Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 3189/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3189.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Podílové spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 96 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 3189/2018-95


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 28/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2018, č. j. 18 Co 10/2018-82, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. 17 C 28/2016-72, posoudil zpětvzetí žaloby žalobcem ze dne 13. 6. 2017 jako neúčinné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 18 Co 10/2018-82, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek procesního práva, co lze považovat za vážné důvody na straně žalovaného, pro které je možné nepřipustit zpětvzetí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a zda lze za takové vážné důvody považovat procesní postoj žalovaného, který do řízení vstoupil na základě singulární sukcese a který požaduje, aby pozemky byly přikázány do jeho vlastnictví. Jde o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, popřípadě se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1171/2002 je povinností žalovaného předložit stanovisko ke zpětvzetí žaloby, aby soud mohl posoudit, zda jej k nesouhlasu se zpětvzetím vedou vážné důvody. Soudy obou stupňů přitom nevycházely pouze z tvrzení žalovaného, nýbrž přihlédly i k důvodům, které žalovaným ani nebyly uplatněny. Dále soudy nereflektovaly, že v řízení došlo v důsledku singulární sukcese k procesnímu nástupnictví. To přitom změnilo situaci ve spoluvlastnickém vztahu. Dovolatel nechtěl setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu s původní žalovanou L. S., po změně spoluvlastníka však již nemá zájem na zrušení spoluvlastnictví. Žalovaný využívá svého mocenského postavení a nepřichází pro něj v úvahu jiné řešení než získání i podílu dovolatele. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 96 odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

Jestliže žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím návrhu, má své stanovisko ke zpětvzetí návrhu odůvodnit, aby soud mohl posoudit, zda jej k tomuto nesouhlasu vedou vážné důvody. Jimi se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002 (uveřejněné pod č. C 2 281 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální či ekonomický) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003 (dostupné na www.nsoud.cz), či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 92 a násl.)].

Dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005 (uveřejněné v Souboru pod č. C 3 401)].

Odvolací soud v řešené věci vyšel z podání žalovaného ze dne 10. 8. 2017, v němž odůvodnil nesouhlas se zpětvzetím žaloby mimo jiné tím, že pozemky, které jsou předmětem řízení, tvoří veřejné prostranství přístupné každému bez omezení a žalovaný jako obec je povinen o ně pečovat. Část pozemků je součástí areálu základní školy, jejímž zřizovatelem je žalovaný. V řízení by mohlo být dosaženo toho, že pozemky budou přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného za přiměřenou náhradu. Žalobce má k předmětným pozemkům, podléhajícím obecnému užívání, pouze tzv. holé vlastnictví. Žalovaný dlouhodobě vyvíjel snahu o jejich odkoupení, neboť musel soustavně čelit požadavkům žalobce i původní žalované na zaplacení peněžitých náhrad za bezesmluvní užívání předmětných pozemků. Dlouhodobě hledá konsens s žalobcem ohledně odkoupení spoluvlastnického podílu, a nevidí proto jako reálné, že by bylo možné dospět k dohodě. S „pravděpodobností hraničící s jistotou“ by v případě zastavení řízení inicioval nové řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Na základě těchto zjištění se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, který vyhodnotil důvody žalovaného jako vážné. Uvedl, že ze strany soudů nedošlo k rozšiřování důvodů vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby předestřených žalovaným, neboť z nich bylo zcela zřejmé, že žalovaný tvrdil procesně ekonomický zájem na pokračování řízení, a posouzením vážnosti projeveného nesouhlasu ve vztahu k typu řízení je soud povinen se zabývat i bez tvrzení účastníka, který nesouhlas projevuje. Procesně ekonomický zájem žalovaného na pokračování v řízení spatřoval odvolací soud v tom, že za užívání předmětných pozemků, které jsou součástí areálu základní školy, platí náhradu za jejich bezesmluvní užívání. Je tedy v jeho zájmu pokračovat v řízení, v němž by mohl dosáhnout přikázání pozemků do svého výlučného vlastnictví. Odvolací soud přihlédl též k tvrzení žalovaného, že se mu dlouhodobě nedaří najít s žalobcem konsens ohledně odkoupení spoluvlastnického podílu a že nevidí dohodu s žalobcem jako reálnou. Vyjádření žalovaného odvolací soud považoval za věrohodné s přihlédnutím k dalším soudním sporům vedeným mezi účastníky. Je zřejmé, že poté, co se žalovaný stal spoluvlastníkem pozemků, bude mít zájem na zrušení spoluvlastnictví ať už v rámci tohoto řízení, anebo v řízení, které by následně sám zahájil. Vzhledem k tomu, že povaha nároku umožňuje, aby k zahájení řízení došlo i na návrh druhé strany, shledal odvolací soud zájem žalované strany na pokračování řízení jako oprávněný, i přes nedostatek vůle žalobce.

Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud k odůvodnění napadeného rozhodnutí využil i jiných argumentů než pouze těch, které uvedl žalovaný ve svém podání.

Ve vztahu k této námitce lze poukázat na to, že § 96 odst. 3 věta první o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy takovou normou, která hypotézu sama výslovně nedefinuje, nýbrž stanoví široké obecné pravidlo a přenechává soudu, aby vyložil, kdy a za jakých okolností je obecný požadavek naplněn, tj. aby sám svou úvahou hypotézu právní normy vymezil. Je pak otázkou posouzení konkrétních (a povětšinou jedinečných) skutkových okolností, zda se takto obecně nastavené pravidlo uplatní či nikoliv. Úvaha soudu v tomto směru musí být podložená a přiměřená všem okolnostem projednávaného případu. Soud je ostatně také povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Je tedy povinen zohlednit i povahu řízení, v němž bere žalobce žalobu zpět a žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasí.

Odvolací soud v projednávané věci tímto způsobem postupoval. Při úvaze o naplnění vážných důvodů k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zohlednil všechny podstatné skutečnosti, které žalovaný vyjádřil ve svém podání. Přihlédl rovněž k dalším okolnostem (k povaze sporu či ke skutečnostem mu známým z jeho činnosti), čímž svoji úvahu řádně podložil a učinil ji komplexní.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002 (uveřejněného pod č. C 2 281 v Souboru), na nějž dovolatel poukazuje a podle nějž má žalovaný povinnost stanovisko ke zpětvzetí žaloby odůvodnit, ještě nevyplývá, že by soud při posuzování vážnosti důvodů nemohl přihlédnout k dalším okolnostem, které jsou soudu známy nebo plynou z povahy sporu. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud především zdůraznil povinnost žalovaného uvést důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, jestliže vyjadřuje nesouhlas s tím, že bylo řízení pro zpětvzetí žaloby ze strany žalobce zastaveno.

Naopak ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, dovolací soud vyložil, že by soudy při posuzování vážnosti důvodů měly zohlednit okolnosti konkrétního případu i povahu uplatňovaného nároku. V těchto intencích postupoval i odvolací soud, a proto tomu, že ve své úvaze zohlednil povahu řešeného sporu, jakož i existenci dalších sporů mezi účastníky, nelze ničeho vytknout.

Jelikož jde v dané věci o spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, řízení může být zahájeno na návrh kteréhokoliv ze spoluvlastníků (tzv. iudicium duplex). I kdyby tedy žalobce vzal svoji žalobu účinně zpět, žalovanému by nic nebránilo v okamžitém zahájení dalšího řízení. Nemůže proto být důvodná ani další námitka dovolatele, že vzhledem k procesnímu nástupnictví a vstupu žalovaného do řízení již nemá zájem na zrušení spoluvlastnického vztahu. Z vyjádření žalovaného totiž jasně vyplynulo, že má zájem na vedení sporu a že by s vysokou mírou pravděpodobnosti po případném zastavení tohoto řízení stejně sám zahájil řízení nové, v němž by dovolatel i proti své vůli musel vystupovat na straně žalované. To platí v dané věci tím spíše, že žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2017, č. j. 17 C 28/2016-59, jímž soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., nepodal odvolání, ač je zřejmé, že tomuto návrhu vůbec nemělo být vyhověno již proto, že návrh podala tehdejší žalovaná, a nikoliv žalobce. Jestliže by se žalovaný účastníkem řízení nestal, je zřejmé, že účastnicí řízení by byla i nadále L. S. a současný žalovaný by vůbec nemohl uplatňovat žádné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.

Vzhledem k tomu, že úvahu nižších soudů nespatřuje dovolací soud jako zjevně nepřiměřenou, v dovolacím řízení obstojí.

Jestliže žalobce v dovolání poukazuje na to, že „z jednání žalovaného je zcela zřejmé, že tak využívá svého mocenského postavení, činí tak jednoznačně z pozice své převahy a ekonomicky silného subjektu, a tímto procesem chce dovolatele o jeho vlastnictví znovu připravit“, přičemž nalézací soudy se podle přesvědčení žalobce touto námitkou vůbec nezabývaly, není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, k jakým závěrům rozhodným pro danou věc má tato námitka směřovat. Žalovaný totiž jen poté, co se stal účastníkem řízení, vyjádřil nesouhlas se zpětvzetím žaloby s tím, že má zájem v řízení pokračovat, a odůvodnil, proč nesouhlasí se zpětvzetím žaloby. Takové právo mu výslovně zakládá úprava obsažená v ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř.

Totéž platí i o dovolací námitce, že žalobce „nemůže souhlasit s tím, že disponuje pouze tzv. holým vlastnictvím“. Tuto formulaci nepoužily v odůvodnění svých rozhodnutí soudy, ale pouze žalovaný při odůvodnění nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Zcela nad rámec pak dovolací soud dodává, že touto formulací žalovaný zjevně vyjádřil toliko to, že pozemky, které tvoří veřejné prostranství a nachází se na nich areál školy, nemůže žalobce plně a efektivně ekonomicky využívat. Námitka, že „není zřejmé, na jakém základě založil dovolací soud svoji úvahu o tom, že by žalovaný následně sám zahájil řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví“, přehlíží, že žalovaný v podání ze dne 10. 8. 2017, jímž se vyjadřoval ke zpětvzetí žaloby, výslovně uvedl, že v případě zastavení řízení by musel podat novou žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Pokud žalobce poukazuje na to, že nechtěl setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu s L. S., ale nemá zájem na zrušení spoluvlastnictví, když je spoluvlastníkem statutární město Brno, je tato námitka bezpředmětná, jestliže žalovaný má vážné důvody, pro které nesouhlasí se zpětvzetím žaloby.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu