Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/24/2016
Spisová značka:28 Cdo 620/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.620.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Pozemkový fond
Pozemkový úřad
Náhradní pozemek
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 243g odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 620/2015



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 1193/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2014, č. j. 17 Co 194/2014-466, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2014, č. j. 17 Co 194/2014-466, o věci samé [kterým v napadeném výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 1. 2014, č. j. 3 C 1193/2005-432, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu (označených) pozemků v kat. území B. k uspokojení restitučního nároku žalobkyně (dílem jako oprávněné osoby na převod náhradních pozemků v hodnotě 5.494,47 Kč za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a dílem získaného smluvním postoupením v hodnotě náhradních pozemků v částce 3.305,53 Kč)], není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu jednak vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, č. j. 28 Cdo 2423/2008-168 (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením �� 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud znovu opakuje, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Ačkoli dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, její dovolací argumentace nespočívá v polemice se shora popsanou ustálenou soudní praxí, nýbrž v rozporování závěru soudů obou stupňů, že si žalovaná (resp. její předchůdce Pozemkový fond ČR - dále jen „pozemkový fond“) v kontextu dané věci vůči žalobkyni počínala liknavě. Jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, je zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i České republiky - Státního pozemkového úřadu (pozemkového fondu), především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy obou stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Dovolací soud - vycházeje z uplatněné dovolací argumentace, jíž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán - žádný deficit právních úvah v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Jestliže v dané věci bylo zjištěno, že restituční nárok žalobkyně na vydání náhradních pozemků byl deklarován již v roce 1998, že z jeho celkové původní hodnoty 12.915,- Kč byl uspokojen jen v rozsahu 3.929,- Kč, přičemž k poslednímu vydání pozemku žalobkyni došlo v roce 2002, že pozemkový fond po léta vhodné pozemky k uspokojení restitučního nároku žalobkyně v lokalitě, kde se nacházela půda, již žalobkyni nebylo možno pro zákonné překážky vydat, nenabízel, resp. nenabízel jich dostatek, ač to bylo jeho zákonnou povinností (§ 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006), že vhodné pozemky v katastrálním území B. veřejně nabídl až po delší době od zahájení tohoto řízení, že zbytek restitučního nároku žalobkyně až do podání žaloby v prosinci 2005 neuspokojil, ačkoliv se žalobkyně opakovaně domáhala převodu různých pozemků, v čemž jí nebylo vyhověno (ať již proto, že požadované pozemky nebyly zařazeny v daném období do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006, nebo proto, že nepodala žádost v příslušné lhůtě), pak zjištěná okolnost, že žalobkyně se veřejných nabídek v době od 14. 4. 2006, tedy již po podání žaloby v dané věci, ne vždy zúčastnila z důvodu, že neměla dostatek finančních prostředků na získání pozemků zahrnutých do veřejné nabídky, legitimizuje úvahu odvolacího soudu, že pozemkový fond konal ve vztahu k žalobkyni v rozporu se zákonem o půdě a tedy liknavě a že za této situace jí není možno upřít, aby se domáhala svého restitučního nároku žalobou o převod konkrétních pozemků, o něž má zájem. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž obstojí. K poukazu dovolatelky na to, že zákon o půdě (ve znění účinném od 14. 4. 2006) „nedává (žalobkyni) nutně nárok na to, aby byl její nárok uspokojen pozemkem v téže obci, kde ležely pozemky, které jí nebylo možné vydat“, Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto tezí v rozporu, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky naplňující kritéria obsažená v ustanovení § 237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí spočívalo. (Srov. opětovně důvody uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015). Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, je nepřípadný, neboť z odůvodnění prvního z těchto rozhodnutí vyplývá, že v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku podané v roce 2012 vycházely soudy ze zjištění, že žalobkyně se do veřejných nabídek náhradních pozemků nepřihlásila, a z odůvodnění druhého, že „stěžovatelům šlo od počátku především o vydání pozemků určených k zastavění a nikoli o vydání pozemků, které jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu“.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu „není v souladu“ se závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněného pod č. 531/2005 Sb., a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Právě v tomto citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci. Typickým příkladem osoby, jež nesleduje cíle spekulační či komerční může být právě osoba, jež nabývá restitučního nároku jako prostředku k získání zemědělských pozemků za účelem rozšíření zemědělského hospodářství. Pekuniární účely cese mohou být ovšem leckdy vyloučeny i u těch osob, jež sami zemědělsky nehospodaří, např. tehdy, jde-li o nabytí od osoby blízké (srov. závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009). Žalobkyně podle zjištění soudů obou stupňů získala - mimo svůj vlastní restituční nárok na vydání náhradních pozemků - další restituční nárok na vydání náhradního pozemku v hodnotě 378,99 Kč bezplatně od své sestry postupní smlouvou ze dne 15. 7. 2002 a další pak od Ing. M. J. v hodnotě 3.000,- Kč postupní smlouvou ze dne 19. 12. 2005. Za této situace je názor odvolacího soudu, že tak nízké plnění postoupených nároků je třeba pokládat za ojedinělé, v podstatě symbolické, které rozhodně není způsobilé ohrozit stabilitu místních majetkových poměrů, a že tedy nepůsobí proti účelu tzv. restituční tečky, v souladu s citovanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, když v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně postupní smlouvy uzavírala za účelem obchodu či spekulace s pozemky (nic takového ani žalovaná netvrdila), o čemž vypovídá již sama nízká hodnota nároku na náhradní pozemek postoupeného Ing. J., a skutečnost, že část postoupeného nároku žalobkyně získala bezplatně od své sestry.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2016


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu