Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/01/2019
Spisová značka:30 Cdo 3035/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3035.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/04/2019
II.ÚS 1132/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
-
-

30 Cdo 3035/2018-231


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně HTL International spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo 47239450, se sídlem Třeboň 143, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1189/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 176/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 62 Co 264/2017-148, takto:

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 27 C 176/2015-110, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 528 565,48 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), částku 5 050 810 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), částky 937 699 Kč, 279 294 Kč a „penále“ v denní výši 114,65 Kč od 30. 10. 2015 do zaplacení (výrok III rozsudku), a žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok IV rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 62 Co 264/2017-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, kterého se soudy dopustily ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1315/2005 (dále jen „posuzované řízení“), v níž se žalobkyně proti žalované společnosti ALPENEST s. r. o. domáhala zaplacení částky 2.528.565,48 Kč s příslušenstvím z titulu kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2000. K tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení mělo dle žalobkyně dojít v důsledku (blíže popsaných) porušení ustanovení hmotného i procesního práva, zejména nezákonným postupem odvolacího a především dovolacího soudu, čímž mělo rovněž dojít k přímému zásahu do majetkové sféry žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda lze za nesprávný úřední postup považovat tvrzená pochybení při provádění dokazování, hodnocení důkazů a při aplikaci hmotně-právních či procesních ustanovení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím [§ 7, § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“)], kdy Nejvyšší soud setrvale judikuje, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud však orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015).

Pro nyní posuzovanou věc je významný výše uvedený závěr, dle nějž odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Žalobkyně si v tomto ohledu v dovolání sama protiřečí, když současně uvádí, že jí tvrzené vady řízení se údajně nepromítly do obsahu vydaných rozhodnutí, ačkoliv ze žalobních tvrzení je naopak zcela zřejmé, že tvrzenou újmu (škodu) žalobkyně fakticky spojuje s rozhodnutími vydanými v posuzovaném řízení, na jejichž základě se jí nedostalo žalobou požadovaného peněžitého plnění (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10 nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).

Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval v dovolání předestřenou otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“

I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu, způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti nimž (fakticky) brojí, nebyla zrušena či změněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009). Nejvyšší soud přiměřeně odkazuje i na své usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, v němž vyjádřil, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013 byla ústavní stížnost proti posledně uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, pak za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk je třeba považovat rozhodnutí Ústavního soudu jen tehdy, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Stejně jako v případě konečných rozhodnutí Nejvyššího soudu, která mohou být meritorně přezkoumávána soudem ochrany ústavnosti jen z omezených důvodů (dodržení ústavně-právních principů), platí srovnatelně i pro konečná rozhodnutí Ústavního soudu, že mohou být Evropským soudem pro lidská práva přezkoumána jen z (omezených) hledisek tvrzeného porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, se vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci vymyká výše uvedeným ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž nejsou způsobilé k zobecnění (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017).

Pokud jde o odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, pak závěry v něm obsažené nemohou být promítnuty i do poměrů projednávané věci, neboť vycházely ze skutkové situace, kdy nezákonné rozhodnutí sice nebylo formálně zrušeno, nicméně rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo (formou tzv. akademického výroku) vysloveno, že zákon porušen byl. V nyní projednávané věci nebyla žalobkyní tvrzená nezákonnost rozhodnutí soudů (eventuelně nezákonnost v postupu soudů, jež publikaci vydaných rozhodnutí předcházel) v žádném jiném řízení kvalifikovaně deklarována. Uvedené závěry přiměřeně platí i pro odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, který sice rovněž dopadal na formálně nezrušené pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, avšak za zcela specifické situace, kdy takové rozhodnutí neobstálo z pohledu jiného pozdějšího rozhodnutí vydaného v téže věci a poškozený nemohl práva nabytá pravomocným rozhodnutím fakticky realizovat.

Z výše uvedeného plyne, že závěry soudů obou stupňů ohledně existence nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí v posuzovaném řízení odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Otázky vztahující se k těmto závěrům tak ve sledovaných souvislostech přípustnost dovolání nezakládají.

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž mj. uvedl, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“

Poukaz žalobkyně na jiné řízení, které vedla se svým bývalým právním zástupcem před Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 291/2015, se pak zcela míjí se skutkovými zjištěními, z nichž vycházely soudy obou stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K obecným odkazům žalobkyně na obsah žaloby a průběh dosavadního řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 1. 2. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu