Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2020
Spisová značka:33 Cdo 2/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

33 Cdo 2/2018-465


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. F., bytem XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Pščolkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Revoluční 1003/3, proti žalovanému M. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3184, za účasti R. J., bytem XY, vedlejší účastnice na straně žalobce, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 59/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 13/2017 - 284, takto:

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.664,40 Kč k rukám JUDr. Aleše Janů, advokáta.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 11 C 59/2016-195, nahradil prohlášení vůle žalovaného směřující k uzavření kupní smlouvy s žalobcem týkající se zemědělské stavby bez č. p. stojící na pozemcích st. p. č. XY, st. p. č. XY, st. p. č. XY a st. p. č. XY zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro obec XY, v k. ú. XY. Uzavřel, že žalobce jako vlastník pozemku, na němž je převážná část stavby, má předkupní právo ohledně stavby vůči žalovanému, který je vlastníkem stavby. Povinnost žalovaného učinit žalobci nabídku ke koupi dospěla v souladu s § 2143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dne 23. 4. 2015 uzavřením kupní smlouvy mezi žalovaným a V. M.. Nabídka ke koupi, kterou učinil žalovaný žalobci dne 28. 4. 2015, ovšem obsahovala jiné podmínky (zejména cenu), než jaké byly sjednány v kupní smlouvě ze dne 23. 4. 2015. Podle soudu prvního stupně žalovaný porušil předkupní právo žalobce. O úmyslu žalovaného obejít předkupní právo žalobce svědčí i časová souvislost, neboť ve stejný den, kdy byl žalobci předložen návrh na realizaci předkupního práva (28. 4. 2015), žalovaný a V. M. zrušili kupní smlouvu ze dne 23. 4. 2015. Dopisem ze dne 11. 6. 2015 uplatnil žalobce své předkupní právo s výhradou stejných podmínek, za kterých byla uzavřena kupní smlouva ze dne 23. 4. 2015. Následně žalovaný opětovně porušil předkupní právo žalobce, když v září 2015 uzavřel novou kupní smlouvu s V. M. ohledně předmětné stavby, ovšem již za cenu ve výši nabídky učiněné žalobci dne 28. 4. 2015. Žalobce tak má právo, aby s ním žalovaný uzavřel kupní smlouvu ohledně sporné nemovitosti za stejnou cenu, za níž uzavřel původní kupní smlouvu s V. M. v dubnu 2015.

Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 13/2017-284, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Zdůraznil, že pro právní posouzení věci je určující dohoda mezi žalovaným a V. M. ze dne 28. 4. 2015 o zrušení kupní smlouvy uzavřené dne 23. 4. 2015. Nárok na převod vlastnictví ke sporné stavbě nevznikl žalobci samotným uzavřením kupní smlouvy mezi žalovaným a V. M.. Nárok z předkupního práva totiž vzniká až prohlášením oprávněného z předkupního práva, že toto právo uplatňuje. Z uvedeného plyne, že až do doby, než oprávněný z předkupního práva své právo uplatní, mohou účastníci smlouvy její podmínky změnit. Pro nyní souzenou věc to znamená, že neuplatnil-li žalobce své předkupní právo do 28. 4. 2015, nebránilo nic žalovanému a V. M. uzavřenou kupní smlouvu změnit či zrušit. V době, kdy žalobce uplatnil předkupní právo (11. 6. 2015), již kupní smlouva obsahující podmínky, za nichž se převodu vlastnictví domáhal, neexistovala, a tak mu právo na uzavření smlouvy za stejných podmínek nevzniklo. Bez významu je přitom okolnost, že dne 27. 4. 2015 žalovaný obdržel dopis R. J. (v řízení vystupující jako vedlejší účastnice), neboť jí s ohledem na ustanovení § 3059 o. z. předkupní právo nenáleží.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení „částečně závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň (…) jde o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dle dovolatele jako taková má být dovolacím soudem posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud.“ Konkretizuje - s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3391/2011, jeho rozsudek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, publikovaný pod č. 128/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 663/2004, že se odvolací soud při posuzování otázky podmínek nabídky předkupního práva žalobci odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu. Prosazuje názor, že předmět předkupního práva měl být dovolateli nabídnut za stejných podmínek, jaké byly v kupní smlouvě ze dne 23. 4. 2015, tj. za kupní cenu ve výši 260.000,- Kč a nikoliv za cenu 790.000,- Kč.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (podmínek nabídky předkupního práva), pomíjí, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, sp. zn. 33 Cdo 3391/2011 či sp. zn. 33 Odo 663/2004, se v nyní souzené věci neuplatní, jelikož v situaci zrušení kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 předtím (tj. dne 28. 4. 2015), než žalobce uplatnil své předkupní právo (dne 11. 6. 2015), se citovaná rozhodnutí dovolacího soudu nevyjadřovaly k totožné skutkové situaci; odvolací soud se od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu proto nemohl odchýlit.

Má-li dovolatel své dovolání za přípustné pro řešení právní otázky doposud nevyřešené v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, tj. „otázky předkupního práva svědčícího vlastníku pozemku, na kterém se nachází stavba v cizím vlastnictví po účinnosti nového občanského zákoníku,“ pak nevymezuje žádnou individuální otázku hmotného práva na, jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť z jím vymezeného požadavku přezkumné činnosti dovolacího soudu není zjistitelné, jaké řešení konkrétní právní otázky zpochybňuje.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že ještě před zrušením kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 J. uplatnila předkupní právo k předmětu sporu, že nereagoval na individuální vnímání souzené věci, že se nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s jeho některými tvrzeními a že se nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a V. M., pak tím namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží však, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci, eventuálně vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.

Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.340,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.024,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.




V Brně dne 27. 2. 2020


JUDr. Václav Duda
předseda senátu