Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2021
Spisová značka:3 Tdo 564/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.564.2021.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv
Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
Dotčené předpisy:§ 404 tr. zákoníku
§ 356 odst. 1 tr. zákoníku
§ 356 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

3 Tdo 564/2021-394


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 7 To 309/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 39/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 1 T 39/2019, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) – jednání pod bodem I., a přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku – jednání pod bodem II., kterých se dopustil tím, že

I. dne 15. 7. 2017 na svém profilu se zobrazovacím jménem „V. K.“ (uživatelské jméno XY, ID XY) na sociální síti Facebook.com zveřejnil foto s Říšskou orlicí držící ve spárech hákový kříž s komentářem: „Myslel jsem si, že půjdu spát, ale není to tak jednoznačný. Pro ty kteří nechápou tak slavím narozky.“, dále zde 19. 10. 2017 v 19:35 hod. veřejně sdílel odkaz ze stránky testony.com s názvem „Jakim Nazista jesteš?“, kde je zobrazen obžalovaný spolu s Hermanem Göringem, a téhož dne ve 21:48 hod. opět veřejně sdílel fotografii se západem slunce, do které byla přidána fotografie Adolfa Hitlera s páskou s hákovým křížem na levé paži a se zdviženou pravou rukou, doplněnou komentářem: „Krásné bílé sny, Přátelé.“,

II. dne 1. 11. 2017 na sociální síti Facebook.com na stránkách osoby s uživatelským jménem XY. byla zveřejněna fotografie žáků 1. třídy ze Základní školy XY v XY, okres Teplice, i s jejich jmény, kdy mezi nimi převažovaly děti romského či arabského původu, převzatý z webových stránek Teplického deníku, kdy se pod tímto příspěvkem následně rozběhla diskuze, v jejímž rámci uvedený příspěvek sdílela osoba pod zobrazovacím jménem R. S. (uživatelské jméno XY), kdy tento příspěvek dne 1. 11. 2017 ve 22:45 hod. veřejně komentoval obžalovaný V. K. slovy: „Ještě že jsou ze ZŠ XY. Řešení se přímo nabízí. Neříkej že Tě to nenapadlo!!!“, kdy jeho veřejný komentář se objevil u předmětné fotografie jak na stránkách profilu R. S., tak i u fotografie na profilu N., a kdy tento komentář psal kvůli etnickým skupinám (Arabové a Romové) některých ze zobrazených dětí a narážel tak na vyvražďování židů za druhé světové války v plynových komorách (tzv. Šoa či holokaust).

2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 356 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 1 T 39/2019, podal obviněný odvolání.

4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 7 To 309/2020, tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 7 To 309/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Pokud jde o první trestný čin, tedy přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, obviněný nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, že zveřejnění Říšské orlice se svastikou, odkazu, který zobrazuje profilovou fotografii obviněného vedle fotografie Hermanna Göringa, a fotografie Adolfa Hitlera s hákovým křížem na levé paži musí nutně naplňovat všechny znaky přečinu podle § 404 tr. zákoníku. Poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr., podle kterého je pro naplnění znaků skutkové podstaty nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.). Obviněný proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není podstatné, že Hitler, Göring i Goebbels již nežijí a německý národní socialismus je mrtvý. Zveřejnění tří fotek představitelů mrtvého hnutí s komentářem je podle obviněného historickou analýzou ve smyslu citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, byť připouští, že poněkud lakonickou. Obviněnému konečně chybí srozumitelné a konkrétní určení, s jakým neonacistickým hnutím měl vlastně sympatizovat. Původní hnutí Blood & honor se v průběhu trestního řízení změnilo v nějakou neurčitou neonacistickou scénu. Obviněný není členem žádného hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku. Podle obviněného by v odsuzujícím rozsudku mělo být uvedeno, se kterým konkrétním hnutím měl sympatizovat. Odkaz na „soudobou neonacistickou scénu“ je podle něj nedostačující, a to tím spíš, když odvolací soud sám uznal, že nacismus, jehož konkrétní představitelé byli uvedeni na fotkách, je mrtvé, neexistující hnutí.

7. Stran přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný nesouhlasí se závěrem o naplnění subjektivní stránky, když upozorňuje, že se v případě jeho komentáře na sociálních sítích jednalo o černý humor, že nebylo jeho úmyslem podněcovat někoho k nenávisti a že ani nevěděl, že se svým jednáním může dopouštět trestné činnosti. Odmítá přístup odvolacího soudu, podle kterého je komentář nutno hodnotit v kontextu ostatních příspěvků. Navíc nesouhlasí ani s tím, že by byl zmíněný komentář obsahově spojený s jinými příspěvky. Úvahu odvolacího soudu o absenci emotikonů považuje obviněný za absurdní. Zdůrazňuje, že v komentáři ani nezmínil žádnou etnickou, národnostní ani náboženskou skupinu a ani neuvedl, co by oním řešením mělo být. Nabízelo se přitom hned několik smyslů tohoto sdělení, přičemž každý čtenář si může domýšlet svůj vlastní význam. Měl podle něj být vypracován znalecký posudek z oboru jazykověda, který by provedl gramatický a stylistický rozbor daného komentáře. Cílem by bylo zjištění, zda předmětný závadný komentář musí mít nutně právě ten význam, který mu daly oba nižší soudy, či zda je možné dojít k významu jinému. Rovněž nesouhlasí s tím, že jeho úmysl k podněcování k nenávisti může být dovozován z toho, že využil svého práva nevypovídat a že o humoru mluvila obhajoba až v závěrečné řeči.

8. Ve vztahu ke druhému trestnému činu, kterým byl uznán vinným, není podle obviněného dále naplněn ani znak spočívající v podněcování. Z jazykového rozboru závadného komentáře je podle něj zřejmé, že tento žádnou výzvu, rozkaz či nabádání, zkrátka žádný imperativ podněcujícího k nějaké činnosti nebo k nějaké náladě podněcovaného, neobsahuje.

9. Podle obviněného dále není naplněn ani znak spočívající v nenávisti. Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly tím, zda má obviněný vůbec nějaký vztah k některému národu, zda je tento vztah emocionální (pocitový), zda je negativní či pozitivní, a pokud je negativní, potom jak moc je negativní, resp. jestli je jeho negativní vztah silný či dokonce zvlášť silný. Z daného závadného komentáře navíc podle něj tento zvlášť silný negativní emocionální vztah k některému národu, rase, skupině apod. nevyplývá.

10. V další části dovolání obviněný namítá pochybení soudů nižších stupňů při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje přitom na jiné trestní věci, ve kterých orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že projednávané příspěvky na sociálních sítích, jejichž autory byli podle obviněného politici či levicoví extrémisté, jsou nejvýše přestupkem. Naznačuje, že je zde uplatňován dvojí metr. S ohledem na preventivní funkci trestního práva by podle něj měl dovolací soud postavit najisto, kdy ještě lze projev považovat za vtip či nadsázku, kdy už se z vtipu stává přestupek, a kdy už je vtip natolik závadným, že naplňuje znaky trestného činu, které vtipy se ještě dělat smí a které jsou již za hranou, za kterou se již nežertuje, nýbrž jde o trestnou činnost.

11. Obviněný konečně uplatnil námitku extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Má konkrétně za to, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů. Namítá, že facebookový profil, na němž byly fotky a komentář, není jeho. V této souvislosti poukazuje na to, že nemá narozeniny 15. 7., ale 17. 5. Skutečný provozovatel profilu V. K. se nejspíš spletl v číslech a příspěvek omylem uveřejnil v nesprávný den. Dále poukazuje na výpověď svědkyně P., která uvedla, že o přátelství ji požádal V. K. a nikoliv V. K.

12. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil „Krajskému soudu v Ústí nad Labem“ k novému projednání.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.

14. K námitce opomenutého důkazu znaleckým posudkem z oboru jazykověda státní zástupce uvádí, že je nepochybné, že žádný důkazní návrh nebyl zcela opomenut, řádně provedené důkazy byly odůvodněními soudů obou stupňů hodnoceny, a stejně tak nedošlo ani k zamítnutí důkazního návrhu bez věcně relevantní argumentace, pod kterou je třeba zahrnout i odmítnutí důkazu pro absenci vypovídající potence a pro nadbytečnost důkazu. Požadoval-li totiž dovolatel provedení znalecké expertizy, která by podle něj napomohla podrobnému zhodnocení významu dotčeného komentáře, šlo podle státního zástupce o důkaz zcela nadbytečný. Smysl komentáře je z kontextu fotografií i komentářů ostatních osob zcela zjevný, přičemž k jeho pochopení běžný, průměrně inteligentní člověk, žádná odborná pojednání z oblasti jazykové nepotřebuje. Za daných okolností tak nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

15. V projednávané věci dále podle státního zástupce není dán žádný (a už vůbec ne extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině a trestu obviněného ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle trestního řádu a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Velmi podrobně pak nad rámec tohoto odůvodnění postupoval i soud odvolací, který výstižně a správně reagoval na všechny dovolatelovy námitky. Soudy tedy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Právě uvedené se týká rovněž problematiky pachatelství dovolatele, které je přesvědčivě prokázáno celým řetězcem důkazů. V podrobnostech státní zástupce odkazuje na odstavec odůvodnění rozhodnutí nižších soudů. Mimo vytýkaný i jakýkoli další dovolací důvod stojí i námitka ve smyslu údajného opomenutí zásady in dubio pro reo, pro jejíž aplikaci nebyly dány ani podmínky, neboť soudy fakticky žádné pochybnosti neměly.

16. Zbývající dovolací námitky pak podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze. Shledává je však zjevně neopodstatněnými a předesílá, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě opisuje argumentaci uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly.

17. Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se k přečinu podle § 404 tr. zákoníku, státní zástupce poukazuje na poznámku pod čarou č. 6 shora citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, ve které se uvádí, že „výraznější zmínky si zasluhují fašistická a nacistická hnutí, a to nejen z hlediska negativní historické zkušenosti s nimi, ale i při zvážení aktuální existence většího množství neofašistických a neonacistických hnutí v České republice, v Evropě i jinde ve světě (např. v USA, Kanadě atd.), která do značné míry navazují na původní nacistická nebo fašistická hnutí jak po stránce ideologické, tak i pokud jde o konkrétní projevy (např. používání shodných nebo podobných symbolů, pozdravů apod.) …“. V naznačeném směru je přitom třeba rozlišovat historický přístup, v rámci kterého jsou tyto myšlenky a názory hodnoceny, od podpory nebo propagace novodobých neofašistických, popř. neonacistických hnutí, kterých existuje u nás i ve světě větší množství. Jak se dále v tomto stanovisku konstatuje, „… konkretizace takového hnutí nemusí být charakterizována detailně, ale musí být konkretizováno natolik, aby bylo jasné, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob ….“. Jinak řečeno, v trestním řízení nemusí být beze zbytku prokázána konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty. Postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání národnostní rasové, náboženské či třídní zášti. Existujícím hnutí v tomto smyslu přitom může být i takové hnutí, které v modifikované podobě navazuje na již neexistující hnutí (např. recentní neofašistická nebo neonacistická hnutí apod.), pokud využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Pro předmětná novodobá hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické symboly, typicky např. vlajka hitlerovského Německa, hákový kříž (svastika), charakteristický pozdrav šikmo vtyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty (tzv. hajlování), adorování vůdčích osobností hitlerovského Německa, kteréžto atributy se v minulosti staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé, přičemž nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako jsou s nimi spojovány i později rozšířené a v řadě zemí stále existující různé odnože (tedy ona novodobá neonacistická hnutí).

18. Podle názoru státního zástupce, pokud obviněný na sociální síti facebook – a tedy veřejně ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – zveřejnil foto s říšskou orlicí a hákovým křížem a posléze sdílel odkaz ze stránek testony.com s názvem „Jaký jsi nacista“, kde je vyobrazen s Göringem, a poté i další fotografii, na které je zobrazen Hitler s páskou s hákovým křížem a zdviženou pravicí, kterou doplnil komentářem „… krásné bílé sny, přátelé …“, naplnil všechny znaky přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Jak bylo totiž zmíněno výše, k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí. Taková novodobá hnutí existují i v současné době a jsou pro ně charakteristické projevy, které slouží k šíření jejich ideologie.

19. Z hlediska subjektivní stránky je přitom podle státního zástupce v případě dovolatelova jednání namístě konstatovat zavinění úmyslné, neboť jako příčetná osoba s průměrným vzděláním si musel být přinejmenším vědom toho, že nedemokratická hnutí, jež směřují k potlačování práv a svobod člověka, hlásající národnostní či rasovou zášť, a v posuzovaném případě inspirovaná německým nacismem, nejsou hnutí „mrtvá“, nýbrž existují i v současné době. Z pohledu naznačeného trestného činu pak není podstatné, že obviněný sám členem žádného takového novodobého neonacistického hnutí není a neprochází ani policejní databází OČISTA, tedy informačním systémem na úseku trestné činnosti mládeže, trestné činnosti páchané na mládeži, mravnostní trestné činnosti, extremismu a toxikomanie. Podstata uvedené trestné činnosti nespočívala v prokázání toho, zda je či není členem soudobého neonacistického hnutí, neboť sympatie k takovému hnutí může projevovat (a často se tak děje) i pouze latentní sympatizant, tedy „nečlen“. Závěr o vině dovolatele přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku tak soudy učinily naprosto po právu.

20. Totožný závěr je pak potřeba učinit i v případě přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Umístil-li obviněný pod fotografii malých dětí ze Základní školy v XY sídlící na ulici XY text ve smyslu „… ještě že jsou ze ZŠ XY, … řešení se přímo nabízí … neříkej, že Tě to nenapadlo …“ – je i z kontextu dalších příspěvků jiných osob vyjadřujících se k fotografii zcela evidentní, že smyslem dovolatelova příspěvku byla proklamace řešení spojeného se zplynováním dětí romského a arabského etnika. Na základě historických zkušeností a znalostí středoevropského prostoru musel takový příspěvek nutně evokovat spojitost s nacistickou genocidou, v jejímž důsledku byly v rámci holocaustu usmrceny plynem miliony nevinných osob, zejména Židů. Význam obviněným pronášených výroků v daném kontextu nedovoluje jinou interpretaci, než že šlo o navádění, ponoukání či povzbuzování k nenávisti k dětem z jiných etnik. Taková nenávist byla v minulosti typická pro nacistický režim, přičemž v současné době je středobodem uvažování některých pomýlenců hlásajících myšlenky podobné. Jednání obviněného je tedy subsumovatelné pod uvedenou právní kvalifikaci právě z toho důvodu, že mělo ambici onu nenávist vůči dětem z jiných etnik vzbudit a posílit. Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného přečinu, k naplnění zákonem požadovaného úmyslu plně postačuje, že obviněný svůj názor prezentoval veřejně ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku způsobem, který lze označit za proklamativní. Bylo-li správně vyhodnoceno, že prostřednictvím svého komentáře navrhl nepřímo děti na fotografii zplynovat, nelze mluvit o pouhé xenofobii (ve smyslu opatrnosti a nedůvěře k cizincům), ale šlo jednoznačně o projev nenávisti. Subjektivní stránku v potřebné formě lze přitom spolehlivě dovozovat již jen ze samotného obsahu jeho výroků. Opět možno poukázat na tu skutečnost, že dovolatel není osobou obecně dezorientovanou, nýbrž vykazuje všechny rysy přinejmenším průměrně orientovaného jedince, který věděl, že vůči uvedeným skupinám osob šíří veřejně myšlenky neslučitelné s principy rovnosti lidí. Pokud při tomto vědomí postupoval tak, jak je uvedeno ve výroku meritorního rozhodnutí, svědčí to podle názoru státního zástupce o jeho vůli čin spáchat, a tedy rovněž o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřel nalézací soud.

21. Pokud jde o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, státní zástupce nepochybuje o tom, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti naplněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by zpochybnily vyvození trestní odpovědnosti vůči jeho osobě. S ohledem na zjištěné okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného spočívalo v sice nepřímé, nicméně poměrně nekompromisní a nenávistné formulaci verbálního vyjádření stran dětí z odlišných etnických skupin, kteroužto stylizaci v podstatě spojil s potřebou jejich fyzické likvidace. Odkazuje-li přitom obviněný na jiné trestní kauzy, které měly být – z jeho subjektivního pohledu – obdobné povahy, přičemž byly posouzeny toliko jako přestupky, evidentně pomíjí zásadní odlišnosti ve skutkových zjištěních. Už jen skutečnost, že jeho jednání se týkalo malých dětí, které se – na rozdíl od poškozených dospělých osob v jím zmiňovaných kauzách – nemohly bránit a které se optikou obviněného provinily jen tím, že jsou odlišného etnika, naopak zcela zásadním způsobem společenskou škodlivost jeho jednání zvyšuje.

22. Státní zástupce pak toliko na okraj doplňuje, že obviněný své jednání nemůže omlouvat ani realizací práva na svobodu projevu. Ze stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž plyne, že svoboda projevu sice v určitém ohledu v omezené míře zahrnuje rovněž expresivní projevy, ESLP nicméně z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil takové projevy, jež hlásají revizionismus, antisemitismus či národní socialismus. Obdobně také Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, jednoznačně konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude v demokratické společnosti nezbytně nutný právě tehdy, budou-li tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti, jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám.

23. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl podle státního zástupce naplněn, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

24. S ohledem na to, že skutkové závěry Okresního soudu v Teplicích jsou podle státního zástupce zcela správné a odpovídá jim také soudem přisouzená právní kvalifikace, přičemž dovolací námitky obviněného pod vytýkané dovolací důvody dílem podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to bez ohledu na to, zda dovolání vyhoví či nikoli.

25. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, ve které uvedl, že skutková zjištění soudů nijak nerozporoval, když toliko argumentoval, že skutky, ve kterých nižší soudy spatřují trestné činy, trestnými činy nejsou. Stran subjektivní stránky obviněný nesouhlasí se státním zástupcem, přičemž uvádí, že bez ohledu na to, kdo závadný komentář psal, nemusel vědět, že pluralita názorů se už u nás nenosí – k tomu podrobně připomíná některé výroky z pořadu Česká soda z devadesátých let 20. století. Následuje pasáž o tom, že za použití „gumového“ paragrafu o nenávisti se dnes trestají ti, kteří nesdílí ty jedině pravé a jedině správné hodnoty, jako např. právě multikulturalismu. K otázce existence hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka obviněný uvádí, že v napadeném rozsudku není uvedena žádná konkretizace takového hnutí. Připomíná, že v komentáři není ani slovo prvňák, ani plynování, ani komora, ani Rom (Romové), ani Arab (Arabové), a že autor komentáře žádné plynování prvňáků nenavrhoval. V závěru repliky obviněný opět poukazuje na jiné trestní věci rozhodované Nejvyšším soudem (konkrétně na věc pod sp. zn. 8 Tdo 410/2020) a na tehdejší vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které je podle něj dokladem dvojího metru při posuzování ideologicky závadných vyjádření. Z těchto důvodů setrvává na svém návrhu.
III.
Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

27. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

35. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání

36. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výroku o vině oběma trestnými činy, kterými byl soudy nižších stupňů uznán vinným, tedy jednak přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, jednak přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Namítá přitom jednak to, že není autorem posuzovaných příspěvků a komentáře, a jednak nesouhlasí s tím, že tyto příspěvky a komentář naplňují znaky přisouzených trestných činů. V případě prvního jednání nešlo podle něj o projev sympatií k hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku, v případě druhého jednání pak nebyl naplněn znak podněcování ani nenávisti, nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění a toto jednání navíc nebylo natolik společensky škodlivé, aby šlo o trestný čin. Příspěvek pod fotografií dětí ze základní školy na ulici XY pak podle obviněného mohl mít i jiný než soudy dovozený význam (k čemuž měl být zpracován znalecký posudek z oboru jazykověda), resp. šlo o černý humor. Současně pak ve vztahu k přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku namítá i pochybení soudů nižších stupňů při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe.

37. Již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolacích námitek obviněného je podle Nejvyššího soudu nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitka týkající se autorství příspěvků na sociální síti Facebook a komentáře pod fotografií dětí ze shora uvedené základní školy nevycházejí ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž jsou založeny výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění zcela opačná. Jinými slovy, tato námitka je čistě skutkové povahy a netýká se deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.

38. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 31. až 33. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.

39. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

40. Jestliže obviněný námitku týkající se autorství předmětného příspěvku a komentáře uplatnil v nyní projednávaném dovolání, je na místě připomenout, že (nejen – viz níže) v tomto směru opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

41. Nalézací soud v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného založené na tom, že profil na sociální síti Facebook není jeho. Vyzdvihl přitom spojení předmětného profilu s Dánskem, kde se v rozhodné době obviněný prokazatelně nacházel, a tomu odpovídající komunikaci správce tohoto profilu se svědkem K., kterého navíc obviněný spontánně poznal i před jednací síní.

42. Se shora nastíněnými úvahami nalézacího soudu, na základě kterých dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, kdo předmětné příspěvky a komentář umístil na sociální sít Facebook, se Nejvyšší soud z důvodu jejich přesvědčivosti plně ztotožňuje. Odvolací soud pak v bodě 10. odůvodnění svého usnesení správně konstatoval, že jednak neexistuje žádná indicie o opaku, tedy že by autorem příspěvků a komentáře byl v úmyslu obviněného poškodit někdo jiný, jednak že sama okolnost, že autor těchto sdělení chybně uvedl, že v daný den slaví narozeniny, není způsobilá založit pochybnost o správnosti tohoto zjištění. Rovněž této úvaze nelze podle Nejvyššího soudu v kontextu celkové, shora nastíněné důkazní situace týkající se autorství příspěvku a komentáře ničeho vytknout.

43. Stran namítaného extrémního rozporu týkajícího se autorství posuzovaných projevů na sociální síti Facebook tak lze uzavřít, že takové zjištění nejenže není s provedeným dokazování v žádném, natož extrémním rozporu, ale že toto z provedeného dokazování naopak zcela jednoznačně vyplývá. K výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně tedy prostor dán není.

44. Pokud jde o zbývající část dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že tuto lze, byť u některých námitek (k subjektivní stránce viz níže v bodě 65. odůvodnění tohoto usnesení) s notnou dávkou benevolence, pod uplatněný dovolací důvod podařit, neboť se týkají právního posouzení skutku.

45. K jednání pod bodem I., které bylo posouzeno jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, lze úvodem uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. O hnutí podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku se pak jedná tehdy, jestliže toto prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Podle ustálené rozhodovací praxe se pak za takové hnutí považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.) – stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.

46. Obviněný v souvislosti s tímto trestným činem namítá, že jednak nebylo konkretizováno, s jakým hnutím měl sympatizovat (přičemž tato okolnost je důležitá právě z důvodu nutnosti existence takového hnutí v době projevu sympatií), a jednak, že nešlo o projev sympatií, nýbrž o historickou analýzu.

47. K takto koncipované obhajobě obviněného se vyjádřily oba ve věci rozhodující soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí, kdy mj. uvedl, že je obecně známo, že říšská orlice a hákový kříž byly užívány v tzv. Třetí říší a jsou dodnes symboly nacismu, které jsou běžně používány na současné neonacistické scéně jako projev vyjádření a ztotožnění se s tímto obdobím, Herman Göring byl německý nacistický válečný zločinec z doby druhé světové války a patřil k předním představitelům nacismu v době tzv. Třetí říše, a jako takový patří k symbolům uctívaným soudobou neonacistickou scénou, Adolf Hitler pak byl vedoucím představitelem tzv. Třetí říše, patřil k tvůrcům nacistické ideologie spočívající mimo jiné v učení o nadřazenosti germánské rasy, a byl hlavním iniciátorem bezdůvodného vyvražďování židů za druhé světové války, přičemž patří k jedněm z největších válečných zločinců všech dob, který je jako takový uctíván až zbožňován soudobými neonacistickými hnutími a je pro ně hlavním vzorem, kdy tato hnutí vycházejí z jeho učení. Nalézací soud z těchto důvodů uzavřel, že obviněný veřejně projevoval sympatie k soudobé neonacistické scéně tím, že zveřejnil široké veřejnosti obecně známé symboly nacistického režimu, s nimiž je dodnes spojován nejen nacismus, ale i jeho stále existující různé odnože, tzv. neonacismus.

48. Odvolací soud pak v bodě 11. odůvodnění svého usnesení uvedl, že k naplnění zákonných znaků předmětné skutkové podstaty by postačilo zveřejnění posledního z příspěvků a že recentní neonacistická scéna uctívá jak oba zmíněné válečné zločine (Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa), tak uznává i rozsáhlou symboliku užívanou Třetí říší, zejména jejími represivními složkami a brannou mocí, přičemž mezi takto uznávané symboly patří i hákový kříž.

49. Již na tomto místě je tedy nutno učinit závěr, že soudy se s obhajobou obviněného, kterou uplatňuje po celou dobu trestního řízení, pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

50. Na základě konfrontace shora nastíněné obhajoby obviněného s odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů je pak možno konstatovat, že nižší soudy nepochybily, pokud ve zveřejnění předmětných tří příspěvků obviněným na sociální síti Facebook shledaly přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku.

51. Namítá-li obviněný, že v trestním řízení nebylo postaveno na jisto, k jakému konkrétnímu hnutí měl veřejně projevovat sympatie, je nutno uvést, že z napadených rozhodnutí (z výroku i odůvodnění) se zcela jednoznačně podává, že obviněný svým jednáním projevoval sympatie k neonacistickému hnutí, a to skrze osobnosti a symboliku tzv. Třetí říše. Je přitom nepochybné, že neonacistické hnutí využívá právě ideologie, symbolů (např. svastika), pozdravů (např. tzv. hajlování) a dalších atributů původního hnutí, kterým je v daném případě německý nacismus (národní socialismus).

52. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá například ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy soudy v nyní projednávané věci dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním projevoval sympatie k neonacistickému hnutí, lze s ohledem na citovanou judikaturu takovouto identifikaci považovat za dostatečnou a není na závadu, že nebyla konkrétně označena některá z neonacistických organizací.

53. Neonacistické hnutí jako celek přitom v žádném případě není „mrtvým“ hnutím a existuje i v současné době, byť původní hnutí (německý nacismus), na které neonacistické hnutí navazuje, již neexistuje.

54. Spojitost mezi již neexistujícím německým nacismem a současným neonacistickým hnutím lze přitom nalézt právě v ideologii, symbolech či pozdravech zastávaných a užívaných neonacistickým hnutím, či v oslavě osobností nacismu, resp. Třetí říše. O takový případ přitom jde i v nyní projednávané trestní věci, kdy obviněný V. K. na svém facebookovém profilu zveřejňoval fotky s Říšskou orlicí držící hákový kříž, fotomontáž své podobizny vedle podobizny Hermanna Göringa (čelního představitele nacismu a Třetí říše) či fotografii hajlujícího Adolfa Hitlera s hákovým křížem na levé paži, doplněné o vlastní doprovodné popisky vyjadřující jednoznačně kladný vztah obviněného k nacistické, resp. neonacistické ideologii.

55. O vědomosti obviněného o povaze a významu těchto symbolů a jejich používání některými existujícími hnutími zjevně navazujícími na nacismus (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.) přitom není pochyb. Obviněný je bezesporu osobou obeznámenou s ideologií nacismu a neonacismu, o čemž mj. svědčí i jeho přání krásných bílých snů, které je nutno chápat jako narážku na učení o rasové nadřazenosti árijské rasy coby jednu z hlavních myšlenek nacismu a neonacismu, stejně jako i zmínka o řešení – narážka na tzv. konečné řešení židovské otázky (viz níže odůvodnění ke druhému trestnému činu).

56. V žádném případě pak na jednání obviněného nelze pohlížet jako na jím tvrzenou historickou analýzu. Příspěvky obviněného na sociální síti Facebook jsou naopak zcela nefalšovanou a prostou propagací neonacismu. Obviněný se v rámci svých, v zásadě emocionálně laděných, příspěvků o nějaké vědecké či odborné hodnocení ideologie či osobností Třetí říše či o bádání o nich ani nepokusil. Namísto toho vyjádřil svůj jednoznačně pozitivní vztah a obdiv neonacismu, jeho ideologii (přání krásných bílých snů), symbolům (hákový kříž, orlice), pozdravům (zdvižená pravice) a k osobnostem (Hitler, Göring) neonacismem oslavovaným.

57. Jednání obviněného lze do jisté míry připodobnit k nošení neonacistických symbolů na oblečení na veřejnosti, které je typickým příkladem projevu sympatií s tímto hnutím (srov. HERCZEG, Jiří. § 404. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506), k jízdě v autě polepeném nacistickými symboly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 758/2016, které bylo v rámci ústavněprávního přezkumu aprobováno odmítavým usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2790/16), či ve veřejném fotografování se s vlajkou nacistického Německa obsahující hákový kříž při současném hajlování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). Tato jednání byla v minulosti posouzena jako trestný čin podle § 404 tr. zákoníku a tato kvalifikace je zcela přiléhavá i v případě nyní posuzovaných facebookových příspěvků obviněného, neboť o tom, že obviněný veřejně projevoval sympatie k neonacistickému hnutí, které navazuje na nacistické hnutí, nemůže být pochyb.

58. Na závěru o vině obviněného přisouzeným trestným činem nemění nic ani zjištění, že obviněný není členem žádného neonacistického hnutí. Pachatelem trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku totiž může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba – jde o obecný subjekt, konkrétní ani speciální subjekt se zde nevyžaduje (HERCZEG, Jiří. § 404. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506). Může se ho tedy dopustit i osoba, která není členem hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku.

59. Pokud jde o druhý trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, jímž je přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je na místě připomenout, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

60. Ve vztahu k tomuto trestnému činu obviněný zjednodušeně řečeno namítá jednak nedostatek subjektivní stránky (zavinění), a to s odkazem na černý humor a na podle něj nejednoznačný význam jeho komentáře, jednak rozporuje naplnění znaku podněcování a nenávist, a konečně namítá, že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.

61. Pokud jde o skutkovou podstatu přisouzeného přečinu, Nejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších stupňů toho názoru, že obviněný svým komentářem naplnil všechny její znaky, tedy i v dovolání zpochybněné znaky spočívající v podněcování a nenávisti, a to z níže rozvedených důvodů.

62. Ke znaku podněcování lze uvést, že podněcováním je třeba rozumět projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob, anebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Nezáleží na formě projevu (ústní či písemná aj.) – ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 356. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3307. Může být činěno přímo a otevřeně či skrytě a zahaleně (např. formou narážek, dvojsmyslů, symbolických odkazů, řečnických otázek). Posuzování celkového kontextu je tak nadmíru důležité. U jednorázových projevů (například učiněných na sociálních sítích) není možné omezit se při dokazování toliko na obsah tohoto výroku, ale je třeba zvažovat celý kontext, zejména například další reakce pachatele na kritické komentáře k tomuto projevu – PROVAZNÍK, Jan. § 356. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 205 – 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2947.

63. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci, je zřejmé, že obviněný svým komentářem pod fotografií nepřímo vzbuzoval u jiných osob nenávist k etnickým skupinám, jejichž představiteli byly děti zobrazené na fotografii. Význam jeho příspěvku byl totiž právě takový, jaký dovodily soudy nižších stupňů, tedy že s poukazem na název ulice, na které se nachází základní škola, jejímiž žáky byly vyfotografované děti (ulice XY), poukazoval na možnost řešení otázky jejich existence usmrcením plynem, tak jak se to dělo ve vyhlazovacích táborech během druhé světové války. Významným je právě slovo „řešení“, které, jak je všeobecně dobře známo (obzvlášť ve středoevropském prostoru, který byl nacistickou genocidou vůči židům a jiným etnikům poznamenán nejvíce, a to až do dnešní doby), a jak dovolatel (jako osoba se zjevným sklonem k obdivu k nacistickému režimu – viz výše) jistě dobře věděl, odkazuje k tzv. konečnému řešení židovské otázky. Toto řešení, schválené na nacistické konferenci ve Wannsee v roce 1942, spočívalo právě v systematické genocidě vůči židům žijícím v Evropě, k níž nejčastěji docházelo usmrcením v plynových komorách nacistických vyhlazovacích táborů. Ačkoliv k usmrcení docházelo i jinak než otravou plynem (např. zastřelením či v důsledku špatných životních podmínek), zplynování, prováděné v plynových komorách, bylo nejčastější a v široké veřejnosti se stalo symbolem tzv. konečného řešení židovské otázky. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že právě to měl obviněný oním „řešením“ v souvislosti s ulicí XY, na mysli.

64. Tento závěr přitom mj. jednoznačně podporuje i celkový způsob vyjadřování obviněného na sociálních sítích, kdy obviněný zcela nepokrytě manifestoval své nacistické, resp. neonacistické smýšlení (např. v případě jednání pod bodem I. kvalifikovaného jako trestný čin podle § 404 tr. zákoníku). Jak vyplývá z výše citované odborné literatury, celkový kontext projevů pachatele je při posuzování určitého výroku nutno zohledňovat a posuzované vyjádření, komentář či jiný projev z něj nelze vytrhávat.

65. S právě uvedeným souvisí i otázka zavinění (subjektivní stránky). K této otázce je však nutno s ohledem na podobu dovolacích námitek stran zavinění obviněného nejprve upozornit, že obviněným formulovanou námitku týkající se zavinění lze po obsahové stránce pod označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze s notnou dávkou benevolence. Závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se totiž musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 15. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219-220).

66. I přestože je tedy námitka obviněného týkající se zavinění více skutkové než právní povahy, Nejvyšší soud o úmyslné formě zavinění ve vztahu k trestnému činu podle § 356 tr. zákoníku pochybnosti nemá. Je zcela zjevné, a vyplývá to z celkové orientace obviněného, který, jak již bylo shora uvedeno, se na sociálních sítích netají svou neonacistickou orientací, že předmětný komentář pod fotografií dětí jiného než českého etnika nebyl míněn jako černý humor. Obviněný, podle názoru Nejvyššího soudu v úmyslu přímém, zcela otevřeně svým komentářem cílil na to, aby ve čtenářích tohoto komentáře vzbudil (či posílil) negativní emocionální vztah k příslušníkům těchto etnik (arabského, romského), jehož byly děti zachycené na školní fotografii reprezentanty. Negativní reakce na tato etnika pak byla umocněná tím, že jejich zástupci byli ve fotografované třídě dominantní a tvořili většinu žáků. Právě to se stalo spouštěčem nenávistných reakcí (nejen obviněného) směřujících vůči této fotografii na sociálních sítích.

67. Lze tedy uzavřít, že obviněný svůj příspěvek napsal v přímém úmyslu podnítit ve čtenářích nenávist. Vědomostní i volní složka zavinění tedy byla naplněna. V tomto směru je možné souhlasit se soudem odvolacím a nelze přisvědčit soudu prvního stupně, který v jednání obviněného shledal toliko (nejméně) úmysl nepřímý. Obviněný si byl velice dobře vědom toho, co jeho slova znamenají a jak je čtenáři budou vnímat, a takového následku svým komentářem hodlal dosáhnout. Obhajobu založenou na tom, že se jednalo o humor, popř. že výrok mohl mít mnoho významů, je tak nutno odmítnout jako ryze účelovou. O humor se zcela jednoznačně nejednalo, a to nikoliv pouze z důvodu absence emotikonů, ale především z důvodu celkového kontextu, ve kterém byl komentář napsán a do kterého byl zasazen, a s ohledem na, již několikrát zmiňovanou, extrémně pravicovou orientaci obviněného. Vypracování znaleckého posudku z oboru jazykověda by tedy za takové situace bylo zcela nadbytečným a soudy nepochybily, pokud k opatření takového důkazního prostředku nepřistoupily.

68. Pokud jde o znak nenávisti, jehož naplnění obviněný rovněž rozporuje, je možno uvést, že nenávist se vztahuje k osobám, jež svým projevem pachatel oslovuje. Projev pachatele tak musí být způsobilý k tomu, aby alespoň potencionálně vyvolal v osobách, které jej budou vnímat, takto silnou negativní emoci vůči chráněné skupině. Nenávist pro potřeby trestného činu podle § 356 nelze rovněž vykládat tak úzce, že by musela být spojena s aktuálním odhodláním těch, v nichž je rozněcována, skutečně chráněnou skupinu zlikvidovat. Stačí, že projev pachatele je způsobilý vyvolat emoci, která obecně (abstraktně) k takovému důsledku vést může – PROVAZNÍK, Jan. § 356. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. § 205 – 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2948.

69. V poměrech nyní projednávané věci je tedy zřejmé, že při posuzování naplnění znaku nenávisti nebylo nutné zabývat se vnitřním vztahem obviněného k etnickým skupinám, vůči kterým směřoval jeho komentář, tzn. k dětem zejména romského a arabského původu. V případě trestného činu podle § 356 tr. zákoníku totiž znak nenávisti nesměřuje vůči pachateli, ale vůči adresátům jeho projevu. Těmito adresáty přitom byli všichni potencionální čtenáři předmětného komentáře na sociální síti Facebook.

70. Pokud jde o způsobilost komentáře obviněného vyvolat u jeho případných čtenářů nenávist vůči etnikům zastoupeným mezi vyfotografovanými žáky, ta vyplývá z navrhovaného řešení jejich existence (zplynování – viz výše). Obviněný jinými slovy naznačoval, že stejně jako byli systematicky plynem usmrcováni Židé za druhé světové války, bylo by možné takový způsob fyzické likvidace (pro obviněného) nežádoucích etnik uplatňovat i nyní, v současných poměrech České republiky, popř. Evropy. Takovéto výroky jsou však v demokratickém právním státě založeném na úctě k ústavně zaručeným právům občana a člověka neakceptovatelné a je nutné na ně reagovat trestním postihem.

71. Z toho důvodu nebylo možné věc obviněného, který svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 tr. zákoníku posoudit s ohledem na subsidiaritu trestní represe pouze jako přestupek, ale bylo na místě uplatnit trestní represi. Zásah do právem chráněného zájmu (objekt trestného činu), kterým je v nyní projednávané věci rovnost lidí bez rozdílu národnosti, etnika, rasy, náboženství, třídních či jiných skupinových rozdílů, byl totiž jednáním obviněného natolik výrazný, že jiný než trestněprávní postih by byl zcela nedostatečný. Závažnost jeho jednání dále zvyšuje skutečnost, že obviněný si jako platformu svých nekompromisních nenávistných návrhů zvolil fotografii dětí ze základní školy. Jinými slovy, obviněný se snažil vzbudit nenávist i vůči těmto dětem, které by podle jeho narážek na plyn měly být usmrceny proto, že jsou příslušníky jiného než českého etnika, a tímto způsobem by měla být vyřešena otázka jejich existence. Za tohoto stavu nelze shledat ani jednu okolnost, která by mohla společenskou škodlivost jednání obviněného snižovat natolik, aby již nebylo na místě uplatňovat trestní represi. Naopak, jednání obviněného je poměrně závažné, a to i s ohledem na to, že k plynování „nežádoucích“ etnik v relativně nedávné minulosti ve velkém rozsahu ve střední Evropě skutečně docházelo.

72. Nelze tedy dospět k závěru, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jedná se naopak o zcela typický případ tzv. pravého verbálního trestného činu z nenávisti (srov. PROVAZNÍK, Jan. „Pravé“ verbální trestné činy z nenávisti. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2020, roč. 28, č. 4, s. 657). V judikatuře Nejvyššího soudu pak lze poukázat např. na trestní věc projednávanou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 81/2020 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2018). Naopak odkaz obviněného na věc projednávanou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 410/2020 (vedenou u Okresního soudu v Karviné jako soudu pro mládež pod sp. zn. 10 Tm 8/2019) neobstojí, a to jak z důvodu skutkových odlišností (k posuzovanému jednání došlo na pozadí akce festivalového charakteru, bez něhož by obviněná jinak takovou iniciativu nevyvinula), tak především z důvodu odlišnosti v osobě pachatele, kdy obviněná v posledně citované trestní věci vykazovala s ohledem na svůj věk nižší stupeň rozumové a mravní vyspělosti. Nejvyšší soud navíc v posledně citované trestní věci nepostavil na jisto, že jednání této obviněné není s ohledem na nižší míru společenské škodlivosti trestným činem (srov. bod 30. odůvodnění citovaného usnesení), kdy soudům nižších stupňů toliko uložil se touto otázkou podrobněji a z různých úhlů pohledu zabývat.

73. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný nemůže své jednání omlouvat poukazem na ústavně zaručenou svobodu projevu. Projevy veřejně podněcující k nenávisti vůči určité skupině osob nebo k omezování práv jejich příslušníků totiž ústavněprávní ochraně podléhat nemohou. V této souvislosti lze poukázat na vyjádření státního zástupce (viz bod 22. tohoto vyjádření) a na judikaturu tam zmíněnou, podle které projevy hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, č. 5493/72), resp. obsahující výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti, jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10), ústavně garantované ochrany nepožívají.

74. Lze dále dodat, že obviněný nebyl trestně postižen za své názory, resp. politické či jiné smýšlení, nýbrž za to, že veřejně projevoval sympatie k hnutí prokazatelně směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, hlásajícímu rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob (trestný čin ad I.) a že veřejně podněcoval k nenávisti k etnické skupině, a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí (trestný čin ad II.). Argumentace obviněného o tom, že je trestán za nesdílení „správných“, je tedy zcela nepřípadná, neboť zastávání určitých hodnot či názorů trestně postihováno není a být nemůže. Naopak veřejné podněcování k nenávisti či projevování sympatií k nenávistným hnutím trestní postih za podmínek stanovených v trestním zákoníku vyžaduje.

75. Nejvyšší soud tak uzavírá, že část dovolacích námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídala, přičemž nebylo ani zjištěno, že by postupem soudů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a zbývající námitky obviněného odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu byly shledány neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

76. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

77. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 6. 2021


JUDr. Pavel Šilhavecký v. r.
předseda senátu


Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář