Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:7 Tdo 1462/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1462.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Příprava k trestnému činu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 20 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C


7 Tdo 1462/2019-5197


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H., nar. XY, bytem XY, okres Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 1 To 38/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, č. j. 52 T 4/2017-4613, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině ohledně obviněného J. H. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad a obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti ukončeným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině], zčásti dokonaným a z části ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 2) – 4) výroku o vině, přičemž skutky pod těmito body byly převzaty při vázanosti skutkovými zjištěními z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, v rámci postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku a nebyly tudí�� předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení], a odsouzen podle § 209 odst. 5, § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 67 odst. 1 a 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody na dvanáct měsíců. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zproštění obviněných P. H. a M. M.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný přípravy ke zločinu uvedeného v bodě 1) dopustil v podstatě tím, že jako zástupce společnosti Ž. V., dne 8. 12. 2010 ve Veselí nad Moravou podepsal nepravdivý předávací protokol, o němž věděl, že je datován dne 29. 11. 2010, mezi společností VT-SUN, s. r. o., (objednatelem) a společností Ž. V., (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny Chomutov VT-SUN (dále jen FVE společnosti VT-SUN, s. r. o.) se závěrem, že dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoliv věděl, že FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., byla teprve ve výstavbě ve značném stupni technologické nedokončenosti, přičemž současně věděl, že tento předávací protokol bude doručen na Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) v Jihlavě do správního spisu jako jeden z podkladů osvědčujících vlastnické právo společnosti VT-SUN, s. r. o., k energetickému zařízení podle § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. e) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, nutných pro vydání licence na výrobu elektřiny pro společnost VT-SUN, s. r. o., na provozovnu FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., v Chomutově o výkonu 2,981 MW, a tímto způsobem obviněný usiloval o uvedení nepravdivých údajů ERÚ s úmyslem, aby ERÚ vydal licenci na výrobu elektřiny společnosti VT-SUN, s. r. o., ještě v roce 2010, a takto získaná pravomocná licence by spolu s prezentováním totožných nepravdivých informací o uvedení kompletní fotovoltaické elektrárny do provozu v roce 2010 vůči společnosti ACTHERM, spol. s r. o., přivodila společnosti VT-SUN, s. r. o., nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 po dobu 20 let oproti nižší výkupní ceně za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 po dobu 20 let, která by společnosti VT-SUN, s. r. o., správně měla náležet, čímž by v průběhu následujících 20 let došlo k obohacení společnosti VT-SUN, s. r. o., o částku ve výši okolo 328 800 000 Kč, a to ke škodě České republiky, avšak ERÚ na základě rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010 se pokusil dne 20. 12. 2010 provést zajištění důkazu ohledáním věci nemovité – FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., v Chomutově a na místě zjistil, že daná FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., není dokončena a nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 1 To 38/2019-4722, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve zrekapituloval skutek pod bodem 1) výroku o vině a namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen a soudy nepřiléhavě aplikovaly § 209 tr. zákoníku. Zdůraznil, že mezi jednáním pachatele a vznikem omylu u osoby provádějící majetkovou dispozici musí existovat kauzální nexus a konstatoval, že ERÚ žádnou majetkovou dispozici nečinil. Dále uvedl, že by k naplnění znaků skutkové podstaty musel být v omylu distributor elektřiny, avšak tento v omyl uveden nebyl, neboť společnosti ACTHERM, spol. s r. o., a ACTHERM servis, a. s., byly zcela obeznámeny se stavem výstavby elektrárny v konkrétním čase. Poukázal na to, že údajná nedokončenost elektrárny byla vyvrácena tím, že tato od 22. 12. 2010 začala dodávat do soustavy elektřinu. Ze skutkového stavu, popsaného soudem prvního stupně, zcela zjevně vyplývá, že společnost ACTHERM, spol. s r. o., nemohla být uvedena v omyl, jelikož skutečný stav věcí znala hned z jejího několikerého právního postavení. Distributor elektřiny nemohl být uveden v omyl ani proto, že nedisponoval předávacím protokolem a jeho pravost ani nikdy nezkoumal, proto ho nemohl podpisem předávacího protokolu uvést v omyl ohledně toho, zda společnost VT-SUN, s. r. o., je či není držitelem licence, resp. stran toho, zda tato společnost začala dodávat elektřinu do elektrizační soustavy nejpozději do 31. 12. 2010, kdy tyto skutečnosti musely být distributorovi známy z jeho vlastní činnosti. Zdůraznil, že jeho jednání tak nemohlo být příčinou relevantního omylu. Nárokování výhodnějších kupních cen neexistovalo, neboť předmětná smlouva byla uzavřena před udělením licence. Odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že paušálně odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by zaznamenal jejich irelevanci ve vztahu ke znakům trestného činu podvodu a aniž by se sám zabýval zákonnými znaky tohoto trestného činu, a stejně jako soud prvního stupně vycházel z nezákonného cenového rozhodnutí ERÚ. K příčinnému významu licence pro vznik škody dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 735/2018 (zde obviněný pravděpodobně zamýšlel uvést odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, neboť jím uvedená spisová značka 7 Tdo 735/2018 neexistuje).

5. K nesprávnému právnímu hodnocení společného jednání dále namítl, že soudy zjevně účelově, aby se nemusely některými otázkami zabývat, ale správně nekvalifikovaly předmětné jednání jako spáchané v rámci spolupachatelství nebo účastenství, přesto na str. 4 odst. 2 obou rozhodnutí konstatovaly, že obviněný uvedl ERÚ v omyl spolu s dalšími osobami. Dále zdůraznil, že nebyla prokázána subjektivní stránka, zda chtěl skutečně uvést ERÚ v omyl, když žádnému orgánu nepředkládal jakékoli dokumenty, a nemohl proto být samostatně osobou, která kohokoli uváděla v omyl, přičemž dále polemizoval s posouzením skutku spáchaného společným úmyslným jednáním. Soudy chybně hodnotily otázku hypotetické škody, která způsobena nebyla, ale údajně být způsobena měla a mohla. Není uvedena jediná skutečnost ve vztahu k němu samotnému, z níž by bylo možno usuzovat na jeho zavinění a soudy se nezabývaly ani jeho představou a možnými záměry v rozhodné době. Dále soudům vytkl, že nehodnotily § 6 odst. 4 věta druhá zák. č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) z hmotně právního hlediska v návaznost na zákonnost cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, jímž byla s účinností od 1. 1. 2011 snížena výkupní cena elektřiny. Kromě toho rozvedl argumentaci stran protizákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 a zdůraznil, že nemělo být soudy použito. Z toho důvodu jsou pochybnosti o spr��vnosti rozhodnutí soudů ohledně výše hrozící škody, resp. neoprávněného obohacení a s tím spojených závěrech o trestní odpovědnosti a výši trestu. Přitom soudy nezohlednily ani existenci tzv. solární daně. Podotkl, že tržba investorů, kteří dokončili fotovoltaickou elektrárnu v roce 2011, je fakticky vyšší, než zisk investorů, jejichž elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2010 a jeho jednáním tak nevznikla a nehrozila žádná škoda. Na podporu svých námitek připojil k dovolání znalecký posudek a zdůraznil, že výpočet údajné škody neodpovídá ani zásadě odpovědnosti za zavinění. Metoda výpočtu škody nepřípustně generalizuje otázku reálné dokončenosti dané elektrárny, přičemž z judikatury vyplývá způsob výpočtu právě podle dokončenosti elektrárny a v projednávaném případě by tento výpočet měl vliv na posouzení výše škody, tedy zda byla způsobena škoda velkého rozsahu. Kromě toho namítl ústavní nonkonformitu výše uvedeného cenového předpisu, který je v rozporu se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a jeho aplikací došlo k zásahu do práva na jeho spravedlivý proces.

6. Dále namítl existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, a to s poukazem na ústavněprávní kautely vycházející z judikatury Ústavního soudu. Zrekapituloval skutečnosti vyplývající z dokazování a namítl, že soud prvního stupně manipuloval s důkazy a jeho závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Závěry soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu jsou v příkrém logickém rozporu se skutečnostmi, které vzal soud prvního stupně za prokázané. Událostmi, které následovaly po 9. 12. 2010, došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a byl vyloučen závěr soudů ohledně vydání licence ERÚ v důsledku omylu způsobeného předávacím protokolem, který měl deklarovat kompletní dokončenost FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., když ERÚ byl informován o tom, že předávací protokol neodpovídá v plném rozsahu existujícímu skutkovému stavu, a přesto nepřerušil ani neukončil licenční řízení. S poukazem na zásadu gradace příčinné souvislosti stupeň způsobení následku klesnul na tak nepatrný, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a nejde tak o trestný čin. Dále soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl navrhnuté důkazy, kterými by odstranil rozpory v důkazech provedených v jeho neprospěch, a to především výslech svědka M. Š. a dále provedení dalšího rozsáhlého dokazování, k čemuž odkázal na návrh na doplnění dokazování. Tím, že soud prvního stupně zamítl bez věcného odůvodnění tyto důkazní návrhy a odvolací soud se k tomu blíže nevyjádřil, došlo k porušení zásad vyhledávacích, zajištění práva na obhajobu a materiální pravdy. V důsledku toho pak došlo i k porušení zásad in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Dále namítl, že usnesení odvolacího soudu neobsahuje prakticky žádné vlastní odůvodnění, ale pouze shrnuje svoji úlohu v trestním řízení, konstatuje vinu obviněného a odkazuje na jiná rozhodnutí. Soudy obou stupňů činí rovnítko mezi jeho jednáním, za něž byl odsouzen v řízení u Krajského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 46 T 7/2013 a nyní projednávaným jednáním, ačkoli se jedná o skutkově zcela rozdílné případy. Dále uvedl okolnosti, které podle jeho názoru opodstatňují přerušení výkonu rozhodnutí spolu s apelem na předsedu senátu soudu prvního stupně, aby postupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř., a pro případ, že tak neučiní, požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby tak učinil ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k jeho osobě a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k samotnému právnímu posouzení jednání obviněného v bodě 1) citoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, ohledně charakteru licenčního řízení a uvedení ERÚ v omyl a rovněž stran vývojových stádií u trestného činu podvodu. S odkazem na právní závěry tohoto rozhodnutí jsou námitky obviněného zpochybňující možnost trestněprávního posouzení skutku v bodě 1) zjevně neopodstatněné a v podrobnostech dále odkázal na rozsudky soudů obou stupňů v této věci. K námitkám stran posouzení jednání obviněného jako spolupachatelství uvedl, že skutečnost, že se obviněný dopustil daného jednání společně s dalšími osobami, sama o sobě nesplňuje podmínky pro kvalifikaci jednání jako spáchaného ve spolupachatelství, resp. účastenství a soudům tak nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Námitky obviněného, kterými zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, napadají nesprávné hmotně právní posouzení skutku spíše formálně a jedná se o námitky převážně skutkového charakteru, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze s velkou mírou tolerance. Jedná se ale o námitky, které jsou s ohledem na skutková zjištění soudů nedůvodné. V tomto směru dále odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, jež prokazují vědomost obviněného o nepravdivosti obsahu předmětného předávacího protokolu, a jeho přinejmenším srozumění s tím, že tato listina bude předložena v rámci licenčního řízení s úmyslem získat pro společnost VT-SUN, s. r. o., licenci platnou pro zařízení uvedená do provozu ještě v kalendářním roce 2010 tak, aby si tato společnost zajistila výhodnější výkupní ceny elektřiny.

9. K námitkám obviněného proti správnosti závěru o výši škody zdůraznil, že soudy učinily závěr o výši škody na podkladě odborného vyjádření a jeho dodatku, jenž byl v hlavním líčení řádně proveden k důkazu. Při výpočtu konkrétní škody se vycházelo z příslušných cenových předpisů ERÚ a z dostupných dokladů, přičemž byla zohledněna i tzv. solární daň. Neztotožnil se ani s argumentací obviněného stran nepoužitelnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 a v této otázce plně odkázal na soudem prvního stupně provedený podrobný rozbor příslušné právní úpravy, přičemž zdůraznil, že tvrzení obviněného o tom, že škoda nevznikla, ani vzniknout nemohla, neodpovídá provedenému dokazování. K dalším námitkám obviněného uvedl, že tyto jsou povahy ryze skutkové, a proto nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Rovněž konstatoval, že ve věci neshledává ani existenci namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a soudem provedenými důkazy, ale skutková zjištění soudů vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy, které byly soudy hodnoceny dostačujícím způsobem nejen ve svém celku, ale i jednotlivě, čímž byla dodržena ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále k námitkám stran existence tzv. opomenutých důkazů uvedl, že tyto nejsou s to uplatněný dovolací důvod naplnit, a kromě toho jsou nedůvodné, když soudy podrobně rozvedly důvody, pro něž návrhům na doplnění dokazování nevyhověly. Za zcela mimo rámec dovolacích důvodů pak lze pokládat námitky, které směřují toliko proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Shrnul, že část dovolacích námitek obviněného nelze pod uplatněný dovolací soud podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a zbytek námitek, které pod tento dovolací důvod podřaditelné jsou, shledává zjevně neopodstatněnými.

10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

11. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. Nejprve státnímu zástupci vytkl, že se ve všech bodech vyjádření v zásadě omezuje na prostou negaci jeho dovolací argumentace a pouze odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů. Shrnul část své dovolací argumentace ze str. 12-16 podaného dovolání, přičemž stručně zrekapituloval obsah bodů 2-9 rozsudku soudu prvního stupně. Opětovně se vyjádřil k nezákonnosti cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 a zdůraznil, že jednání jak jeho, tak i dalších obviněných, nelze považovat za trestné právě z důvodu právní nulity předmětného cenového rozhodnutí ERÚ. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že v důsledku ústavněprávního rozměru považuje dovolací námitky stran protiprávnosti cenového rozhodnutí za plně způsobilé k projednání před senátem Nejvyššího soudu. Kromě toho konstatoval neúplnost odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v související věci pod sp. zn. 3 Tdo 990/2018, kde se soud nevypořádal úplně s dovolacími námitkami, což je neústavní a nezákonné. Apeloval na nezávislost Nejvyššího soudu v rámci nyní projednávaného případu. Závěrem opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v intencích procesního návrhu z podaného dovolání.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

15. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Nejvyšší soud nejprve pokládá za důležité připomenout, že v související věci obviněného již rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, a to o skutcích, které jsou uvedeny pod body 2) – 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně.

19. Námitky obviněného směřující do rozsahu dokazování, stejně jako proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obou stupňů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit pod tento, ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soud si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, přičemž odvolací soud tyto závěry ve svém usnesení následně potvrdil. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Soud prvního stupně navíc velice zevrubným způsobem uvedl, z jakých důkazů při svém rozhodnutí o vině obviněného vycházel a Nejvyšší soud, stejně jako soud druhého stupně, se s jeho skutkovými závěry zcela ztotožnil (viz str. 12 odst. 15 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

20. Rovněž námitka obviněného stran existence tzv. opomenutých důkazů není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť se rovněž jedná o námitku ryze skutkového rázu. S ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky však Nejvyšší soud pokládá za nutné uvést, že se soud prvního stupně s důkazními návrhy obviněného dostatečně vypořádal (viz str. 37-40 odst. 95-103 rozsudku soudu prvního stupně) a zevrubně zamítnutí těchto důkazních návrhů odůvodnil. Pokud tedy soud zamítl důkazní návrhy obviněného, pak tímto nedošlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádal, pak postupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a Nejvyšší soud neshledal obviněným namítnuté porušení práva na spravedlivý proces.

21. Pouze na okraj lze konstatovat, že ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo a s ní související zásady presumpce neviny pak nemohou ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřují výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tyto zásady mají procesní charakter, týkají se jen otázek skutkových a jako takové nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

22. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze, s jistou mírou benevolence, podřadit námitku obviněného ohledně absence subjektivní stránky, byť ji obviněný do značné míry postavil na polemice se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu a soudy obou stupňů rezignovaly na zjištění toho, zda chtěl úmyslně uvést ERÚ v omyl, přičemž on sám nepředkládal žádnému státnímu orgánu rozhodné dokumenty, a proto ani nemohl být samostatně tou osobou, která by kohokoliv uváděla v omyl. K této námitce je namístě nejprve připomenout, že nyní projednávaný skutek je pouze jedním z více skutků, přičemž jednání o dalších fotovoltaických elektrárnách probíhalo paralelně a tyto rovněž nebyly v době jeho podpisu na předávacích protokolech kompletně dokončeny a naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného jednání obviněného tak potvrzuje i celkové komplexní posouzení jeho jednání ve všech čtyřech skutcích [ke skutkům pod body 2) – 4) viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018]. Soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněného jako jednání úmyslné, když obviněný nechal vyhotovit a podepsal předávací protokol, který byl podle skutkových zjištění zcela v rozporu se skutečností, neboť předmětné dílo nebylo v dané době prokazatelně dokončeno, čehož si obviněný byl v době podpisu předávacího protokolu zcela vědom (v rámci důkazů stran zjevné vědomosti obviněného o stavu nedokončenosti FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., lze odkázat na vyčerpávající skutková zjištění soudu prvního stupně na str. 31-34 odst. 74-82 rozsudku soudu prvního stupně). K samotné vědomosti obviněného o tom, že je předávací protokol integrální součástí dokumentace, na základě které ERÚ vydává licence, lze pak dále poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 33 odst. 80-81 rozsudku soudu prvního stupně) a též na odůvodnění výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu v související věci (srov. např. str. 83 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018). S ohledem na to, že se soud prvního stupně s naplněním subjektivní stránky obviněným zevrubně vypořádal v rámci odůvodnění svého rozsudku (viz str. 43 odst. 114 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud jeho závěry stran této otázky potvrdil (str. 12-13 odst. 25 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožnil, lze na ně pro stručnost odkázat.

23. K námitce obviněného, že nikoho neuvedl v omyl, je namístě zdůraznit, že s ohledem na to, že bylo jeho jednání v rámci nyní projednávaného skutku posouzeno toliko jako příprava k trestnému činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný skutečně ještě v rámci svého jednání v omyl nikoho neuvedl, nýbrž teprve vytvářel podmínky k tomu, aby mohlo dojít k uvedení ERÚ v omyl. Tyto podmínky přitom vytvářel vydáním nepravdivého předávacího protokolu, který měl prokazovat dokončenost fotovoltaické elektrárny, ačkoli ta dokončena nebyla. Tento předávací protokol měl být následně použit v rámci licenčního řízení k vydání licence předmětné fotovoltaické elektrárně před koncem roku 2010, a tím zajištění výhodnější výkupní ceny elektřiny z této fotovoltaické elektrárny. Bez tohoto nepravdivého protokolu, a tedy bez jednání obviněného, by přitom k vydání licence nemohlo dojít. V rámci posouzení přípravy je rovněž nepodstatné, zda by měl tento dokument následně předat ERÚ obviněný sám, nebo zda by byl předán prostřednictvím jiných v této věci činných osob. K samotné možnosti uvést ERÚ v omyl lze dále odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, podle kterého lze v rámci licenčního řízení uvést ERÚ v omyl a spáchat tím trestný čin podvodu, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě. K naplnění znaku uvedení v omyl v rámci nyní projednávané trestní věci pak lze rovněž odkázat na přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně (str. 41 odst. 107 a násl.). Nejvyšší soud tak neshledal tuto námitku obviněného opodstatněnou.

24. V souvislosti s námitkou stran absence subjektivní stránky předmětného zločinu obviněný rovněž namítl absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a možnou škodou, přičemž i tato dovolací argumentace je s to uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Obviněný především uvedl, že jeho jednání nemohlo být příčinou relevantního omylu a nebyla zde dána žádná příčinná souvislost mezi omylem osoby provádějící majetkovou dispozici na straně jedné a obohacením pachatele na straně druhé. K této námitce rovněž zdůraznil, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda. Je však namístě opětovně připomenout, že obviněný byl v nyní projednávané věci, tedy ve skutku pod bodem 1), uznán vinným toliko přípravou k trestnému činu podvodu, tudíž není potřeba, aby k majetkové dispozici již došlo. Stejně tak není potřeba, aby jednáním obviněného již došlo ke způsobení škody, neboť u jednání ve fázi přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku škoda být způsobena ještě nemohla, protože trestný čin v té době ještě nebyl dokonán. Jednání obviněného teprve směřovalo k dalším fázím trestného činu a škoda by byla způsobena až následně v rámci těchto dalších fází, a to i ve spolupráci s dalšími osobami. Obviněný přitom podle skutkových zjištění podepsal nepravdivý a antedatovaný protokol o předání FVE společnosti VT-SUN, s. r. o., ačkoli ta v tu dobu ještě nebyla dokončená a provozuschopná, přičemž tento protokol měl přímo sloužit jako jeden z klíčových podkladů pro neoprávněné vydání licence ERÚ pro FVE společnosti VT-SUN, s. r. o. Obviněný tak svým jednáním vytvářel podmínky pro to, aby mohl být nezákonně získán nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu vyrobené elektřiny. Jednání obviněného přitom bylo klíčové a bez něj by k dalším fázím trestného činu a způsobení škody ani dojít nemohlo. V dalším lze pak rovněž odkázat na argumentaci soudu prvního stupně stran příčinné souvislosti v rámci nyní projednávaného skutku (viz str. 42 odst. 112 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto shledal taktéž tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

25. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dále podřadit i námitku obviněného ohledně nesprávně určené výše škody, neboť v případě, že by výše škody byla soudy vyčíslena nesprávným způsobem, mohlo by to mít přímý vliv na právní kvalifikaci kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, a tudíž i na samotné posouzení trestnosti přípravy k trestnému činu podvodu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný soudům především vytkl, že vyčíslily výši hypotetické škody nesprávným způsobem, mechanicky vyšly ze závěrů odborného vyjádření, a rovněž nesprávně hodnotily cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 z hlediska zákonnosti. Dále v rámci výpočtu škody obviněný brojil proti generalizování otázky dokončenosti předmětné fotovoltaické elektrárny, a z toho vyplývajícího vlivu na výši způsobené škody. K výpočtu škody v tomto případě je namístě nejprve opětovně akcentovat, že obviněný nebyl odsouzen za dokonaný trestný čin podvodu, nýbrž toliko za přípravu k tomuto trestnému činu. V takovém případě však zpravidla ještě žádná škoda nevznikla, a proto je nutné zjistit škodu hypotetickou, tedy takovou škodu, která nastat mohla v případě, že by došlo i k dalším fázím předmětného trestného činu. V nyní projednávaném případě tak bylo namístě zjistit škodu, která by nastala, pokud by byla licence fotovoltaické elektrárně neoprávněně udělena ještě v roce 2010, na rozdíl od situace, kdy by k udělení licence došlo až po 1. 1. 2011. Na zjištění škody je přitom třeba nahlížet z pohledu subjektivní stránky pachatele trestného činu, tedy k čemu obviněný svým jednáním směřoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08). V případě předcházejícího vývojového stadia trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je přitom logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště pokud mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 20 let. Pokud se však nejedná o dokonaný trestný čin a obviněný není povinen např. k náhradě škody, postačí závěr soudů, že jednání obviněného bylo způsobilé způsobit předmětnou škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016). Soud prvního stupně při určení výše škody vycházel primárně z odborného vyjádření (č. l. 2485 a násl.) a dodatku k odbornému vyjádření (č. l. 4597 a násl.), přičemž zevrubně odůvodnil, jakými kritérii se řídil, stejně jako zdůvodnil subjekt, kterému by škoda byla způsobena (viz str. 34-37 odst. 83-94 rozsudku soudu prvního stupně). Výše škody přitom byla určena jako rozdíl mezi podporou, kterou distribuční společnosti vyplácely pro zařízení uvedená do provozu do konce roku 2010 a pro zařízení uvedená do provozu po 1. 1. 2011. Rovněž je namístě doplnit, že v rámci předmětného výpočtu došlo rovněž k odpočtu solární daně a ceny silové elektřiny (viz tabulky na č. l. 4598 a 4601), takže ani v tomto nelze dovolací argumentaci obviněného přisvědčit.
26. Obviněný dále namítl, že se soudy nezabývaly reálnou dokončeností předmětné fotovoltaické elektrárny a z toho se odvíjejícího vlivu na výši možné škody, přičemž zdůraznil, že elektrárna do sítě v prosinci již dodávala elektřinu. K tomuto lze beze zbytku odkázat na přiléhavou argumentaci Nejvyššího soudu v související věci pod sp. zn. 3 Tdo 990/2018, který reagoval na obdobnou námitku tak, že „na závěrech o škodě ničeho nemění ani skutečnost, že fotovoltaická elektrárna nějaké množství elektřiny dodávala, avšak je rozdíl mezi řádným během věcí a během nikoliv řádným, jenž vznikl na základě podvodného jednání obviněných. Za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence trestného činu by fotovoltaické elektrárny neobdržely licenci do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do 31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011. Naopak okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení FVE, nemá, zejména z pohledu výroku o vině, význam“. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal v rámci určení výše škody soudem prvního stupně žádného pochybení. Nejvyšší soud pak ani neshledal namítanou nezákonnost a rozpornost cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, když obviněný v tomto směru uplatnil pouze svůj výklad zákona, kdy vytrhává některé okolnosti z kontextu, přičemž touto otázkou se zabýval vyčerpávajícím způsobem již soud prvního stupně (viz str. 9-10 odst. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K tomu lze jen dodat, že obviněným nastiňovaná situace se na projednávaný případ nedá vztáhnout, neboť ta se týká malých fotovoltaických elektráren zpravidla umisťovaných na rodinných domech za účelem pokrytí vlastní spotřeby elektrické energie a obchodování pouze s přebytkem takto vyrobené elektrické energie, a to především subjekty, které nejsou plátci DPH. S ohledem na uvedené je namístě uzavřít, že hypotetická škoda, tak jak ji určil soud prvního stupně na základě odborného vyjádření a následně potvrdil soud odvolací, byla zjištěna správně, a tudíž jsou uvedené námitky obviněného zjevně neopodstatněné.

27. Rovněž námitka obviněného stran úvah o posouzení jeho jednání jako spáchaného společným jednáním v rámci spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příp. účastenství podle § 24 tr. zákoníku, lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný především namítl, že soudy neprokázaly existenci předchozí dohody mezi obviněným a dalšími obviněnými, a jeho jednání ani nekvalifikovaly jako jednání spáchané ve spolupachatelství či účastenství, přičemž odkázal na popis skutku ve výroku soudů na str. 4 odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 odst. 2 usnesení odvolacího soudu. K této námitce je však potřebné akcentovat, že jak již bylo uvedeno výše, předmětem dovolání obviněného, stejně jako odvolání v nyní projednávané trestní věci, byl pouze skutek pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně. Námitka obviněného však fakticky směřuje proti právnímu posouzení skutku pod bodem 4) výroku a netýká se tedy nyní projednávané věci, ale již pravomocně ukončeného řízení, ve kterém již proběhlo i dovolací řízení a Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018. Nejvyšší soud se touto námitkou neměl důvodu zabývat, neboť se netýká nyní projednávané části trestné činnosti obviněného.

28. Dále Nejvyšší soud k argumentaci obviněného stran otázky příčinného významu licence pro vznik škody usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, dodává, že obviněný v tomto případě vytrhl argumentaci uvedenou v odůvodnění citovaného usnesení z kontextu a závěry tam uvedené nejsou v rozporu se závěry soudů k nyní projednávanému skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto neshledal odůvodněným požadavek obviněného na případné postoupení věci velkému senátu trestního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je namístě jej shledat zjevně neopodstatněným i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

30. K námitce obviněného, že odvolací soud postupoval nesprávně, když ve svém odůvodnění odkazoval na jiné rozhodnutí, především pak na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud pokládá za důležité doplnit, že jak vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu, soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže soud druhého stupně na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17). Ani tuto výtku obviněného tak nelze shledat důvodnou.

31. K připojenému důkazu, znaleckému posudku společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., pak Nejvyšší soud připomíná, že nově navržené důkazy zpravidla v rámci dovolacího řízení neprovádí (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.), přičemž Nejvyšší soud má v rámci nyní projednávané věci za to, jak již bylo uvedeno výše, že dokazování bylo soudy obou stupňů provedeno v dostatečném rozsahu, a proto zde nebyl důvod k doplnění dokazování o připojený znalecký posudek.

32. Dále k výtkám obviněného, které směřuje proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, lze ještě uvést, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz § 265a odst. 4 tr. ř.).

33. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že obviněný značnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

34. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

35. Nad rámec uvedeného je namístě konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu rozhodnutí ve vztahu k obviněnému, a pokud obviněný dává v rámci své dovolací argumentace podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k přerušení výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 2. 2020


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu