Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/20/2019
Spisová značka:4 Tz 35/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.35.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Insolvenční řízení
Stížnost pro porušení zákona
Trestní příkaz
Zanedbání povinné výživy
Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku
§ 314e odst. 1 tr. ř.
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 270 odst. 1 tr. ř.
§ 169 odst. 1e,2 předpisu č. 182/2006Sb.
§ 229 předpisu č. 182/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:D

4 Tz 35/2019-319


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2019 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, a v řízení mu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanoveních § 314e odst. 1 tr. ř. a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Trestní příkaz Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, se zrušuje.

Zrušují se rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Domažlicích se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Odůvodnění:

Ministr spravedlnosti dne 7. 3. 2019, pod č. j. MSP-755/2017-OJD-SPZ/2 podal podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného J. V. (dále jen obviněného) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle ministra spravedlnosti byl citovaným trestním příkazem porušen zákon v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když v době vedení trestního řízení a v době neplnění vyživovací povinnosti byl obviněný v insolvenci. Následně ministr spravedlnosti zrekapituloval relevantní právní úpravu, a jaké důsledky má insolvenční řízení na plnění vyživovací povinnosti. Konstatuje, že přes vědomí skutečnosti, že obviněný se nachází v insolvenci se Okresní soud v Domažlicích dopady insolvenčního řízení na trestnost jeho jednání nijak nezabýval, ačkoliv tak učinit měl a mohl. Zdůraznil, že v okamžiku, k němuž se insolvenční správce stane osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, nemůže již dlužník jako otec nezletilého dítěte splátky fakticky hradit. Uvedl, že zákonná vyživovací povinnost podle § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), u obviněného sice nezanikla, tato trvala a obviněný byl povinen dbát na to, aby k jejímu plnění insolvenčním správcem docházelo a měl by činit kroky k tomu, aby insolvenční správce svou povinnost splnil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012), tedy měl mu poskytnout potřebnou součinnost. Podle ministra spravedlnosti se měl soud zabývat tím, do jaké míry se překrývalo insolvenční řízení s obdobím, kdy obviněný neplnil svoji vyživovací povinnost, a okamžikem, kdy se stal insolvenční správce osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě insolvenčního správce. V tomto směru měl doplnit dokazování konstatováním insolvenčního spisu a výslechem insolvenčního správce. Takto ovšem Okresní soud v Domažlicích vůbec nepostupoval, takže v době, kdy rozhodl trestním příkazem, neměl k dispozici veškeré důkazy, aby mohl učinit skutková zjištění, potřebná pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil trestní příkaz Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015 sp. zn. 1 T 123/2015, včetně dalších rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a Okresnímu soudu v Domažlicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkové věty rozsudku tím, že

v období od 1. 3. 2014 do 5. 6. 2015 s výjimkou období od 19. 3. 2015 do 3. 6. 2015, kdy byl hospitalizován v nemocnici, v Domažlicích, XY, okres Domažlice, ani nikde jinde, úmyslně nehradil výživné na svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, když tato povinnost mu vyplývala z ustanovení § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rovněž mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 282/2008-29, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2008, ve výši 1.000,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého Z. V., nar. XY, a ačkoliv o své povinnosti věděl, řádně a včas ji nehradil, ačkoliv byl po část stíhaného období zaměstnán a v další době se vážně nezajímal o získání zaměstnání případnou evidencí u příslušného úřadu práce a zmařil tak případnou možnost zprostředkování zaměstnání, když nebyl ve stíhaném období ze zdravotních důvodů vyřazen z možnosti pracovat a za stíhané období dluží na výživném částku ve výši 11.000,- Kč k rukám Z. V., bytem XY, když v přesně nezjištěných dnech v měsících srpen až září 2014 předal oprávněné v nejméně dvou případech po částce 1.000,- Kč, tj. celkem 2.000,- Kč.

Okresní soud v Domažlicích uložil obviněnému za uvedený přečin podle § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Trestní příkaz byl obviněnému doručen, resp. předán stejnopis trestního příkazu, u Okresního soudu v Domažlicích dne 30. 9. 2015 (č. l. 160), přičemž nabyl právní moci dne 9. 10. 2015.

V dané věci je nezbytné podotknout, že obviněný následně využil svého práva a podal mimořádný opravný prostředek, a to návrh na obnovu řízení dne 29. 3. 2017 (č. l. 202), neboť nebyly provedeny důkazy insolvenčním spisem Krajského soudu v Plzni vedeného pod sp. zn. KSPL 56 INS 296/2012 a soud nevyslechl insolvenčního správce. O podaném návrhu na obnovu řízení rozhodl usnesením Okresní soud v Domažlicích dne 24. 8. 2017, sp. zn. 1 T 123/2015 (č. l. 263-266), tak, že podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného na obnovu řízení zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí soudu podal obviněný dne 28. 8. 2017 stížnost (č. l. 267), přičemž o podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 8 To 377/2017, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 1 T 123/2015, konkrétně z protokolu o výslechu obviněného ze dne 5. 6. 2015 (č. l. 100-102) se pak podává, že obviněný nezpochybňuje, že byl povinen platit výživné na svého nezletilého syna AAAAA ve výši 1 000 Kč měsíčně k rukám jeho matky, ovšem nesouhlasil s dobou nehrazení výživného, neboť uvedl, že výživné nehradil od října 2014, když výživné do října hradil přímo matce, což by mohl potvrdit jeho známý. Výživné nehradil, protože mu matka nezletilého bránila ve styku se synem, který měli určený i soudně. Obviněný dále uvedl, že je v insolvenci.

V rámci trestního řízení byla formou úředního záznamu o podaném vysvětlení vyslechnuta podle § 158 odst. 6 tr. ř. matka nezletilého, Z. V., a J. R.

Z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 282/2008, (č. l. 45-50) bylo zjištěno, že nezl. syn obviněného AAAAA byl svěřen do výchovy a výživy matky a obviněnému jako otci byla výrokem II. tohoto rozsudku stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částku 1 000 Kč měsíčně splatnou vždy k 15. dni v měsíci předem k rukám matky počínaje od 1. 11. 2008, po rozvodu pod výrokem IV. rozsudku byla obviněnému stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částku 1 000 Kč měsíčně splatnou vždy k 15. dni v měsíci předem k rukám matky počínaje od právní moci rozsudku o rozvodu manželství obviněného a matky nezletilého. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. Nc 101/2015, bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro nezletilého syna obviněného AAAAA od 1. 9. 2014 z částky 1 000 Kč na částku 2 000 Kč měsíčně předem k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci, a současně byla obviněnému uložena povinnost uhradit na dlužném výživném částku 13 000 Kč za období od 1. 9. 2014 do 1. 10. 2015.

Ze spisového materiálu se dále podává, že obviněný byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech od 19. 3. 2014 do 3. 6. 2014. Ze zpráv Úřadu práce ČR pak vyplývá, že obviněný nepobíral žádné dávky sociální podpory a není osobou posuzovanou u jiné osoby ani pro dávky SSP. Současně je z předloženého spisového materiálu zřejmé, že ze mzdy obviněného nebyly prováděny srážky na výživné, neboť vyživovací povinnost ani nehlásil, což vyplývá ze sdělení společnosti JLJ INTERNATIONAL spol. s r. o., u níž pracoval od 1. 2. 2014 do 17. 2. 2014 (č. l. 75), Panského domu a Pyramidy s. r. o., kde byl zaměstnán od 1. 12. 2014 do 19. 4. 2015. Poslední jmenovaná obchodní společnost strhávala srážky ze mzdy za uplatňovanou přednostní pohledávku ve prospěch insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného.

Ze sdělení insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného ze dne 20. 2. 2015 se podává, že matka nezletilého syna obviněného neuplatnila přihláškou a ani písemně pohledávku ve vztahu k osobě s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě. Na výživném nebylo ničeho uhrazeno a nešlo jej ani uspokojit z důvodu nedostatku výtěžku z peněžení pohledávky zajištěného věřitele (č. l. 82).

Ze spisu dále vyplývá, že obviněný měl vyživovací povinnost i k nezletilé dceři BBBBB (pseudonym). Ve vztahu k této nezletilé byl rovněž odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016, za neplacení soudně nařízeného výživného v období 15. 6. 2012 do 15. 5. 2016 (č. l. 189-191), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016. Citované rozhodnutí bylo zrušeno v rámci dovolacího řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 745/2011, a to mimo jiné právě z důvodu nevypořádání se s důsledky insolvenčního řízení na trestnost jednání obviněného.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. KSPL 56 INS 292/2012, konkrétně usnesení ze dne 13. 6. 2012, č. j. KSPL 56 INS 296/2012-A-24 bylo zjištěno, že soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka J. V., přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Josef Šťastný, se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice. Následně Krajský soud v Plzni rovněž usnesením dne 14. 8. 2012, č. j. KSPL 56 INS 296/2012-B-8, rozhodl o prohlášení konkursu na majetek obviněného.

K podmínkám vydání trestního příkazu podle § 314e odst. 1 tr. ř. je na tomto místě vhodné uvést, že samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 123/2015 je zřejmé, jaké byly opatřeny v rámci přípravného řízení důkazy a jaké skutečnosti byly objasněny. Z pohledu předpokladu pro vydání trestního příkazu je rozhodující, zda v rámci přípravného řízení byly opatřeny takové důkazy a objasněny takové skutečnosti, kterými byl skutkový stav spolehlivě prokázán, aby ve věci mohlo být rozhodnuto vydáním trestního příkazu (viz § 314e odst. 1 tr. ř.), neboť k vydání trestního příkazu přistoupí samosoudce teprve tehdy, nepřichází-li v úvahu postup podle § 314c odst. 1, 2 tr. ř., když samozřejmě, pokud neshledá důvody pro postup podle § 314c odst. 1 tr. ř. a shledá, že ve věci nejsou splněny podmínky pro vydání trestního příkazu, nařídí hlavní líčení (§ 314d odst. 1 tr. ř.).

Jak již bylo naznačeno, trestní příkaz podle § 314e odst. 1 tr. ř. může samosoudce vydat bez projednání věci v hlavním líčení jen tehdy, jestliže byl skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, tj. důkazy umožňujícími zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Vzhledem k důkazům a skutečnostem, které byly objasněny před vydáním trestního příkazu, je nepochybné, že takto samosoudce Okresního soudu v Domažlicích nepostupoval, když v době svého rozhodování neměl k dispozici takové důkazy, aby mohl rozhodnout trestním příkazem. Jednak nebyla řádně objasněna doba páchání trestné činnosti z pohledu obhajoby obviněného (viz rozpory mezi jeho výpovědí a podáním vysvětlení Z. V.), jednak nebylo přihlédnuto k probíhajícímu insolvenčnímu řízení z pohledu naplnění všech znaků přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Zde se sluší poznamenat, že obviněný se zmiňoval o tom, že ve vztahu k jeho osobě probíhá insolvenční řízení v rámci své výpovědi v přípravném řízení, jednak tato skutečnost vyplývala ze zprávy insolvenčního správce a zpráv zaměstnavatele. Lze tedy uzavřít, že samosoudce nesprávně hodnotil dosud opatřené důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jestliže mu jejich nedostatečný rozsah postačoval k odsuzujícímu výroku o vině v napadeném trestním příkaze, ačkoli provedenými důkazy nebyly zcela objasněny všechny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.

Samosoudce Okresního soudu v Domažlicích měl totiž na základě obsahu spisu dostatek podkladů pro zjištění, že obviněný je v insolvenci a že jeho majetek spravuje insolvenční správce. Přes povinnost provádět důkazy jak ve prospěch, tak i neprospěch obviněného, a zvažovat všechny objektivní skutečnosti, při vědomí paralelně probíhajícího insolvenčního řízení, vydal samosoudce trestní příkaz, aniž by prokázal skutkový stav spolehlivě (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 74/2012). Z uvedeného je patrné, že Okresní soud v Domažlicích nedostál všem svým povinnostem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a s důkazním řízením se řádně nevypořádal, a to s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2014-II., podle něhož zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním řízení, které se týká majetku některého z rodičů. Jestliže rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v něm nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti např. z důvodu, že osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě se stal ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu ustanovený insolvenční správce, je takový rodič povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení [viz § 169 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen „zák. č. 182/2006 Sb.“)]. Nejvyšší soud si je vědom výpovědi obviněného ohledně důvodu neplnění vyživovací povinnosti, ovšem tato nezbavovala soud povinnosti náležitě objasnit skutkový stav věci, když i výslech obviněného z přípravného řízení lze považovat za nedostačující i z pohledu možnosti hradit výživné v dané době vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení včetně jeho výše.

S ohledem na shora naznačené východiska bylo nutné, aby Okresní soud v Domažlicích své úvahy o vině obviněného a o závažnosti jeho jednání zvažoval právě s ohledem na to, zda a do jaké míry byl v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení oprávněn s vlastním majetkem nakládat, a od toho by se i odvíjelo zjištění, jakým způsobem tak mohl činit.

V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i když je výživné ve smyslu § 910 občanského zákoníku zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte (předka vůči potomkovi) a tuto nemůže přenést na jinou osobu, tedy nepřechází ani na insolvenčního správce [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 11 Tdo 659/2006 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 27/2007)], ani se jí jinak než ze zákonem určených podmínek nelze zbavit, probíhající insolvenční řízení a jeho dopad na trestní odpovědnost obviněného stíhaného pro trestný čin podle § 196 tr. zákoníku je třeba vždy podrobit řádnému posouzení, a to s ohledem na limity vyplývající ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (dále jen insolvenční zákon). Zde je třeba podotknout, že konkrétní způsob nakládání s majetkovou podstatou dlužníka se řídí režimem § 229 insolvenčního zákona. Podle jeho odst. 1 zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich. Odst. 2 stanoví, je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Podle odst. 3 nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník [písm. a)], v projednávaném případě tedy obviněný, dlužník v době do rozhodnutí o úpadku a v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku [písm. b)], insolvenční správce pak v době od prohlášení konkursu. Podle uvedené zákonné úpravy je zřejmé, že záleží na konkrétní okolnosti, zejména stavu a průběhu insolvenčního řízení, kdo byl oprávněn s majetkovou podstatou a v jakém rozsahu nakládat. Za určitých okolností to může znamenat, že dlužník jako otec nezletilých dětí sice nemůže splátky hradit, protože však jeho zákonná vyživovací povinnost stále trvá, je ovšem povinen v rámci ní dbát na to, aby k jejímu plnění insolvenčním správcem docházelo. Musí proto od správce zvědět, zda jsou pravidelné platby na výživné hrazeny. Pokud tomu tak není, je na něm zajištění toho, aby správce svou povinnost splnil [srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2014)].

Za nesprávné je třeba proto považovat, že soud neprovedl důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, stejně tak nevyslechl insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného jako svědka, aby všechny potřebné a rozhodné skutečnosti zjistil a následně posoudil jak dalece mohl obviněný se svým majetkem, event. příjmy, disponovat, zda svou vyživovací povinnost nahlásil, jestliže bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2012, č. j. KSPL 56 INS 296/2012-A-24, rozhodnuto o úpadku obviněného, když pak ve smyslu § 109 odst. 4, 5 insolvenčního zákona takovým rozhodnutím došlo k zahájení insolvenčního řízení a nastaly účinky insolvenčního řízení, které trvají, nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, do skončení insolvenčního řízení. Obviněný se mohl ocitnout v režimu insolvenčního řízení, v němž podle § 111 odst. 1, 2, 3 insolvenčního zákona nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Omezení podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. Všechny tyto naznačené skutečnosti měly být před vlastním meritorním rozhodnutím objasněny a zvažovány při stanovení dalšího postupu ve věci, což se prokazatelně nestalo. Lze tedy uzavřít, že jestliže soud při absenci dokazování zaměřeného na objasnění všech zmíněných okolností ve věci obviněného rozhodl trestním příkazem, je jeho dokazování neúplné, právní závěry bez respektování shora rozvedené právní úpravy insolvenčního řízení minimálně předčasné, neboť ve věci nebyly opatřeny takové podklady, aby bylo možné ve věci neplnění vyživovací povinnosti u obviněného rozhodnout, čímž došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení musí podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pod tento pojem nutno podřadit i objasnění těch okolností, které mají vzhledem k osobě pachatele význam z hlediska stanovení všech důležitých okolností pro vyslovení viny či neviny obviněného. Pokud samosoudce hodlal ve věci rozhodnout trestním příkazem, bylo jeho povinností ve smyslu ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. vztáhnout podmínku spolehlivě zjištěného skutkového stavu i na důkazy, vztahující se k probíhajícímu insolvenčnímu řízení. Takto prokazatelně nepostupoval.

Současně je ještě nutno poznamenat, že samosoudce Okresního soudu v Domažlicích nejenže nevyslechl insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného a neprovedl dokazování obsahem insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 296/2012, ale rovněž nevzal v potaz rozpornou výpověď obviněného a matky nezletilého syna Z. V. ohledně platby výživného v období od března do října 2014, včetně podaného vysvětlení R., takže i z tohoto pohledu nebyly v předmětné věci splněny zákonné podmínky uvedené v § 314e odst. 1 tr. ř.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, když zákon byl v porušen v ustanovení § 314e odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněného podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený trestní příkaz Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 1 T 123/2015, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově na něj navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nemohl ve věci sám rozhodnout podle § 271 odst. 1 tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn skutkový stav.

V novém řízení Okresní soud v Domažlicích proto provede takové důkazy, aby byl řádně zjištěn skutkový stav z hlediska objasnění přesné doby nehrazení výživného k rukám matky nezletilého AAAAA, vyslechne insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného nebo jiným způsobem zajistí skutečnosti ohledně poskytování součinnosti obviněného jako dlužníka k plnění vyživovací povinnosti na nezletilého syna AAAAA, zohlední období probíhajícího insolvenčního řízení u Krajského soudu v Plzni vedené pod sp. zn. KSPL 56 INS 296/2012 a vyřeší si otázku, v jaké výši byl schopen obviněný výživné hradit. Teprve po doplnění dokazování v tomto směru a provedení dalších důkazů, které mohou shora naznačené otázky objasnit, bude možné učinit jednoznačný závěr o tom, zda obviněný jednal úmyslně nebo z nedbalosti anebo se jeho zavinění nedá v daném případě dovodit, tedy spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv.

Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Současně je třeba zdůraznit, že stížnost byla podána ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně v jeho neprospěch.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová