2000 a sp. zn. I. ÚS 2384/11). To není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2064/2008, a sp. zn. 30 Cdo 4255/2009. Významná při úvaze o platnosti dohody ze 14. 4. 1994 je i zásada pacta sunt servanda a námitka žalované se pak jeví jako lichá. Nesouhlasí s tím, že bylo zneužito prohlášení žalované z 22. 4. 2009 jako souhlas k rekonstrukci ČOV. Žalovaná byla účastnicí vodoprávního řízení, měla možnost se seznámit s projektovou dokumentací, vznášet námitky, což neučinila. Obstojí tak závěr, že projevila jako podílový spoluvlastník vůli akceptovat dohodu o provedení prací na nemovitosti (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 752/2003). Námitka žalované, že žalobkyně zneužila její souhlas s rekonstrukcí z 22. 4. 2009, neobstojí také proto, že starosta žalované se zúčastnil výběru uchazeče o zakázku a žalovaná uhradila polovinu nákladů spojených s výběrovým řízením. Dohoda spoluvlastníků o provedení rekonstrukce nevyžaduje k platnosti písemnou formu, usnesení zastupitelstva je potřebné jen ke schválení potřebných rozpočtových výdajů. Povinnost žalované nahradit žalobkyni nahradit polovinu nákladů vynaložených na rekonstrukci tak vyplývá přímo ze zákona. Zastupitelstvo žalované ostatně s rekonstrukcí souhlasilo, jak plyne z jeho usnesení z 2. 3. 2010. Žalobkyně uzavírá, že i v případě neexistence dohody by žalovaná musela plnit na základě bezdůvodného obohacení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Žalovaná podala dovolání i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, kterým bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 C 38/2012-541, ve výroku I. ohledně úroků z prodlení 7,75 % z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení se a řízení v tomto rozsahu zastavuje (výrok I.), potvrzuje ve výroku II., kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 436 878,60 Kč (výrok II.). K zastavení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby, když žalovaná úrok z prodlení uhradila započtením. Žalovaná v dovolání uvedla, že soudy obou stupňů rozhodovaly o příslušenství jistiny, a tak původní dovolací námitky žalované ohledně jistiny platí i pro rozhodnutí o tomto příslušenství. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, neboť jeho výkonem hrozí žalované závažná újma. Zaplatila již žalobkyni 961 170,41 Kč, a pokud by byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, hrozí, že žalobkyně nebude schopna bezdůvodně obohacení žalované vrátit a žalovaná je bude nucena vymáhat soudně.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému vzniku práva žalobkyně na zaplacení žalované částky mělo dojít před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek pro vznik práva žalobců podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 4. 2015 a proto dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).


Podle § 237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ke skutkovým námitkám žalované nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K dovolacím námitkám se uvádí:

1. Dovolatelka uvádí, že soudy se nevyjádřily k tomu, zda Smlouva o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod…“ z 14. 4. 1994 je platná, ačkoliv v podání žalobkyně z 22. 4. 2015 a v replice žalované z 28. 4. 2015 byla tvrzena absolutní neplatnost smlouvy a z toho plynoucí neexistence podílového spoluvlastnictví účastnic k čistírně. Dovolatelka má za to, že soudy se měly z úřední povinnosti zabývat platností této smlouvy a pokud tak neučinily, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2526/2009, a dovolatelka „považuje za podstatné s tímto spojit“ i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002.

V rozsudku ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, Nejvyšší soud uvedl: „Skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o. s. ř. Uvedená povinnost vyplývá ze zásady iura novit curia a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle § 39 obč. zák. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení § 1 až 3 o. s. ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení § 19a odst. 1 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř.“.

Tento závěr však mohl platit jen v případě, kdy skutečnosti jasně zakládající absolutní neplatnost právního úkonu vyšly v řízení bez pochybností najevo.

Jak správně uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2526/2009: „Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09), vyjádřil právní názor, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno“.

V dané věci obě účastnice vycházely z toho, že jsou spoluvlastnicemi čistírny; proto se soudy nezabývaly otázkou, jaká právní skutečnost spoluvlastnictví založila. V odvolacím řízení uplatnila žalovaná v „replice na doplnění vyjádření žalobkyně“ tvrzení, že smlouva z 14. 4. 1994 je absolutně neplatná, a že účastnice spoluvlastnicemi nejsou (č. 380). Ačkoliv odvolací soud toto podání konstatoval (č. 385v.), tímto tvrzením se vůbec nezabýval. Přitom šlo o námitku, která mohla být pro posouzení věci zásadní; pokud by strany nebyly spoluvlastníky čistírny, mělo by to zásadní dopad na posouzení nároku uplatněného žalobkyní. Právní závěr o tom, že účastnice jsou spoluvlastnicemi ČOV je tak předčasný a právní hodnocení této otázky odvolacím soudem je nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která jako samozřejmý předpoklad pro aplikaci § 137 odst. 1 obč. zák. předpokládá, že účastníci jsou spoluvlastníky věci, o kterou v řízení jde (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011). Na tom nic nemění to, že žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí možné způsoby, kterými žalovaná nabyla spoluvlastnictví; v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, k těmto tzv. „novotám“ nelze přihlížet.

Dovolací soud však nijak nepředjímá výsledek posouzení věci odvolacím soudem; pouze mu ukládá, aby se uvedenou odvolací námitkou zabýval, nejprve z hlediska procesního práva (je-li přípustná) a poté z hlediska práva hmotného. Pokud jde o procesní stránku, lze odkázat i na to, co Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k námitce promlčení, učiněné až v odvolacím řízení. Námitku absolutní neplatnosti smlouvy nelze samu o sobě považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř., při posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.), jsou-li s ní spojeny (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, zda lze její souhlas „ze dne 22. 4. 2009, vážící se pouze k žádosti žalované ze dne 21. 9. 2009 a související s vedením vodoprávního řízení, považovat i za souhlas tzv. „generální“, opravňující žalobkyni zejména k uzavření smlouvy o dílo… když žalovaná v době udělení souhlasu neznala a ani nemohla znát podstatné náležitosti předmětné smlouvy o dílo“?

K tomu dovolací soud uvádí: Jde o otázku souhlasu spoluvlastníka s investicí do společné věci, vynaložené druhým spoluvlastníkem. Souhrnně se k otázce investic spoluvlastníka do společné věci Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2012. V tomto rozhodnutí uvedl:

„Souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda se jedná o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků (§ 137 odst. 1 obč. zák.); totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák., Není-li spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů… Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů.“

K formě souhlasu spoluvlastníka se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 125/2011, uvádí: „Pro účely uplatňování nároků na vypořádání investic a nákladů vynaložených na věc je třeba rozlišovat případy, kdy investice a náklady jsou učiněny s (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§ 139 odst. 2 obč. zák.) anebo bez tohoto souhlasu“ (stejně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009). Jsou-li investice vynaloženy bez souhlasu rovnodílného spoluvlastníka, má proti němu investující spoluvlastník nárok jen na náhradu toho, oč jej v důsledku investice obohatil, a to z titulu bezdůvodného obohacení (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99).

V dané věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, opřel závěr o souhlasu žalované obce s provedenou investicí o více skutečností (č. l. 321). Žalovaná udělila přípisem z 22. 4. 2009 souhlas k rekonstrukci ČOV, byla účastníkem správního řízení týkajícího se rekonstrukce a tam se mohla seznámit s projektovou dokumentací a s veškerými podklady (toto skutkové zjištění sice žalovaná napadá, ovšem dovolací soud je jím v zásadě vázán – viz výše). Účastnila se výběrového řízení na zhotovitele díla a k výsledku neměla připomínky. Projekt ihned obdržela a svůj podíl na jeho vypracování bez výhrad zaplatila. Chování účastníků jednoznačně směřovalo k rekonstrukci ČOV a k realizaci smlouvy z roku 1994; zastupitelstvo žalované odsouhlasilo (ve formě rozpočtového provizoria) cenu díla. Podle soudu, kdyby žalovaná s dílem nesouhlasila, mohla vyvolat spor o hospodaření se společnou věcí či bránit se v probíhajícím správním řízení. Nic takového neudělala. Proto – zjevně ze souhrnu uvedených skutečností – soud učinil skutkové zjištění, že žalovaná se zamýšlenou investicí (s rekonstrukcí ČOV, s dodavatelem i cenou díla) souhlasila.

Otázka, zda lze souhlas žalované „ze dne 22. 4. 2009, vážící se pouze k žádosti žalované ze dne 21. 9. 2009 a související s vedením vodoprávního řízení, považovat i za souhlas tzv. „generální“, opravňující žalobkyni zejména k uzavření smlouvy o dílo… když žalovaná v době udělení souhlasu neznala a ani nemohla znát podstatné náležitosti předmětné smlouvy o dílo“, tak nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; nic takového totiž ani odvolací soud ani soud prvního stupně netvrdil. Z toho pak vyplývá, že soudy netvrdily, že by žalovaná neměla možnost k tomuto úkonu – investici do společné věci – se vyjádřit a jej schválit; naopak dovodily, že byla se zamýšlenou rekonstrukcí (investicí) obeznámena a nic proti ní nenamítala. Nebylo též zjištěno, že by žalobkyně odmítla nějaké podklady či dokumenty žalované vydat.

Nicméně proto, že dovolání je přípustné z jiného důvodu (viz bod 1.), přihlédl dovolací soud i k tomu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně měl za to, že žalovaná schválila i cenu díla, a to v rozpočtovém provizoriu, ve kterém s náklady na rekonstrukci počítala. Toto skutkové zjištění však žalovaná v odvolání napadla (č. l. 344), odvolací soud se však tímto právně významným tvrzením nezabýval, a odůvodnění jeho rozsudku tak nesplňuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Kdyby totiž nebylo prokázáno, že žalovaná – byť konkludentně – souhlasila s podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo, včetně ceny, nezaložilo by to absolutní neplatnost smlouvy, ale tuto investici by bylo nutno považovat za vynaloženou bez souhlasu rovnodílného spoluvlastníka, a investující spoluvlastník by měl právo jen na náhradu toho, oč se v jejím důsledku obohatil, a to podle pravidel o bezdůvodném obohacení.

3. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „má-li být mezi rovnodílnými spoluvlastníky, jsou-li jimi obce, projednán a schválen právní úkon, který má dopad na společný majetek, jestliže k jeho projednání a schválení došlo pouze jedním z rovnodílných spoluvlastníků, aniž by druhému spoluvlastníku byla dána možnost se k takovému úkonu vyjádřit či jej dokonce projednat a schválit“? Přes nepříliš exaktní formulaci lze z dalšího textu dovolání dovodit, že smlouvu o dílo považuje žalovaná za neplatnou, neboť jí neodsouhlasila – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005, podle kterého právní úkon, který učinil jeden z rovnodílných spoluvlastníků, aniž dal druhému možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit, anebo přes jeho výslovný nesouhlas, je neplatný pro rozpor se zákonem. Nicméně v dané věci soudy vyšly ze skutkového zjištění, byť předčasného (viz výše), že žalovaná rekonstrukci i smlouvu o dílo schválila. Za této situace by bylo předčasné zabývat se otázkou, zda smlouva o dílo byla neplatná pro nedostatek souhlasu žalované (k této otázce viz též přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1090/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 468/2005).

4. Není zřejmé, v čem by měl spočívat dovolatelkou tvrzený rozpor napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 556/2011; Nejvyšší soud zde nezaujal závazný právní názor (viz i formulaci „není vyloučeno“), a to, že mohlo jít o spor o hospodaření se společnou věcí (a žalovaná jej mohla přenést před soud) konstatovaly i soudy v tomto řízení. Dovolatelka rozporuje soudy uváděný motiv pro to, že odmítla platby za rekonstrukci, jde však o skutkové zjištění, nepodléhající dovolacímu přezkumu.

5. Dále dovolatelka klade otázku, zda spoluvlastník provádějící úpravy na společné věci je povinen po celou dobu úprav řádným způsobem informovat o všech úkonech a vyžádat si souhlas druhého spoluvlastníka k úkonům, které jsou podstatné? V této souvislosti nijak nevymezuje přípustnost dovolání a již proto by nebylo třeba se touto otázkou zabývat. Lze dodat, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soud nespočívá; v řízení se řešila otázka, zda žalovaná s rekonstrukcí společné věci souhlasila, o podávání dílčích zpráv či souhlasů tu nešlo. Lze však uvést, že investující spoluvlastník nemá informační povinnost o „všech úkonech“ v průběhu rekonstrukce, tedy i o těch, které nejsou podstatné. Pokud však v průběhu úpravy či opravy společné věci (zde rekonstrukce ČOV) má dojít k podstatné změně, kterou již nelze zahrnout pod souhlas daný druhým spoluvlastníkem, pak ten spoluvlastník, který úpravy či úpravy provádí, resp. zařizuje, je o nich povinen informovat druhého spoluvlastníka; pokud tak neučiní, pak v rozsahu takové změny nelze považovat náklad na opravu či úpravu za vynaložený na společnou věc se souhlasem dalšího (dalších) spoluvlastníků.

6. Skutečnost, že se odvolací soud vypořádal nedostatečně s judikaturou, na kterou žalovaná odkazovala, nezakládá sama o sobě dovolací důvod a není „bez dalšího“ ani vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Opomene-li soud judikaturu Nejvyššího soudu a současně rozhodne v rozporu s ní, zakládá to (zpravidla) důvod přípustnosti podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejde-li zjevně o takový případ, pak záleží na individuálním posouzení věci.

K obdobné otázce se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, takto:

„Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v § 157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé (jako je tomu v dané věci) a přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení věci nejsou významná, anebo jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení (skutkové námitky či tzv. novoty), nelze vyloučit odkaz na to, že např. „další námitky se netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít obdobnou formulaci. To platí zejména tam, kde soud zjistí existenci právních skutečností natolik významných pro projednávanou věc, že další uplatněné skutečnosti nemohou mít na výsledek řízení zásadní vliv… I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže je z obsahu odvolání zřejmé, že nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). ‚Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných‘ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení ovlivnit“.

Jestliže tak např. v rozsáhlém odvolání (a takové odvolání žalovaná podala) je odkaz na celou řadu rozhodnutí, nemusí se odvolací soud podle okolností věci zabývat každým z nich. Je tak v zásadě na dovolatelce, aby uvedla, se kterými rozhodnutími dovolacího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a tento rozpor specifikovat. Postup nastíněný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, tak nelze aplikovat mechanicky na všechny věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba odstranit nedostatky v odvolacím řízení). Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ze dne zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V souladu s § 243d odst. 2 o. s. ř. zrušil dovolací soud i usnesení o nákladech řízení v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621, které je na rozsudku ve věci samé závislé. Dovolání proti výroku I. tohoto usnesení bylo odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) již proto, že dovolatelka v této souvislosti nijak nevymezila přípustnost dovolání; ostatně tímto výrokem, kterým bylo řízení zčásti zastaveno, jí nemohla být způsobena žádná újma.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud bezodkladně rozhodl o dovolání, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. 12. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu