Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/25/2020
Spisová značka:7 Tz 19/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TZ.19.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Domovní prohlídka
Řízení o stížnosti pro porušení zákona
Trestnost činu
Trestný čin
Základy trestní odpovědnosti
Zjišťování skutkového stavu věci
Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 269 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 271 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 2 odst. 5, 6 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 3 odst. 1, 2 předpisu č. 140/1961Sb.
§ 154 odst. 2 předpisu č. 140/1961Sb.
§ 72 odst. 2 písm. a) předpisu č. 140/1961Sb.
čl. 32 odst. 1 předpisu č. 100/1960Sb.
čl. 18 odst. 1, 2, 3 předpisu č. 120/1976Sb.
§ 1 odst. 1 písm. b) předpisu č. 198/1993Sb.
§ 226 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD

7 Tz 19/2020-42


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Radka Doležela projednal ve veřejném zasedání dne 25. 8. 2020 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněné M. M., nar. XY, okres Příbram, bytem XY, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. 3 T 191/83, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. 3 T 191/83,

byl porušen zákon

v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, § 3 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon) ve vztahu k § 154 odst. 2 tr. zák. a § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněné M. M.

Tento rozsudek Okresního soudu v Příbrami se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněná
M. M.,

nar. XY, okres Příbram, bytem XY,

se podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje obžaloby

pro skutek spočívající v tom, že

dne 5. 7. 1983 kolem 12:30 hod. ve svém bytě v XY čp. XY, okres Příbram, v průběhu domovní prohlídky prováděné příslušníky Sboru národní bezpečnosti hrubým výrokem ve spise blíže uvedeným urazila Sbor národní bezpečnosti,
čímž měla spáchat

trestný čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2 tr. zák.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. 3 T 191/83, byla M. M. uznána vinnou trestným činem útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2 tr. zák. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Příbrami spočíval v tom, že obviněná dne 5. 7. 1983 kolem 12:30 hod. ve svém bytě v XY čp. XY, okres Příbram, v průběhu domovní prohlídky prováděné příslušníky Sboru národní bezpečnosti urazila tento sbor tím, že pronesla na adresu jeho příslušníků výrok „novodobé gestapo“, čímž mínila Sbor národní bezpečnosti. Domovní prohlídka byla prováděna pro podezření, že jmenovaná přechovává v bytě náboženskou literaturu sekty Svědků Jehovových. Soud podle § 25 tr. zák. upustil od potrestání obviněné za současného uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní ve smyslu § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 12. 1983.

2. Ve věci nebylo provedeno přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Je možné předeslat, že věc by podléhala režimu tzv. návrhové rehabilitace podle § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v případě podání příslušného návrhu přicházelo v úvahu zrušení napadeného rozhodnutí podle § 14 odst. 1 písm. c), d) tohoto zákona. 3. Ministryně spravedlnosti podala dne 19. 6. 2020 proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Příbrami u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona. Poukázala na dotčenou právní úpravu i judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu a vytkla napadenému rozsudku porušení zákona ve třech směrech. Především Okresní soud v Příbrami došel k nesprávnému závěru o tom, že posuzovaný skutek je trestným činem, čímž porušil § 3 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k § 154 odst. 2 tr. zák. Předmětná domovní prohlídka, jejímž cílem bylo nalezení náboženské literatury, představovala cílený a specifický zásah do svobody vyznání a náboženství, zaručené jak tehdejší Ústavou, tak mezinárodními úmluvami, a s ohledem na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, byla jednoznačně protiústavní. Kromě toho absentovala společenská nebezpečnost činu, neboť obviněná byla rozrušena a inkriminovaný výrok pronesla v době, kdy její dcera začala usedavě plakat, neboť jedna z osob vykonávajících domovní prohlídku právě otevírala přihrádku v knihovně, kde byly dětské knihy, a dítě se nejspíš domnívalo, že mu chtějí knihy vzít. Obviněná za této situace pronesla uvedený výrok jako ojedinělý a vzápětí se za něj omluvila. Konečně ministryně spravedlnosti vytkla porušení § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 30. 6. 1990, neboť soud uložil obviněné ochranné léčení, přičemž se opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož závěry citoval, ovšem nijak neodůvodnil, v čem měla spočívat nebezpečnost pobytu obviněné na svobodě. Samo doporučení znalců přitom podle judikatury není dostatečným podkladem pro rozhodnutí o uložení ochranného léčení. To může soud učinit až po zhodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku (k tomu ministryně spravedlnosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68). Okresní soud tak uložil ochranné léčení, aniž by respektoval zákonné podmínky k takovému rozhodnutí.

4. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 3 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k § 154 odst. 2 tr. zák. a § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojil a učinil shodný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obžaloby. 6. Obhájce obviněné jak ve svém písemném vyjádření, tak i ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Uvedl, že popisovaná domovní prohlídka byla provedena kvůli údajnému podezření z trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák. Pro takové obvinění se však nenašlo dost důkazů, a proto byla M. M. zástupně obžalována z trestného činu podle § 154 odst. 2 tr. zák. Následně pak bylo zpochybněno její duševní zdraví a byla „potrestána“ ochranným léčením. Nad rámec stížnosti pro porušení zákona obhájce poukázal také na čl. 18 odst. 1-3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (č. 106/2003 Sb.), na který ministryně spravedlnosti poukazuje, šlo o tzv. „odpíračskou“ kauzu, ovšem odkaz je případný, neboť i zde šlo prioritně o potlačování práva na svobodu svědomí a náboženského vyznání. Obhájce dodal, že v původním spise se mluví o svědcích Jehovových hanlivě jako o sektě, přičemž správný název je „Náboženská společnost Svědkové Jehovovi“ (viz položka č. 17 v příloze k zákonu č. 3/2002 Sb.).

7. Ve veřejném zasedání obhájce doplnil, že domovní prohlídka trvala tři hodiny. Byla hledána samizdatová náboženská literatura - knihy a časopisy, a dále byla zabavena magnetofonová nahrávka s náboženským obsahem. Cíle však nebylo dosaženo. Šlo o literaturu nezávadnou a dnes volně dostupnou. Obhájce zmínil rovněž zákon o protiprávnosti komunistického režimu a zneužívání psychiatrie v době komunismu. Připomněl, že slovo „gestapo“ znamená zkratku z německého Geheime Staatspolizei (tajná policie nacistického Německa), česky „tajná státní policie“, přičemž obviněná nazvala novodobým gestapem Státní tajnou bezpečnost, tj. tajnou policii komunistického Československa. Závěrem obhájce navrhl zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

8. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl přezkoumat jen omezeně, neboť celý spisový materiál se nedochoval. Nicméně měl dostatek podkladů pro závěr, že zákon byl porušen ve všech ustanoveních namítaných ministryní spravedlnosti. 9. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 6 téhož zákona orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

10. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle odst. 2 téhož ustanovení čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

11. Trestného činu útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2 tr. zák. se dopustil ten, kdo hrubě urazil nebo pomluvil státní orgán nebo orgán společenské organizace při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon.

12. § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. stanovil, že soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. 13. Tehdy platná Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila v článku 32 odst. 1: Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.

14. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (podepsaného za Československou socialistickou republiku v roce 1968, přijatého tehdejším Federálním shromážděním v roce 1975 u příležitosti Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě konané v Helsinkách a vyhlášeného ve Sbírce zákonů jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky pod č. 120/1976 Sb.; v platnost zde vstoupil dne 23. 3. 1976). Toto právo zahrnuje svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Podle čl. 18 odst. 2 Paktu nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby.

15. Právům, která Ústava formálně deklarovala a jež byla zakotvena i v uvedených mezinárodních dokumentech, nebyly v předmětné době poskytnuty žádné reálné záruky. Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti možné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Žádné takové důvody neexistovaly pro perzekuci občanů v souvislosti s uplatňováním jejich náboženských svobod, ale ani pro samotnou existenci například ustanovení § 178 tr. zák. o trestném činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi [k tomu blíže viz § 1 odst. 1, 2 a § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o sodní rehabilitaci].

16. Nejvyšší soud se ztotožnil s ministryní spravedlnosti v závěru, že předmětná domovní prohlídka, která vedla ke zmíněnému výroku obviněné, byla protiústavní, a to od samého počátku a v samotné její podstatě, neboť představovala nepřípustný zásah do svobody vyznání a náboženství.

17. Nejvyšší soud se zde nehodlá podrobně zabývat povahou totalitní moci z pohledu porušování základních lidských práv a svobod v tehdejším komunistickém Československu, neboť tyto otázky byly již podrobně pojednány v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (viz například nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93, I. ÚS 517/10). Od dobového kontextu posuzovaného skutku však odhlédnout nelze. Došlo k němu za situace, kdy komunistický režim systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů [§ 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu]. Hlavním nástrojem perzekucí občanů včetně potlačování náboženských svobod byla tajná státní policie totalitního státu, v Československé socialistické republice nazývaná Státní tajná bezpečnost (StB).

18. V této souvislosti je třeba poukázat na nepřesnost zjištění napadeného rozsudku, který především pominul, že tehdejší Sbor národní bezpečnosti se skládal z Veřejné bezpečnosti (VB) a Státní tajné bezpečnosti (StB). Zatímco Veřejná bezpečnost ve společnosti plnila v převážné části obdobné úkoly jako dnešní Policie České republiky (v níž byla po roce 1989 transformována), Státní tajná bezpečnost (po pádu totalitního režimu zrušená) – zejména její složky určené k boji s „vnitřním nepřítelem“ - prováděla činnost spočívající právě ve zmíněné perzekuci obyvatelstva. Jestliže tedy okresní soud v rozsudku uvedl, že posuzovaný výrok obviněné „novodobé gestapo“ (gestapo byla tajná státní policie jiného totalitního státu, nacistického Německa) směřoval (podle nevyvráceného tvrzení obviněné) proti státní bezpečnosti, neboť se domnívala, že všichni přítomní jsou příslušníci StB, pak závěr okresního soudu, že obviněná mínila „Sbor národní bezpečnosti jako takový“, není důkazně podložen. Nejvyšší soud sice vzhledem ke skartování spisu neměl k dispozici kompletní spisový materiál a nemohl učinit spolehlivý závěr, že všechny osoby provádějící domovní prohlídku (v napadeném rozsudku jmenované) byly příslušníky StB, to však není rozhodné. Bylo namístě přihlédnout k tomu, že obviněná o tom byla přesvědčena a především že její výrok směřoval proti praktikám StB, o jejíž akci nepochybně šlo.

19. Pronásledování Svědků Jehovových pro výrobu a šíření náboženské literatury nemělo žádné opodstatnění a bylo čistým projevem státní zlovůle. Nebyl dán důvod omezovat jejich základní právo na svobodu vyznání pro ochranu jiných základních lidských práv, veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Lidé hlásící se k tomuto náboženství se navíc tradičně vyznačují značnou mírou apolitičnosti a ideologickou neutralitou a Nejvyšší soud nemá žádné poznatky o tom, že by třeba i jen některá jejich část propagovala či uskutečňovala násilí, šířila nenávist nebo se dopouštěla jiné protispolečenské činnosti. Podstatou a cílem perzekucí byla postupná likvidace myšlenkových a duchovních směrů, které nebyly v souladu s údajně jedině správným „vědeckým světovým názorem“, tj. marxismem-leninismem. Nešlo tedy navíc jen o pouhé omezení základního práva na svobodu vyznání, nýbrž o jeho popření.

20. Potlačování svobody náboženství mělo postupně různou intenzitu a různé formy, nicméně jeho podstata zůstávala neměnná. V osmdesátých letech minulého století Státní tajná bezpečnost sice již nepáchala takové věci, jako byla například likvidace katolických řeholních řádů, při níž byly v noci z 13. na 14. dubna 1950 přepadeny a obsazeny příslušníky StB mužské kláštery a více než dva tisíce řeholníků bylo odvlečeno do internačních táborů nucených prací (blíže viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 a četná historická literatura), avšak i v letech osmdesátých bylo pronásledování věřících tvrdé, nekončící jen domovními prohlídkami, nýbrž pokračující i vězněním nevinných osob. Jako příklad lze zmínit známé případy římskokatolických kněží, kteří byli v procesech zinscenovaných StB odsouzeni k přísným nepodmíněným trestům odnětí svobody za vykonávání bohoslužebných úkonů bez „státního souhlasu“, poskytování náboženské literatury apod.

21. Taková byla situace v Československé socialistické republice, na jejímž pozadí se odehrál zde posuzovaný skutek. Není proto pochyb o tom, že konání domovní prohlídky, která přivedla obviněnou k vyřčení posuzovaného výroku, bylo jedním z mnoha projevů potlačování náboženských svobod a bylo od počátku protiústavní. Jednání obviněné, které jí bylo kladeno za vinu, tudíž nebylo trestné. Osobám, které nevykonávaly pravomoc ve smyslu § 154 odst. 2 tr. zák., nýbrž protiústavní akt státní zlovůle, nemohla být poskytnuta ochrana garantovaná tímto ustanovením. Tím méně mohla být taková ochrana poskytnuta státnímu orgánu vykonávajícímu tento akt jako celku. Znaky uvedeného trestného činu tudíž nebyly naplněny a v úvahu nepřicházelo posouzení jednání obviněné ani podle jiného ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s právním závěrem okresního soudu, že výkon pravomoci byl realizován v rozsahu právních předpisů a v souladu s nimi, i když formálně mohl úkon takové znaky zdánlivě vykazovat.

22. Pro úplnost lze zmínit, že dokonce i dřívější judikatura z doby tzv. normalizace nepřiznávala veřejným činitelům ochranu spojenou s výkonem jejich pravomoci, jestliže prováděli domovní prohlídku neoprávněně (například před zahájením trestního stíhání) a tudíž nepostupovali podle zákona a překročili meze své pravomoci (viz rozhodnutí č. 54/1970 Sb. rozh. tr.).

23. Výrok o vině obviněné odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy, ale i čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil Okresní soud v Příbrami zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních § 3 odst. 1 a § 154 odst. 2 tr. zák.

24. Navíc je třeba k výkladu posledně uvedeného ustanovení tehdejšího trestního zákona dodat, že Ústavní soud například ve zmíněném nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, uvedl, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93).

25. Ústavní soud zde dále připomněl, že obdobně se k aplikaci "starého práva" vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001), když mj. uvedl, že "soudy státu, který nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou ve světle principů ovládajících stát podléhající principu panství práva (rule of law)". Ústavní soud se ztotožnil se stanoviskem soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného rozhodnutí, který uvedl: "Zdá se, že interpretace a aplikace práva závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako subsystém. (...) Rozdíly v interpretaci a aplikaci práva mezi demokratickým a socialistickým systémem pokrývají všechny důležité elementy práva. (...) To nás přivádí k otázce, zda po změně politického režimu ze socialistického na demokratický je legitimní aplikovat ,staré‘ právo (...) takovými interpretačními a aplikačními postupy, které jsou inherentní novému demokratickému politickému režimu. Chci říci, že dle mého názoru není jiné řešení možné. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo, které má původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo samotné jádro ,ordre public‘ demokratického státu. (...) Důsledně vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou. (...) Jde o výzvu, která je odvozena z inherentní univerzality lidských práv a demokratických hodnot, jimiž jsou vázány všechny demokratické instituce. Přinejmenším od dob Norimberského procesu je této koncepci demokratického řádu ve světě velmi dobře rozuměno, a proto je předvídatelná pro každého".

26. Nejvyšší soud už jen ve stručnosti dodává, že se ztotožnil i s dalšími výše uvedenými výhradami ministryně spravedlnosti týkajícími se aplikace § 3 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k materiálnímu znaku trestného činu - společenské nebezpečnosti. Zákon byl i v tomto směru porušen, i když toto konstatování je menšího významu s ohledem na to, že nebyly naplněny ani formální znaky trestného činu.

27. Důvodná je rovněž výtka týkající se sankční části napadeného rozsudku, jíž bylo obviněné uloženo ambulantní ochranné psychiatrické léčení podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. Jakkoli byl okresní soud při volbě sankce patrně veden snahou (byť při vyhovění obžalobě) co nejméně uškodit obviněné, pro závěr o nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě neměl žádný důkazní podklad (kromě doporučení znalce, které, jak zmíněno, samo o sobě neobstojí). Obviněná byla bezúhonnou, kladně hodnocenou občankou a nebyl předpoklad, že by se dopouštěla jakékoli protispolečenské činnosti (zejména pokud u ní nebudou prováděny perzekuční domovní prohlídky). I v uvedeném směru tedy soud řádně nezjistil skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a nezhodnotil provedené důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ostatně i z rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 5. 1986, sp. zn. 3 T 191/83, o propuštění obviněné z ochranného léčení vyplývá, že léčba měla pouze formální charakter a není dán předpoklad, že by se obviněná v důsledku duševní choroby nebo poruchy dopouštěla protispolečenského jednání.

28. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a sám ve věci meritorně rozhodl tak, že obviněnou zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že žalovaný skutek není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. 8. 2020

JUDr. Josef Mazák
předseda senátu